|
| |
|
Donato Felice D'Allio (1677 až 1761), architekt zámku v Mostku u Chocně a kostela v Janovičkách u Luže
30. 01. 2008 Donato Felice D'Allio, jeden z nejvýznamnějších rakouských barokních architektů, projektant, technik a stavitel, podle jehož plánů byl stavěn mj. zámek v Mostku u Chocně a kostel Zvěstování Panny Marie v Janovičkách u Luže, se narodil 24. 10. 1677 v lombardské Scarii poblíž Milána. Jeho jméno bývá také někdy uváděno v podobách: Danat Felix, Donatus Felix, Donato Felice Aglio či Donato Felice Allios. Otec Giuseppe Gabriele byl štábním důstojníkem, ve Vídni vlastnil řadu realit. Donato Felice byl dvakrát ženatý. Jeho první manželka Barbara Carlone di Sebastiano zemřela před rokem 1700, manželství zůstalo bezdětné. S druhou manželkou Annou Marií von Beroldingen měl tři syny. Francesco Andrea Sebastiano (1701 až 1736) byl nejdříve učněm u svého otce, později pracoval u vídeňského vojenského stavebního úřadu a jako stavitel při budování různých opevnění. Claudio (nar. asi r. 1715, malíř) a Giuseppe Gabriele byli výtvarně a stavebně činní při velkolepé přestavbě klášterního komplexu v zámeckou císařskou rezidenci v Klosterneuburgu. Anna Marie von Beroldingen zemřela v roce 1744. V letech 1690 až 1693 absolvoval Donato Felice v Itálii zednické učení, které ukončil jako tovaryš. Kolem roku 1698 přišel do Vídně, kde pracoval jako zednický tovaryš u Francesca Martinelliho. V roce 1701 působil jako polír (vedoucí dílny) u Andrea Simone Caroveho. Bylo to v době, kdy se Carove podílel na stavbě piaristického kostela Maria Treu ve vídeňském Josefstadtu. Pro Donata to byla jedna z prvních doložitelných zkušeností při stavbě sakrální budovy. Ve Vídni, kde se stal zednickým mistrem, byl také žákem významné osobnosti, a sice Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1656 až 1723, štukatér, medailér, sochař, dvorní vídeňský architekt s rozsáhlou činností ve Vídni, v Čechách a na Moravě, osobní učitel císaře v civilní architektuře). Zdá se, že Donato Felice D'Allio v první fázi svého vídeňského působení získal podstatné předpoklady i inspirace pro svou budoucí architektonickou činnost. Od roku 1711 působil jako císařský stavitel opevnění. Roku 1723 byl povýšen na nižšího inženýra, později se stal vrchním inženýrem. Až do svého odchodu do penze v roce 1747 byl zaměstnán u vídeňského vojenského stavebního úřadu, kde např. vyhotovoval odborné znalecké posudky k rekonstrukcím a přestavbám různých budov či k vojenskému využití civilních staveb. Některé prameny uvádějí, že zaměstnání u stavebního úřadu získal pravděpodobně přímluvou hraběte Wiricha von Daun. Hrabě von Daun měl nejen vliv na inženýrské povýšení Donata Felice, ale i na přijetí Donatova syna Francesca jako adjutanta k vojenskému stavebnímu úřadu. Vedle své úřednické činnosti působil jako stavitel. Pro své záměry si najímal řadu tovaryšů, mezi kterými byl roku 1714 také jeho syn Francesco Andrea Sebastiano. V témže roce se začíná prakticky naplňovat jeho projekt císařské zbrojnice ve Vídni (1714 až 1723). Prvním jeho počinem však byla stavba domu ve vídeňské Lenaugasse 3 z roku 1711. Na základě svých stavebních znalostí byl často zván k přípravě projektů staveb sakrálních (zvl. kostely) či soukromých. Jako architekta si ho najímali různí šlechticové. Tak např. Johann Christoph Ferdinand hrabě von Mallenthein pověřil roku 1720 D'Allia vybudováním nového farního kostela v dolnorakouském Groß-Siegharts. V letech 1722 až 1723 zbudoval Donato v dolnorakouském Laxenburgu zámek Blauer Hof pro svého největšího podporovatele a mecenáše hraběte von Daun; vedl také přestavbu Daunova zámku v Ladendorfu a v roce 1753 i přestavbu již zmíněného zámku Blauer Hof v Laxenburgu. Ve dvacátých letech 18. století však již měl za sebou svou první skutečně významnou stavbu, a sice salesiánský klášter ve Vídni (1717 až 1728, dnes Kloster der Heimsuchung Mariens, Rennweg 10, A-1030 Wien). Druhá polovina dvacátých léta 18. století byla pro Donata pracovně velmi pestrá. Kromě výše uvedených aktivit byl roku 1727 povolán do Budy (dnes část Budapešti), aby prověřil plány Johanna Matthei z roku 1725 na výstavbu zbrojnice. Buduje opevnění v chorvatském Brodu (1726 až 1727) a Bělehradě (1728). Se synem Francescem pracuje na projektu vídeňského paláce Kayserstein, Francesco je pak stavitelem této budovy. Roku 1729 spolu se svým synem vyhotovil znalecký posudek na zaklenutí knihovny v klášteře Melk. Připravuje se na svou druhou nejvýznamnější stavbu - přestavbu kláštera v Klosterneuburgu. Dvacátá léta 18. století byla také ve znamení D'Alliovy první české aktivity. Podle jeho projektu se započalo se stavbou zámku pro hraběnku Marii Terezii Rottal (zem. 1766) v Mostku mezi Chocní a Brandýsem nad Orlicí. Vedoucím stavby pro Marii Terezii, rozenou z Paaru (a poprvé provdanou jako Trautmannsdorfovou), byl chrudimský měšťan italského původu Donato Morazzi. Prvotní impulz ke stavbě dal Mariin syn Norbert František Trautmannsdorf (1705 až 1783), který tak chtěl řešit především méně pohodlné bydlení v Brandýse. V Mostku si cenil krásné přírody. Základní kámen stavby byl položen (podle Augusta Sedláčka) 21. 8. 1724. Zámek měl podobu jednopatrové barokní budovy obdélníkového půdorysu s průčelím zdobeným mohutným středním rizalitem. V zámku byla též kaple. Když se Norbert v roce 1730 přijel podívat po návratu z jedné ze svých zahraničních cest na stavbu již téměř dokončeného zámku v Mostku, byl zklamán. Jeho nespokojenost pramenila z architektonické úrovně v porovnání s tím, co viděl v Itálii. Dal stavbu zastavit. Zámek byl ponechán svému osudu a roku 1874 beze zbytku zanikl (podle A. Sedláčka jej pobořili sedláci z Mostku). Dnes můžeme jen tušit na parcele č. 602 katastrálního území Mostek nad Orlicí základy zámku. Třicátá léta 18. století byla ve znamení D'Alliovy druhé nejvýznamnější stavby. Jednalo se o grandiózní barokní přestavbu rakouského kláštera Klosterneuburg na letní rezidenci pro císaře Karla VI. Donato Felice navrhuje i vnitřní dekoraci. Štukatérem zde byl mj. i Giovanni Battista D'Allio, syn štukatéra Paola D'Allio, který byl švagrem Donata. Po roce 1634 byl přestavěn kostel opatství, který rozhodujícím způsobem ovlivnil vzhled celé stavby. Desetileté úsilí stavitelů (1730 až 1740), včetně Donata Felice jako vůdčí osobnosti, však bylo přerušeno smrtí císaře Karla VI. Projekt byl přechodně zastaven. O sto let později dokončil architekt Joseph Kornhäusel pouze jedno ze čtyř plánovaných nádvoří. V čase hektického třetího desetiletí stihl Donato ještě uskutečnit přestavbu kapucínského kostela v Bratislavě (1736). Ve čtyřicátých letech 18. století byl stavěn podle D'Alliova návrhu kostel Zvěstování Panny Marie v Janovičkách u Luže. Stavěl se v letech 1741 až 1746 pro Štěpána Viléma hraběte Kinského (1679 až 1749). Stavbu začíná Donato jako čtyřiašedesátiletý, končí ji rok před odchodem do penze. Byla to stále doba jeho velkých počinů. Kromě prací v Klosterneuburgu (1740 až 1750) a stavby poutního kostela v dolnorakouském Wilhelmsdorfu (1740 až 1750) je poradcem při rozšiřování opevnění v Bělehradě (1740 až 1755). Štěpán Vilém hrabě Kinský pravděpodobně znal závěť Františka Antonína Berky (1649 až 1706) z 18. 4. 1706, aby Berkův dědic znovu vystavěl kamenný kostel, protože původní byl zbourán. Hraběnka Františka Božena Rosalie Berková, provdaná Vchynská (1679 až 1718), odkázala na opravu kostela 1000 zlatých. Kinský se znal s D'Alliem pravděpodobně ze svého působení na vídeňském dvoře a D'Allio jistě o Kinských slyšel od svého velkého mecenáše hraběte von Daun, který dal ve Vídni postavit palác Daun-Kinsky. Štěpán Kinský nechal vystavět kostel nákladem 1434 zlatých dle nákresu Donata Felice D'Allio, stavitelem byl Antonín Donát. Kostel byl vysvěcen roku 1746 skutečským děkanem Františkem Jeronýmem Bartoněm. Při kostele stávala i poustevna, která byla zrušena za Josefa II. Jednoduchost a prostota jednolodního kostela se šindelovou střechou, sanktusem (malou věžičkou), dřevěnou kruchtou, hladkými stěnami a plochým stropem spíše svědčí o tom, že Donato stavěl pro konkrétního objednavatele a v rámci jistých finančních možností, než že popudem ke stavbě byl výrazný architektonický záměr. Relativní osamocenost na svahu a v přímém kontaktu s lesem může překvapit, ale znalost historie daného místa však jistě mnohé napoví. Na zachovalém místním hřbitově stál kostel, který je již v polovině 13. století připomínán jako filiální (s románskou kryptou a jen o několik desítek metrů severněji pod stavbou současného kostela). Vedla zde cesta na hrad Rychmburk a do Vysokého Mýta. Dne 1. května 1421 zde táhl údolím Novohradky a Krounky Žižka se svým vojskem cestou od vypleněného podlažického kláštera k Vysokému Mýtu a Poličce. K místu se váže i pověst o zazdění Markéty Berkovny z Dubé v původním kostelíku. Janovičky byly dříve místem, kde se na den Zvěstování Panny Marie připravovala z popudu Berků do roku 1784 hostina pro chudé. Byť kostel je v současné době ve špatném stavu, zbylá vnitřní výzdoba není historicky hodnotná, z původního inventáře na místě téměř nic nezbylo (staré lavice jsou převezeny z kostela z Perálce) a otevírá se jen mimořádně, stále přitahuje. Krásná okolní příroda vybízí k rozjímání. Je zde markantní genus loci, duch místa. Donato Felice D'Allio, který ve své době zanechal nesmazatelnou architektonickou stopu v Čechách, a sice v Mostku a Janovičkách, zemřel 6. 5. 1761 ve Vídni v nedožitých 84 letech. Je pohřben pod křížovým oltářem ve vídeňském kapucínském kostele. Podle něj byla v roce 1913 také pojmenována ulice vídeňské patnácté městské části, nese název Alliogasse. Autor: Libor Nekvinda Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007 Předchozí článek: Na Lanškrounsku Následující článek: Otakar Sedloň Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
