Sdružení přátel Pardubického kraje

MÍSTA PŘÍBĚHŮ – LITOŠICE

Litošická škola. Foto autor

26.02.2021 Už potřetí jsme se vydali na cestu do míst spjatých s příběhy, které by měly být i nadále vyprávěny. Dnes to bude především pověst zaznamenaná kdysi samotným Karlem Jaromírem Erbenem. Nebudeme ale spěchat, blížit se k ní budeme zvolna, aby nám neunikla některá z krás tohoto okraje Železných hor. Litošický učitel a kronikář František Doležal okolí Litošic a přilehlé osady Krasnice roku 1930 popsal takto: „Obě vesničky leží asi ve výši 315 m nad mořem na Železných horách, na jejich náhorní rovině s mírným svahem k severovýchodu. Kol dokola jsou obklopeny lesy; jen na jižní straně směrem k Sovoluskám jsou přerušeny neširokým pruhem bezlesé pláně. Tam také jedině otvírá se rozhled z Litošic do větší dálky a uzříte tam za jasných dnů modrati se zalesněná úbočí kopců Železných hor nad vesničkami Březinkou a Hošťalovicemi, které tam dostupují nadmořské výšky okolo 600 m.“

K Litošicím se nejraději přibližuji od východu, lesy za obcemi Sovolusky a Sovoluská Lhota. Můžeme si zde vychutnat subtilní krásy této krajiny. Potěší nás především slepencová balvaniště a skalky. Zaujmou svou rozmanitostí – někdy kameny tvoří kamenné řady, některé se staví do vertikální pozice menhirů, jiné tvoří dvojice, skládající se z jakýchsi stél a vodorovných ploten. Ta místa probouzejí fantazii, žádný příběh s nimi spjatý jsem však zatím nenalezl.
Skrytou drobností – tentokrát se již jedná o dílo člověka – jsou staré kamenné mostky při západním okraji lesa, odkud jsou Litošice téměř již na dohled. Lehce je mineme, protože jsou skryté pod mírně vyvýšenými cestami – bývalými hrázemi rybníků.
Severnější z nich je patrně pozůstatkem rybníka Vražebného. (V současných katastrálních mapách je v těchto místech zaznamenán pomístní název U Važebného. Šlo tedy spíš o odkaz k vraždě, nebo vážení?)Jižnější pak přiléhá k části lesa na místě bývalého rybníka. Říká se tu Na Bahnách. Tyto dva rybníky lze nalézt v mapách 1. a 2. vojenského mapování, ve 3. vojenském mapování již zaznamenány nejsou. Existovaly tedy s jistotou ve 2. polovině 18. a 1. polovině 19. století, zanikly pravděpodobně ve 3. čtvrtině 19. století.
Mostky bývalých hrází dnes tvoří kamenné tunýlky se suchým dnem, potok protéká poněkud západněji. Kdo jimi proleze, možná uslyší útržky minulých dějů.
Litošice byly dříve obklopeny rybníky – kromě výše uvedených názvů to byly ještě rybníky Křtěný, Litošní, Nový, Lipový či Jeřičný. Zůstal pouze rybník Křížový. Vodní živel nás bude provázet i na další cestě. Vedle balvanů a skalek slepenců a rybníků se musíme zmínit i o stromech, starých dubech. Část z nich se nachází na hrázi Křížového rybníka, největší mají obvod kmene od 3,5 do 4,5 m, resp. největší z nich má obvod 434 cm. Podobného rekordmana nacházíme i na okraji lesa u jižnějšího mostku (424 cm), kde ostatně do nitra lesa směřuje celá dubová alej. Tyto staré duby mohou skutečně pamatovat časy, kdy byly zdejší rybníky poprvé detailně zakresleny do map.
Tato cesta po bývalé hrázi (patrně Lipového rybníka) nás již zavede do obce, a to přímo k její dominantě – myslivně. I když některé ozdobné prvky odnesl čas, přesto její podoba nezapře barokní tvarosloví z konce 18. století. V obecní kronice se o této budově píše: „Nejstarší z budov v naší obci jest myslivna, která nese č. 1. Od nepaměti zde stojí a zdá se, že byla skutečně první stavení. Umístěn jest v ní lesní úřad panství žehušického. … Rozsáhlé toto panství sahá až po Urbanice a Brloh, kde končí. … Podle zápisu archivu žehušického býval prý zde lovecký zámeček, kde po dobu honů panstvo zde odpočívalo nebo i nocovalo. Z té doby zde máme pojmenování pozemku „Na Čihadlech“, kam chodili páni číhati na vycházející zvěř. I pověst o původu jména naší obce zmiňuje se o těchto honech. Měl prý hrabě psa jménem Šic. Tento pes, kteréhož pán miloval, se o honě ztratil. Hrabě psa litoval a odjížděje pravil: „Líto je mi Šice.“ Od toho prý jméno Litošice.“ Druhá výrazná budova Litošic stojí naproti myslivně. Jedná se o bývalou budovu školy a současného obecního úřadu. Byla postavena počátkem 19. století v historizujícím slohu s výraznými opěrnými pilíři.
V blízkosti této budovy často narazíme na obecní znak. Vlnky v jeho spodní části odkazují k existenci výše uvedených rybníků, ale také k cíli naší cesty – studánce Litoše. Nad vlnkami spatříme krásnou dívčí tvář víly a po stranách klasy obilí, postavu a důležitý motiv našeho hlavního příběhu, za nímž jsme putovali.

O Litoše
Holeček z Litošic si při orání polí u lesa jednou všimnul, že k nedaleké studánce přicházejí tři krásné žínky.
Natolik mu učarovaly, že se rozhodl jednu z nich polapit. Tak dlouho čekal, až se mu podařilo žínku zadržet. Zbylé dvě se proměnily v holubice a hned odletěly s voláním: „Lindo, Lindo, Linduše, nepovídej, nač je voda v Litoše!“
Z polapené žínky Lindy se stala dobrá hospodyně. Jedno si vymínila – Holeček jí nikdy nesmí vyčítat její původ mezi žínkami, divými ženami.
Jednou šla Linda se džbánem pro vodu ke studánce, u níž byla chycena. Podívala se na nebe a rychle se vrátila domů s podivným příkazem. Chasa musela sklidit veškeré Holečkovo obilí, které bylo ještě zelené, nezralé. Když přišel Holeček domů, zděsil se – dvůr byl plný posečeného nezralého obilí a uprostřed něj stála Linda a kropila obilí vodou ze studánky Litochy. Holeček se rozzuřil a ihned vyslovil výčitku: „Seš přeci jen divous divoký! Cos to udělala?“ V tu chvíli Linda, jíž byl takto připomenut její původ, zmizela.
Nedlouho poté se přihnala bouře s krupobitím. Všechno obilí na polích bylo zničeno, jen to Holečkovo zázračně dozrálo a bylo zachráněno.
Pozdě litoval Holeček své unáhlenosti, marně hledal Lindu po celém okolí. Už se s ní nikdy nesetkal.
Víly, nymfy, rusalky, žínky, lesní panny, jezinky, divoženky, bosorky… mátožné postavy volné přírody, mezi nimiž jsou jen nejasné hranice a rozdíly. Setkat se s nimi můžeme na rozličných místech – na loukách, na polích, v lesích, ve vodách, u skal, na horách , v oblacích.
Název nymfa pochází z antického světa (spolu se satyry zde symbolizovaly sexuální pud), odpovídá názvu víla, přičemž ten známe ze slovanského prostředí, ne však příliš z českých zemí, kde se stal běžným až v souvislosti s novodobou umělou literaturou. Víly jsou ve slovanském světě ztotožňovány s počátečním zlatým věkem a začátky zemědělství: „Za starých zlatých časů, kdy pole sama od sebe rodila pšenici a jiné obilí, kdy lidé v míru, spokojenosti a dobré vůli spolu žili, také Vily lidem pomáhaly obilí žíti, trávu kositi, dobytek krmiti, domy stavěti. Naučily je vůbec orati, síti, louky zavodňovati, ano i mrtvé pochovávati. Ale když lidé stali se nevěrnými svým starým ctnostem, když pastýři odvrhli flétny, tambury i písně a místo nich vzali do ruky biče a jali se po pastvině práskati, štváti a klíti, a když ještě k tomu začaly pušky bouchati a národové se pronásledovati: tu prý Vily opustily zemi a odešly v cizí kraj.“ (Máchal)
Objevují se tu dva motivy, které nacházíme i v pověsti o Litoše. Víly rozumí dobře přírodě a dějům v ní. Jejich kontakt s lidmi končí rozčarováním. Je tu i další zajímavý detail – víly učily údajně pohřbívat mrtvé. Souvislost těchto éterných ženských bytostí se smrtí je uváděna poměrně často. Název pro vodní vílu – rusalka – je snad přímo odvozen od rusaljí, svátků mrtvých, kdy rusalky bděly nad vzpomínáním lidí na své zemřelé předky a trestaly jeho opomíjení. Původ vil, rusalek a podobných bytostí je spatřován v duších zemřelých nepokřtěných děvčátek, zvláště usmrcených matkou, dívek, které zemřely těsně před svatbou, udusily se nebo utopily, spáchaly sebevraždu či byly pouze lehkomyslné.
To se odráží i v jejich podobě: někdy mají podobu dívky ještě dětského věku, ale většinou jsou to mladé krásné dívky s dlouhými (zlatými nebo zelenými) vlasy, nahé či v průhledné košilce. Jejich krása je oslňující a uhrančivá. Zpívají, tančí (stopou po jejich tanci jsou místa s výrazně zelenější travou než okolo), někdy vřískají a pláčí, občas tento pláč připomíná dětský nářek. Tleskají a rády se houpají na větvích.
„Houpají se za svitu měsíčného světla na větvích stromův a snaží se přilákati k sobě mládež, buď že napodobují pláč nemluvňat, nebo že se smějí, chechtají a tleskají v dlaně. Kdo jde po svůdném jejich hlase, toho okouzlují svou krásou, miliskují se s ním a nakonec ho k smrti ulechtají nebo mu uříznou hlavu nebo zatáhnou do vody. Žijí v lesích a na stepi, berou na sebe podobu známých osob a míhají se chodcům před očima, čímž je omamují a v bezvědomí přivádějí. Velmi často lze je spatřiti v zeleném žitě; za bílého dne chodí po obilí, vřískají a pláčí. V létě plovou za noci po řekách a jezerech a pleskají rozpustile vodou…“ (Máchal) Ve spjatosti s vílami se často objevuje motiv zeleného obilí, známe ho i z pověsti o Litoše. Víly se v přírodě objevovaly po zimním tání, spolu s prvním zelenáním přicházejícího jara. Výše už byla zmíněna domněnka, že víly učily lidi sklízet obilí. Obilím se víly rády procházejí, houpají se na klasech a ty se pak vlní. Obilí chrání a trestají toho, kdo svévolně klasy obilí vytrhává.
Chování vil je zvláštně rozpolcené – na jedné straně je dosti pudové. Škádlí, lákají, svádí, unášejí, mstí se. Svou vášní ohrožují člověka. Ale je v nich také jakási archetypální přírodní moudrost. Rozumí krajině, živlům, zvěři (prohání se na koních a jelenech, ve zvěř se i proměňují – např. v orla), stromům a rostlinám (zasvěcena je jim např. mateřídouška). Rozumí jim ale jinak než člověk se svou logikou.
Lidský svět je však přitahuje jako magnet. Mohou žít v manželském svazku s muži, být dobrými hospodyněmi a matkami dětí. Nikdo jim ale nesmí připomínat, natož vyčítat jejich původ, jak je tomu např. i v pověsti o Litoše.
Závěrem lze říct, že víly symbolizují opravdu cosi archetypálního a těžko uchopitelného, co citliví lidé stále cítí. Karel Hynek Mácha na několika místech svého díla poznamenává svůj silný pocit při pohledu na dosud zelené obilí. Je to pocit smutku a melancholie. Karel Sabina ve svém Úvodu povahopisném zaznamenává tuto Máchovu promluvu: „ … ve mně ani zvonek podvečerní, ani zvuk vzdálené hudby tak nevýslovně žalostný pocit nevzbudí jako mladé žito ze země právě na jaro vystupující a vzdálené na kopcích strmící topoly. Ono připomíná mi života nevědomé sobě ze země se vyvinování, tyto zase na dalekou nejasně vytyčenou pouť života.“

Studánka Litocha
Na studánku Litochu narazíme, pokračujeme-li dál v cestě z Litošic směrem na západ.. Užijeme si luxus hledání, dosud přes ni nevede žádná značená trasa. Zhruba v půli cesty mezi obcemi Litošice a Krasnice jsme na místě. Kdysi se tu údajně děly podivuhodné věci – tančily tu divoženky, ze studánky také vyvstával sloupec mrazivého vzduchu, z něhož se rodila bouře a krupobití. Dnes už jde spíš o místo poklidného odpočinku.Studánka má krásné kamenné obložení, jeho krásu si však v současnosti vychutnáme jen omezeně – studánka byla nedávno překryta zastřešením. Místní se o studánku a její okolí starají – je tu vybudováno posezení, informační cedule a do kovové schránky je vložena návštěvní kniha. Ta nás přesvědčí, že toto místo je oblíbeným cílem výletů. Věrní jsou mu zvláště poutníci z blízkého okolí, v zápisech figurují Litošice, Krasnice, Přelouč, Semtěš, Brambory. Studánka tak spojuje lidi z jednoho i druhého okraje Železných hor. Někdy přichází i lidé z dalekých krajin, někdy po dlouhém čase. 1. 7. 2017 bylo např. do knihy zapsáno: „Po dlouhých 60 letech jsem se opět dostala s přáteli na toto překrásné místo.“ Neuvěřitelné; dá se říci, že kvalita tohoto místa je časem a předchozími generacemi důkladně prověřena.
I přes těžbu rudy před stoletím, i přes těžbu pryskyřice borovic za druhé světové války, a především – i přes současné sucho a kůrovcovou kalamitu zůstává v okolí Litošic stále mnoho krásných míst. U Litochy můžeme posedět a popřemýšlet, kam vyrazíme dál. Na Sovoluskou skalku za lávovými polštáři, k Vápence a Bumbálce za krásnými výhledy na Čáslavsko, na Vlčí skálu s Žižkovým stolem, na Vlčí hrádek či Hradiště nad Semtěší nebo za pověstmi na Vraždy, Obří postele či Katovec? Mnohá tato místa jsou také spjata s příběhy a my se na ně určitě někdy vydáme v dalším pokračování volného seriálu Místa příběhů.

Použitá literatura:
PAMĚTNÍ KNIHA – OBEC LITOŠICE. Dostupné na www.litosice.cz
ERBEN, Karel Václav. České pohádky a báje. Praha: Ladislav Kuncíř/Rozmach, 1926.
MÁCHAL, J. Bájesloví slovanské. Praha: J. Otta, 1907.
MÁCHA, Karel Hynek. Cesta životem. Praha: L. Mazáč, 1928.
KOVAŘÍK, Petr. Naše studánky. Praha: Euromedia Group a. s., 2019.

GPS souřadnice: 49.9848322N, 15.5142286E

Autor: Mgr. Martin Štěpánek
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2020


Litošická myslivna. Foto autor
Litocha dříve. Foto autor






Předchozí článek: Za císaře Pána
Následující článek: Pardubice za napoleonských válek


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 4/2023 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Planetární stezka
Kozlovský kopec
První pardubické letiště
Patnáct horopisných celků



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Poutní raně barokní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů v LUŽI.

ORLICKOÚSTECKO: Pomník obětem z první světové války v DOBŘÍKOVĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jiří v DOLNÍ ČERMNÉ

ORLICKOÚSTECKO: Klášter HEDEČ - poutní místo nedaleko Králík.

SVITAVSKO: Fresky z 18. století na Loretánské kapli v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Fontána na náměstí ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Zámek je domimantou městečka CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml