Sdružení přátel Pardubického kraje


Osobnosti kraje


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14


11.11.2017 „Nejvýznamější chrudimský rodák a jeho dílo jsou stále předmětem zájmu odborné veřejnosti. Témata vědeckých konferencí, přednášek a odborných publikací o J. Resslovi se ovšem v posledních letech mnohem více než jeho lodním šroubem zabývají jeho dalšími vynálezy, především těmi, které souvisely s lesnictvím. Odborné názory na Resslův lodní šroub se ostatně uzavřely již před mnoha lety. Lodní šroub (jak např. uvedl již v roce 1938 znalec díla J. Ressla Jan Vaněček) sice J. ressel vynalezl svým vlastním důvtipem, byl však pouze “… jedním článkem v postupném vývoji praktického použití dávno známého Archimedova šroubu.“ Resslovi však patří přední místo mezi celou řadou průkopníků tohoto nového pohonu lodí za umístění šroubu na záď lodi mezi trup lodi a kormidlo a také proto, že svůj vynález dokázal prakticky ověřit – 3. srpna 1829 v terstu na lodi Civetta.“ Tak zhodnotil Resslovo dílo Mgr. Pavel Kobetič ve své práci „J. Ressel a Chrudim“ (42. svazek edice „Chrudim z roku 2014). Doplňme, že Ressel jako osobnost dělostřelecké školy a lesnické akademie je dnes uváděn s vynálezy např. pneumatické pošty, otočného jeviště, optického telegrafu, busoly, lisu na olej, kuličkového ložiska, mlýna s dutým válci, dělostřelecké lafety, snadno řiditelného pluhu, pérování kočárů, parní vzducholodi atd. atd. To, že včas neuplatnil svá patentová práva na lodní šroub umístěný mezi zádí lodi a kormidlem znamenalo nikoli známou scénku z J. Cimrmana, ale prakticky finanční ztrátu přislíbených 20 tisíc liber od britské admirality. Ve světle závěru Resslova života tento fakt působí až tragicky …
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2017



11.11.2017 Narodil se 1. ledna 1913 v Pardubicích, po peripetiích na zdejším gymnáziu (vypsal je ve vzpomínce „Co byl ten můj život“) přešel na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval roku 1933. Pak byl přijat na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obor Český jazyk – Francouzský jazyk – Filozofie). Studia nemohl ukončit pro uzavření českých vysokých škol nacisty (1939), vrátil se tedy do Pardubic. V roce 1940-41 vypomáhal při výuce katolického náboženství v Hlinsku, jinak byl až do roku 1945 nezaměstnaný. V letech 1945-46 absolvoval základní vojenskou službu a knihovnické kurzy při FF UK. Roku 1946 se odstěhoval do Děčína, kde se na doporučení básníka F. Halase stal ředitelem okresní knihovny. Toho roku se oženil s Věrou, rozenou Honestschlägerovou, s ní měl syna Václava (nar. 1.1.1947), pozdějšího restaurátora, historika umění a kritika výtvarného umění. V roce 1949 byl z politických důvodů odvolán z místa ředitele knihovny a roku 1954 dokonce z knihovny propuštěn, aby ideově neovlivňoval čtenáře. Pracoval pak jako učitel základní školy v Děčíně. Od roku 1960 byl zaměstnán v Tiskové informační službě (TIS) v Ústí nad Labem a pracoval i jako redaktor časopisu Dialog, zastaveného roku 1970 v rámci husákovské normalizace. Byl opět 3 roky bez zaměstnání, roku 1973 odešel do důchodu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2017



27.06.2017 V roce 2016 odbor turistiky KPP uspořádal sérii pěších výletů, jejichž cílem byly (mimo jiné) nástěnné malby – fresky Vojmíra Vokolka v kostelech ve Východních Čechách.
Pardubický rodák akademický malíř Vojmír Vokolek (1910 – 2001) studoval v letech 1928-1932 na VŠUP v Praze u prof. J. Bendy a v letech 1932 – 1934 na AVU v Praze v grafické speciálce T. F. Šimona. Vystavoval málo, poslední soubornou výstavu měl ve VČG v Pardubicích v roce 2000 poté, když jeho celoživotní práce byla oceněna Medailí města Pardubice v roce 1999. Byl členem SVU východočeských a SČVU.
Od roku 1958 do 1983 se věnoval tvorbě kostelních fresek a vyzdobil tak 10 kostelů. Vybíral si venkovské kostelíky, které byly výzdobou velmi chudé a přesvědčil faráře nebo církevní funkcionáře, pokud byli přístupni modernímu umění (a byli takoví), že vyzdobí kostel freskami, nebo i dalším mobiliářem. Při realizaci díla se také stávalo, že Vojmír Vokolek pracoval jen za stravu a barvy, protože jemu záleželo nejvíce na tom, aby jeho dílo vyznělo tak, jak on to cítil. Při tvorbě fresek často žil a spal na kůru přímo v kostelních budovách. Fresky jsou malovány „primitivním realismem“, jsou zaplněny lidmi v civilním oblečení, Kristus nebo apoštolové jsou oblečeni do kalhot a haleny, římští vojáci mají samopaly atd. Na jeho obrazech jsou postavy jasných přímých tváří – Bůh nám nabízí své přátelství. Vojmír Vokolek svým životem ani tvorbou neplul s davem, jeho obrazy nás ale nenechávají chladnými, provokují nás a kladou otázky. Jeho náboženské cítění nepotřebovalo přepych ornátů a zlata ani vůni kadidel (zdroj: profesor Martin C. Putna).
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2017



27.06.2017 „Blažený ten, kdo sestru má – to tajemství tvé je života jasem – a touha v blízkosti se časem čistí a zlatu vyrovná.“ (1966) Tyto verše věnoval své obětavé sestře Květě její bratr Vlastimil, jenž byl dluhodobě odkázán na její péči. Narodila se 5. března 1921 v Pardubicích jako v pořadí čtvrté dítě Heleny a Václava Vokolkových. V Pardubicích také navštěvovala měšťanskou školu a Veřejnou odbornou školu pro ženské povolání, tzv. vesnu (pozdější budovu střední zdravotnické školy v Jahnově ulici, dnes sídlo krajského úřadu). Od roku 1938 studovala v Praze školu pro vychovatelky a administrativní pracovnice v ústavech pro mládež. Školu vedly tzv. Školské sestry III. Řádu sv. Františka (OSF), podle svého učitele J.E.Urbana zvané také urbanky. Styk s nimi a prázdninový pobyt v jejich klášteře v Koclířově u Svitav jí změnily život… během druhé světové války sice ještě pracovala v Pardubicích jako prodavačka knih a v bance, v září 1945 však již vstoupila do noviciátu u OSF. 6. srpna 1947 se stala sestou Vítou. Sloužila ve Vršovicích, pak ve Slatinách, kde vyučovala dělníky či posluhovala starým a nemohoucím lidem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2017



11.04.2017 Vojmír Vokolek se narodil 3. června 1910 v Pardubicích. V letech 1928-32 studoval UMPRUM v Praze u J. Bendy, v letech 1932-34 AVU u F.T.Šimona. Nelze nemínit ani jeho studijní stáž v Itálii roku 1937. V letech 1937-38 vystavoval v Pardubicích, věnoval se kresbě, akvarelům, olejomalbě a grafice a ilustroval také knihy vydávané rodinnou tiskárnou.
Po druhé světové válce, v 50. a 60. letech přešel k malování kostelních fresek, od 70. let pracoval jako sochař a tvůrce tzv. objektů (z kamene, dřeva, kovu). V 80. letech začal tvořit pod pseudonymem Josef Műller. Z jeho sakrálních prací uveďme např. fresky z kostela sv. Václava v Hrbokově (1958-62), v kostele Všech svatých v Bučicích (1962-63), v kostele sv. Jana Křtitele v Kněždubu (1964), v kostele sv. Petra a Pavla ve Dřítči (1965), v kostele sv. Jana a Pavla v Mistrovicích (1966-67), v kostele sv. Petra a Pavla v Rozhovicích (1969-79). Kromě toho vyzdobil i hřbitovní kaple ve Vrdech a v Borku (1963-1965) a kapli kostela sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem (1979-82). Od 90. let uspořádal několik výstav (1994 na Harantově hradě Pecka u Nové Paky, 1999 na hradě Kunětická hora u Pardubic, 2000 ve Východočeské galerii v Pardubicích, jeho posmrtné výstavy se konaly v Klatovech, Opavě, v Bystřici pod Hostýnem, v Plzni, pardubické galerii FONS a v Knihovně V. Havla v Praze. Stálou expozici má od roku 2002 v zámku v Bystřici pod Hostýnem. Jeho bratr Václav ve své „Legendě o bratru Vojmírovi“ zmiňuje např. odpor katolických fundamentalistů vůči Vojmírovu dílu, jenž se konkrétně projevil v Rozhovicích zničením fresek deštěm. Vojmír Vokolek kritizoval ostře kýčovitost přítomnou v některých kostelích a neochotu otevřít sakrální prostory soudobému umění.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2017



21.12.2016 Východočeská galerie připravuje na březen prezentaci komplexního díla jedné z nejvýraznějších poválečných výtvarných osobností Pardubicka. K výstavě svými zápůjčkami přispějí veřejné instituce, rodina i řada místních soukromých sběratelů. Další se mohou hlásit.
Připravovaná výtvarná přehlídka připomene a s odstupem patnácti let po úmrtí komplexně reflektuje nadčasovost a mnohotvárnost tvorby jedné z nejvýraznějších poválečných regionálních osobností Pardubicka, malíře, sochaře, grafika, ilustrátora a básníka Vojmíra Vokolka (3. 6. 1910 – 30. 7. 2001). V rámci širšího kulturního projektu upomínajícího na odkaz významné pardubické tiskařské rodiny Vokolků, připravovaného pod záštitou Pardubického kraje, koncipuje galerie ve spolupráci s rodinou a soukromými sběrateli nové výstavní zhodnocení tvůrčího i duchovního odkazu všestranného solitérního díla Vojmíra Vokolka. Projekt připomene autorovo malířské, grafické, freskařské i sochařské dílo. Doplní jej dobové archiválie, bibliofilie i autentické audiovizuální záznamy.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2016



21.12.2016 Narodil se 18. prosince 1903 ve Vysokém Mýtě jako prvorozený syn Václava a Heleny Vokolkových. Dětství prožil v Pardubicích, kde jeho otec byl majitelem tiskárny. Na své dětství vzpomínal velmi rád a uchoval nám tak „génia loci“ starých Pardubic (viz jeho vzpomínka „Dětství“ v publikaci „Jméno Vokolek“, vyd. TORST 2011, s. 91-96). Po absolutoriu reálky (1918) nastoupil jako praktikant v oboru sazeč a tiskař do podniku svého otce. Jeden rok strávil na soukromé německé obchodní škole v Liberci. Jako mimořádný posluchač absolvoval jeden semestr na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působil také na živnostenské pokračovací škole v Pardubicích jako externí učitel (1926-32).
Velmi rád cestoval (Francie, Alžírsko, Itálie, Německo, Španělsko), některé z uvedených destinací navštívil se svými přáteli spisovatelem Janem V. Rosůlkem a malířem Jaroslavem Grusem. Jeho celoživotní láskou zůstala Francie, o čemž dobře vypovídá „Otevřený deník 1977-81“ spisovatele a překladatele Jana Vladislava (vyd. TORST 2012).
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2016



21.12.2016 V tomto příspěvku bych ráda upozornila na práci fotografa Viktora Mráze z Trhové Kamenice.
Viktor Mráz se narodil 13. srpna 1906 v Chrudimi, jeho rodiče Raimund a Sláva Mrázovi zde měli malý obchod se smíšeným zbožím. Dětství neměl lehké, rodina se potýkala s finančními problémy, v 15 letech mu zemřela maminka, v 16 letech otec. V mládí se učil u známého chrudimského fotografa Františka Syřiště, pak působil u firmy Elekrofot v Českých Budějovicích. Po vyučení pracoval v cihelně v Úhřeticích u Hrochova Týnce, dále byl zaměstnán u firmy Emil Synek, fotograf v Mělníku. Od roku 1926 pracoval u svého bratra, který měl v Praze fotoateliér.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2016



11.10.2016 Václav Vokolek se narodil 6. ledna 1871 v obci Býchory na Kolínsku. Narodil se v domě čp. 67 Janu a Rozálii Vokolkovým a měl snad 7 sourozenců. Navštěvoval obecnou školu v Ovčárech a pak nižší reálné gymnázium v Kolíně. Byl prý původně němé dítě, matka se však s ním v jeho 5-6 letech vydala na poutní místo k zázračnému prameni, kde ho polévala vodou. Malý Václav tak prý začal mluvit a měl se proto státi knězem… Rozhodl se však jinak. Po absolutoriu nižšího gymnázia nastoupil do učení na typografa do firmy Bayerv Kolíně. Roku 1892 pak nastoupil jako sazeč v nově se tvořící Společné knihtiskárně v Pardubicích. Pracoval v ní 10 let, až se vypracoval na faktora. V 90. letech 19. století se zapojil aktivně i do pardubického veřejného života. Roku 1897 spoluzakládal v Pardubicích národně-vzdělávací a podpůrnou besedu „Barák“ (s přítelem V. Novákem). Soustřeďovali se v ní budoucí národní socialisté, kteří pořádali m.j. i výlety na Kunětickou horu. Na jednom z nich snad Václav poznal svou budoucí ženu Annu Macháňovou, s níž se oženil roku 1894. Následujícího roku se jim narodil syn Antonín o dva roky později dcera Maria. Anna však zemřela již roku 1900 a 29 letý Václav zůstal sám s dvěma malými dětmi. Svou druhou manželku našel v Heleně Heřmanové z Přelouče, učitelce v Živanicích. Vzali se v lednu 1903.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016



11.10.2016 byl význačným projektantem mostních ocelových konstrukcí, autor takových objektů jako byl vysílač československého rozhlasu v Liblicích nebo jakým je dopravní hala Národního technického muzea v Praze na Letné. Později byl R. Husák také tvůrcem železničních vozidel pro údržbu a stavbu tratí. Jedna z kapitol jeho života, významně ovlivňující jeho budoucí práci, se odehrála i v Pardubicích. Do Pardubic pak pracovně příslušel i v době odchodu do důchodu. Nebude tedy jistě na škodu si jeho osudy připomenout.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 4/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historické orientační sloupy
Pardubice za druhé republiky
Skalnaté orlické hory
40 let od největší energetické krize u nás




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Toulovcova rozhledna v oblasti TOULOVCOVÝCH MAŠTALÍ

ORLICKOÚSTECKO: Typické domky ve vesničce LANŠPERK nacházející se pod stejnojmenným hradem.

ORLICKOÚSTECKO: renesanční radnice uprostřed náměstí v LANŠKROUNĚ.

ORLICKOÚSTECKO: kostel v obci PÍSEČNÁ.

SVITAVSKO: Kostel sv. Jiří v KUNČINĚ.

SVITAVSKO: Městské opevnění v ulici Na Bídě v POLIČCE.

PARDUBICKO: Rozhledna Barborka na okraji obce CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml