Sdružení přátel Pardubického kraje


Osobnosti kraje


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15


16.07.2018 Zdeněk Schmoranz se narodil 27. července 1896 v Chrudimi v rodině akademického malíře Josefa Schmoranze (1855-1938), učitele odborného kreslení na Průmyslové škole pro zpracování dřeva v Chrudimi, pozdějšího správce auersperských sbírek na zámku Žleby u Čáslavi jako poslední ze 4 synů stavitel F. Schmoranze st. (1814-1902). Zdeněk absolvoval gymnázium v rodné Chrudimi a pak studoval na pražské technice chemii. Právě jako chemik pracoval v letech 1918-1919 v cukrovarech Drahanovice a Libice. Pak se vrátil do Prahy, kde 1. října 1919 nastoupil do Národního divadla jako archivář a lektor, pravděpodobně po dohodě s ředitelem divadla svým strýcem Gustavem Schmoranzem (1896-1967). Zde však působil jen do 28. října 1922. Běhen svého působení se zde seznámil s členkou činohry Liběnou Odstrčilovou (1890-1962), kterou pojal za manželku. Z jejich sňatku (1920) se jim narodil syn Vladimír, budoucí chemik a fyzik.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018



5.06.2018 Původním podnětem k pojednání o Antonínu Bennewitzovi byl článek ve Vlastivědných listech Pardubického kraje č. 2/2004 (str. 10-11), že ho přijatý dokument „Tvář kraje“ nepovažuje za slavného rodáka ani osobnost kraje.*) Dětství a dospívání Hned na úvod nerad přiznávám, že z jeho dětství jsem nenašel jakékoliv podrobnosti a musíme se spokojit s dohady. Friedrich Bennwitz, komorník a naposled domovní správce (haushofmister) u hraběte Antonína Jiřího Kristiána Valdštejna z Vartemberka (1793-1848) měl za manželku Marii Equartovou, zámeckou správkyni (schlossverwalterin). Jejich syn též Friedrich si vzal Josefu Keppertovou, dceru hospodářského ředitele litomyšlského panství Jakuba Kepperta a Kateřiny Prosilové z Litomyšle, kde byli oddáni 12. ledna 1829.1) Někdy v té době byl povolán ke službě na panství jako polesný (revírník) panských lesů v Přívratu, bydlící tam v myslivně č. 1. Z manželství se jim narodili čtyři synové: Bedřich (Fridericus Wenceslaus, 29. 10. 1829), Julius (Julius Wenceslaus Josephus, 18. 9. 1831), Antonín (Antonin Josef Waclaw, 26. 3. 1833) a Teodor (Theodor Karel, 5. 11. 1836). Zde by se patřilo zmínit, že zatímco Antonín má zapsáno příjmení Benewic, jeho otec je Benewitz a děda Bennwitz (transkripce kolísá i v zápisu a rejstříku také podle toho, jestli zapisoval Čech nebo Němec), první přívratský kronikář se s jistotou pamatuje, že mezi prvními lesními zde „byl to p. Benovitz, otec hudebního skladatele Benovitze v Praze“2) (jak ještě uslyšíme); podle ustálených zvyklostí (vyjma citací) píši Bennewitz.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017



5.06.2018 Slovníky a internetové vyhledávače, podrobně sledující životní osudy a interpretující dílo Alfonse Muchy (24.7.1860 – 14.7.1939), nám mj. prozradí, že A. Mucha dlouhá léta trvale žil a působil mimo naši zemi – v Paříži a ve Spojených státech a do Čech se vrátil v roce 1910. Dozvíme se z nich také, že v Čechách je kromě rodných Ivančic s jeho jménem spjata Praha a Zbiroh, jehož ateliér a byt opustil po 18 letech v roce 1928. Méně často je v nich však uvedeno, že A. Mucha navštěvoval také Chrudim – město, odkud pocházela jeho manželka. V odborných publikacích, katalozích a v knihách vzpomínek (především Mistrova syna Jiřího) je Chrudim zmiňována také jen okrajově. V následujících příspěvcích nalezne čtenář nejen málo známé informace o rodinných vazbách A. Muchy k Chrudimi, ale také o ojedinělé kolekci Muchových plakátů, kterou zakoupilo někdejší Průmyslové muzeum pro východní Čechy v Chrudimi většinou v roce 1898, a také o prezentacích této sbírky po roce 1978. Případní zájemci o další informace o chrudimských souvislostech Alfonse Muchy mohou navštívit v roce 2012 zpřístupněnou, expozici chrudimského Regionálního muzea „A. Mucha – plakáty“, kde si mohou zakoupit i katalog vydaný tímto muzeem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017



5.06.2018 Významný český literární historik a předseda České národní rady (ČNR) v květnu 1945 se narodil 11. června 1880 v Chroustovicích na Chrudimsku jako třetí ze šesti dětí zámeckého zahradníka Josefa Pražáka. Své dětství strávil v prostředí chroustovického zámku až do svých 12 let, kdy odešel na studia do gymnázia v Hradci Králové, jež absolvoval roku 1900. Rodina Pražákova se v tomto období přestěhovala do Luže u Košumberka, kde Albert našel celoživotního přítele v pozdějším zakladateli tamější proslulé léčebny MUDr. F. Hamzovi.
Po maturitě nastoupil Albert na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na obor bohemistiky a germanistiky. Vypracoval se ve významného literárního historika se zaměřením na česko-slovenské literární vztahy a literaturu českého národního obrození. Roku 1906 získal po napsání diplomové práce (rigorózní) o Janu Nerudovi titul PhDr. Jeho univerzitními učiteli byli T.G.Masaryk, Jan Gebauer, Jaroslav Vlček a germanista Arnošt Kraus, poznal zde i básníka Jaroslava Vrchlického, s nímž se přátelil až do jeho smrti roku 1912. Albert Pražák měl ze dvou manželství (1906 s Marií, rozenou Pescovou a Klárou, rozenou Fuxovou, spisovatelkou a překladatelkou (zemřela 1933) celkem tři děti – 2 syny (Přemysla 1908 – 1966, hudebního kritika, Jiřího 1912 – 1965, lékaře a Hanu, provdanou Drábkovou, psycholožku). Do první světové války působil Pražák na pražských středních školách, několik let pracoval v kulturní rubrice Masarykovy revue Čas. Za Velké války byl rezervním důstojníkem v hodnosti nadporučíka v Srbsku a Uhrách, kde poznal slovenské vojáky, jež si velmi oblíbil.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017



11.11.2017 Chrudim – domovská obec ing. Rudolfa Ressla
Je všeobecně známo, že významný chrudimský rodák, vynálezce lodního šroubu Josef Ressel (1793 – 1857), prožil v Chrudimi jen několik dětských let a poté, co v roce 1806 odešel do Linze studovat gymnázium, se sem již nikdy nevrátil. Méně je již známo, že se sem jeho rodina po 132 letech svým způsobem vrátila, když totiž jeho pravnuk ing. Rudolf Ressel získal v roce 1938 chrudimskou domovskou příslušnost.
Ing. Rudolf Ressel byl synem Františka Ressla (1865 – 1907) a vnukem Rudolfa Ressla (1823 – 1884) prvorozeného syna vynálezce Josefa Ressla. Narodil se 4.9.1902 ve Višegradě (v dnešní Bosně a Hercegovině), kde byl jeho otec berním úředníkem. Po studiích na reálce ve Waidhofenu a. d. Thaya (dnešní Rakousko) vystudoval strojní inženýrství na Technické vysoké škole ve Vídni, obor stavba lodí a námořní inženýrství (1922 – 1928). Ve své vlasti v tehdejším S. H. S. (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) absolvoval základní prezenční službu a po zbytek života až do své smrti žil v ČSR, kde pracoval u různých strojírenských firem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2017



11.11.2017 „Nejvýznamější chrudimský rodák a jeho dílo jsou stále předmětem zájmu odborné veřejnosti. Témata vědeckých konferencí, přednášek a odborných publikací o J. Resslovi se ovšem v posledních letech mnohem více než jeho lodním šroubem zabývají jeho dalšími vynálezy, především těmi, které souvisely s lesnictvím. Odborné názory na Resslův lodní šroub se ostatně uzavřely již před mnoha lety. Lodní šroub (jak např. uvedl již v roce 1938 znalec díla J. Ressla Jan Vaněček) sice J. ressel vynalezl svým vlastním důvtipem, byl však pouze “… jedním článkem v postupném vývoji praktického použití dávno známého Archimedova šroubu.“ Resslovi však patří přední místo mezi celou řadou průkopníků tohoto nového pohonu lodí za umístění šroubu na záď lodi mezi trup lodi a kormidlo a také proto, že svůj vynález dokázal prakticky ověřit – 3. srpna 1829 v terstu na lodi Civetta.“ Tak zhodnotil Resslovo dílo Mgr. Pavel Kobetič ve své práci „J. Ressel a Chrudim“ (42. svazek edice „Chrudim z roku 2014). Doplňme, že Ressel jako osobnost dělostřelecké školy a lesnické akademie je dnes uváděn s vynálezy např. pneumatické pošty, otočného jeviště, optického telegrafu, busoly, lisu na olej, kuličkového ložiska, mlýna s dutým válci, dělostřelecké lafety, snadno řiditelného pluhu, pérování kočárů, parní vzducholodi atd. atd. To, že včas neuplatnil svá patentová práva na lodní šroub umístěný mezi zádí lodi a kormidlem znamenalo nikoli známou scénku z J. Cimrmana, ale prakticky finanční ztrátu přislíbených 20 tisíc liber od britské admirality. Ve světle závěru Resslova života tento fakt působí až tragicky …
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2017



11.11.2017 Narodil se 1. ledna 1913 v Pardubicích, po peripetiích na zdejším gymnáziu (vypsal je ve vzpomínce „Co byl ten můj život“) přešel na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval roku 1933. Pak byl přijat na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obor Český jazyk – Francouzský jazyk – Filozofie). Studia nemohl ukončit pro uzavření českých vysokých škol nacisty (1939), vrátil se tedy do Pardubic. V roce 1940-41 vypomáhal při výuce katolického náboženství v Hlinsku, jinak byl až do roku 1945 nezaměstnaný. V letech 1945-46 absolvoval základní vojenskou službu a knihovnické kurzy při FF UK. Roku 1946 se odstěhoval do Děčína, kde se na doporučení básníka F. Halase stal ředitelem okresní knihovny. Toho roku se oženil s Věrou, rozenou Honestschlägerovou, s ní měl syna Václava (nar. 1.1.1947), pozdějšího restaurátora, historika umění a kritika výtvarného umění. V roce 1949 byl z politických důvodů odvolán z místa ředitele knihovny a roku 1954 dokonce z knihovny propuštěn, aby ideově neovlivňoval čtenáře. Pracoval pak jako učitel základní školy v Děčíně. Od roku 1960 byl zaměstnán v Tiskové informační službě (TIS) v Ústí nad Labem a pracoval i jako redaktor časopisu Dialog, zastaveného roku 1970 v rámci husákovské normalizace. Byl opět 3 roky bez zaměstnání, roku 1973 odešel do důchodu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2017



27.06.2017 V roce 2016 odbor turistiky KPP uspořádal sérii pěších výletů, jejichž cílem byly (mimo jiné) nástěnné malby – fresky Vojmíra Vokolka v kostelech ve Východních Čechách.
Pardubický rodák akademický malíř Vojmír Vokolek (1910 – 2001) studoval v letech 1928-1932 na VŠUP v Praze u prof. J. Bendy a v letech 1932 – 1934 na AVU v Praze v grafické speciálce T. F. Šimona. Vystavoval málo, poslední soubornou výstavu měl ve VČG v Pardubicích v roce 2000 poté, když jeho celoživotní práce byla oceněna Medailí města Pardubice v roce 1999. Byl členem SVU východočeských a SČVU.
Od roku 1958 do 1983 se věnoval tvorbě kostelních fresek a vyzdobil tak 10 kostelů. Vybíral si venkovské kostelíky, které byly výzdobou velmi chudé a přesvědčil faráře nebo církevní funkcionáře, pokud byli přístupni modernímu umění (a byli takoví), že vyzdobí kostel freskami, nebo i dalším mobiliářem. Při realizaci díla se také stávalo, že Vojmír Vokolek pracoval jen za stravu a barvy, protože jemu záleželo nejvíce na tom, aby jeho dílo vyznělo tak, jak on to cítil. Při tvorbě fresek často žil a spal na kůru přímo v kostelních budovách. Fresky jsou malovány „primitivním realismem“, jsou zaplněny lidmi v civilním oblečení, Kristus nebo apoštolové jsou oblečeni do kalhot a haleny, římští vojáci mají samopaly atd. Na jeho obrazech jsou postavy jasných přímých tváří – Bůh nám nabízí své přátelství. Vojmír Vokolek svým životem ani tvorbou neplul s davem, jeho obrazy nás ale nenechávají chladnými, provokují nás a kladou otázky. Jeho náboženské cítění nepotřebovalo přepych ornátů a zlata ani vůni kadidel (zdroj: profesor Martin C. Putna).
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2017



27.06.2017 „Blažený ten, kdo sestru má – to tajemství tvé je života jasem – a touha v blízkosti se časem čistí a zlatu vyrovná.“ (1966) Tyto verše věnoval své obětavé sestře Květě její bratr Vlastimil, jenž byl dluhodobě odkázán na její péči. Narodila se 5. března 1921 v Pardubicích jako v pořadí čtvrté dítě Heleny a Václava Vokolkových. V Pardubicích také navštěvovala měšťanskou školu a Veřejnou odbornou školu pro ženské povolání, tzv. vesnu (pozdější budovu střední zdravotnické školy v Jahnově ulici, dnes sídlo krajského úřadu). Od roku 1938 studovala v Praze školu pro vychovatelky a administrativní pracovnice v ústavech pro mládež. Školu vedly tzv. Školské sestry III. Řádu sv. Františka (OSF), podle svého učitele J.E.Urbana zvané také urbanky. Styk s nimi a prázdninový pobyt v jejich klášteře v Koclířově u Svitav jí změnily život… během druhé světové války sice ještě pracovala v Pardubicích jako prodavačka knih a v bance, v září 1945 však již vstoupila do noviciátu u OSF. 6. srpna 1947 se stala sestou Vítou. Sloužila ve Vršovicích, pak ve Slatinách, kde vyučovala dělníky či posluhovala starým a nemohoucím lidem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2017



11.04.2017 Vojmír Vokolek se narodil 3. června 1910 v Pardubicích. V letech 1928-32 studoval UMPRUM v Praze u J. Bendy, v letech 1932-34 AVU u F.T.Šimona. Nelze nemínit ani jeho studijní stáž v Itálii roku 1937. V letech 1937-38 vystavoval v Pardubicích, věnoval se kresbě, akvarelům, olejomalbě a grafice a ilustroval také knihy vydávané rodinnou tiskárnou.
Po druhé světové válce, v 50. a 60. letech přešel k malování kostelních fresek, od 70. let pracoval jako sochař a tvůrce tzv. objektů (z kamene, dřeva, kovu). V 80. letech začal tvořit pod pseudonymem Josef Műller. Z jeho sakrálních prací uveďme např. fresky z kostela sv. Václava v Hrbokově (1958-62), v kostele Všech svatých v Bučicích (1962-63), v kostele sv. Jana Křtitele v Kněždubu (1964), v kostele sv. Petra a Pavla ve Dřítči (1965), v kostele sv. Jana a Pavla v Mistrovicích (1966-67), v kostele sv. Petra a Pavla v Rozhovicích (1969-79). Kromě toho vyzdobil i hřbitovní kaple ve Vrdech a v Borku (1963-1965) a kapli kostela sv. Zikmunda ve Stráži pod Ralskem (1979-82). Od 90. let uspořádal několik výstav (1994 na Harantově hradě Pecka u Nové Paky, 1999 na hradě Kunětická hora u Pardubic, 2000 ve Východočeské galerii v Pardubicích, jeho posmrtné výstavy se konaly v Klatovech, Opavě, v Bystřici pod Hostýnem, v Plzni, pardubické galerii FONS a v Knihovně V. Havla v Praze. Stálou expozici má od roku 2002 v zámku v Bystřici pod Hostýnem. Jeho bratr Václav ve své „Legendě o bratru Vojmírovi“ zmiňuje např. odpor katolických fundamentalistů vůči Vojmírovu dílu, jenž se konkrétně projevil v Rozhovicích zničením fresek deštěm. Vojmír Vokolek kritizoval ostře kýčovitost přítomnou v některých kostelích a neochotu otevřít sakrální prostory soudobému umění.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2017


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2019 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
670 let první nezpochybnitelné písemné zmínky o Bystrém
Proč zmizel pomník ve Vysokém Lese
Pardubice na prahu středověku
Místa příběhů - Lepějovice



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Kašna uprostřed náměstí ve SKUTČI.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na ANDRLOVĚ CHLUMU u Ústí nad Orlicí.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: Dělostřelecká tvrz BOUDA u Králík.

SVITAVSKO: Sousoší Kalvárie na KŘÍŽOVÉM VRCHU u MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: kostel Rozeslání sv. Apoštolů v LITOMYŠLI je nejstarším dochovaným sakrálním prostorem v Litomyšli

PARDUBICKO: Občanská záložna v PŘELOUČI.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml