|
| |
|
Osobnosti kraje Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17  1.06.2021 S osobností kněze Antocha jsou spjatá některá přeloučská prvenství – jedná se o první
nám známou přeloučskou osobnost a prvního nám známého přeloučského spisovatele,
který ovlivnil i historiografi i. Jako dobré znamení vložené do vínku přeloučských intelektuálních
vrstev můžeme vnímat ten fakt, že už Antoch přesáhl svým významem hranice
přeloučského regionu.
Antoch žil v Přelouči počínajícího 15. století. Zažil dobu před husitskými bouřemi, kdy
Přelouč zažívala jistý vzestup a kulturní rozvoj. V Přelouči v tom čase bylo zřízeno proboštství
(převorství) opatovického kláštera. V řádovém domě nám neznámého umístění
žilo několik mnichů a probošt (převor). V kostele sv. Jakuba téhož času vznikly fresky
sv. Petra a Pavla, které dnes můžeme obdivovat jako ukázku kvalitního gotického umění.
Do tohoto zčásti doloženého, zčásti předpokládaného kulturního kvasu organicky zapadá
i působení kněze Antocha.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2021  1.06.2021 Prvního února by Antonín Slavíček, významný
český impresionista, oslavil 111. narozeniny.
Maloval v Paříži, Bruggách,
Norimberku, v Praze, na dalších místech na
Moravě a v Čechách, ale jeho dílo vrcholilo
kolekcí sedmdesáti obrazů, které vytvořil
v letech 1903 až 1905 v Kameničkách nedaleko
Hlinska. Obraz „U nás v Kameničkách“
je i po více než sto letech symbolem české
impresionistické krajinářské malby.
Zdejší poněkud drsnou krajinu si Slavíček
zamiloval. Možná skromný pobyt ve
výměnkářském stavení na Volákově statku
ale zřejmě nepřijal z nouze, protože jeho
manželka, jediná dcera a dědička statkáře
z Bylan, přinesla do manželství dostatek
fi nancí. Kameničky si vybral po přečtení
Raisova románu Západ. Karel Václav Rais
v něm opěvoval právě tento kout Vysočiny
a pobyt na Volákově gruntu Slavíčkovi dokonce
sám domluvil. Slavíček se pak vrátil
za další dva roky do Kameniček, tentokrát
na místní faru, kde mu poskytl přístřeší páter
Jan Selichar.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2021  26.02.2021 Jeden z nejslavnějších rodáků z Lanškrouna se tu narodil 15. října 1864 jako poslední sedmé dítě v rodině papírníka, knihtiskaře a knihkupce Rudolfa Piffla a jeho ženy Marie Magdaleny Piro (v domě čp. 14 na náměstí dnes Jiráskově, tehdy zvaném Josefplatz). Město bylo v této době převážně německé podobně jako Pifflovi, kteří sem jako rodina přišli již v 17. století. Roku 1868 Gustavovi zemřela maminka a téhož roku se jeho otec znovu oženil s Florou Bibusovou.
Roku 1874 začal Gustav navštěvovat místní gymnázium, studium však musel dvakrát přerušit. Poprvé, když se chtěl stát knihařem (jeho profesoři o jeho rozhodnutí uvědomili jeho otce), podruhé se dokonce sám vydal do Vídně, aby začal pracovat v nějakém nakladatelství. Jeho snaha však byla neúspěšná, a proto se musel vrátit na studia do rodného Lanškrouna. Na maturitním vysvědčení roku 1882 prospěl však výborně. Téhož roku odjel znovu do Vídně, aby nastoupil jako jednoroční dobrovolník k maďarském 38. pěšímu pluku. Současně se však zapsal na filozofickou fakultu vídeňské univerzity. Volno trávil u svého stráce lékárníka Bibuse Po skončení vojenské služby se Gustav rozhodl věnovat buďto teologii nebo právům. Zvítězila teologie, a tak roku 1883 nastoupil do kláštera augustiniánů (kanovníků) do Klosterneuburgu u Vídně, kde přijal řádové jméno Friedrich. Po dokončení teologických studií byl 8. ledna 1888 vysvěcen na kněze, a to v Dómu sv. Štěpána ve Vídni, netuše, že to bude od roku 1913 chrám, kde bude působit jako arcibiskup. Ještě jako kaplan pracoval na klášterních farách ve Floridsdorfu u Vídně (od roku 1892). Ve shodě se sociální encyklikou papeže Lva XIII. „Rerum novarum“ z 16. května 1881 se Piffl začal intenzivně zajímat o sociální problémy dělnictva a dokonce začal vydávat v Klosterneuburgu Noviny pro město a venkov (Zeitung fűr Stadt und Land), do nichž psával hlavní články.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2020  26.02.2021 Velký český humanista a právník se narodil kolem roku 1460 v Chrudimi z rodičů Janúška a Barbory. Měl ještě staršího bratra Václava, jak uvádí jeho životopisec, vysokomýtský rodák H. Jireček (1827-1909). Po absolutoriu chrudimské městské školy začal Viktorin studia na pražské univerzitě na pražské univerzitě na artistické fakultě (asi od roku 1477). Bakalářskou zkoušku podstoupil 26. února 1479, gradus převzal 2. dubna téhož roku. 9. října 1481 se stal licenciátem a 30. ledna 1483 mistrem svobodných umění. Hned následujícího roku byl zvolen děkanem fakulty. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2020  22.07.2020 Článek je upraveným autorovým příspěvkem s názvem Návštěva malířky Zdenky Braunerové v Řetové, který vyšel u příležitosti 150. výročí jejího narození ve Středočeském vlastivědném sborníku (Muzeum a současnost, řada společenskovědní), svazek 26/2008, vydávaném Středočeským muzeem v Roztokách u Prahy na str. 156-159. Pro toto doplněné pojednání byla rozšířena obrazová příloha a seznam pramenů a literatury nahrazen poznámkovým aparátem. Na začátku byla informace, otištěná ve Zpravodaji obcí Řetůvka, Řetová a Přívrat č. 2/2003 pod podobným názvem. Její pisatel se domníval, že babička Zdenky Braunerové, matka Františka Braunera, rodáka z blízké Litomyšle, pocházela z Řetové. Usuzoval tak z pasáže v románovém životopisu „Na křídle větrného mlýna“, kde František Kožík píše:Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2020  23.04.2020 V rodinné historii byl občas označován jako Josef Schuch III. S manželkou Marií byl po dlouhá léta zahradníkem ve Zdechovicích. Čím byl výjímečný? Hlavně svým talentem, pracovitostí a houževnatostí. Kromě toho, že byl schopným zahradníkem (ve vytápěných sklenících ve Zdechovicích spálil 300 q koksu ročně a už začátkem března – na MDŽ, měl květiny k řezu), byl výborným houslistou, ale také fotografem. Tehdy se ještě fotilo na skleněné desky. V jeho případě to byly desky formátu 6x9 cm. Díky souhlasu rodiny můžeme dnes publikovat jeho snímky. Pro mě osobně název profese „zahradník“ a jméno Schuch (šuch) naprosto a zcela splývaly.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2020  23.04.2020 Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous byl český spisovatel, ale i učitel nebo novinář. Jeho jméno je však dodnes známé právě díky jeho spisovatelské činnosti. Narodil se 16.4.1882 v rodině středoškolského profesora v Klatovech. Když bylo Johnovi pět let, zemřela mu matka a rodina se přestěhovala do Chrudimi. Zde absolvoval gymnázium v Chrudimi a na přání otce vystudoval přírodovědnou fakultu v Praze. Po úspěšném ukončení studia na fakultě pokračoval v roce 1907 na přírodovědné fakultě v Innsbrucku. Poté působil jako středoškolský profesor v Praze, v Kolíně a následně v Hradci Králové. Již tehdy psal do časopisů a novin.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2020  29.03.2020 O místu narození Jiřího Potůčka je všeobecně uváděno, že se narodil v Brunecku , Rakousko-Uhersko, což však není úplně přesná informace.Dosud publikované práce o Jiřím Potůčkovi se nezabývaly podrobnostmi o místu jeho narození, jeho rodině, ani bližšími rodinnými informacemi. V této eseji jsou uvedeny dostupné údaje o místu jeho narození, rodičích, Potůčkově vzdělání i o zaměstnání Potůčkových rodičů, které je přivedlo z Vranova u Rokycan do vzdáleného koutu jižních Tirol. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2019  29.03.2020 Mezi spisovateli a literárními pracovníky s vazbou na Chrudimsko, a tedy i Pardubický kraj zaujímá významnou roli Helena Šmahelová-Trostová (1910 -1997). Její životní příběh byl připomenut například článkem ve VLPK 4/2005 a je vázán na dalšího spisovatele s regionálními kořeny, Jaromíra Johna ( Bohumila Markalouse 1882 – 1952). Málo však je známo o Boženě Hackenschmiedové (1881 – 1982). Byla sestrou spisovatelčina otce Karla Šmahela. I ona byla literárně činná, překládala a publikovala v časopisech. Patrně po ní zdědila talent neteř Helena Šmahelová. A obecně umělecké nadání pak zdědil i Boženin syn Alexander. Pravda, dnes je již těžké zjišťovat podrobnosti osudů této redaktorky a publicistky, třeba i proto, že závěrečnou část svého života prožila se svým synem v zámoří. Pokusme se z dochovaných dokumentů alespoň naznačit více, než lze odvodit z pojednání o Boženě v poslední části Šmahelové trilogie, nazvané Hlasy mých otců (1987). Tam autorka věnuje prostor několika stránek vztahům Boženy s matkou Františkou a manželem Františkem Hackenschmiedem. Udělejme vlastně to, co tak ráda činila Helena Šmahelová, když domýšlela pokračování přečtených knih. Postupujme za rámec líčený v knize spisovatelkou, končící prvním desetiletím 20. století. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2019  20.10.2019 V minulém ročníku Vlastivědných listů Pardubického kraje jsme Vás informovali o návštěvě p. hr. K. E. Paara ve Zdechovicích v okrese Pardubice na jeho někdejším rodovém panství, které roku 1899 přešlo prodejem do rukou nového vlastníka. Fra´ Karel Eduard Paar se narodil 4. ledna roku 1934 v Praze jako druhý potomek knížete Alfonse a hraběnky Sophie. Maminka pocházela z německého šlechtického rodu Schlitzových. Ve 12-ti letech ze zdravotních důvodů odjel do Švýcarska a v roce 1947 za ním přijeli bratr se sestrou a matkou jeho otce. Po roce 1948 za nimi přišli i rodiče. Po emigraci žili ve Švýcarsku, kde ale otec nemohl sehnat práci a povolení k pobytu dostávali vždy jen na jeden rok. Proto rodina přesídlila roku 1954 do Rakouska. Karel Eduard Paar pracoval v ocelářském průmyslu. Pak odešel do firmy, která vyráběla nářadí pro zemědělství. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
