Sdružení přátel Pardubického kraje

„Vlasovci“ v Ústí nad Orlicí v dubnu 1945


16.02.2016 Pod obdobným názvem vyšlo ve Vlastivědných listech č. 4/2005 pojednání Martina Zahálky.1) Předlohou mu byla Kronika města Ústí nad Orlicí II (1937-1946), z níž cituje záznamy kronikáře. Pro připomenutí si je ocitujme také: „Vojsko v Ústí
27. března 1945. Válečných uprchlíků v Ústí mnoho není, ale německých vojáků je zde větší počet. Jsou určeni k obsluze sanitních skladišť ve školách.V hasičském domě jsou kasárna vojáků tak zvaných „Vlasovců“. Jsou to Rusové a Poláci (M. Zahálka poznamenává že spíše Ukrajinci), kteří dobrovolně se přihlásili do služeb Němců, proti svým bratrům a divně to vypadá když slyšíme vojáka v německé uniformě hovořit slovanskou řečí. Mimo těchto jsou němečtí vojáci v hostincích u Šebestlů, u Malinů, u Strouhalů (známější jako Konibar, pozn. M.R.) a u Šourků.“
Kronikářovy záznamy jsou stručné, ale přesto jim nelze upřít (s ohledem na tehdejší poměry) snahu po objektivní informovanosti:
„Vzpoura Vlasovců v hotelu Zimprich
17. dubna 1945. Před třemi týdny jsem zde psal o posádce ruských vojáků v něm. službách v Ústí. Dnes musíme svůj názor o nich hodně opravit. Zkrátka „Vlasovci“ tak jak se jim říká po svém organisátoru generálu Vlasovovi, sehráli Němcům pěknou komedii. Byli ubytováni v Hasičském domě a v hotelu Zimprich (Avion, zabrán Němci). Dnes o 2. h. v noci se zbouřili proti svým představeným Němcům. Třem SS manům a gestapákovi Lieblovi. V hotelu Zimprichově, který jest německý, došlo k bitvě, v které byl zabit jeden Vlasovec a protektorátní český četník z místní stanice Ježek. Jak ten k tomu přišel nevíme, ale dle všeho byl zavolán k pomoci a v přílišné horlivosti to dostal také. Místnost kde se bitva rozpoutala, byla úplně demolována. Tři velká okna do ulice byla vyražena a nábytek rozbit.

Po skončeném boji asi 30 Vlasovců, kteří byli ozbrojeni uprchli. Podle všeho bylo to předem organisováno a byli jim nápomocni „Partyzáni“, kteří se zdržují v okolních lesích. Zastřelený četník Ježek zanechal ženu a dítě. 19. dubna měl pohřeb a byl převežen do Dobrušky. Případ tento není ojedinělý. Jak se dovídáme tu samou noc zrada Vlasovců se opakovala také v jiných místech. Podrobnosti o místní vzpouře nejsou známy.
Hitler jugend ve zbrani
15. dubna 1945. Do uprázdněných hotelů Friml a Jansa (pak Praha) přišlo asi 100 nedorostlých Němců 15-16 letých (Hitler jugend). Provádějí předvojenské cvičení se zbraní. Pochodují v útvarech s puškami a jsou velmi drzí a zpupní.“2) Přestože podrobnosti, jak upozorněno, nejsou známy, událost sama nezůstala nepovšimnuta. Ovšem jak už to bývá, šuškandou trochu pošramocená:
„Na trati u Darebnic (mezi Chocní a Újezdem u Chocně) byli dne 19. 4. (1945) nalezeni dva zastřelení mužové, svlečení do prádla. Neví se dosud, kdo to byl, ale vševědoucí pověst – šuškárna praví, že to byli dva Vlasovci, t.j. Rusové ze skupiny ruského generála Vlasova, který v německém zajetí vytvořil ze sovětských zajatců vojenský oddíl ve službách Němců. Dva dni před tím se skupina Vlasovců vzbouřila na nádraží v Ústí nad Orlicí a uprchli do lesů – hledají asi cestu k svým. Při stíhání byl od nich zastřelen jeden český četník. – Toto vše jsou ovšem jen zprávy slyšené, v nichž může být pravda všelijak pokroucena, změněna; ale jádro pravdivé je: Odboj začíná!“3)
Za kronikářské zpracování lze považovat i následující úryvek, obsahující kromě podrobností i jiné datum: „Štábu partyzánského oddílu Stalin předal Jindřich Maděra informaci o tom, že v Ústí nad Orlicí v hotelu Zimprich (nyní Avion) je umístěna jednotka jagdkommanda (určená k pronásledování a likvidaci partyzánských skupin a spojeneckých výsadků), složená především z vlasovců. Maděra současně uvedl, že vlasovci jsou ve styku s občanem ukrajinské národnosti, veterinářem Filipovem. Bylo dohodnuto, aby Filipov předal vlasovcům písemnou výzvu k dezerci. Měli utéci od protipartyzánského komanda a vzít s sebou co nejvíce zbraní a střeliva. Dne 18. dubna 1945 skupina sedmnácti vlasovců opustila hotel a přešla do lesů v okolí Řetové a Sloupnice. Při odchodu, který byl hodnocen jako vzpoura, došlo k přestřelce s německými vojáky a důstojníky. Proti dezertérům byla zorganizována odvetná akce fašistů. Gestapo a německé jednotky provedly zátah od České Třebové přes Zhoř a od Řetové ke Sloupnici. Vlasovci se rychle stáhli do lesa, odhazovali přitom zbraně a střelivo, aby jejich útěk byl co nejsnadnější.“ (Čtyři samopaly, dva kulomety, pušky, granáty a dostatek střeliva se nakonec dostaly k partyzánům.)4)
Na druhou stranu dlužno dodat, že ani historici do dobových událostí nevnášejí nic, co by nám tehdejší dění přiblížilo:
„Také v Ústí nad Orlicí se snažil vystoupit národní výbor otevřeně proti okupantům, to však nebylo možné vzhledem k tomu, že ve městě byla silná posádka, která byla zesílena setninou Hitlerjugend, jež sem přišla 17. dubna (1945), když se u Ústí n. Orl. vzbouřil menší oddíl vlasovců, hlídající železnici mezi Českou Třebovou a Brandýsem n. Orl.“5) Snad jisté hodnověrnosti lze přiznat ojedinělému, třebaže časově neurčitému konstatování že: „Ve východních Čechách (spíše na jeho severozápadním rozhraní) se však na jaře 1945 objevili ve větším počtu též uprchlíci ze zrádcovské armády generála Vlasova. Šlo hlavně o příslušníky ženijní pracovní brigády umístěné v oblasti Semil a Železného Brodu, kde upravovali mosty a silnice pro předpokládaný převoz těžké bojové techniky.“6)
Jenže doba pokročila a okruh informací se rozšiřuje, vycházejí najevo nová fakta. A tak jako se dlouho o vlasovcích nemluvilo vůbec, nyní se ukazuje, že ne vše o nich se jich ve skutečnosti týká. Neboť „praví vlasovci“ byli příslušníci Výboru (Komitétu) pro osvobození národů Ruska generála A. A. Vlasova (KONR, zjednodušeně ROA; symbolicky byl vyhlášen Manifestem 14. listopadu 1944 v Rudolfově galerii Pražského hradu), ale naši lidé na konci války označovali za „vlasovce“ všechny Rusy, Ukrajince a Kozáky, kteří bojovali po boku Němců. Dnes se účast vlasovců na našem území tak trochu heroizuje, přinejmenším se považují za zachránce Prahy. Každopádně existovali a měli k tomu své důvody. Ale mohli se dostat až do Ústí nad Orlicí?
Pokračovat si dovolím zdánlivě nelogickou vsuvkou. Zákon (č. 122/2004 Sb.) definuje válečný hrob jako místo, kde jsou pohřbeny ostatky osob, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo ostatky (civilních) osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo vojenské operaci v době války. Válečným hrobem je i pietní místo, kterým se rozumí pamětní deska, pomník, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a jejich oběti a jako takové požívající stejné zákonné ochrany. Vlastníky válečných hrobů jsou tak především obce, zatím co obecním úřadům s rozšířenou působností zákon ukládá povinnost vést evidenci válečných hrobů, které jsou v jeho správním obvodu. A právě v této souvislosti se události daly do pohybu.
Že je v lese u Vesničky, místní to části obce Horní Sloupnice, pomníček zastřelenému Polákovi jsem (díky paní Věře Honzálkové) věděl, ale to také bylo nadlouho vše. Ovšem když se to (nechtěně) mým přičiněním rozvířilo až do úrovně úřadu s rozšířenou působností, informace nabyla na závažnosti a nelze jinak, než pro pořádek citovat text na něm:
Zde byl dne 17. 4. 1945 zastřelen německou do- mobranou příslušník pol- ského národa, označen „867, 3. Schuma Batl 13.“·Ze své rodné země byl odvle- čen, zde našel svoji smrt. Tak jako vám i mně se nakonec vybavila vzpomínka na vzpouru „vlasovců“ v Ústí nad Orlicí téhož 17. dubna nad ránem, umocněná na to navazujícím pokračováním ve sloupnické kronice: „Rok 1945, 17.4.
V lesích nedaleko horní části obce („Vesničky“) došlo k přestřelce při stíhání asi 20 příslušníků říšské branné moci, snad bývalých zajatých Poláků, kteří před časem byli zařazeni do německé armády. Dotyčný oddíl měl své stanoviště v Ústí nad Orlicí, odkud uprchl i se zbraněmi a byl pronásledován větším počtem příslušníků německé „lidobrany“ (Volksturm), totiž ozbrojenými civilisty. Jeden z uprchlíků byl nedaleko lesa u „černohorského kouta“ zastřelen. Je pohřben na místním katolickém hřbitově.“6) Dodejme, že už tehdy v neoznačeném hrobu. V podobném duchu událost zmiňuje i farní kronika, že šlo o ruského vojína, pravděp. Vlasovce, který uprchl z Ústí po přepadení gestap. stanice ještě asi s 20 jinými a byl potom německou domobranou, která po zuby vyzbrojena šla prohledat lesy, zastřelen na kraji lesa u Vesničky.
Připomenuté záznamy neříkají nic konkrétního o dotyčném, mělo by se říci zběhovi, daleko víc nám zanechal, dost možná nevědomky, (dosud) neznámý autor pomníčku. Jeho svědectví je čitelné na mramorové desce v opisu 867, 3. Schuma Batl 13 a kdo z čtenářů ještě absolvoval základní vojenskou službu ví, že se jedná o opis identifikační (osobní) známky (Erkennungsmarke), kterou každý voják nosil na krku. A jak se jejím nálezem (pochopitelně jinde) pochlubil neznámý hledač militárií (válečná archeologie), vypadala (až na jiné číslo vojáka) jak ukazuje obrázek. Pokud tedy dotyčný padl, měla být známka rozlomena, aby zavěšená polovina zůstala na těle zemřelého a odlomená odevzdána centrální evidenci.
Jenže tím patrně padl i mýtus o vzpouře domnělých vlasovců v Ústí nad Orlicí. Jednotky Schuma (Schutzmannschaft = ochranný oddíl, pomocná policie, Hilfspolizei) Battalions byly známé jako jednotky ochraňujících německý týl a bojující proti partyzánům. Tyto jednotky v síle praporu se staly jádrem budoucích Waffen-SS divizí (zbraní SS) a tvořili je dobrovolníci z civilních osob a bývalé (nejen) Lotyšské armády, kteří se začali organizovat do nepravidelných partyzánských útvarů současně s obsazováním země Rudou armádou (červen 1940). Zádrhel je sice v tom, že známější a početnější lotyšské Schuma prapory podle různých údajů začínají číslem 16 (nejznámějším má být 17. Zemgale prapor), ale připomíná se rozkaz úřadu (SS Hauptamt) Heinricha Himmlera z 6. listopadu 1941 o formování ochranných praporů, Schuma Btl. s čísly 1 - 15, v Litvě…8)
Na tyhle jednotky se většinou pohlíželo jako na druhořadé (hlavně z důvodu učení o německé nadřazenosti, ale i proto, že zrada jedné strany se může opakovat i na straně druhé), jejich výzbroj a výstroj byla nezřídka zastaralá, z části tvořená i trofejním bývalým československým materiálem. Jejich velící složky tvořili povětšinou Němci, takže nejenom jazyková bariéra mezi mužstvem a důstojníky s blížícím se koncem války mohla působit problémy. Snad opravdu hlídali železnici mezi Českou Třebovou a Brandýsem nad Orlicí a její vyřazení z provozu mohlo být považováno za nedbalost, neřku-li sabotáž, snad doopravdy nebyli jedné národnosti. Ale to už by byly ničím nepodložené spekulace. O to raději bych chtěl poděkovat paní Marcele Quaiserové z Odboru kultury a cestovního ruchu MÚ Litomyšl a panu Josefu Holubovi ze Sloupnice, bez jejichž zájmu a ochoty pomoci by tento článek nevzniknul.

1) Martin Zahálka: Vlasovci v Ústí nad Orlicí – březen až duben 1945, in: Vlastivědné listy Pardubického kraje 4/2005, str. 7-10
2) (Pamětní kniha) Kronika města Ústí nad Orlicí II (1937-1946), str. 476-478
3) Karel Bárta: Válečná kronika Chocně část II., léta 1941-1945, MÚ Choceň 1994, str. 378
4) Jaromír Nepraš: Partyzánský oddíl STALIN, JZD „Obránců míru“ Dolní Újezd 1985, str. 48
5) Jiří Frajdl - Vlastimil Zikmunda: Listy z dějin východních Čech, VČN Havlíčkův Brod 1965, str. 184
6) Miloš Charbuský - Josef Kmoníček: Život v zatemnění (Kapitoly z let 1938-1945 ve východních Čechách), KRUH Hradec Králové 1980, str. 109
7) Kronika obce H. Sloupnice, díl 3 (1945-1954)
8) Stanislav A. Auský: Dobrovolníci a druhá světová válka (Ustašovci, Vlasovci, Banderovci, Legionáři, Židovské legie), PETRKLÍČ Praha 2007, zejm. str. 106-110; ukrajinské Schuma prapory se uvádějí počínaje číslem 201 na str. 104

Autor: Miloslav Renčín
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2014






Předchozí článek: Muzeum řemesel Letohrad
Následující článek: Dolní Morava


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v CHRUDIMI.

CHRUDIMSKO: Evangelický kostel v obci KROUNA od architekta Fr. Schmoranze.

ORLICKOÚSTECKO: Kostelík v DLOUHÉ TŘEBOVÉ.

ORLICKOÚSTECKO: Most přes PASTVINSKOU PŘEHRADU zbudovanou v letech 1932 - 1938.

ORLICKOÚSTECKO: Dělostřelecká tvrz BOUDA u Králík.

SVITAVSKO: Sousoší Kalvárie na KŘÍŽOVÉM VRCHU u MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: kostel Rozeslání sv. Apoštolů v LITOMYŠLI je nejstarším dochovaným sakrálním prostorem v Litomyšli

PARDUBICKO: Dřevěná zvonice nedaleko CHOLTICKÉHO zámku.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml