|
| |
|
Vyřešená záhada upolínové louky?
21.02.2016 Napsání tohoto příspěvku jsem dlouho odkládal, jednak bylo příliš horké léto, pak naopak zase moc pršelo. Pár lidí mi občas připomnělo, abych už konečně něco sepsal jenže, jenže vůbec nepřicházela inspirace. Múzy unavené horkým létem odhazovaly svá roucha a ochlazovaly svá těla u splavů a v chladnějších lokalitách, říká se, že některé odvázanější dokonce ve vinných sklípcích. A až na konci prázdnin opité létem nakonec dorazily vystřízlivět do Polabí. Možná se na mě múza usadila v podobě elegantního šidélka většího (Ischnura elegans). Vždy jsem si myslel, že vážky jsou velice plaché, doposud se mi žádné nepodařilo kvalitněji vyfotit, protože uletěly. Šidélko mi z ničeho nic usedlo na ruku a nechalo se fotit. Fotografování chtivé šidélko ke mně přiletělo v přírodní rezervaci Týnecké mokřiny během turistické „Procházky přírodní rezervací vedle řeky Labe“ KPP konané 31. srpna 2014. Záhada, o které se chci zmínit se však objevila o tři měsíce dříve, kdy se 1. června konala turistická „Vycházka za upolíny u Kamenice“. Během vycházky do přírodní památky CHKO Železné hory Upolíny u Kamenice se mi při focení orchideje podařilo vyfotografovat podivnou můru, která se později ukázala být motýlem. Začněme po pořádku. Cesta na upolínovou loučku začala na Raisově náměstí Trhové Kamenice v nadmořské výšce 535 m.n.m., kam jsme dojeli cyklobusem. Nedaleko autobusové čekárny uprostřed náměstí se pod lipami nachází kašna z roku 1850. Byla dlouho používána nejen jako zásobárna vody na vaření a praní, ale i jako napajedlo pro dobytek. Kašnu zdobí socha sv. Jana Nepomuckého, patrona země České. V horním rohu náměstí před budovou základní školy stojí kamenná mohyla s pamětní deskou spisovatele Karla Václava Raise, který zde ve čtvrtek 13. září roku 1877 nastoupil na své první učitelské místo. V Trhové Kamenici Rais působil 5 let až do roku 1882. 12. listopadu 1921 byl K. V. Rais jmenován čestným občanem města Trhové Kamenice Za horním rohem náměstí tak trochu skryté za původně gotickým kostelem sv. Filipa a Jakuba, který byl roku 1737 zbourán a do roku 1747 vystavěn nově v barokním stylu, kousek od školy, stojí nejstarší budova v Trhové kamenici číslo popisné 1. Původně zde stála tzv. „Rybniční tvrz pod Zeleným Táborem“. V roce 1712 byla tvrz přestavěna v barokním slohu na faru. Dnes je zde muzeum, výstavní sál a obřadní síň. A protože se jedná o dům nejstarší, tak do něho byla nastěhovala místní strašidla, která jsou k vidění ve „Strašidelném sklepení“ muzea. Vydáváme se po žluté turistické značce, procházíme Hlineckou ulicí a míjíme dům č.p. 6, kde měl v prvním patře v roce 1877 svůj první byt K. V. Rais, byt Raisovi pronajal majitel domu krejčí Karel Linhart. Dnes se zde nachází pietní místo obětí trestné výpravy německé armády. V roce 1945 se dům stal místem válečné hrůzy, dne 8. května se německá jednotka projíždějící od Chrudimi směrem k jihu střetla s místními odbojáři u Rohozné. V obci německá kolona zastavila před Novákovým hostincem, kde se ve sklepě ukrývalo několik obyvatel. Deset z nich, kteří měli boty od hlíny a bláta, Němci označili za partyzány a odvezli s sebou jako rukojmí. O dva kilometry dál, v Trhové Kamenici, kolona zastavila. Když němečtí vojáci zjistili, že několik zajatých příslušníků jejich armády je internovaných ve zdejší škole, čtyři rukojmí vyvlekli z auta ven, postavili je ke zdi a bez milosti zastřelili. Byli to občané Rohozné 25 letý Jan Trudič, 30 letý Jaroslav Kvapil, 39 letý Antonín Novák a mladý Jan Michek, který se nedožil 17. narozenin o jediný den. Necelé dva kilometry na východ od Trhové Kamenice se zvedá Kamenný vrch o nadmořské výšce 587 metrů. V roce 1895 zde firma Ludwig BECK z Vídně zahájila ve třech lomech těžbu žuly. Trhovokamenický tmavě šedomodrý granodiorit až tonalit sloužil hlavně na výrobu dlažebních kostek. Po válce těžba již obnovena nebyla. Opuštěné lomy jsou názorným příkladem samovolné obnovy života po zásahu člověka. Po skončení těžby kamene se za nějaký čas lomy samy zaplavily a v jejich okolí se vysemenily stromy. V současné době jeden ze zatopených lomů slouží k celoročnímu výcviků potápěčů. Po žluté turistické značce mírným stoupáním jsme došli k Výcvikovému středisku KP Pardubice. U budovy klubu potápěčů jsme opustili žlutou značku, odbočili doprava a po necelých 100 metrech se nám otevřel pěkný pohled na vodní hladinu lemovanou skalními stěnami. Došli jsme k břehu zatopeného lomu na jižní straně Kamenného vrchu ve výšce 581 m. n m., s průzračnou vodou, ve které se odrážel blankyt oblohy, a který je za nocí zrcadlem hvězd a Měsíce. Zatopený lom měří přibližně 55 x 50 metrů. Největší hloubka je 21 metr, v hloubce 10 metrů se nachází výcvikové plato. Potápěči si pochvalují celoročně neuvěřitelně čistou vodu a viditelnost nad 15 metrů, díky které mohou sledovat zlaté karase, okouny, jesetery, kapry, raky a také uměle vytvořené atrakce, jako jsou sedící potápěč, vodník či želva na dně lomu. Na břehu usedáme ke krátké přestávce na svačinu a pozorujeme přípravu potápěčů k ponoru. Jeden z nich zachycený na fotografii nepostrádá určitou teatrálnost a předvádí parádní skok do vody. Po krátkém odpočinku pokračuje a stoupáme dále do svahu, míjíme druhý zatopený lom a přicházíme k sluncem zalité louce v Chráněné krajinné oblasti Železné hory, k přírodní památce nazvané „Upolíny u Kamenice“. Upolínová loučka za Trhovou Kamenicí je jednou ze dvou míst v české republice s výskytem vrby borůvkovité, dále zde rostou další ohrožené rostliny, v květu právě je upolín nejvyšší a prstnatec májový. Krása květeny je tak odměnou za turistické útrapy. Upolíny už mají největší kvetení za sebou, ale ještě stále několik opozdilců kvete zářivě žlutou barvou. Upolín nejvyšší (Trollius altissimus) je statná 30 cm až 60 cm vysoká, vytrvalá bylina s přímou, obvykle nevětvenou lodyhou. Přízemní listy jsou dlanitě pětičlenné, kdežto lodyžní listy mají řapíky kratší a jsou přisedlé. Květy jsou kulovité, jasně žluté, vzácně i nazelenalé. Mají 5 až 15 okvětních lístků. Jedná se o vlhkomilnější druh, který nalezneme na vlhkých humózních loukách, ve vysokostébelných nivách, jako je právě louka u Kamenice, či na prameništích. Kvete od května do června. Rostlina obsahuje jedovatý protoanemonin, který může způsobovat otravu dobytka. Sušením se jedovatost ztrácí. Dříve byl poměrně hojným druhem vlhkých luk. V posledním století však značná část jeho populací zanikla, důvodem bylo odvodňování luk a značná intenzifikace zemědělství. Za poznámku stojí, že se jedná o vysoce dekorativní rostlinu, ze které bylo vyšlechtěno mnoho zahradních kultivarů, které jsou poměrně často pěstovány. Občas je upolín nejvyšší nazýván, bohužel chybně, upolín evropský (Trollius europaeus). V taxanomonickém pojetí jménu upolín evropský odpovídají populace v severní Evropě a v atlantské části Evropy, kdežto rostliny ze střední a jihovýchodní Evropy byly vylišeny jako samostatný taxon – upolín nejvyšší (Trollius altissimus). Druhou nepřehlédnutelnou bohatě kvetoucí bylinou vyskytující se v hojném počtu na Upolínové loučce byla orchidej prstnatec májový pravý (Dactylorhiza majalis), který patří mezi ohrožený druh vstavačovitých rostlin. Je to vytrvalá, vzpřímená, zelená rostlina 10 cm až 50 cm vysoká, za dobrých podmínek dorůstá až 70 cm. Listy v počtu 4 až 6 jsou podlouhlé vejčité až kopinaté, nejširší přibližně v polovině délky, nejméně u 70 procent v populaci jsou listy skvrnité, dosahují délky 16 cm a šířky až 6 cm. Květenství je husté, válcovité, dlouhé 4 cm až 17 cm a nese až 50 květů. Květy jsou nachové, vzácně mohou být růžové až bílé. Roste v nížinách i na horách, na mokrých až bažinatých loukách. Prstnatec májový pravý preferuje živinami bohaté půdy, spíše nevápenité. Na Upolínové loučce byly k vidění jen orchideje tmavších fialových odstínů. Poznamenejme, že tento druh jako řada dalších zástupců rodu má hybridogenní původ, díky tomu se druh vyznačuje obrovskou variabilitou (výška rostlin, počet a tvar listů, počet a tvar květů apod.) Nejvzácnějším a nejcennějším představitelem flory Upolínové loučky je bezesporu svou nenápadností přehlédnutelná křovinatá rostlina obehnaná nepěkným a poničeným laťkovým plotem, takřka uprostřed loučky – vrba borůvkovitá (Salix myrtilloides). Tato dvoudomá rostlina rostoucí ve tvaru drobného keříku, dorůstající průměrně do výšky půl metru, s plazivým bohatě větveným kmínkem, staršími větvemi šedivé barvy je vlhkomilná, světlomilná a poměrně chladnomilná. Listy připomínají borůvkové, či spíše modrozelené listy vlochyně, jsou celokrajné, protáhle oválné, asi 2 cm dlouhé. Květem jsou válcovité jehnědy. Kvete v květnu. Osídluje slatinná i vrchovištní rašeliniště, vlhké louky a pozemky s vysokou hladinou podzemní vody na kterých volí místa, kde není tísněna jinými dřevinami. Je jedinou evropskou vrbou vázánou na kyselé rašelinové půdy. V České republice, ale i v ostatních středoevropských státech se neustále snižují počty lokalit, kde vrba borůvkovitá vyrůstá a současně se zmenšuje i množství tam rostoucích jedinců. V naší republice prokazatelně roste pouze na dvou místech, v CHKO Železné hory a v CHKO Slavkovský les, zcela nově možná také v Českém lese. Po návštěvě kvetoucí loučky, skutečného botanického klenotu CHKO Železné hory, jsme pokračovali po žluté turistické značce do Petrkova. Z rozcestí v Petrkově dále po červené turistické značce přes Srní k rozcestí Nad Lomovými rybníky a od rozcestí jsme pokračovali dále po červené společně s modrou turistickou značkou až do Hlinska na nádraží ČD. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje 1/2015.
Autor: Jan Žižka Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015
Předchozí článek: Otazníky nad první písemnou zprávou o Stradouni Následující článek: VÝLET ZA JARNÍMI BLEDULEMI Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
