Sdružení přátel Pardubického kraje

Sloupnické mlýny kdysi a dnes

Dobové foto čp. 32 (poskytla paní Jiřina Mikulecká)

21.02.2016 Jakkoli se to může zdát nepochopitelné, na počátku byla pověst o černokoutském mlynáři, dochovaná třeba v divadelní hře „Cikánčin svatební závoj“.*) Její děj se měl odehrát v roce 1742, mlynář se měl jmenovat Ondřej, ale jak už to v pověstech bývá, co se nedochovalo se prostě a jednoduše propadlo do země. Čili obyčejná zvědavost zda mlýn byl či alespoň mohl být, když ani na internetu zatím sloupnické mlýny nejsou.1)
Přirozeně se nabízelo využít studii Miluše Vopařilové „Mlýny a mlynáři v Litomyšli a na městském panství“,2) bohužel, autorka si vlastní práci (alespoň v případě Horní a Dolní Sloupnice a Končin) zjednodušila tím, že číslo popsání podle císařského otisku stabilního katastru 1839 (červené) zaměnila s číslem stavební parcely (černé)! A jak se nakonec ukázalo, opomenula i pátý hornosloupenský mlýn.3)
Takže jsem začal na vlastní pěst a připraven na fakt, že očíslování domů právě ve Sloupnici není procházkou růžovým sadem.
Ví se, že číslování domů bylo provedeno „celostátně“ v roce 1770 a pro celou Sloupnici. Prvních 50 čísel dostala část Dolní Sloupnice přifařená k (Českým) Heřmanicím, číslování pokračovalo proti proudu potoka (fara v H. Sloupnici dostala číslo 104), celkem bylo očíslováno 255 domů. Roku 1805 došlo k druhému (pře)číslování domů, nově dostala číslo 1 právě katolická fara, domů už bylo 330. Při třetím číslování domů, provedeném roku 1825, dostala H. Sloupnice čísla 1-225 a D. Sloupnice čísla 226-359, přičemž čísla vyšší přibyla později dělením selských gruntů a stavbou domkářských obydlí. Konečně oficiální rozdělení obce na Dolní a Horní Sloupnici v roce 1924 mělo za následek i nové, čtvrté očíslování domů – v r. 1928 v D. Sloupnici (178 domů, 3 na Džbánovci a 6 v D. Končinách) a v r. 1930 v H. Sloupnici (285 domů a 2 v H. Končinách).4)


Nebylo mým úmyslem vypsat úplnou chronologii majitelů jednotlivých mlýnů, ani se nad opakujícími se jmény zabývat možnými příbuzenskými vztahy, byť by to mohlo být zajímavé. Jen jsem chtěl na zaznamenaných změnách čísel popsání jednotlivých mlýnů (NC - numerus conscriptionis, dnes číslo popisné - čp.) určit jejich místo v obci a pamětníkům tak připomenout jejich původ i nedávný konec. Že se mi to nakonec podařilo, patří dík matrikářce Obecního úřadu Sloupnice paní Miladě Limberské, která mi ochotně převedla čísla domů „stará“ (1825) na „nová“ (1924), současná.
Jestli ale černokoutský (podle některých též černohorský) mlýn byl či mohl být, toť otázka. Podle jedné pověsti prý stával, kde jinde než za původním evangelickým hřbitovem a měl shořet. Dokonce je zaznamenáno svědectví kronikáře Františka Holáska, že Havlík z Vesničky, který psal též historii Sloupnice a hlavně Černého kouta mu tvrdil, že děd jeho otce pamatoval mlýn a vodu, tekoucí z lesa do Sloupnice dříve, než ji cikánka zacpala. Sám pak pátral v Černém koutě na náhoně u Limberského chalupy, ale jistého není nic, ač mlynáři už tehdy dvakrát kopali a slepí mládenci též (?; prý jakýsi koktavý mlynářský tak usuzoval z bylin, jež na vodu ukazují). Podle jiné pověsti měl být mlýn údajně ve Vesničce někde na (rekultivované) louce za zastávkou autobusů a jeho zbytky prý rozebírali na konci 90. let 18. století, kdy jakýsi Kazil z něho ještě sehnal prkna do lomenice ke stodole (na níž snad mělo být napsáno, že prkna byla řezána v mlýně v Černém koutě). Jenže to jsou pověsti a skutečnost je pochopitelně jiná. Dochoval se totiž seznam mlynářů z roku 1747 (jen 5 let po pověstí opředeném roku 1742), kterými byli v Horní Sloupnici Václav Pospíšil, Václav Mikulecký, Vojtěch Mikulecký a Jakub Hájek v pořadí po proudu mlýnského potoka, v Dolní Sloupnici pak Jakub Zavřel, Jakub Mikulecký a Václav Havlík.5)
Proto nelze začít jinak, než že vodnatost potoka stěží dovolila provozovat funkční mlýn na jeho počátku, ve Vesničce, ostatně mapa stabilního katastru z roku 18396) kreslí potok jako takový až někde zpod Kupkových čp. 100. Na mlýnu, prvém na Mlýnském potoku (Mühlbach, dnes Sloupnickém), hospodařil mlynářský rod Pospíšilů už roku 1654. V roce 1758 ho od otce Václava Zemana kupuje Matěj Zeman jinak Pospíšil, jeho syn Jan Pospíšil zdědil živnost s mlýnem NC 132 v roce 1788. Dne 1. dubna 1829 tento mlýn pod NC 132/29 koupil jeho syn Matěj Pospíšil, který ho před rokem 1844 pod NC 29 prodal Janovi Janeckému. Místním se možná vybaví Chlebounu mlejn čp. 67, dnes areál „Na mlejnici“.7)
Václav Mikulecký koupil tento grunt s druhým mlýnem v Horní Sloupnici od svého otce Mikuláše Mikuleckého 27. srpna 1746, roku 1780 přešel mlýn na syna Jana. Vycenění z roku 1807 uvádí živnost s mlýnem pod číslem popsání (NC) starým 127 a novým 24. Jan 7. srpna 1809 s vrchnostenským povolením prodává samotný mlýn se zahradou pod NC 127/24 Františkovi Portešovi z Vysokého Mýta, který ho 20. února 1823 pod NC 334/(143 tužkou) prodává své dceři Kateřině a jejímu nastávajícímu manželovi Františku Podhajskému. Mlýn se zahradou jako pozůstalost po zemřelém Františkovi Podhajském (1858) má NC 334/143. Pro místní to byl Michlu mlýn čp. 204 pod Obecním úřadem, s do nedávna ze silnice viděnými betonovými vantroky.8)
Vojtěch Mikulecký koupil 8. dubna 1763 živnost selskou s mlýnem od své matky, vdovy po Vojtěchu Mikuleckém. V roce 1792 (12. února), při předání živnosti nejstaršímu synovi rovněž Vojtěchovi, se dozvídáme, že již po léta je mlýn od živnosti selské (NC 20) oddělen a tímto zápisem se odděluje definitivně. Mlýn NC 123 odevzdává Vojtěch roku 1792 (téhož 12. února) svému mladšímu synovi Františkovi. František vlastnil mlýn necelých dvacet let. V roce 1811 byl tento mlýn připsán vdově po něm Veronice, a to až do zletilosti jejich syna Františka. Od Františka Mikuleckého mlýn NC 133 (předtím 123/248) kupuje 1. října 1840 Josef Mikulecký. V roce 1842 se vlastníkem stává Františka Schlumps (Šlumpová?), která ho hned přenechává manželům Josefu a Rosalii Bartoníčkovým a ti Františkovi Podhajskému. Místním by se mohl vybavit Faltejsku mlejn čp. 220, který ustoupil novostavbě rodinného domku.9) Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje

GPS souřadnice: 49.9213792N, 16.3394819E

Autor: Miloslav Renčín
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015


Závod pro zužitkování ovoce na dobové pohlednici
Na Veselém Kopci






Předchozí článek: Ohroženým památkám se blýská na lepší časy
Následující článek: Litomyšlská expozice a svojanovský obraz sv. Jana Nepomuckého byly nominovány na Cenu NPÚ Patrimonium pro futuro


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Bartoloměje v HEŘMANOVĚ MĚSTCI postavený v letech 1756 až 1761.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Domek Maxe Švabinského v malebné obci KOZLOV, která je dnes součástí České Třebové.

ORLICKOÚSTECKO: ČESKOTŘEBOVSKÉ náměstí s morovým sloupem z roku 1706.

ORLICKOÚSTECKO: Dělostřelecká tvrz BOUDA u Králík.

SVITAVSKO: Náměstí v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ s radniční věží, která nemá žádné základy.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Rozhledna Barborka na okraji obce CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml