Sdružení přátel Pardubického kraje

Božena Hackenschmiedová


29.03.2020 Mezi spisovateli a literárními pracovníky s vazbou na Chrudimsko, a tedy i Pardubický kraj zaujímá významnou roli Helena Šmahelová-Trostová (1910 -1997). Její životní příběh byl připomenut například článkem ve VLPK 4/2005 a je vázán na dalšího spisovatele s regionálními kořeny, Jaromíra Johna ( Bohumila Markalouse 1882 – 1952). Málo však je známo o Boženě Hackenschmiedové (1881 – 1982). Byla sestrou spisovatelčina otce Karla Šmahela. I ona byla literárně činná, překládala a publikovala v časopisech. Patrně po ní zdědila talent neteř Helena Šmahelová. A obecně umělecké nadání pak zdědil i Boženin syn Alexander.
Pravda, dnes je již těžké zjišťovat podrobnosti osudů této redaktorky a publicistky, třeba i proto, že závěrečnou část svého života prožila se svým synem v zámoří. Pokusme se z dochovaných dokumentů alespoň naznačit více, než lze odvodit z pojednání o Boženě v poslední části Šmahelové trilogie, nazvané Hlasy mých otců (1987). Tam autorka věnuje prostor několika stránek vztahům Boženy s matkou Františkou a manželem Františkem Hackenschmiedem. Udělejme vlastně to, co tak ráda činila Helena Šmahelová, když domýšlela pokračování přečtených knih. Postupujme za rámec líčený v knize spisovatelkou, končící prvním desetiletím 20. století.

Božena Šmahelová se narodila 23. prosince 1881 do mlynářské rodiny provozující mlýn Hrkačka v dnešní chrudimské Koželužské ulici. Ze svých mnoha sourozenců si nejlépe rozuměla s o tři roky starší sestrou Marií (zvanou Mara), později provdanou Boesovou. Obě sestry se v průběhu desetiletí několikrát rozcházely, ale pak opět scházely.
V pozdější době je osudy často spojovaly i s jejich neteří, Helenou Šmahelovou.

Božena začala školní docházku 16.9.1888 a byla „zapůjčena“ do bezdětné rodiny Rozmarinkových (Lojzi Rozmarinková byla mladší sestrou její matky). Lze doložit vysvědčeními, že chodila do školy v Plzni a v Klatovech, kde tehdy působil železničář K. Rozmarinka. Vysvědčení byla výtečným hodnocením prospěchu. V letech1890 až 1891 to bylo na Obecné škole pro dívky v Plzni-východní obvod, 1891 až 1892 ve čtvrté třídě Obecné školy pětitřídní v Klatovech. Ve všech předmětech byla Božena hodnocena nejvyšším stupněm. Nicméně stesk po domově převážil, následoval návrat k rodičům. V každém případě byla „dočasná adopce“ několikaletou záležitostí, ne tak krátkou, jak se jeví v románu H. Šmahelové. V roce 1894 ukončila první ročník měšťanské školy dívčí v rodné Chrudimi. V roce 1895 druhý ročník. Ve školním roce 1896 až 1897 navštěvovala Božena trojtřídní německou školu při řádu školských sester v Moravské Třebové. V roce 1898/99 pokračovací dívčí školu v Chrudimi. Studovala předměty: počty, kreslení, písemnosti, čeština, němčina, ruština a francouzština. Tehdy však ženské vzdělání mělo své limity a omezené uplatnění. Božena také 9. listopadu 1905 složila v Praze zkoušku za hry na klavír. Předsedou „C. k. zkušební komise komise pro učitele hudby na školách středních a učitelských ústavech v Praze“ byl Otakar Ševčík, v komisi mimo jiných Boženin učitel Vítězslav Novák. K němu dojížděla celý rok každý týden na výuku, a také k prof. Emilu Bezecnému. Přitom už vedla vlastní hudební školu v Chrudimi. „Byla jsem tehdy sice již téměř soběstačná, ale zkouškou jsem chtěla potvrdit svou kvalifikovanost a měla jsem pokračovat v dráze učitelské. Chtěla jsem skládat krejcar ke krejcaru, abych se mohla podívat opět do světa. Rok předtím jsem byla čtyři měsíce ve Francii, ještě předtím kratší čas ve Vídni. Byla jsem prosáklá moderní literaturou i klasiky, účastnila se každého kulturního dění na malém městě.“
Pobyt ve Francii, u rodiny Paulusových, má pokračování, v červnu 1906 přichází dopis z Amiensu od B. Paulus - ve francouzštině – mermomocné zvaní do Francie .. Brzy na to ale přichází také oznámení: Ladislas - Thomas Paulus, ředitel francouzské obchodní potravinářské společnosti, zemřel 1. srpna 1906 v Montiérez les Amiens v 57 letech.
V roce 1907 Božena Šmahelová odešla z Chrudimi se suplujícím učitelem angličtiny zdejší obchodní akademie Františkem Xaverem Hackenschmiedem.
Jistě nejlépe tuto etapu líčí román Heleny Šmahelové. Syn Alexander se narodil 17.12.1907 v Linci... a 22.2. 1908 následoval sňatek s Fr. Hackenschmiedem v chrámu svaté Ludmily, v Praze na Vinohradech. Později malý Saša, zdá se, pobývá často u babičky a tety v Chrudimi.
Z tohoto období pochází vzpomínka na cestu do Brandýsa nad Orlicí, s půlročním dítětem, v létě 1908. Setkání po delším čase s Marou :
„Vytušila sice, že v našem manželství není mnohé v pořádku, co vrhá stíny na mou tvář i náladu, ale pravý stav věcí zůstal utajen. Nebyla jsem s to, ani jí se svěřiti s tím, kolik bolesti jaké zklamání mi přináší mé manželství. Nedovedla jsem se ještě přiznati ke svému citovému utrpení...“
V prosinci 1910 koresponduje Božena s Olgou Fastrovou, redaktorkou Národní politiky, která oznamuje, že jeden ze dvou Boženiných článků jménem „Pacientka“ vyjde 15.3. a druhý by mohl vyjít snad po čase ..

Manželství s Fr. Hackenschmiedem skončilo 26. ledna 1918 soudním povolením rozvodu od stolu a lože. Syn Alexander byl ponechán v péči matky a otec měl uloženo platit výživné 120 korun měsíčně pro manželku a 60 Kč měsíčně pro syna. To byl ale problém, a tak majetkové vypořádání trvalo déle.
Dodnes se dochovalo mávátko z 21.12.1918, z vítání presidenta Masaryka ve vlasti – v Praze. Třiceti šestiletá Božena si uschovala z toho dne leták se čtyřstránkovým životopisem T.G. Masaryka, a také předpokládanou vlaječku nové republiky – ono mávátko.
Dne 26.10.1921 přijato usnesení soudu v Karlíně proti profesoru Čsl. obchodní akademie v Karlíně Fr. Hackenschmiedovi ve věci vymáhání výživného v částce 2.123 Kč. V červnu 1922 nařízena exekuce na Fr Hackenschmieda, ovšem šlo už o částku 4.590 Kč. V září 1923 bydlí Božena Hackenschmiedová v Praze, v Karlíně, Palackého 117. Od 16.dubna 1926 je přijata do domovského svazku obce pražské. Je vedena jako soukromnice a bydlí v té době v Karlíně č. 424. Později, snad v roce 1941, vzpomíná B. Markalous, když píše Boženě …: „Kdo se mne ujal někdy v roce 1925 ? Kdo mi dal střechu nad hlavou , kdo mne s důvěrou založil ? Božka, Božka, Božka !“
V roce 1927 je Bohumil Markalous s Boženou ve Francii, též 14.července, na tamní státní svátek. O Sašu (už téměř dvacetiletého) se doma starala Mara.
Od 1. února 1928 byla Božena redaktorkou Pestrého týdne, hlavním a odpovědným redaktorem týdeníku byl (ovšem již dříve) Bohumil Markalous – uváděný v tiráži jako Jaromír John. Byl s Boženou stejně starý, znali se od mala. Pestrý týden vydávalo nakladatelství V. Neubert a synové, Praha - Smíchov. Měsíční plat redaktorky činil nezanedbatelných 1500 Kč. V létech 1930 až 1931 navštívila Božena Itálii a Jugoslávii. Ze 27. února 1929 pochází pozvánka na soukromé předvedení filmu režiséra G. Machatého Erotikon. V titulcích filmu se uvádí: stavby - Borsody, Hackenschmied, Machoň .. Dále 26.října 1933 je datována pozvánka na předvedení filmu Zem spieva režie Karel Plicka, hudba František Škvor, střih A. Hackenschmied
Saša studoval v Praze techniku, pak architekturu, ale ani jedno nedostudoval. 18. září 1932 je pětadvacetiletý Saša v Paříži a píše matce. Podle vlastích slov prolézá filmové ateliéry a Paříž vůbec, slibuje článek pro Pestrý týden. Odešel tedy od studia na technice, to se mu jeví příliš zavazující, přemýšlí o filosofii a estetice. Architektura také nebude to pravé. Žádá matku o rady známých – může být i od Markalouse... Vzpomíná na svůj přechod z gymnázia na reálku a vidí, že to byla správná cesta, teď by rád opět někam přestoupil.

V roce 1934 založili Ladislav Kolda a Elmar Klos ve Zlíně filmové oddělení firmy Baťa.
Od ledna 1935 Saša Hackenschmied nastoupil u Bati ve Zlíně do tohoto filmového oddělení. Stal se neformální tvůrčí duší podniku. S Janem Antonínem Baťou se dostal do Indie, kde natočil filmový materiál o životě tamního lidu. Po zhruba dvou týdnech se totiž od firemní výpravy oddělil a natáčel vlastní materiál o Indii i Cejlonu. Jistě to byl počátek rozkolu se šéfem ...
Z natočeného materiálu později Elmar Klos sestříhal tři dokumentární filmy - Chudí lidé, Řeka života a smrti a Vzpomínka na ráj.
Saša ač nepůsobí v Praze, přispívá tehdy také do Pestrého týdne, rediguje filmovou stranu, ale v průběhu roku 1935 se jeho náhled na obsah této strany dostává do rozporu s představou nakladatele Karla Neuberta. 10.dubna 1935 se koná ve velkém sále knihovny města Prahy, přednáška 15 let Sovětského filmu. Přednáší mimo jiných A. Hackenschmied o sovětských kulturních filmech a organizaci filmové tvorby v SSSR.

Ještě 16.ledna1936 píše Sašovi do Karlína babička Františka Šmahelová z Chrudimi, přeje šťastnou dalekou cestu a připomíná vnukovi ať pošle lístek. Následuje cesta lodí Berengaria přes Atlantik. 22.února 1936 se koná tzv bohémský večer se zlínskou delegací v Hollywoodu, matka Božena si doma zakládá novinové výstřižky. Kromě Saši je zlínským reprezentantem Ladislav Kolda, Elmar Klos, Vilém Pecina (ten jako nákupčí). Baťu stála tahle cesta filmařů 90 000 tehdejších Kč ! 28.února je už Saša v Novém Mexiku.
S nakladatelem Neubertem se následně rozešel i B. Markalous, a bydlel od jara 1936 v Novém Městě nad Metují u paní Böhmové - od září 1938 se přestěhoval k sestřenici Bohumile do Slatiňan. V květnu 1936 pobývá Božena na francouzské Riviéře u Nice
Dvaadvacátého ledna 1937 letí Saša opět od firmy Baťa do Indie, přes středozemní moře s italským hydroplánem. Další etapa cesty z Alexandrie do Bagdádu v Iráku probíhá s holandskými KLM. Chválí si, že mu ani není v letadle příliš nevolno.
V únoru 1937 pobývá Saša v Indii v Batanagaru (Baťovo město jižně od Kalkuty), posílá dopis pro Koldu přes matku, aby se ve Zlíně nedostal do nepovolaných rukou ..
Ze Zlína odešel Saša v létě 1938 a přičlenil se ke skupině amerických filmařů vedených režisérem Herbertem Klinem. Ti natáčeli v Československu o mezinárodně politických událostech onoho roku. Na konci roku 1938 odchází Božena z redakce Pestrého týdne – do penze.
Těsně před 15.březnem 1939, a německou okupací, stihl Saša odjet opět do USA. Vezl sebou natočený materiál pro Klineho film Crisis. Ovšem přítelkyni Mimi Gollerovou zanechal v Praze.
Helena Šmahelová nejprve pracovala v nemocenské pojišťovně v Chrudimi, pak od května roku 1937 ji B. Markalous - John sehnal místo v pojišťovně v Praze- znal se s ředitelem Madarem, kterému zajistil vstup do (svého) Společenského klubu. Helena bydlela na konci roku 1938 v Ženských domovech na Smíchově. Ale dohodla se s Boženou Hackenschmiedovou a její starší sestrou Marou, že bude dobré bydlet společně. Nastěhovaly se do bytu na Hradčanech, po advokátu, který odjel do Jižní Ameriky. Ulice Na Valech č.14. Dobrá adresa, s výhledem do parku a na Píseckou bránu. V sousedním domě bydlel již dříve také politik Vladimír Clementis..
9. července1940 přichází Sašův telegram matce z Mexika, tedy na adresu Na Valech 14, Praha 4: Zdráv a spokojen při nové práci v krásné zemi
Pracuje na natáčení filmu Zapomenutá vesnice. Mexické drama, režie Herbert Kline, námět, scénář John Steinbeck, kamera Alexander Hackenschmied
V březnu 1941 zemřela v Chrudimi Františka Šmahelová.
Markalous píše Boženě: „Řekl jsem, abyste těžiště rodinné přenesli alespoň z jedné poloviny ke mně do Slatiňan. Helena tu nalezla a vždycky nalezne pomocnou střechu. Mara je pohodlná na kroky, a přece přišla asi dvakrát.“ Ve své korespondenci všichni Šmahelové píší o Markalousovi… Jen pro jistotu připomeňme, že ten bydlel ve Slatiňanech v domku svojí sestřenice Bohumily Krčmářové. 17.6.1941 Saša píše matce o Steinbeckovi, s kterým se seznámil, sám sepsal text pro připravovaný článek o americkém spisovateli a na závěr chválí, že domek v Chrudimi (Koželužská 272) zůstává rodině a provádí se malá modernizace WC ..
2. srpna 1941 Saša kvituje, že matka se více zdržuje v domku v Chrudimi, kde je jinak nájemník - příbuzný Ota ..
22.9.1941 píše Saša matce, děkuje za novou knihu od Jana Drdy
Od roku 1942 žila Helena Šmahelová ve Slatiňanech s Markalousem-Johnem
V době kdy dokončuje svůj románu „Pelantovi“, Helena píše Boženě (tehdy 60 ti leté):
„Drahá teto Božko, … k mým rodičům: Z toho jejich plahočení jsem tu já – pravda!
S jejich povahou, schopnostmi i sklony. Avšak nemluvme jen o nich, člověk dědí ze svého rodu z více lidí, než jen z rodičů. Myslím tím především tebe. Musíme si obě říct, jak v mnohém se sobě podobáme, pokud chceme mluvit o vůli, snahách i schopnostech. A právě proto, a že jsme obě ženy, musely jsme se nutně střetnout. Střetly jsme se a já to chápala.
Díky tvému jemnocitu a ovládání se, byly tyto věci jen lehce naznačeny a rozplynuly se.
Vrátila ses k mateřské roli k mladšímu příslušníku rodu, který pojednou byl tu a bez své viny, připravil tě o jisté prestižní místo a pokračoval tam, kde tys přestala. Tvůj současný zápas je jakýsi odchod z plného života do proudu již mírného…. I já jsem teď na nebezpečné hranici, na samém začátku zralosti. A můj zápas je hned dvojím zápasem najednou, osobním i kumštýřským. Nepřeji nikomu svoje bolesti, zmítání a pochybnosti. Moje cesta není snadná a o jedno tě prosím, drahá Božko: Nech mne být! Tak jako dosud ! Já musím být zcela sama se svými věcmi a jedna z nutných podmínek vývoje mého je právě v naprosté volnosti
Ty věci jsou už nadobro za námi …“

Po vstupu Spojených států do druhé světové války se Saša dal do služeb Informačního válečného úřadu ve Washingtonu a natáčel propagační snímky. Po válce působí v Hollywoodu jako třeba Gustav Machatý a Hugo Haas. V letech 1946 a 1947 přicházejí Sašovy filmy na plátna kin v Československu. Božena je čestným hostem v Mariánských Lázních a Karlových Varech, na jakémsi předchůdci dnešního mezinárodního filmového festivalu.

Saša zůstal ve Spojených státech, kde dále působil pod jménem Hammid
Do dějin kinematografie se zapsal především jako autor filmu Meshes of the Afternoon (1943), který natočil společně se svou tehdejší manželkou – uměleckým jménem Mayou Deren. Tento film je dnes uváděn jako iniciační a zároveň nejpodstatnější titul tzv. druhé americké avantgardy. Pak spolupracoval jako kameraman a střihač i na dalších filmech s Deren. O rok později natočil pro americký Informační válečný úřad snímek Hymna národů, který byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší krátký dokumentární film.
Po roce 1961 začal spolupracovat s F. Thompsonem a jako spolurežisér a střihač vytvořil řadu filmů pro světové výstavy. Novátorská je i Hackenschmiedova fotografická práce, jeho styl je ovlivněn zkušeností kameramana. V první polovině padesátých let odchází Božena Hackenschmiedová za synem do Spojených států. Ještě v 70. letech přijela třikrát na léto ze zámoří a pobývaly se sestrou Marou u neteře Heleny na letní chalupě u Rakovníka. Stejně jako Mara se i Božena dožila sta let a zemřela ve Spojených státech v roce 1982.
Alexandr Hackenschmied až v roce 1986, poprvé od svého odjezdu, navštívil Prahu. Nejprve pracovně, podruhé již spíše soukromě. Takto na jeho návštěvu vzpomínala Helena Šmahelová: „Byl tu bratranec filmař Hackenschmied z New Yorku pracovně v březnu a myslím, že byl spokojen (s třetím dílem trilogie, nazvaným Hlasy mých otců) Padesát let je v zahraničí, mluví bezvadně česky a také píše. To je můj čtenář a nejen mojí trilogie! A toho si vážím, protože jeho vkus čtenářský je velice vytříbený. Když sem přijel podruhé, hledal své stopy dětství, byl také na hřbitově v Chrudimi, hledal náš hrob. Vida jak to chodí na stará kolena. Člověk nezapomene a hledá svoji minulost pevně vrostlý do kraje odkud pochází.“

Autor: Vlastislav Smutný
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2019




Předchozí článek: ÚSTÍ NAD ORLICÍ před 30 lety
Následující článek: JIŘÍ POTŮČEK,RADIOTELEGRAFISTA SKUPINY SILVER A


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v CHRUDIMI.

CHRUDIMSKO: Kašna uprostřed náměstí ve SKUTČI.

ORLICKOÚSTECKO: Litomyšlská brána ve VYSOKÉM MÝTĚ je zbytkem městského opevnění.

ORLICKOÚSTECKO: renesanční radnice uprostřed náměstí v LANŠKROUNĚ.

ORLICKOÚSTECKO: KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK při pohledu od kláštera Hedeč u Králík.

SVITAVSKO: Kostel sv. Jiří v KUNČINĚ.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Rozhledna Barborka na okraji obce CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml