Sdružení přátel Pardubického kraje

Černá madona svatopolská v Přelouči

Černá madona svatopolská. Foto autorka

30. 10. 2008 Je konec července 1648. Velký kontingent švédského vojska vedený generálem Königsmarckem dosáhl Prahy. Dobytí starobylého města, kde před lety požár války započal, se stalo pro Švédy otázkou cti. Oddíly domobrany, které se jim postavily, je zadržet nedokázaly, takže v krátké době obsadili západní část na levém břehu Vltavy včetně Hradčan a začali plundrovat a krást. Třicetiletá válka však už končila, požár, který Evropu sužoval po třicet let, dohoříval, vyjednavači o podmínkách míru v Münsteru a Osnabrücku již rokovali. Vojsko bombardovalo Staré město, a když to už už vypadalo, že padne celá Praha, Švédové útok náhle zastavili a s daleko větším nasazením se pustili do drancování.

Obdrželi totiž tajnou depeši od samotné královny Kristýny, aby urychleně obsadili Pražský hrad a vybrali vše, co zbylo ze slavné sbírky císaře Rudolfa II. a neprodleně to dopravili do Švédska. Pokud by to nestihli do podepsání míru, musely by se všechny drahocennosti vrátit do země původu a to nemohla uměnímilovná Kristýna připustit.
V té době na pravém břehu Vltavy, v místě zvaném Na Hortě, klečela hraběnka z Rozdražova před obrázkem Černé madony, který byl jako největší vzácnost držen v rodině polských magnátů Rozdražovských po staletí, a vroucně se modlila, aby Švédové při drancování a vraždění jejich dům ušetřili. A stal se zázrak.
Všechny domy na levém i pravém břehu padly za oběť švédskému vojsku, jenom ten jediný, dům Rozdražovských, zůstal ušetřen. Hraběnka pak vyprávěla, že v okamžiku, kdy hrozilo největší nebezpečí, objevily se na tváři Madony jakési zázračné krůpěje potu. Znamenalo to prý, že ochranitelské úsilí, které musela v tu chvíli vyvinout, aby odvrátila vpád vojáků do domu, bylo nezměrné. Možná ale, že vojáci ztratili zájem o jejich dům jen proto, že se ten den již dost nabojovali a poslušní příkazů své královny, dostat se urychleně k rudolfínským sbírkám, odebrali se raději na Pražský hrad, aby mučením donutili správce rudolfínských sbírek Miseroniho k vydání klíčů od všech prostor, kde ještě bylo co ukrást. Možná, že museli rychle sehnat odpovídající počet lodí, aby nakradené skvosty dopravili po Vltavě a Labi až do Hamburku a odtud do Stockholmu, kde už na ně čekala nedočkavá Kristýna, anebo to byla opravdu jen jedna z mnoha náhod, ale šlechtický dům s modlící se hraběnkou švédské vojsko nevyplenilo. Hraběnka z Rozdražova byla až do konce svých dní přesvědčena, že Černá madona vyslechla její modlitby a svojí mocí ji od Švédů uchránila. Obrázek Černé madony byl v držení rodu Rozdražovských již po několik generací. Byla to kopie slavného obrazu Panny Marie čenstochovské, středověká malba byzantského původu, která vznikla někdy po r. 1430. Do Čech ji s sebou pravděpodobně přivezl polský hrabě Jan z Rozdražova, který v r. 1579 získal jihočeské panství Blatná a další rozsáhlý majetek. Snacha zmíněného hraběte Anna Marie Rozdražovská, rozená Berková z Lippého, paní na Blatné, dostala nejspíš obrázek od svého tchána a jako luteránka, přestoupivší na katolickou víru, strávila v modlitbách a rozjímání před obrazem mnoho hodin. Věřila, že obraz má zázračnou moc.
To, že švédská vojska obsadila Karlův most, vyplenila Malou Stranu i domy na druhém břehu Vltavy a dům Rozdražovských, ležící na pravém břehu, zůstal ušetřen drancování, připisovala po zbytek života rovněž zázračné moci obrazu. Možná, že víra v ochranitelské schopnosti mariánského obrazu byla posílena i tím, že čenstochovský originál údajně také pomohl odrazit švédské vojsko od Jasné Hory u Čenstochové v r. 1655.
Ve své závěti odkázala pak paní hraběnka zařízení pokoje včetně mariánského obrazu své věrné komorné Voršile Barboře Lorencové. Ta jej před svou smrtí darovala Janu Adamu Lorencovi, svému synovci, mladému knězi, a o osudech obrazu mu vyprávěla vše, co slýchala od své paní.
Kněz Lorenc si r. 1678 Černou madonu přivezl i do svého nového působiště, do Přelouče. Královské komorní město Přelouč těžilo v poslední třetině 17. století ze svého postavení – jeho občané nebyli v poddanské závislosti vůči žádné pozemkové šlechtě, v Čechách se od třicetileté války neválčilo a Přelouč se stávala výstavným a bohatým městem. Morová epidemie, která Království české postihla v r. 1680, se Přelouči rovněž dlouho vyhýbala. V době šíření moru byl omezen pohyb osob, přísné předpisy zakazovaly vstup do měst z oblastí, kde mor již řádil.
Farář Lorenc přesto v srpnu 1680 přijal na nocleh jakéhosi řeholníka, který zatím známky moru nejevil, dokonce s nimi povečeřel i popil, ráno však již nevstal, během noci se u něho nemoc projevila naplno. Jak bylo svatou povinností kněze, vyzpovídal umírajícího a podal mu svátost oltářní. Sám pak také onemocněl morem.
Smrtelná nemoc, nazývaná hlíza, se mu nejdříve projevila na prstě, kterým řeholníkovi hostii podával.
Přežít morovou nákazu bylo tehdy považováno téměř za zázrak a farář se skutečně jako zázrakem uzdravil, a to prý díky tomu, že se modlil k mariánskému obrazu a prosil za uzdravení Černou madonu.
Morová nákaza se však z fary rychle rozšířila po celém městě a ostatní Přeloučští takové štěstí jako jejich farář neměli. Od září do listopadu pomřelo ve městě mnoho desítek lidí, bohužel ponejvíce malých dětí.
V některých případech vymřely celé rodiny. Starý hřbitov kolem kostela sv. Jakuba nestačil pojmout všechny mrtvé, proto bylo nutno za městem otevřít jakési „morové pohřebiště“, které se později stalo novým křesťanským hřbitovem.
Ačkoliv nikdo faráři nevyčítal, že mor postihl Přelouč kvůli jeho neopatrnosti, on sám si toho byl zřejmě dobře vědom. Pohřebiště s množstvím nových hrobů dal na své náklady nejdříve ohradit dřevěným plotem a postavit zde vysoký dřevěný kříž a později i dřevěnou kapličku, kam nechal z fary přenést obraz Černé madony. Hned první noc pozorovalo mnoho lidí, kteří bydleli nablízku, kolem kříže zvláštní světla. Ta se objevovala i později kolem kapličky. Rodiny hospodářů, mající svá stavení v blízkosti hřbitova i jejich čeleď o tom později pod přísahou svědčili, o čemž vypovídají i zápisy stvrzené jejich podpisy, zachované v městském manuále právním a ve farním archivu.
Podle světel, která se zde zjevovala, bylo místo nejdříve nazýváno „pole světlé“, později „pole svaté“. Za obrazem Černé madony začali přicházet nejen místní věřící, ale postupně i lidé z okolí, aby vzývali blahoslavenou Pannu Marii a prosili ji o odvrácení všech pohrom od sebe a od svých rodin.
Farář Lorenc byl rovněž přesvědčen, že záchrana jeho života byl zázrak, který způsobila Černá madona, a proto se v r. 1682 rozhodl vybudovat pro obraz Panny Marie důstojnější příbytek, ne pouze dřevěnou kapličku.
Během krátké doby zařídil vše potřebné, a na Svatém poli byl pro věřící postaven poutní kostelík Navštívení Panny Marie.
Slavnost položení základního kamene se v ničem nevymykala nádheře tehdejších barokních oslav, a že baroko se svou okázalostí slavit umělo! Pro Přelouč to byla první velká slavnost, která se pak opakovala po více než dvě století každoročně při pouti k mariánskému obrazu. Podle dochovaných písemných záznamů byli knězi Lorencovi při zakládání této tradice vzoremkapucíni v Chrudimi a jejich obraz svatého Salvátora, o kterém bylo známo, že si ho dal dokonce v r. 1680 dovézt na pardubický zámek sám císař Leopold I., když se do Pardubic uchýlil s celým dvorem ve strachu před morovou nákazou. Chrudimští kapucíni byli faráři Lorencovi nápomocni nejen radou, ale po mnoho let mu při organizování poutí k milosrdnému mariánskému obrazu všemožně pomáhali. V době konání mariánských poutí po r. 1684 byl obraz sv. Salvátora do Přelouče dokonce pravidelně přivážen.
Návštěvníci přicházeli za svatým obrázkem Černé madony celoročně, nejvíce však počátkem července, v době mariánských poutí.
Přeloučské mariánské pouti se pak staly významnou součástí náboženského a kulturního života celého regionu.
Procesí věřících byla pěší pouť, značně náročná, účastníci museli často ujít desítky kilometrů. Každé procesí mívalo ve svém středu předříkávače, někde i hudbu, která vyhrávala mariánské písně a posilovala tak umdlévající poutníky při pochodu. Když dosáhli svého cíle, zúčastnili se na Svatém poli mše, pomodlili se, poklonili a vyslovili svá přání před obrazem Bohorodičky. Na hlavní svátek Navštívení Panny Marie přicházely až tisíce poutníků a řada z nich se chtěla nechat i vyzpovídat. Domácí kněží si museli na pomoc při zpovědích zvát i kněze z okolí, minority z Pardubic a otce kapucíny z Chrudimi, kterým za tyto služby obec městská poskytovala potřebné povozy a sud piva. Zpovědi probíhaly pak až do pozdních nočních hodin. Svatopolská pouť si již před koncem 17. století získala velkou oblibu a věhlas, a to nejen jako náboženská slavnost, ale i jako příležitost k zábavě a rozptýlení a pro nákupy suvenýrů „z pouti“. Ve dnech konání mariánských poutí se na několik dní Přelouč rozrostla o tisíce poutníků, kteří se zde stravovali, osvěžovali se v právovárečných domech a nakupovali. Město bohatlo.
Někteří věřící z vděčnosti přinášeli dary i kostelu. Císař Josef II. však v r. 1784 nařídil, aby všechny oběti ze všech kostelů a kaplí byly sebrány a aby se z nich zřídila jakási náboženská matice (Religionsfond), a tím kostelík na Svatém poli o celý svůj poklad přišel. V r. 1884 při oslavách 200letého výročí požehnání svatopolského kostela dostavilo se do Přelouče 15 000 poutníků a celá řada významných církevních hodnostářů. Tentýž rok (cit. z farní kroniky) „za příčinou příležitosti 1000leté památky úmrtí velikého věrozvěsta Slovanův sv. Metoděje, jež se letošního roku koná, ráčil Jeho biskupská Milost naříditi, aby kostelíček náš vřazen byl mezi ony zvlášť omilostněné chrámy, do kterých putovati mají ti, kdož dalekou pouť na Velehrad konati nemohou, a přece výhod z ní plynoucích rádi by získali.“
Ve farním archivu jsou také v kronikách popsána svědectví o zázracích a vyslyšených prosbách „jichž se při vzývání Panny Marie svatopolské,nebo v kostelíčku při modlitbách před jejím obrazem věřícím dostalo.“ Svědectví podávají jak ženy, tak i muži – děvečka, rychtář, měšťan, kněz, matka o dceři apod. Např.: „purkmistr a rada Jeho milosti císařské, komorního města Přelouče nad Labem“ popisuje, jak „na základě procesí všech obyvatel k Marii Panně svatopolské a modliteb k ní vznesených okamžitě přestal v Přelouči kosit mor dobytčata a koně,“ jistý hrobař zase, jak se zachránil vzýváním Marie Panny svatopolské před utonutím v rozvodněném Labi, jak se uzdravili na smrt nemocní, i ti, co trpěli padoucnicí, jak věřícím ustoupily¨ bolesti údů a vyléčily se záněty, ztratily se boule z celého těla, jak se při volání k Marii Panně svatopolské zachránil z kočáru se splašenými koňmi čeledín spolu se správcem semínského pivovaru apod.
Těžko v naší době posoudíme, jestli byly zázraky způsobeny známým citátem z bible: „víra tvá tě uzdravila“, nebo že by měl přece jen obraz nějakou zázračnou moc? To by ale znamenalo, že když ji měl tehdy, může ji mít i v současnosti a my, nevěřící a bezbožní, ji dnes jen nedovedeme využít. Naše pýcha a arogance nám nedovolí, abychom s patřičnou pokorou před Madonou poklekli, pomodlili se a poprosili.
Atheistické 20. století se svými dvěma v dějinách lidstva zatím nejhoršími válkami spolu s desítkami let totality neubíjelo v lidech jen víru, ale i naději. Skomírala i tradice svatopolských poutí v Přelouči, až ustala úplně. Nebylo přece žádoucí připomínat lidem něco, co souviselo s vírou, nová „pokroková“ ideologie měla ovládnout masy. Z hlavního oltáře v kostelíčku „Navštívení Panny Marie“ na Svatém poli v Přelouči dnes zhlíží pouze kopie obrazu. Původní zázračný obraz Černé madony, který kdysi byzantský umělec podle čenstochovského originálu na kov namaloval, je umístěn v zabezpečených prostorách přeloučské fary. Madona s dítětem na ruce a s mohutnou, do prostoru vystupující těžkou zlatou korunou na hlavě, hledí ze svého obrazu na okolní svět už téměř 600 let. Stojíte-li před obrazem, nejen že pocítíte úctu k jeho historické hodnotě, ale možná… odkudsi z propadliště času zaslechnete i švédskou kanonádu z levého na pravý břeh Vltavy v roce 1648, zoufalé modlitby a prosby za uzdravení při morové epidemii v roce 1680 a v následujících více než dvou stoletích budete spolu s Madonou přehlížet i defi lé těch desetitisíců bezejmenných, věřících a doufajících, kteří před ni s pokorou poklekají. I vás se zmocní ten zvláštní posvátný pocit, i vy podlehnete kouzlu obrazu, který dával lidem naději. Šli za ním pěšky desítky kilometrů, někdy pod sálajícím sluncem, jindy v dešti, aby se Madoně poklonili, aby si vyprosili a vymodlili ten kousíček naděje, přízeň osudu pro sebe a své blízké. Madona byla pro ně často nadějí poslední, jedinou útěchou, díky ní uvěřili i v zázrak uzdravení, v zázrak oddálení smrti.
Kolika z nich jejich víra pomohla? Přesto je krásné dávat lidem naději a umožnit jim věřit. Naše doba už to stěží dokáže.
Možná i pro nás by mělo platit: věř v zázrak a on se stane.

Literatura:
Buckleyová, V.: Královna Kristýna, Ikar, Praha 2006
Dějiny kostelíčka Navštívení Marie Panny na svatém
poli v Přelouči, sepsané dle pamětní farní knihy přeloučské, tiskem St. Pospíšila v Chrudimi, nákladem farního úřadu, 1885
Vorel, P.: Dějiny města Přelouče, Díl II, Přelouč 2002

GPS souřadnice: 50.03648N, 15.57079E

Autor: Ing. Jana Klimečková, CSc.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2008


Kostel Navštívení Panny Marie v Přelouči. Foto autorka






Předchozí článek: Přehrada Pařížov
Následující článek: Letohradu je již 700 let


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel v DVAKAČOVICÍCH.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Jiljí opata v NASAVRKÁCH.

ORLICKOÚSTECKO: Novogotická kaple Panny Marie z konce 19. století v LANŠPERKU.

ORLICKOÚSTECKO: Křížová cesta spojující město KRÁLÍKY a KLÁŠTER HEDEČ.

ORLICKOÚSTECKO: Dělostřelecká tvrz BOUDA u Králík.

SVITAVSKO: Sousoší Kalvárie na KŘÍŽOVÉM VRCHU u MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Klášterní zahrady v LITOMYŠLI zdobí sochy Olbrama Zoubka.

PARDUBICKO: Barokní kostel sv. Máří Magdaleny v LÁZNÍCH BOHDANEČ.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml