Sdružení přátel Pardubického kraje

Dům U Jonáše se po rekonstrukci otevřel svým návštěvníkům

Foto: autorka

12.03.2012 Milovníci výtvarného umění v Pardubicích mohli obdivovat poslední půlrok pouze exteriéry domu U Jonáše, v jeho interiérech totiž probíhala náročná rekonstrukce, která si kladla za cíl, vytvořit z jeho atraktivních prostor, využívaných od roku 1972 Východočeskou galerií v Pardubicích, expoziční prostory, které budou odpovídat výstavním požadavkům 21. století. Celá rekonstrukce musela probíhat s ohledem na skutečnost, že jde o jeden z nejcennějších a z nejatraktivnějších historických objektů Pardubic, který se ne náhodou stal jedním z architektonických symbolů Pardubic, podobně jako zámek nebo Zelená brána.
Historie Domu U Jonáše je mimořádně bohatá a přináší mnoho zajímavých dat o životě města i jeho majitelích. V roce 1491 zakoupil zdejší panství příslušník jednoho z nejbohatších šlechtických rodů Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr Království českého. Za něho i jeho nástupců byly realizovány rozsáhlé přestavby původního vodního hradu i města, které Pardubice proměnily v reprezentativní sídlo. Přestavbu středověkého města si vynutil ničivý požár, který zachvátil město v roce 1507, městský písař se zmiňuje, že oheň strávil až do základu celé město v hradbách postavené, většina domů tehdy byla ze dřeva. Následně během osmi let vznikla ve střední Evropě jedinečná jednotně koncipovaná zástavba patrových domů s typickými kamennými ostěními a malbou zdobenými výklenky vysokých štítů, které vytvářely iluzi dalšího patra. Takovouto podobu měl nepochybně také Dům U Jonáše, jehož pozdně gotická fasáda byla později výrazně pozměněna. Průčelí domu čp. 50 původně zdobila pískovcová deska s erbovní legendou Pernštejnů, stejného typu jako nacházíme na boční straně kostela sv. Bartoloměje, domě čp. 77 nebo na zámku. Stavební práce této velkolepé přestavby řídil pernštýnský stavitel mistr Pavel, pocházející z dílenského okruhu Benedikta Rejta, který tehdy působil na přestavbě zámku, dokonce se zde na čas usadil a v letech 1507–20 vlastnil dům čp. 66 na jižní straně nám. Původní pevně koncipovaný půdorys centra města oválného tvaru byl pozměněn vložením bloku domů, dnes na severní straně a vymezil tak obdélníkový tvar náměstí. Celá přestavba byla dokončena podle zápisu písaře Buriana roku 1515.

Urbáře panství Pardubice, trhové knihy, knihy gruntovní i knihy městské dokládají jednotlivé majitele domu, přinášejí cenné informace o jeho stavu, o živelných pohromách, kterými několikráte prošel, o majitelích i ceně domů. Prvním doloženým majitelem domu čp. 50 byl Jan Tranda, který vlastnil tento dům ještě před požárem v roce 1507. Podle obrovských výdajů, které Vilém z Pernštejna proinvestoval na svém panství, předpokládáme, že z velké části fi nancoval také novou výstavbu měšťanských domů na dnešním Pernštýnském náměstí i přestavbu Domu U Jonáše, následně pak zajistil výhodné podmínky osobám, na nichž měl zájem. Po této náročné přestavbě získal tento dům Jiřík Rektor, který byl ředitelem a učitelem na zdejší škole. V prosinci roku 1518 si dům zakoupil kožešník Jan Kustoš, který patřil k významným měšťanům a v letech 1536– 37 zastával úřad primase a od roku 1538 rychtáře. Později byl spolu se dvěma měšťany zvolen správcem cihelny, pronajaté od vrchnosti. Tehdy se jeho dům nazýval „Kustošovský“. Jeho potomci přesídlili do Prahy a po roce 1550 získali šlechtický titul a nazývali se Kustošové z Lípy. Od roku 1533 byl majitelem Jan Mlsný z Chlumce a od roku 1534 Vávra Valášek. V dubnu roku 1535 jej získal bakalář Jan Kuklík z Blížňovic, který jej již roku 1537 prodal se ziskem Židu Chajimovi. Židovská komunita byla podporována Vilémem i jeho oběma syny zejména díky čilým obchodním kontaktům zástupců této komunity s Augsburgem, Bavorskem a Vratislaví. Zásobovali Pardubice luxusním a exotickým zbožím, určeným pro pernštýnský dvůr a bohaté měšťany. Dne 29. 3. 1538 postihl Pardubice další požár, při němž vyhořelo až na 7 domů celé město. Také tehdy Pernštejnové přispěchali na pomoc, poskytli nejen fi nance, ale také vlašské řemeslníky, kteří zabezpečili renesanční přestavbu města. Vedením stavby byl pověřen Jiřík Olomoucký. Obnovené měšťanské domy získaly opět jednotný vzhled, tehdy byly zvýšeny o cihlové druhé patro s obloučkovými renesančními štíty a terakotovými ostěními oken a říms na předních i zadních fasádách. Jejich červená barva již tehdy kontrastovala se světlou omítkou. Obnoven a přestavěn byl i objekt čp. 50, který tehdy náležel do kategorie honosných měšťanských domů. V letech 1542–48 vlastnil dům pernštýnský písař Martin Jenikner, od roku 1553 bratři Ludvík a Jiří Zlatníci z Řásné. Od roku 1553 do roku 1565 vlastnil tento objekt příslušník šlechtického rodu hradeckého kraje Jindřich Stanovský z Čechtic. V roce 1560 byl dům předán Ctiboru Kapounoci ze Svojkova, cena byla 800 kop míšeňských. V té době byly již Pardubice majetkem královským, vykoupeným od zadluženého Jaroslava z Pernštejna. Rok 1560 znamenal výrazný předěl v dějinách města a ukončení jeho „zlaté éry“ rozkvětu.
Císaři Maxmilián II. a Rudolf II. sice ukončili stavební úpravy zámku, ale městu již takovou přízeň jako Pernštejnové nevěnovali. Zámecký správce a úředníci začali upřednostňovat rozvoj velkostatku na úkor města. Nový držitel domu Ctibor Kapoun ze Svojkova byl spjatý s královskou vrchností, pocházel z vladycké rodiny a jeho otec byl kutnohorským mincmistrem. V roce 1604 vlastnil dům Jiří Ranofregr ze Zábřeha.
Během třicetileté války město hospodářsky upadlo, trpělo častými pobyty a průchody císařských vojsk, v letech 1639, 1644 a 1645 bylo terčem útoků švédských vojsk. Během třetího útoku v roce 1645 Pardubice opět zachvátil požár, až na farní kostel a několik domů město vyhořelo. O osudu domu čp. 50 máme z této doby minimum zpráv, nebyl trvale obýván a rychle chátral. V roce 1638 náležel do majetku Jindřicha Viléma Chotouchovského, jeho další majitelkou byla paní Johanka Polyxena Gersdorfová, rozená Mitrovská. Ta prodala v roce 1642 trhovou smlouvou dům šosovní měšťanu Jiřímu Šapiusovi, a to za pouhých 325 zl., tím se dostal opět do rukou měšťanských. Jiří Šapius přišel do Pardubic jako rektor školy, v roce 1634 se zde oženil a na sklonku třicetileté války skoupil množství nemovitostí. Od roku 1640–41 a 1647–9 zastával úřad pardubického primase, na konci třicetileté války vykonával hodnost výběrčího pivního a vinného tácu. Objekt čp. 50 získal ve značně zpustlém stavu. Podle urbáře z roku 1651 patřily po třicetileté válce k domu dvě jitra luk, roubený haltýř se šatlavou, což znamená, že se jeho příslušenství z počátku 16. století nezměnilo. Od roku 1676 náležel dům Jakubu Felixovi z Ehrenfeldu, synovi pardubického hejtmana. Od roku 1702 se stal Jakub konšelem a komisařem chrudimského kraje. V roce 1704 dům spolu se sousedícím domem čp. 49 znovu vyhořel. Jakubův syn rytíř František Josef Lysander z Ehrenfeldu jej spolu se vším příslušenstvím zničený po požáru prodal písaři pardubického panství Martinu Janu Antonínu Štikovi. Během dalších třiceti let se opět několikrát změnili majitelé a v roce 1797 prodala Dorota Svobodová dům ve veřejné dražbě ve značně zchátralém stavu za 3 000 zl. manželům Karlovi a Marii Gaschlovým, kteří následně přistoupili k rozsáhlým úpravám. Tehdy byly provedeny rozsáhlé úpravy fasád se štukovou výzdobou s ústředním motivem Jonáše a velryby. Tento dům tak získal podobu, jak ji známe dnes. Štukatérské práce byly svěřeny pardubickému sochaři a řezbáři Jakubu Teplému (1729–1802).
Jako ústřední motiv byl zvolen příběh starozákonního proroka Jonáše. Na štítu pak bylo doplněno Boží oko s postavami sv. Petra a sv. Floriana, nad okny druhého patra dvojice amoretů, ve výši prvního patra mořská panna a mořský kůň a v přízemí při vchodu byly doplněny dvě karyatidy, podepírající portál. Plastiky jsou datovány rokem 1797. Od 19. století nesl dům pojmenování „U Velryby“, „U Velrybů“, „U Velibů“ a dnes se nazývá „U Jonáše“. V říjnu roku 1825 přišel v dražbě do rukou Františka Reicha, zámeckého lékaře, který jej za necelé dva roky prodal Emanuelovi Procházkovi, nájemci zámeckého pivovaru a jeho manželce Heleně. V roce 1834 koupil právovárečný dům čp. 50 zámožný kupec František Marchand. V přízemí domu byl tehdy jeden krám. V roce 1858 prodali Marchandové dům manželům Janu a Josefě Lorencovým. Jan Lorenc byl významnou osobností českého národního obrození, v roce 1861 se podílel na obnovení Měšťanské besedy, vedl spolek ochotníků a byl členem prvního voleného obecního zastupitelstva.. Ten provedl stavební změny, během nichž byly zrušeny chlévy, zbourána pec, do temných chodeb domu proboural nová okna, kočičí hlavy v průjezdu nechal nahradit kamennými dlaždicemi. Byty v domě byly upraveny a zvětšeny. Za domem byl rozebrán val městského opevnění a přeměněn v zahrádku. Stavitel Řínek usiloval o snesení štukové výzdoby Jakuba Teplého, a tehdy byly odstraněny v přízemí kariatidy. Po zásahu manželky majitele byl zbytek fasád ponechán. V roce 1866 došlo k opravě štukových reliéfů a tělo velryby bylo podchyceno jemnou drátěnou sítí. Od roku 1897 přešel dům do vlastnictví knihkupce Josefa Poláka, který jej užíval až do roku 1937, kdy jej zdědila Berta Poláková. Protože údržba tohoto historického objektu byla náročná, nabídli údajně Berta a Ladislav Polákovi dům v roce 1959 čsl. státu. Dům byl svěřen Domovní správě MěNV v Pardubicích. V roce 1972 se podařilo tento objekt získat pro výstavní činnost Východočeské galerie. V polovině roku 1991 přišla galerie v restitučním řízení o tento unikátní objekt. V roce 1993–4 byla provedena celková rekonstrukce restaurátory A. Bartůňkem a Středou. V 80. a 90. letech byly interiéry postupně restaurovány architektem L. Zieglerem a J. Klimešem. Teprve 1. prosince roku 2000 se znovu podařilo jej pro Východočeskou galerii odkoupit.
Dům U Jonáše má dodnes zachovány části interiérů z pozdně gotického období. K unikátním dochovaným částem patří dvoulodní vstupní síň v přízemí domu, sklenutá sklípkovou klenbou na střední pilíř. V domě se nacházejí malá torza nástěnné výmalby s rostlinným motivem. Zvýšené požadavky na úroveň bydlení dokládá druhé patro, které mělo původně dřevěné stropy a na přelomu 16. a 17. století je v zadní části nahradila valená klenba prolomená trojbokými křížovými lunetami.
Dům U Jonáše se stal středem pozornosti historiků, historiků umění i pracovníků památkové péče. Stavebně historický průzkum a dějiny objektu zpracovali Dr. J. Urban a Dr. L. Koběrská, důkladně se jimi zabýval Dr. František Šebek a Doc. Vladimír Hrubý. Díky jejich průzkumu si dnes můžeme připomenout základní informace o tomto mimořádně cenném objektu. Na počátku roku 2011 byla dokončena poslední náročná rekonstrukce, která zpřístupní interiéry tohoto domu také imobilním občanům. Hlavním investorem této přestavby byl Pardubický kraj. Východočeská galerie v Pardubicích Vás znovu zve k návštěvě tohoto půvabného nově zrekonstruovaného objektu. Dne 19. dubna byla zahájena slavnostní vernisáží sezona roku 2011 výstavou reprezentativního výběru obrazů mimořádné malířské osobnosti – Václava Boštíka. Od 20. dubna byl tento unikátní objekt opět zpřístupněn veřejnosti.

GPS souřadnice: 50.0387247N, 15.7803756E

Autor: Marie Otavová
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011


Foto: autorka
Foto: autorka






Předchozí článek: Téměř zapomenuté pardubické firmy - XII. část
Následující článek: Nálezy na faře ve Zdechovicích


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2020 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Podorlická údolí Husí krky
55 let Klubu přátel Pardubicka
Pardubice za Marie terezie
První Pardubický kraj



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Václava v ŘESTOKÁCH z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Kostelík v DLOUHÉ TŘEBOVÉ.

ORLICKOÚSTECKO: ČESKOTŘEBOVSKÉ náměstí s morovým sloupem z roku 1706.

ORLICKOÚSTECKO: Zámek NOVÉ HRADY u Litomyšle.

SVITAVSKO: Podzimní krajina na SVITAVSKU.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Hřebčín v KLADRUBECH NAD LABEM je jedním z nejstarších na světě.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml