Sdružení přátel Pardubického kraje

Jarní lidové obyčeje


06. 05. 2010 V kalendářním roce vnímali naši předci dvě významná sváteční období – Velikonoce a Vánoce. Je tedy pochopitelné, že s oslavou svátků spadajících do jarního a zimního cyklu jsou v lidovém prostředí spojeny obyčeje, jimiž usilovali ovlivnit dění kolem sebe. Nejrůznějšími praktikami se snažili příznivě si naklonit přírodní síly a také je ovlivnit ku prospěchu úrody a hospodářských prací. Podstatnou část obyčejů spojených s jarem řadíme mezi obyčeje s prvky hospodářské magie. Druhou velkou skupinou jsou obyčeje spojené s rodinou, tyto obyčeje měly pozitivně ovlivnit zdraví a také život (milostná magie). Jarní obyčeje můžeme vysledovat již v masopustních obchůzkách, které se konají ještě v zimním čase. Například: tanec, při němž masky vysoko vyskakují, má zaručit dobrou úrodu; válení se masek a přihlížejících po zemi přenáší plodivou sílu;v některých částech Pardubického kraje dodnes trhají hospodyně z kostýmů masky slaměného stébla, aby se jim dobře vyvedly husy. Ovšem nejvýznamnějšími svátky jarního období byly Velikonoce. Jsou významným křesťanským svátkem, ale jeho kořeny sahají do dávné – předkřesťanské minulosti. Spojujeme je s oslavou prvního jarního slunovratu. V lidových představách bylo toto období vnímáno jako počátek nového vegetačního roku. Probouzející se příroda byla vítána a oslavována.

Pomocí nejrůznějších obyčejů se lidé snažili přenést tuto životní energii na sebe, dobytek i budoucí úrodu. Oslavy velikonočních svátků, stejně jako svátků celého jarního cyklu, v lidovém prostředí vycházely z předkřesťanských představ. Křesťanské oslavy v lidovém prostředí navázaly na původní obyčeje, které však nezanikly.
V 19. století a na počátku 20. století se lidé na velikonoční svátky připravovali po dobu šesti týdnů. Toto období začínalo Popeleční středou (v letošním roce 17. února) a končilo na Bílou sobotu (v letošním roce 3. 4.), po tuto dobu se měl dodržovat půst. Z jídelníčku zmizelo maso a vydatná strava se měla přijímat pouze jednou denně. Postní období, podle křesťanské tradice, mělo být určeno k rozjímání, neměly se konat žádné zábavy. Ovšem v lidovém prostředí tomu tak zcela nebylo, do období šestitýdenního postu spadala celá řada obyčejů, která vážnost narušovala. Ještě na konci 19. století a místy i na počátku 20. století se konaly kolední obchůzky například o svátku svatého Řehoře (12. 3.), ale především o takzvané Smrtné neděli (čtvrtá neděle postního období). V tento den obcházela děvčata vesnici s fi gurínou Smrtky symbolizující zimu. Obchůzku děvčata zakončila u potoka či řeky, kde do tekoucí vody Smrtku hodila. Obrazně tak byla z vesnice vyhnána dlouhá zima a příchodu jara tak, podle představ našich předků, nestálo nic v cestě. V současnosti se v některých lokalitách Pardubického kraje tento zvyk snaží obnovit především folklorní soubory. Vynášení Smrtky bývá doprovodným programem k jiným společenským aktivitám. Můžeme konstatovat, že v posledních letech se tak děje zhruba v 10% obcí Pardubického kraje. Ke Smrtné neděli se v minulosti vázal další zvyk: obchůzky s ozdobeným stromečkem – létéčkem. Vršek smrčku děvčata ozdobila papírovými vystřihovánkami, zavěšenými vyfouknutými vajíčky a papírovými řetězy. Létéčko, které symbolizovalo nadcházející jaro, přinášela do vesnice poté, co fi gurína Smrtky odplavala po vodě. Na území Pardubického kraje se v současnosti tento zvyk vyskytuje jen výjimečně. Poslední nedělí postního období je neděle Květná. Do dnešních dnů si nechávají věřící při bohoslužbách konaných v tento sváteční den posvětit jívové ratolesti.
V minulosti byly tyto ratolesti důležitým prvkem ochranné magie. Poslední týden postního období se nazýval Pašijový, k některým dnům tohoto týdne se vázala celá řada obyčejů. Připomeňme zde názvy těchto dnů: Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční. Na Zelený čtvrtek se nemá jist maso, hospodyně pekly z kynutého těsta pečivo zvané jidáši.
Toto pečivo mělo různé tvary vycházející obvykle ze stočeného válečku, který symbolizoval provaz, na němž se oběsil zrádný Jidáš. V tento den naposledy zvoní zvony, které pak odlétají do Říma. Místo zvonů klapali a řehtali pomocí speciálních dřevěných klapaček a hrkaček chlapci, kteří až do Bílé soboty třikrát denně obcházeli vesnicí. Za tuto svoji službu dostávali od hospodyň odměnu v podobě čerstvých vajíček a pečiva. Hrkání a klapání místy přetrvalo do dnešních dnů, v Pardubickém kraji je tato tradice živá asi v 10% obcí. Velký pátek má být podle křesťanské víry velmi vážný, má vrcholit půst a rozjímání. Ovšem lidová tradice v tento den uchovává představy mnohem starší, doložené z předkřesťanských dob. Podle nich byla Velkému pátku přisuzována zvláštní moc, byl obestřen mimořádným kouzlem a fantazií. Věřilo se, že se otevírá země a na krátkou chvíli odhaluje poklady v ní ukryté. Pokud by je chtěl člověk získat, nesměl se u nich zdržovat, protože by se za ním země mohla zavřít. Pak by zůstal v podzemí celý rok. Velký význam byl přisuzován proudící vodě, o níž se věřilo, že má očistnou moc. O Velkopáteční noci bylo možné využít ve svůj prospěch mnohá kouzla, ale také bylo třeba chránit se před působením nečistých sil. Například: nitě upředené o Velkém pátku měly ochrannou moc. Stačila jedna taková nit zatkaná do košile, aby ochránila nositele před působením zlých sil i zraněním. Na prahy chlévů se měl položit drn nebo rozsypat písek, aby byl dobytek chráněn před čarodějnicemi. Pokud by prý čarodějnice chtěla dobytku uškodit, nesmí vstoupit do chléva dříve, než spočítá všechna stébla trávy či zrníčka písku a to prý nestihne do slunce východu, kdy končí její moc.
Bílá sobota je posledním dnem čtyřicetidenníhopůstu. Před kostelem se zapalovaly ohně, které se posvětily, lidé si z nich brali uhlíky domů. Byli přesvědčeni, že jejich příbytek ochrání před ohněm, bleskem a dalšími pohromami. Oheň a světlo v tento den mají velký symbolický význam – v křesťanské víře symbol vzkříšeného Krista, v lidových představách je oheň jedním z uctívaných živlů, symbol nového života. V tento den končily obchůzky chlapců s klapačkami a hrkačkami. Místy jejich závěr patřil obyčeji nazvanému honění Jidáše, či chození s Jidášem. Pardubický kraj je jedním z mála krajů, v němž se tento jev udržel. Především v několika lokalitách v okolí Vysokého Mýta (například Stradouň, Svařeň,Vraclav) můžeme na Bílou sobotu potkat průvod chlapců s Jidášem, postavou obalenou slámou či senem a slyšet říkání: “Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil, žes svého mistra židům prozradil. Za to musíš v pekle hořeti.
S ďáblem tam přebývati. My školáci chodíme, o dárek prosíme.“ Sváteční období velikonočních svátků zakončuje Boží hod velikonoční. Veselá a často rozpustilá koleda konající se na Pondělí velikonoční nemá s obřadním slavením Velikonočních svátků mnoho společného, vychází z obyčejů vítajících příchod jara a probuzení přírody. Koledování s pomlázkou je rozšířeno v městském i vesnickém prostředí dodnes. Ke koledě neodmyslitelně patří barvená či zdobená vajíčka, dnes i cukrovinky, alkohol a drobné pohoštění koledníků. V Pardubickém kraji převládá koledování s pomlázkou, polévání vodou na Pondělí velikonoční se vyskytuje jen v části lokalit. Velikonoční obyčeje se v určité míře udržely do dnešních dnů, dokonce i v uvedených rovinách: rovina v návaznosti na křesťanské představy (především ve vazbě na důležité dny tzv. Pašijového týdne) a rovina v návaznosti na lidové obyčeje (především Pondělí velikonoční).
Období po velikonočních svátcích není tolik bohaté na lidové obyčeje. Nejvíce rozšířen je zvyk pálení ohňů, tzv. pálení čarodějnic (30. 4.), které se koná ve většině lokalit našeho kraje. V současnosti je to příležitost ke společenskému setkání mládeže, vesnice či skupiny lidí. V minulosti měl tento oheň očistnou a ochrannou funkci. Noc ze 30. dubna na 1. května byla opředena tajemstvím a obdařena čarovnou mocí. Měla velký význam v milostné magii, ale i pro magické očištění příbytků od škodlivých sil a pro ochranu dobytka před uhranutím. V tomto období se také v mnoha místech na návsích objevují máje (na území Pardubického kraje je to přibližně v 1/3 lokalit). Stavbu máje a především kácení máje provázely a provázejí různé obřady, humorné scénky a taneční zábavy.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2010.

Autor: Ilona Vojancová
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2010




Předchozí článek: Miloslav Lesný – malíř krajiny Českomoravské vysočiny a Železných hor
Následující článek: Seznam kulturních památek v kraji byl rozšířen


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Jiljí opata v NASAVRKÁCH.

ORLICKOÚSTECKO: Nádherný výhled do krajiny ze zříceniny hradu LANŠPERK

ORLICKOÚSTECKO: LANŠKROUNSKÝ zámek z druhé poloviny 15. století

ORLICKOÚSTECKO: Budova Muzea řemesel v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Zadní trakt MORAVSKOTŘEBOVSKÉ radnice z konce 15. století

SVITAVSKO: Městská věž v JEVÍČKU.

PARDUBICKO: Barokní kostel sv. Máří Magdaleny v LÁZNÍCH BOHDANEČ.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml