Sdružení přátel Pardubického kraje

Kdo to byl novinář a spisovatel Ferdinand Schulz (1835 - 1905)


26.01.2014 Mezi význačné rodáky východních Čech ve druhé polovině 19. Století patří bezesporu jméno a osobnost rodáka z Ronova nad Doubravou Ferdinanda Schulze. Popis jeho literární činnosti a kulturního významu ve středoškolských učebnicích literatury nenalezneme. Jeho jméno však objevíme v příslušných encyklopediích. Stal se sice na čas pojmem pro studium regionální literatury i literární historie, jeho jméno však zapadlo zastíněním literárními současníky. Schulz je však zapsáno do našich kulturních dějin jako pilný a zaujatý tvůrce. A proto při studiu tehdejší doby je třeba jeho literární působení připomenout i v dnešní době. Ferdinand Schulz se narodil v dodnes existujícím mlýně zvaném Korečníky v Ronově nad Doubravou 17. ledna 1835. Zde rodina pobývala až do roku 1842, kdy se odstěhovala do Nymburka, odkud pocházela Schulzova matka a kde převzali zděděné hospodářství. Mladý syn Ferdinand byl dán v roce 1845 na piaristické gymnázium v Mladé Boleslavi a po dvou letech (1847) přestoupil na Novoměstské gymnázium v Praze. Jeho další cestou pak bylo vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval v letech 1853 – 1856. Šíře jeho zájmů byla značná a to od přírodních věd k jazykům, historii a estetice. Studoval literaturu italskou, francouzskou i polskou. Téměř 10 let byl pak vychovatelem v rodině Kouniců, s níž procestoval značné množství evropských zemí. Jeho získaný přehled i široká znalost veřejných českých i mimozemských poměrů jej připravila i pro činnost politickou, kdy se v roce 1867 stal poslancem pro oblast Nymburk a Mladá Boleslav.

Po této celkem krátké Schulzově epizodě začala jeho cesta výrazně literární a to přes časopis Lumír. Potom již následoval samostatně vydávaný časopis Osvěta. Již zde bylo patrné jeho literární a novinářské zaměření, když do popředí prosazoval povinnosti lidské, historické a mravní. Od roku 1861 byl vázán na tenkrát velice propagované Národní listy, v nichž vedl jejich „kritickou přílohu“. Jen zdánlivě byl vzdálen politickému životu.
Karel Schulz žil v době, kdy novinářsky výrazně působil svou národnostně obranou, satirickou a dokonce útočnou silou Karel Havlíček Borovský a kdy i naše kultura byla poznamenána nechvalně známou dobou Bachova absolutismu (1849 – 1859). V tomto proudu se zabýval především žurnalistikou, v níž se zaměřil především na rodinné a společenské morálky. Svoji úlohu sehrála i jeho novelistika, v níž poukazoval především na problémy rodinné a společenské morálky. A právě k novelistice přistoupil z důvodu své práce vzdělávatelské a osvětové. Jeho poměrně rozsáhlou tvorbu lze dělit na díla povídkového charakteru a na značné množství literárních historicko-kulturních pojednání. V nich najdeme názory a poukazy např. na život a dílo Karla Sladkovského, Josefa Jungmanna, G.P.Musorského i Josefa Wenziga. Nevyhnul se ani životu a dílu Boženy Němcové. Jeho povídkový rozsah byl na tehdejší dobu obdivuhodný. Obsahově lze sledovat realistický obraz rodiny a společnosti za účelem naučným a kritizujícím omyly ve výchově mládeže ve městech i na venkově. K nejlepším Schulzovým tématům patří řešení poměrů mezi muži a ženami, rodiči a dětmi i otázku manželství. Zde se objevuje z části i jím hlásaný literární idealismus. Dáme-li si v historickém pohledu práci na studium jeho tvorby, najdeme zde psané úvahy ve smyslu literární kritiky, ale objevíme i písemná pojednání v rovině průměrnosti. To lze připsat jeho širokému a někdy ve značné časové tísni sepsanému textovému obsahu. Kromě různých psaných studií a feketonů napsal přes 3000 úvodních článků. V jeho dalším vývoji novinářském a literárním bychom mohli pokračovat přes další tehdejší výrazné listy (Literární listy, Osvěta, Matice lidu atd.) až k funkci redaktory tenkrát velmi propagované a žádané Zlaté Prahy. V letech 1878 – 1887 vydal Hálkovy spisy. Z jeho pera vzešly články o Tomáši z Bechyně, Elišce Přemyslovně, dále studie „Z dějin české poroby“ (1871) a jedna z prvních závažných úvah o Petru Chelčickém (1875). Napsal pojednání „Čeští vystěhovalci“ a „Jiří z Poděbrad“. Jak je tedy zřejmé, část svého času vynaložil i na kritiku a literární historii. Vždy usiloval o to, aby literáti reagovali na skutečný život a tím jej lze zařadit i k tvůrcům propagace českého realismu a z tehdejší doby vyšlým novelistům. Nebránil se ani vzpomínkovým textům, z nichž snad nejvýraznějším dílům patří jeho „Latinská babička“ (1886), v níž uložil zážitky a dojmy z mládí. Ottův slovník nauřný (sv. XXIII, str. 63 – 65) uvádí vcelku jeho životní a literární tvorbu.
Čas překryl jeho působení v české kultuře. Dnes j nám vzdálena kdysi tolik potřebná tvorba, tohoto původem Východočecha z krajiny Železných hor. Jeho dobovou platnost a existenci jeho činnosti, obsažné myšlení hor. Jeho dobovou platnost a existenci jeho činnosti, obsažné myšlení i smysl po hledání pravdy si připomínáme aspoň touto statí.

Poznámka:
K informaci o Ferdinandu Schulzovi lze ještě dodat, že byl vlastně v určitém směru zakladatelem literární rodinné tvorby. K jeho pokračovatelům patří jeho dcera Anežka Schulzová (naroz. 1870), která se zabývala především studiem jazyků, překladatelstvím a zvláště pak divadelním referátům s kritickým podtextem (Zlatá Praha, Květy). Známe ji jako libretistku děl Zdeňka Fibicha, s úspěchem předvádění na jevištích. Pozoruhodná na svou dobu jsou její studie „Anna Karenina“ a „Paní Bovariová“. Dále pak její studie „Žena v díle Maxima Gorkého“ (Zlatá Praha, Nová revue). Druhým naším zastavením, a to vzhledem k existenci literární Schulzovy rodiny, je spisovatel Karel Schulz (1832 – 1899), který se po absolutoriu gymnázia chtěl věnovat studiu práv a později i medicíně. Studia nedokončil a uplatnil je jako novinář v brněnských „Lidových novinách“ jako soudničkář a kritik. Po návratu do Prahy se stal vedoucím redaktorem Národní politiky od roku 1935 až do své smrti, kdy podlehl dlouhodobé srdeční nemoci 27. února 1943. Prošel vlivem Devětsilu, záhy se přiklonil k poetismu a později k náboženskému katolicismu. Od povídkové tvorby se dopracoval až k jeho nejvýraznějšímu dílu „Kámen a bolest“, což měla být původně trilogie Buonarotiho. Dílo zůstalo nedokončeno a vyšlo v nakladatelství Vyšehrad v roce 1952. Později v roce 1958 s doslovem A. Skoumala.

Poznámky, prameny:
Zlatá Praha, roč. 1905, str. 153
Soubor časopisů, druhé poloviny 19. Století
Radko Šťastný, Čeští spisovatelé deseti století, HQ kontakt 2001, str. 335, 336

Autor: Zdeněk Sejček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013




Předchozí článek: Arnošt z Pardubic
Následující článek: Vilém z Pernštejna


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Poutní areály Pardubického kraje
Zemské brány na pomezí kraje
Letištní terminál Jana Kašpara
Kamenné studánky - 2. cást




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Kašna uprostřed náměstí ve SKUTČI.

ORLICKOÚSTECKO: Domek Maxe Švabinského v malebné obci KOZLOV, která je dnes součástí České Třebové.

ORLICKOÚSTECKO: Křížová cesta spojující město KRÁLÍKY a KLÁŠTER HEDEČ.

ORLICKOÚSTECKO: Radnice v ŽAMBERKU.

SVITAVSKO: Zámek v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ patří k nejvýznamnějším renesančním památkám ve střední Evropě.

SVITAVSKO: Stará radnice ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Občanská záložna v PŘELOUČI.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml