Sdružení přátel Pardubického kraje

O rázu lidu na panství litomyšlském

Chalupa v Dolním Újezdu u Litomyšle. Foto M. Plecháčková 1984, Národní památkový ústav Pardubice

27. 03. 2008 Stať z knihy Čech - Díl XIII. Východní Čechy, kterou r.1905 vydal nakladatel J.Otto. Pro Vlastivědné listy upravil a zkrátil J.Paleček.

Již několikrát, když po vesnicích a městech jsme putovali, naskytlo se nám dotknouti se zvláštností, osobitých rysů, kterým zřejmě dal povstati ráz krajiny aneb jež z mysli lidu samého se zrodily. Jsou to stavby, které lid zbudoval a vymaloval, kroj, nářadí a náčiní, odchylky jeho řeči, úsloví a říkadla, zvyky, zaměstnání a náboženské poměry. Litomyšlsko jest krajem v tom nad jiné význačným a osobitým. Proto podávám celkový obrázek národopisný, podotýkajíc, že ráz Litomyšlska zabíhá na sever do Vysokomýtska a na západ u Proseče do Skutečska. Životem v sebe uzavřeným a před pány se skrývajícím vysvětlují mnozí, proč staré stavení na Litomyšlsku nikdy průčelními okny, vždy jen sruby, komorami bylo obráceno k cestě. Jeví se to hlavně u statků, které hledí okénky seknice do dvora a na sad. Na zad statku leží pole k němu náležející, vyjíždí se na ně stodolou, humnem. Stodoly byly nejrázovitějšími stavbami vesnickými. Přístup ke stavením uzavírala branka, kterou se přicházelo na záprseň (zápraží) po jedné straně dvorce, z ostatních jej obklopovaly chlévy, stodola s mlatem, přístodůlkem s patrem a kolny, nad těmi komory čili sruby. Před komorami vznášely se na vyřezávaných sloupcích zdobné pavláčky. Ze záprsně se přímo vkročilo do síně, kdež v pozadí byla černá kuchyňka (otevřené ohniště), často i k vytápění velké seknice užívaná. Po straně byly dveře do seknice, střediska rodinného života. Na nejstarších jizbách bylo viditelné, jak stěny a strop jsou sroubeny z povalů, skuliny mezi nimi byly ucpány mazanicí bíle natřenou, čím jevilo se stavení černobíle pruhováno. Uprostřed ve znamenitých statcích opíral sloup povalový lesklý strop. Dále bylo zde bidlo, kolem něhož se předlo, nad kamny a pecí "chleboukou" menší bidélko k rozvěšování prádla a peřin. Někdy měla seknice na jednom místě visuté neb stojaté bednění, nazývané palác. (Vzor starodávného statku s palácem byl ještě r.1894 statek Silů v Širokém dole, vysoko na kopci). Ze síně šlo se také na "strop" (půdu), jejíž jedna část nazývala se "na mazanici". Maštal koňská, někdy i chlév přístupny bývaly ze seknice.

S hlavním stavením souvisela, obyčejně sadem, "chaloupka", "vejmenek", odtud výminkářům na Litomyšlsku "chaloupečtí" říkali. Kde nebylo chaloupky, nahrazovala ji vejmenkářská seknička přístupná ze síně.
Litomyšlské roubené stavení mívá podpůrné sloupky, nahoře třídílné, lomenice, štít, nesestupuje nikdy přímo, nýbrž končí nahoře stříškou, jejíž oblé spodní prkno ční diváku kolmo nad hlavou. Druhdy jest i střecha pouze napříč uříznuta a pod řezem připevněno podélné prkno. Těmto nejvyšším částem lomenice říká se na Litomyšlsku kukla, též šup aneb obálka, prknu pod šupem "podšup" aneb "poklop". Ona prkna jsou vlivu počasí uchráněna, proto se na nich nejčastěji udrželo malování, nápisy a letopočty. Prkna lomenice bývají pěkně uspořádána, pomalována a lišty i vyřezávány. Obojím způsobem přizdoben i přečnívající kraj střechy, "okřídlí". Pozoruhodna jsou svým rozmanitým tvarem i vyřezávaná okénka v lomenici a dřevěná či hliněná makovice nebo plechová korouhvička "vrzátko". Kdežto na lomenici bývá vyznačen letopočet, stav majitele (sekyra u tesaře, koníček u kováře, lvíček s holbou na hostinci atd.), mívají makovice zase podobu kalicha, řemdichů, plápolajících srdéček, štíhlé kuželky. Malby na lomenicích mnohdy se shodují s malbami lidových modliteb, kancionálů, nádobí a nábytku, méně s kresbami na výšivkách. Spatřujeme tu točinky, sekáčky, hvězdy osmipaprskové, tulipánky, ptáčky, květináče, věnce, často dosti důmyslně účelu a prostoru přizpůsobené. Vedle maleb vyskytují se letopočty, na chalupách východočeských námi prozkoumaných sahají do druhé polovice sedmnáctého věku. Monogramy Krista a Panny Marie, Boží oko, kříž, srdce meči probodnuté spatřujeme hlavně v čistě katolických vesnicích. V evangelických a smíšených osadách začasté překvapují dlouhé mravoučné neb zbožné nápisy, zjevně od lidu samého složené. Tak v Budislavi č.107 čteme: "Vystavěl jsem tento kvartýrek s pomocí boží svým nákladem. Prosím: pokoj, dobrou vůli. Václav Melša, věku svém 65 leta, 6 měsíců 1838. Bůh žehnej vycházení i vcházení, dej šťastný skončení." V Člubku-Němčicích č.12 : "Léta Páně 1774 dne 4.července. Z povinnosti těžké práce s požehnáním Boha dárce Pána Krista já v ochranu odevzdávám tuto schránu." Aneb v Uhersku (již na Vysokomýtsku) : "Sešli na vás Hospodin své požehnání, tak abyste byli požehnáni v tomto domě i na poli i na cestách i na zemi i na nebi. Nákladem Václava Klementa. Mistr Josef Zahálka léta Páně 1821." Ovšem není vždy vážné co na lomenicích neb "vobálce" rudkou psáno, i žertík tu někdy spatříš. Tak v Dolním Oujezdě praví ti nápis: "Kdo sem za šera příjde, darmo jíst a pít bude." Na Pražském mlýně v Litomyšli již r.1788 odsekli: "Komu se to nelíbí v mým, ať si to postaví lépe v svým". Nejčastější je ovšem nápis: "Žehnej Pán Bůh tomu domu, postavil jsem nevím komu, zdali sobě nebo jinému, dědici svému." Rovněž částo si přečteš: "Ó, Ježíši, rajský kvítku, přebývej v tomto příbytku" atd. Obhlédnuvše nemovitosti, všímněme si nyní movitého jmění v něm. V síni stávají skříně malované, v seknici, kde spávají rodiče a menší děti (holka na vdávání spí na stropě nebo v komoře) jest "postýlek",kolem kamen "lajc"(lavice), druhý v rohu, kde před ním stojí stůl na trnožích neb skřížených nohách, na desce vykládaný hvězdou, květy, ovocem,příbory skříženými neb pouhými geometrickými obrazci. Před stolem stojí "lenůšky", židle s lenochem (opěradlem) vyřezávaným do srdéčka neb v podobě hlav dvojité orlice. Za stolem v rohu připevněna skříň - koutnice, na stěnách pak visí z obou stran řady obrázků. Na ostatních stěnách, zvláště mezi okénky, upevněna jest římsa na nádobí, v níž šikmo opřeny toufarové talíře, v truhlíku postaveny sklenice, prysky, holby malované a na kolících pověšeny džbánky neb šatstvo. Jiná menší římsa chová knihy. Nádobí k potřebě seskupeno bývá kolem kamen neb ve zvláštním mísníku. U dveří bývá troudník, železné svícny na louče i se stojany úplně přestaly a jako památky jsou chovány v muzeích . Okénka mívají někdy malované "okeničky", stávají v nich květiny, z nichž mořská cibule, jíž se připisuje léčivá moc, muškát a měsíční růže jsou nejoblíbenější. Truhly stávají buď na komoře i na "stropě". V chudších staveních a v horách vůbec místo kolébky užívá se "kohoušky" či houráku, plachty trávnice za čtyři konce na bidle připevněné, pátá tkanice ke kolébání nemluvněte. Kolovraty, z nichž nejpěknější jsou kozlíčky, vystěhovaly se na strop, málo již se po vesnicích přede, zato v každém druhém stavení jest aspoň v zimně verštat čili stav tkalcovský, na němž mladí staří dělají plátno, barchet, "veruli" čili "široký" skoro vždy pro cizího faktora. Kdo nedělá na stavu, aspoň na špulíři neb vijáku špuluje, či snová. Vydělá se při tkaní plátna neb barchetu 25-30 krejcaru denně, za složitějšího dělání "širokého", hrubé látky na mužské šaty, o málo více. Staří sedláci na stoupách i kroupy si dělali. Nádobí dřevěné mají hospodyně pěkně vykládané. Zámožní hospodáři zase fintí koně, postroje koňské, ohlávky jsou bohatě ozdobeny mosaznými plíšky, zrcadélky, kousky barevného skla. Nejznamenitější sedláci, rychtáři neb svobodníci mají ohlávky vykládané drobnými mušličkami. Za slavností zaplétají koňům do hřívy i hedvábné šátky a dlouhé fábory.
Tím jsme se přiblížili ke kroji, ten byl na Litomyšlsku bohatě vyšíván, vyrovnal se mu z českých krojů jedině snad chodský. Ženské nosily střevíčky hluboce vykrojené s mašlemi a velikými olověným přeskami, punčochy červené, pestře vyšité neb protkávané s chodidly koží podšitými. Sukní měly hodně, nejsvrchnější byla šestiloketní mezulánka, neb cajčka, jen u nejbohatších sukně hedvábná. Těžká mezulánka i jemnější cajčka podšity byly červeným podsazením, aspoň na dlaň širokým, po vrchu lemována širokou pentlí, přední půle pokud pod fěrtochem (zástěrou) se ztrácela, byla pro úsporu hrubým plátnem vysazena. Sukním dle podoby i pentlovačky a lemovačky, dle barvy (tmavomodrým) máčky, (bleděmodrým) šedé, (červenohnědým) žebrácké se říkalo. Fěrtochy jsou buď z týlu nebo jemného plátna vždy bohatě vyšívané a prolamované, ale méně rázovité. Svrchní část těla oblečena v košili s "vejložkem", jen do pasu byla z plátna lepšího, ostatní z velmi hrubého. Při krku a na ramenou sebrána košile v bohaté záhyby, k nimž ozdobným páskem opět se pojily silně vyduté rukávy a vejložek čili krejzlík na čtyři lokte v objemu, oboje bylo na kraji buď krajkami aneb "vázankami" (prolamovaným dílem) lemováno. Nejstarší košile mají i krásně vyšívaný náramek. Na košili oblékán za starších dob (koncem 18. a na počátku 19. století) životek, jenž nedosahoval pasu a v předu šikmo jen sestřižen doplněn byl puntem čili zouváčkem. Přes zouváček šněrována dlouhá pěkná pentle do podivně zakroucených háčků a zavázána bohatou smyčkou. "Špice" puntu ztrácely se v záhybech vejložku. Životek obrouben šlaky soukennými tzv. šorčíky. I punty jsou buď ze sukna černého, červeného, modrého neb tmavozeleného aneb z aksamitu stejné barvy. Vyšívání do jich tvaru i na zouváček uměle vkomponované jest buď zelené, žluté, pestré (na tmavém sukně) aneb stříbrnou, zlatou nití přes dekturové (lepenkové) formičky pracované, cetkami a zrcadélky proložené. Okraje všech životků lemovány několikráte černou aksamitkou. O něco později nastoupily čtyřkvětáky a osmikvětáky, kde vyšívání nahrazuje květovaný damašek. Pak nastaly kordulky sahající do pasu, hluboce vystřižené a v předu zubovitým dílem přepjaté. Na ně přišíváno obyčejné vyšívaní odpárané ze životků. Kordulky černé, nevyšívané se nosí dosud tu a onde na Litomyšlsku spolu s řáskovanou košilí "vejložkovou". Přes životky a korduly jsou ženami oblékány kabátky a kožíšky s varhánkami, nejstarší jsou překrásně vyšívány. "Šedý" kabátek přizdobován jest sestrou pentlí a červeně lemován.
Nejpozoruhodnější jest na Litomyšlsku ozdoba ženské hlavy. Do práce užívány "cacké" šátky tím způsobem vázané, aby tři cípy splývaly po zádech, na vycházku nahrazovány loktuškami, plenami, šátky s třásněmi. Za slavnostních příležitostí, jako družičky, měla děvčata drdolek propletený fábory, "skládankami", se splývajícími konci a propíchnutý tepanou jehlicí. Nevěsta měla drdolek v pentlíku, pouzdře z dracounu a zrcadélek a rovněž fábory, na hlavě věnec. Když ji ženy čepily, tu uschovávaly vlasy do pouzdra, hlavu pokryly čepcem, čtvercovým bohatě vyšívaným plátnem, jejž stáhli kličkami, kolem spánků a pod drdolek uvázaly "šatu", šerpu tři lokty dlouhou a půl lokte širokou, na koncích nádherně vyšívanou a starobylou krajkou olemovanou. Nad šatu dal se "loubek", kovový kruh s růžicemi na koncích. K starobylé této úpravě družil se bílý , modře vyšívaný plášť s rukávy volně postavu zahalující. Že byl velmi nákladný, chován v celé vsi často jediný na rychtě a nevěstám půjčován. Mužští obuti byli za stara ve střevíce s velikými mosaznými přaskami pentličkou propletenými a v punčochy bíle neb modré, pročež se jim jako "střevíčkářům" ve městě posmívali. Později nosili boty ouklad, uherky. Skopovice, jelenice, neb kozlovice (kalhoty) pěkně žluté měly zdobné střapečky a konce k uvazování, rovněž švy a kapsy opatřeny vyšíváním. Řásná košile širokým vyšívaným límcem "obojkem" kladla se přes bruslek, tak nazývána vesta bez rukávů na předku, límci, u kapes i na rozpoltěném šůsku nádherně vyšitá a se řadami knoflíčků. Brusleky, rovněž jako kazajky či lajblíky s rukávy a výložky oblékané přes ně, byly buď "šedé" (bleděmodré) s vyšíváním modrým neb černozelené s vyšíváním zeleným, žlutým neb pestrým. Bylli sedlák v plné parádě, oblékl ještě dlouhý plášť téže barvy a výšivek. Široké "opasky" vyšívány pavím brkem, vykládány pestrou koží, vždy písmeny jména majitelova a uvnitř vakem na peníze opatřeny. Hlava pokryta buď drahocennou vydrovkou, nebo pangrotkou, kašketkem, širákem s aksamitkami, knoflkíky a rozetkami. Takový klobouk nosili zvláště družbové o svatbách, měli ještě u pasu přivázný ručník s vyšitými začátečními písmeny svého jména, jimž prováděli různá šelmovství. Svatby na Litomyšlsku se konaly hlučné a okázalé. I neumělé vyobrazení svatby z r.1836 poučuje nás, jaký býval nádherný průvod, když se seřadili účastníci v pestrých krojích. Kromě mladého páru, mládenců a družic, vábil pozornost družba a "stará svarde", starosvatka. Ti dva celou slavnost řídili, je bylo nejvíce slyšet. Staré svarde (bývaly i dvě, tři) byly přistrojeny v obřadní šat "ženy", měly plášť, nad čepcem šatu a loubek, vezla "prysky" malované láhve se sladkou rosolkou, v jedné z nich byl zatknutý "klíč", velkou kytku s panáčky, čápem, kolíbkou, nemluvnětem atd. S tou pak při "ídle" se prováděly rozličné žerty. Svatby konány skoro vždy v úterý, nejraději po žních. Mládenci s družbou zvali a již v neděli roznášeny koláče. Průvod s družbou šel od ženicha k nevěstě a po dlouhém odříkávání "vinšů", děkování při němž rodičům ruce i nohy se líbaly, hnuli se svatebčané do kostela. Cestou obyčejně takoví, co se rádi napili, svatbu zatahovali a ženich byl nucen se vykupovati. Po mši šlo se zprvu do hospody, kde se tancovalo, pak teprve k jídlu. Obyčejně nastal večer, než si svatebčané sedli ke stolu, vzácnějšímu "nevěstinskému" a skromnějšímu "přátelskému". Za hostiny vybíralo se na kolíbku, pak nevěsta uschována, prodávána a pak očepena. Tak vystrojena šla se všemi hosty do hsopody kde se tancovalo. Ráno to začlo znova, nevěsta se stěhovala i se zbožím, při čemž stará svarde se ženami "ďály" až hrůza. Konečně byl oběd u ženichových rodičů, přátelský u mladých manželů, tak že svatba trvala týden.
Kromě na svatbu se obřadně chodilo zvát i na posvícení z jedné vesnice do druhé. Když ten který slíbil přijít, posílaly se v sobotu čerstvě napečené koláče, a pasáci, když viděli ďouče s košíkem, volali: "Jseš-li holka posvícenská? Nejsem, nejsem! Máš-li v kapse kus koláče, dej sem, dej sem!" Posvícení slaví se dva, tři dny, a slaví je katolíci i evangelíci. Hospodyně za těch dní nesmí ani ulehnout, neustále častuje hosty. V pondělí chodí si muzikanti s chasníky pro "netynky" a ty pak v hospodě za šprýmů snědí. Příští neděli jest "mladé" posvícení.
Na pohřby zve "otloukačka", která dostane peníze a vaření od rodiny nebožtíkovy i od zvaných. U nebožtíka se koná ve dny před pohřbem velké modlení, při čemž pobožné shromáždění je častováno. Zvláště slavné jsou pohřby svobodných mladých lidí, těch jako mládenci a družice účastní se každá svobodná osoba až do let čtyřicátých. Rodina omladinu pohostí, nahrazuje mrtvému svatbu, jíž se nedočkal.
Kout čili narození dítěte jest spojen též s mnoha zvyky. Pro nedělku chýstal se přístěnek z "koutní plachty" zavěšené na bidélku. Kmotra či jiná žena k matce pravila : "Chovejte rádi, co vám Pán Bůh ráčil dáti, abyste ke cti vychovali, aby to vaše chování Pánu Bohu se zalíbilo". V jižním Poličsku zase návštěvníci říkali: "Panímámo, čím vás Pan Bůh navštíviti ráčil, abyste ke cti a chvále Boží a k vašemu zalíbení vychovali a vychovati mohli, to vám na milém Pánu Bohu vinšuju a vinšovati nepřestanu". Šestinedělce posílali kmotra i přátelé "do kouta", byla-li chudší, uzel s vařením, jinak slepici, polévku "masovou" s lukšema (nudlema), mísu koblih, božích milostí, "flašku kořauky", "kafe" atd. To prý ne pro nedělku, ale pro domácí, když nemohla hospodyně vařiti.
O křtinách však musela se velmi přičiniti, sezvalo se přátel, kmotrů bylo někdy až šest, tu když s dítětem přišli z kostela, hodovalo se až do noci. Významné slavnosti v roce slavily se jak na vesnicích, tak ve městě. Děti chodily jako tři králové i s "Dobrou pannou". Jakmile bylo po masopustě, vypravily si líto (stromek řetězy, "vejdumky" a růžicemi ozdobený) a odříkávajíce známé velikonoční popěvky "Když se hory zelenaly, modrým kvítkem odkvétaly atd.", nebo předčasnou koledu "Strunka,strunka,strunka,zelená se chvojka", "Hody, hody do provody", a "Velikonoční čas nám přišel" putovaly ode dveří k dveřím. Na Veliký pátek honil se v Litomyšli Jidáš, na Bílou sobotu se Jidáš (zbylé svaté oleje) pálily a z dříví hranice udělaly se křížky, které s kočičkami Květné neděle nastrkaly se do polí, aby tato uchráněna byla pohromy. Na pondělí velikonoční jest šlehačka čili šmerkust, hoši šlehají děvčata a dostávají od nich červená vejce, v úterý jsou zase šleháni hoši. Dárkům i času velikonočnímu říkalo se vůbec "červené vejce". Posledního dubna pálí se čarodějnice (v Litomyšli dělo se tak do 90.let 19. stol.u sv. Prokopa), o sv. Filipě a Jakubu vyháněl se poprvé dobytek a děvečky pasáky a pohonče polévaly. O sv.Vítě sel se len. Dříve o sv.Mikuláši chodil průvod hochlů, všelijaké šprými prováděl a odříkával, nyní spíše o masopustě chodí po vesnicích průvod maškar, při čemž je vždy žid, čert a medvěd do hrachoviny zabalený. Tak téměř každá doba roční má své slavnosti. O svatbách, křtinách a pohřební traktaci i chudší "dá se viděti", ale jinak jest lid, ani sedláky nevyjímaje, živ velmi skromně. Brambory, mléko a zelí, toť hlavní součástky jeho potravy. Ještě že sekáčům hospodyně hojně ustrojí a naloží, mlatcům vaří se již skrovněji. Maso hovězí jest jen o slavnostech, masitou stravu poskytuje leda "krmník", jenž o "ostatcích" v masopustě se zabíjí, na droba a drobovou polévku se užije a ostatní na tzv. "párky" rozdělí a udí. Drůbež selský lid prodá, rovněž jako větší část másla a vajec. V neděli udělá se "slítek", knedlíky, jinak panují jen krupkové a jáhelné nadívaniny ( pečené kaše), ssedlé mléko, jabka (bandory), zelouka, v barácích i chléb je vzácný.
Rozdíly půdy a podnebí podmiňují i poměry v rolnictvu. Na sever a severovýchod se orba lépe vyplácí, na jih " v horách" již půdy lid neuživí. Žně začínají na Vysokomýtsku v polovině července, v Litomyšli o sv.Anně, v Budislavi v srpnu, na Poličsku a horském Lanškrounsku koncem srpna. Kdežto onde se seje i pšenice, čím blíže k horám tím více oves, jeřice (jarní žito), ječmen, bandory a len se pěstuje. Lidé "z hor" chodí "do Čech" do vesnice třeba jen dvě hodiny vzdálené a do Rakous na žně a pak, vrátivše se, doma si své pole opatří. Tkalcovina panuje téměř v každé vesnici a vesničané své dílo donášejí do tkalcoven i do městských obuvnických fabrik. Z jiných výrob lze snad jmenovati jen kamenictví, jemuž bohaté pískovcové lomy v Budislavi dávají podnět.
Řeč je tu dosti svérázná, i uvedeme některé nápadnější zjevy. Pokud se hláskosloví týče, o dlouží se v ó, začáteční o mění se jako ve staročeštině v ó, odtud v uo, pak v ů, k tomu přistupuje v (vůsa-vosa, vůsmáosmá), ě klesá v e zvláště u slabik retných mě, bě, pě, tě, fě: smeje, do mesta, před měkkým ě a i mění se p v t, b v d, m v n: tyju-piju, dýda-bída, koutyt-koupit, nýsa-mísa, holoudeholoubě, neřiceměřice,vejnenekvejměnek. V na konci slabyk se mění v u, to pojí se s předcházející samohláskou v dvojhlásku kaukakavka, dousi-do vsi, koneukonev,praudapravda. T se mění v k nejčastěji u spojení s r a ř v kr: krakar - trakař. H se někdy odsouvá: rábě, zarada, někde zase přisouvá ruhlík- rulík, hniť-niť. Sk se mění v šk: škopová, nn v dn: soukedný, padna. J před i na počátku slova se vynechává: inší, Iřík. Některých slov se užívá v jiném smyslu: strop-půda, špatný, daremný-churavý,jednuška-zlatý(peníz),spíš-dříve,dlouho-pozdě. Jiná slova jsou zcela neobvyklá: kamenice-sklep,kobka-místo na vrchu kamen,chlíst-červ,plano-paseka, záprseň-zápraží atd. Slovíčko co se mění ve známé cák, kdo, kdy, kdy v kdák.
Rod se také někdy zaměňuje: postýlek-postel, sáha-sáh, ten pout-pouť, ten laje-lavice. Z těch dialektic-kých zvláštnosti ještě mnoho uslyšíš i ve městě, právě tak, jak se tu udržely zvyky a slavnosti. Nivelizující moc kultury, jež v městě valně práce vykonala, vnikne zakrátko i v dědiny vzdálenější a smete všecky stopy svéráznějšího života, projevů to duch lidového. (Psáno roku 1905)

Autor: Tereza Nováková
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008


Náměstí v Litomyšli




Předchozí článek: Procházka kolem pardubických obchůdků
Následující článek: Zauhlovací jeřáb Wiesner v České Třebové


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Židovská synagoga v HEŘMANOVĚ M2STCI.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Václava v ŘESTOKÁCH z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Litomyšlská brána ve VYSOKÉM MÝTĚ je zbytkem městského opevnění.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: kostel v obci PÍSEČNÁ.

SVITAVSKO: Vrch Kalvárie je známým poutním místem nad JAROMĚŘICEMI.

SVITAVSKO: Stará radnice ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Občanská záložna v PŘELOUČI.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml