|
| |
|
PARDUBICE PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE
2.04.2022 8. května 1945 skončila druhá světová válka. Jak již bylo řečeno v předchozím vyprávění sděleno, v noci na 8. května opustila Pardubice německá armáda a hned během dne opuštěná kasárna ve městě obsadila československá vojenská posádka. Květnové boje si vyžádaly na Pardubicku životy 62 osob, největší krveprolití v květnových dnech zažily Holice. Od 9. května se začaly objevovat skupiny zajatých Němců, značné počty byly přiváděny i z Chrudimska. Pro nedostatek jiných objektů byli shromažďováni na Letním stadionu. Osvětlení bylo zajištěno refl ektory zapůjčenými z divadla. 18.května byli němečtí zajatci předáni Rudé armádě. Bylo to více než 10 tisíc zajatců. V Polabinách bylo shromážděno na 3 tisíce koní. 10. května 1945 se v divadle oslavovalo osvobození pásmem českých básníků, které uspořádal a slovem provázel JUDr. Karel Krpata. Již bylo v předchozí části vyprávění, 10. května odpoledne projížděly Pardubicemi oddíly Rudé armády, ale ve městě se nezastavily. Až 12. května se na vojenském velitelství ohlásil ubytovací důstojník a odpoledne přijely jednotky, které byly v Pardubicích ubytovány. Jejich velitel gen. Jeremenko byl ubytován se svým štábem ve vilové čtvrti u pracovny a to až do 13. června. Velitelství Rusů bylo vedle Grandu v pozdějším OV KSČ, naše posádkové velitelství přesídlilo do budovy okresního úřadu. Jedním z prvních úkolů Rudé armády bylo převzetí strážní služby u lihovaru a pivovaru, neboť naše jednotky by tíhu služby podle gen. Jeremenka neunesly. Hned první noci bylo na místě zastřeleno několik vojáků, kteří se do lihovaru snažili proniknout. 13. prosince 1945 byl ustaven Klub přátel Velkých Pardubic. Jeho členy byli místní drobní podnikatelé. Klub mimo jiné navrhoval výstavbu nových železničních tratí a silnic, rychlostního spojení s Prahou, prosazoval získání Obchodní komory. Byl u zrodu pardubické městské dopravy a zasadil se o trolejbusy v Pardubicích. Po znárodnění byli mnozí členové perzekvováni a na pokyn politických kruhů se Klub roku 1949 rozešel. Jeho předsedou byl stavitel Jaroslav Krupař. 15. března roku 1946 přivítaly Pardubice tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka, který hovořil k občanům v sále plně zaplněné Sokolovny na Olšinkách. Pardubice byly prvním městem mimo Prahu, které Jan Masaryk ve vé funkci navštívil. 26. května 1946 se konaly do Ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé. V okrese Pardubice zvítězila Komunistická strana Československa, která získala 29.068 hlasů, t.j.37,2%. Předsedou ONV se stal Josef Krátký. V roce 1946 probíhalo znárodňování velkých podniků. Mimo jiné byl znárodněn např. Východočeský elektrárenský svaz Pardubice včetně obou pardubických elektráren (v Karlově ulici a vodní elektrárna na Chrudimce) a také Elektrické podniky města Přelouče nakupující proud od Východočeského elektrárenského svazu Pardubice. V roce 1947 byl nahrazen starý labský most z roku 1882 dvojitým mostem systému Bailey v rámci poválečné pomoci UNRRA, každý most pro jeden směr jízdy. Tento most pak sloužil až do roku 1960 i pro provoz trolejbusů. Dne 17. srpna 1945 se za účasti představitelů Pardubic a Hradce Králové ustavil společný „Východočeský rozhlas“ se studiem v Hradci Králové i Pardubicích. První hlasatelkou zdejšího studia v Průmyslovém muzeu (dnešní potravinářské škole) byla Alena Štěrbová-Krátká. Později bylo studio přemístěno do „Vodákovy vily“ u stadionu, která pak sloužila rozhlasovým účelům velmi dlouho. Vila byla po mnoho let svědkem soupeření měst Hradce Králové a Pardubic o stálé sídlo rozhlasové stanice po rozpadu Východočeského rozhlasu. V březnu roku 1947 vzniklo v Pardubicích studio Československého rozhlasu. Vedoucím se stal městský knihovník Zdeněk Vavřík, zástupcem hudební skladatel dr. Jiří Kolařík. V roce 1947 se začala psát historie pardubického zimního stadionu. První ještě nekrytá umělá ledová plocha byla postavena vedle letního stadionu 20. prosince 1947. Na výstavbu byly získány prostředky prodejem kuponů „Cihla na zimní stadion“. Zastřešení se stadion dočkal v roce 1958 a to podle projektu Ing. arch. M. Návesníka, střešní ocelovou konstrukci projektoval statik Ing. Forejtek z Chemoprojektu. Pardubice byly za druhé světové války poměrně výrazně poničeny a to zejména po trojici spojeneckých náletů. A tak zde byla po skončení války bytová situace velmi neuspokojivá a bylo třeba začít urychleně budovat dostupné bydlení. Z tohoto důvodu započala hned v roce 1947 výstavba sídliště s 2.705 byty pro 12 tisíc obyvatel. První plán na výstavbu sídliště z období těsně po válce počítal s řádkovým uspořádáním bloků a rodinnými domky po okrajích. Takto se započala výstavba prvních domů v okolí ulice Teplého. Po roce 1948 byl projekt přepracován a rozšířen nově vzniklým Stavoprojektem dle návrhů architektů Kerharta a Návesníka. Do projektu byla zapracována občanská vybavenost, pamatováno bylo na jesle, mateřské i dvě základní školy, ale také na sportoviště. V přízemí domů i v samostatných objektech byly rozmístěny obchody a služby. Dodatečně byla postavena samoobsluha a na náměstí restaurace Letka, která je očividně odlišného stylu než zbytek sídliště. Zajímavostí sídliště je, že zde byla poprvé u nás uplatněna tzv. proudová výstavba. Jednalo se o dílensky vyrobené cihelné „blokopanely“, které urychlily práci přímo na staveništi. Výstavba sídliště Dukla byla dokončena roku 1957. Jižně od Staňkovy ulice byla v roce 1956 zahájena výstavba atletického stadionu zvaného „Rudá hvězda“. Stadion byl otevřen v roce 1960. Následně od roku 1959 probíhala výstavba prvního víceúčelového kulturního zařízení Pardubic – a sice KD Dukla. Objekt byl dokončen v roce 1964 za 10 mil Kčs. V téže době probíhala výstavba i v jiných částech města. V 50. letech bylo na místě zaniklého višňového sadu a okolních polích až k ul. S. K. Neumana postaveno sídliště nazvané Višňovka dokončené v říjnu 1961. Nedaleko odsud byl v roce 1961 dokončen v ulici S.K.Neumanna první pardubický výškový dům. V letech 1947 – 1952 bylo postaveno menší sídliště z domů podobného stylu jako na Dukle v okolí Dašické ulice dle návrhu architekta Kalvody. Byty byly určeny pro zaměstnance elektrotechnického podniku Tesla. Již zmíněný podnik Tesla vzniků 31. 12. 1945 znárodněním továrny Telegrafi a do vznikajícího národního podniku Tesla, slaboproudé a radiotechnické závody v Praze. Svými výrobky pardubická Tesla obstála na mezinárodní výstavě Mevro v roce 1948. Od roku 1950 se stala samostatným národním podnikem a získala výrobní objekty v Opočínku (někdejší továrna na konzervy továrníka Em. Kokeše) a v roce 1957 areál někdejšího vojenského učiliště v sousedství Larischovy vily – tzv. Zámečku. V 50. letech se v pardubické Tesle vyráběly televizní přijímače, později se přidala výroba radiolokátorů. Také továrny v chemické průmyslové oblasti na západní straně města po válce čekaly změny. Vyhláškou byl 7.3.1946 zřízen národní podnik Synthesia, chemické závody, který zahrnoval kromě Explosie, Synthesie také závod UMA, jako závod na výrobu umělých hmot, které v 50. letech znamenaly velmi propagovaný artikl. Chemický průmysl se v Pardubicích začal stávat hlavním odvětvím. Oblast továren v Semtíně však byla poměrně vzdálenou od centra města a i proto bylo třeba po válce vyřešit dopravu pracujících zejména do oblasti Semtína. K 1. dubnu 1950 byl již založen Dopravní komunální podnik města Pardubic, který během několika měsíců zahájil provizorně alespoň autobusovou dopravu na chystaných trolejbusových tratích. Aby však působení dopravního podniku bylo pro občany přínosné již od počátku, byly zakoupeny dva nové autobusy a zahájena doprava na první lince, která kopírovala osu budované vnitroměstské trolejbusové tratě. V pořadí druhá linka měla jezdit do Semtína a Lázní Bohdanče. Poptávka po posílení dopravy však byla tak veliká, že ihned po zakoupení dalších dvou autobusů byla od pondělí 2. 7. 1951 zavedena ještě jedna městská linka ve směru Svítkov – Dukla vozovna – Stalinova třída - Slovany. V roce 1950 započala výstavba tratí, přičemž prioritu měla trať do chemické oblasti. Teprve v březnu 1951, kdy byla výstavba trolejbusových tratí v plném proudu, se objevil požadavek města Bohdanče a jeho lázní na prodloužení trolejbusové linky, která měla být původně plánována pouze k továrně UMA. Trolejbus na nově zbudovanou trať poprvé vyjel již na konci roku 1951. Konkrétně 28. prosince byla provedena první zkušební jízda. Jelikož však nebyla měnírna u zimního stadionu z technických důvodů v provozu, byl trolejbus nakonec dotažen na tyči za autobusem až do Semtína před tamní měnírnu, kde byl trolejbus připojen pod trolejovou síť. V úterý 22. ledna 1952 vyjelo na svou trať dle jízdního řádu šest trolejbusů s typovým označením Škoda 7Tr, které měly evidenční čísla 101 – 106. Trať první trolejbusové linky, která nesla a dodnes nese číslo 3, vedla od starého nádraží, na Stalinovu třídu (dnes třída Míru) do Bohdanče na náměstí. Dva dny před tím, tedy v neděli 20. ledna se konala první jízda šesti slavnostně vyzdobených trolejbusů. V červnu roku 1953 se podařilo přeměnit dosavadní autobusovou linku číslo 1 na linku trolejbusovou jezdící po trase Jesničánky – staré nádraží – třída Míru – Kostelíček – nemocnice, v roce 1953 začaly autobusy jezdit na Židov. V roce 1946 u příležitosti slavnostní jízdy na oslavu 100 let trvání dráhy olomoucko-pražské (21. 8. 1946) podali zástupci města petici náměstkovi ministerstva dopravy se žádostí o zahájení přestavby železniční stanice a to nejen z důvodu, že budova pardubického nádraží byla při spojeneckém náletu v srpnu 1944 značně poničena. Místo pro stavbu nového nádraží bylo vybráno v prostoru po bývalém cukrovaru. Koncem roku 1946 vypsalo ministerstvo dopravy soutěž na řešení nové přijímací budovy. V roce 1947 dalo město odstranit trosky a zbytky cukrovaru. Řepné splavy byly zasypány a byla zahájena stavba volných skládek. Byla vypsána architektonická soutěž na budovu nádraží, kde ze tří návrhů byl vybrán projekt arch. Karla Řepy a Karla Kalvody. Na projektu také spolupracoval J. Danda. Koncem roku 1949 byla zahájena stavba výpravní budovy. Stavbu realizovaly Dopravní stavby Olomouc a výstavba nádraží přišla na 27 mil. Kčs. Svému účelu začalo nádraží sloužit 1. května 1958. V lednu 1949 se Pardubice podruhé v historii staly sídlem Pardubického kraje. Zřízeny byly okresy s Okresními národními výbory v Holicích, Přelouči a Pardubicích upravené z bývalých soudních okresů. Kromě těchto kraj zahrnoval ještě okresy Čáslav, Hlinsko, Chotěboř, Chrudim, Lanškroun, Litomyšl, Polička, Ústí n. O., Vysoké Mýto. 2. ledna 1949 se konala slavnostní ustavující schůze KNV (Krajského národního výboru) Pardubice. Jeho členové byli jmenováni ministrem vnitra. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2022 Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2022
Předchozí článek: STŘÍPKY Z HISTORIE PARDUBIC PARDUBICE ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY – 2. ČÁST Následující článek: Z PARDUBIC LETOS MŮŽETE DOHLÉDNOUT AŽ DO BAVOR Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
