Sdružení přátel Pardubického kraje

Pardubice v první polovině 19. století


26.02.2021 V minulé kapitole jsme sledovali, jaké útrapy zažívaly Pardubice v období Napoleonských válek a to až do Bitvy národů u Lipska v roce 1813, kde byl Napoleon definitivně poražen. Poté již v dobách klidných uvítaly Pardubice 8. května roku 1820 císaře Františka se svou chotí Karolinou Augustou a dcerou Klementinou. Ti do Pardubic přijeli při cestě z Brna v 7 hodin večer. Císař se usadil na pardubickém zámku. Na císařův dotaz na osud za vlády Josefa II. zrušeného minoritského kláštera děkan odpověděl, že by budova měla sloužit hlavní škole. Císař přislíbil k tomuto kroku svou podporu. Po čtyřech nedělích došlo od císaře rozhodnutí, že vrchnost má koupit nejen klášter, ale i sklady a staré gymnaziální budovy pro novou hlavní školu.

9. května pak císař navštívil hrad Kunětická hora. Smutný pohled na zříceninu přiměl panovníka uvažovat o jeho záchraně. Pět let poté probíhala jednání o budoucí opravě. Ta byla nakonec odložena. Poté bylo přistoupeno alespoň k vyztužení zdiva, nad rytířským sálem hradu byla položena šindelová střecha a k hradní hlásce se přistavěly dřevěné schody.
V této době se již dařilo zvyšovat vzdělanost místních obyvatel. V roce 1840 bylo na Pardubickém panství 56 škol. Sice byla u venkovského lidu stále nechuť posílat děti do školy, přesto je možné konstatovat, že negramotnost byla na Pardubicku již minimální.
Roku 1797 byly založeny na západě města lázně u sv. Trojice, o několik let později pak „Červená lázeň“ v místě nazývaném Prater na louce Radvanovského u břehu Chrudimky, kde dnes stojí areál Automatických mlýnů. Zásluhou plukovníka Saimana z kyrysnického pluku byla v roce 1819 vysázena alej stromořadí spojující od Chrudimky směrem ke Kostelíčku, čímž tak vznikl základ pozdějších Bubeníkových sadů. Plukovník Saiman „měl smysl pro přírodu a estetický vzhled města“. Hned nato tak pardubičtí radní zřídili městský alejní fond a roku 1823 pak v místech podél Chrudimky vznikl sad zvaný Malé Olšinky. Také výsadba stromů od Zelené brány ke kostelu sv. Jana Křtitele a dále až ke kapli sv. Marka a dále ke sv. Trojici byla pořízena z téhož vojenského sboru s podporou milodarů.
Probíhala také výstavba nových cest. Před rokem 1818 na Pardubickém panství nebyly upravené cesty. Jednou u prvních byla silnice spojující Chrudim a Pardubice. Panství ji pak v letech 1819 – 1823 prodloužilo dále na krajskou hranici u Hradce Králové. V letech 1820 – 1823 probíhala výstavba jiné důležité cesty mezi Vysokým Mýtem, Holicemi a Hradcem Králové. Na přání Karla hr. Chotka měla proběhnout stavba silnice z Hradce Králové přes Bohdaneč a Přelouč do Kutné Hory. Roku 1829 byla zahájena výstavba a výše zmíněná silnice byla dokončena roku 1836, silnice z Pardubic do Přelouče byla dokončena roku 1839, z Pardubic přes Bohdaneč a Přelouč do Kutné hory roku 1836, silnice z Pardubic do Přelouče byla postavena roku 1839, z Dašic na Chvojno roku 1839 a z Pardubic přes Bohdaneč do Chlumce roku 1839.
Na závěr tohoto stavebního silničního boomu v regionu byla provedena rekonstrukce Labské ulice v roce 1841 a následně stavba cesty od pardubického zámku k mostu přes Labe roku 1842.
V další etapě se chystala výstavba silnice z Pardubic přes Dašice do Vysokého Mýta, která byla dokončena roku 1846, ale také další silnice v okolí Dašic, Hrochova Týnce, Sezemic a dalších obcí Pardubického panství. Od již zmíněného roku 1781, kdy byl na Pardubicku realizován „experiment“ v podobě raabových reforem, se Pardubické panství rozvíjelo. Počet obyvatel panství se zvýšil z původních 36 tisíc na 58 tisíc. Raabův systém pilnou kolonizací zhodnotil kraj a osamostatnil sedláka. Do toho tu byl ještě vynález ruchadla, které rybitevští rodáci bratranci Veverkové představili roku 1827.
Do společenského života ve městě zasahovala jízdní posádka. Příležitostí pro denní osvěžení byla „Peikertova kavárenská a billiardní místnost u Zlatého beránka“ na náměstí v domě čp. 79. Roku 1842 místní podnikatel Josef Doskočil vybudoval na vznikající hlavní třídě první pardubický hotel „U Zlatého lva“ a to vše v době vznikajících parforsních honů a přípravy výstavby železnice z Prahy do Olomouce přes Pardubice. Hotel vznikl přestavbou hospody „Na Bále“. Tento nově zbudovaný hotel předčil na několik let v té době již známé šenkovny na Veselce, U bílého koníčka, U zlatého anděla, Hodonín, U bílého lva, Na Kopečku, U Vostřebalů, V Bubenči, U Orla, Prater a některé další.
Stále větší oblibě se těšila divadelní zábava. Do Pardubic přijížděli nejen kočovní herci, ale o zábavu se starali také místní ochotníci z řad místní inteligence a studentů. Roku 1811 se v divadelní scénu proměnil také zrušený klášter Minoritů.
Pardubice roku 1831 sužovala nejen Pardubice tentokrát cholera. 4. prosince si vybrala své oběti na Ležánkách a poté se objevila v oblasti Židova, umíraly i celé rodiny. 13. prosince zničila na Bílém předměstí 6 osob najednou. Na Zeleném předměstí začínali umírat lidé na choleru 18. prosince. Na Vánoce začínali umírat na choleru i lidé ve vnitřním městě. 26. prosince umřelo dítě v Bartolomějské ulici, o den později zemřelo další dítě, následující den zemřelo dalších 9 dětí na choleru. Epidemie trvala až do května.
Roku 1833 Pardubice zase sužovala nepřízeň počasí. Nejprve to byly záplavy a 18. prosince město poničila silná vichřice, která strhala mnoho střech a poničila i celé budovy. V panských lesích bylo napočítáno na 24.000 vyvrácených stromů. Až do 26. ledna trvaly povodně a teprve 6. února přišly mrazy.
26. března roku 1835 nalezli lidé na Zeleném předměstí paličský list. Hned poté vyšlehly plameny ve stodole na Veselce a zachvátily domy od perštejnského špitálu až téměř k Zelené bráně, shořelo také několik domů v Karlově ulici. V Pardubicích hořelo i v následujících měsících. Ničivě působil i dekret z roku 1839, kterým se odsuzovala Bílá brána k demolici.
Zvláštní svéráz Pardubicím vtiskla roku 1841 založená „parforsní společnost“ ustavená z nejvýznamnějších představitelů místní šlechty zejména pak zásluhou knížete Fr. Z Lichtensteinu, plukovníka zdejšího husarského pluku. A byla to právě tradice parforsních honů, která měla nezanedbatelný vliv na význam a rozvoj města následně ve druhé polovině 19. století.
Zlom v rozvoji města však znamenala ještě jedna událost a tou byla výstavba železnice. Přes Pardubice byla totiž ing. Janem Pernerem vyprojektována železniční trať spojující Prahu a Olomouc jako součást propojení Prahy s Vídní. S její výstavbou se začalo v září roku 1842 ve směru od Kolína. Z druhé strany se k Pardubicím přibližovala výstavba od České Třebové. Prvním místem, kde byly v Pardubicích položeny koleje, bylo v lese u Černé za Bory.
V Pardubicích muselo být za účelem výstavby železnice upraveno křivolaké řečiště Chrudimky pod Vinicí. Teprve poté mohla být zahájena výstavba klenutého kamenného železničního mostu přes Chrudimku podle návrhu ing. Kappa. Most byl postaven v délce 36 sáhů a 4 a půl sáhu široký.
Výstavbu železnice si prohlédl také budoucí císař František Josef, který se na počátku října roku 1843 vracel z Prahy přes Pardubice do Vídně. Na jaře roku 1845 se obě části výstavby železnice spojily právě v Pardubicích. Zásluhu na tom, že železnice byla vedena právě přes Pardubice, měl projektant železnic ing. Jan Perner, rodák z Bratčic.
Tato železnice se mu však stala osudnou. Když 11. září roku 1845 pozoroval výjezd vlaku z tunelu u Chocně z okna vozu, narazil na vedle stojící sloup, vypadl z vlaku a byl smrtelně zraněn. Zemřel druhého dne v domě svých rodičů v Pardubicích. Město Pardubice vědělo, koho v osobnosti Pernera ztrácí. Perner totiž usiloval o založené průmyslové školy v Pardubicích. I proto byl jeho pohřeb velikou událostí, hosté na poslední rozloučení s ing. Pernerm dorazili z daleka, například z Prahy je přivezl zvláštní vlak.
Samotné zahájení provozu na železnici bylo velkolepé. 20. srpna roku 1845 vyjel pestře vyzdobený vlak o 6 hodině ranní z Olomouce, který o půl dvanácté přijel na pardubické nádraží. Příjezd vlaku ohlašovaly salvy dělostřelců shromážděných na vrchu v Pardubičkách. Čestnou stráž konali ostrostřelci z Chrudimě a z Hradce Králové. Hojně se této slavnosti zúčastnili také příslušníci místních cechů s korouhvemi, místní občané pozdravovali příjezd vlaku vlaječkami. Před nádražím pardubická radnice nechala postavit dvě pyramidy s prapory v národních barvách, na vrcholu byl znak Českého království a císařský monogram. Vítání vlaku se zúčastnili představitelé pardubického magistrátu i chrudimského kraje. Nádražní hala se proměnila v sál s červenobílými závěsy na žebrech kleneb. Mezi hosty ve vlaku byl arcikníže František Karel, zástupce císařův a Josef, uherský palatin. Po vystoupení z vlaku přistoupili hosté ke krátké snídani, od děvčátka s červeno-bílými stuhami přítomní dostali výtisky oslavných básní. Německá báseň byla od purkmistra Fr. Benešovského, česká báseň byla od pardubické vlastenky Marie Čacké. Přípitky následně doprovázely rány z děl, která mezi tím převezla dělostřelci z Pardubiček k nádraží. Po čtvrt hodině se vlak vydal k cestě ku Praze. Oficiálně začalo nádraží sloužit veřejnosti až 1. září. Z počátku jezdily dva páry vlaků denně. O nedělích byly navíc vypravovány zvláštní vlaky z Prahy do Pardubic. S tím souvisela i změna v poštovnictví. Až do této doby totiž byl při hradecko-mýtské silnici poštovní úřad v Holicích. Od zavedení železnice se zřídila u pardubického nádraží rozsáhlá pošta pro službu v kraji.
Revoluční události roku 1848, kdy byla např. ve Francii vyhlášena republika, probudily chuť k boji za politickou svobodu také v Čechách. Bylo žádáno zrovnoprávnění češtiny s němčinou, bylo požadováno zrušení poddanství a svobodné řízení obcí. 11. března vyjel z Prahy vlak do Vídně, který měl císaři oznámit prosby českého lidu. Vlak byl vyzdoben červenobílými prapory. V Pardubicích se oslavil příjezd vlaku slavnostní střelbou a účastníci delegace do Vídně zde převzali hold od členů magistrátu a jednotlivých městských cechů. Na zpáteční cestě dne 27. března pak doprovázel průvod deputanty až do Prahy.
V očekávání nových změn se 2. dubna 1848 sešli místní občané k volbě „měšťanského výboru“. Nejprve se občané shromáždili k volbě dle částí města do čtyř sborů a vybírali za každou městskou část po dvou volitelích, kteří měli volit další členy výboru. Nakonec se však rozhodli pro přímou volbu a ustanovili si výbor sami. Takto zvolený výbor přikročil k volbě majora místní Národní stráže. Tím byl zvolen Josef Bubeník. Od tohoto dne byla zastřena dosavadní moc magistrátu. Purkmistr Benešovský se dovolával „Národní stráže“, aby udržovala pořádek ve městě. Garda přejala místní hlídku a stíhání přestupků.
Dalším závanem svobody byl čin dr. Josefa Bojislava Pichla, který začal vydávat list „Pardubický Hlasatel svobody a lidu práva.“ List byl opatřen slovanskou trikolorou a možná i proto bylo některými spoluobčany Pichlovy za jeho názory vyhrožováno. Nakonec Pichl z Pardubic odešel a usadil se v Praze. Jeho choť Maria Čacká zůstala v Pardubicích o něco déle.
V Praze se chystalo svolání České sněmu. To však zmařily bouře, které nastaly v pondělí 12. června právě v čas slovanského sjezdu. Způsobila je z ne zcela jasných důvodů mládež. V Praze bylo již od počátku června velké množství vojska. Velící pražský generál Windischgratz toto hnutí zničil již během několika dní. Pražské bouře způsobily zmatky na českém venkově. I z Pardubic se do Prahy vydala deputace. 15. června si vynutili Chrudimští vypravení okolo 10 hodiny zvláštního vlaku do Prahy. Vlak však dojel jen k Běchovicím, kde byli účastníci rozehnáni císařskými vojsky. Další snahy o výpravy na pomoc Praze měly zastavit nařízení hejtmana Webera. Ti, kteří neuposlechli nařízení, měli být stíháni. Sedláky, kteří se shromáždili 18. června na pardubickém zámeckém nádvoří, od pochodu na Prahu odradil svým projevem panský vrchní Josef Kottowitz.
Mnozí gardisté si po svém vykládali také dosavadní zákaz pobytu židovského obyvatelstva ve městě. K ostré výměně názorů došlo v době, kdy se v domě na Pernštýnském náměstí usídlil židovský obyvatel Marcus Oesterreicher, který dům koupil od nadvládního Koudelky. Odpor některých gardistů vyvrcholil snahou o Koudelkovo vyhození z oken radnice. Současná žádost o zrušení kupní smlouvy mezi Koudelkou a Oesterreicherem neměla žádný účinek.

GPS souřadnice: 50.0375792N, 15.7774239E

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2020






Předchozí článek: Pardubice za napoleonských válek
Následující článek: Pardubické Městské zřízení


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Toulovcova rozhledna v oblasti TOULOVCOVÝCH MAŠTALÍ

ORLICKOÚSTECKO: Typické domky ve vesničce LANŠPERK nacházející se pod stejnojmenným hradem.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Mikuláše a poustevna Fáterka ve VRACLAVI.

ORLICKOÚSTECKO: náměstí v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu CIMBURK z konce 13. století.

SVITAVSKO: Městské opevnění v ulici Na Bídě v POLIČCE.

PARDUBICKO: Dřevěná zvonice nedaleko CHOLTICKÉHO zámku.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml