Sdružení přátel Pardubického kraje

Pernštejnské památky Pardubic

Pernštýnské náměstí v Pardubicích

27.07.2012 Město Pardubice, zejména pak jeho historie a architektura jsou hodně spjaté s rodem pánů z Pernštejna. Majiteli pardubického panství byli Pernštejnové sice pouze necelých 70 let, ale toto období se podepsalo na podobě města velmi významně.
Když roku 1490 pernštejnští úředníci objížděli obce v okolí Opatovic a Kunětické hory, kterým vypláceli zástavu, zjistili, že sousední pardubické panství je na prodej. A tak se roku 1491 stal pan Vilém z Pernštejna majitelem pardubického panství. Do té doby bezvýznamné městečko Pardubice mělo štěstí, že se Pernštejnové rozhodli zde zbudovat sídlo své české rodové větve. Nabízela se sice varianta využít pro opevněné sídlo nedalekou Kunětickou horu, kde Vilém z Pernštejna započal s přestavbou hradu a do roku 1509 provedl zásadní přestavbu obytného jádra a také dobudoval jeho opevnění. O tom ale píšeme v samostatném článku.

Pozornost Viléma z Pernštejna se však soustředila zejména na Pardubice, kde přebudoval nejen starší hrad na pohodlnou a důkladně opevněnou zámeckou rezidenci, nemalou pozornost věnoval také vzhledu i opevnění města samotného.
Základním pilířem obrany zámku byl mohutný val, k jehož vytvoření se muselo navézt přibližně 230 tisíc kubíků zeminy o hmotnosti asi 400 tisíc tun. Val dosahoval výše prvního patra zámku, v rozích valu pak byly zbudovány půlkruhové rondely. Jediným přístupem do zámku byla jednopatrová zděná brána, kterou se v prvním patře dalo projít na val. Na vrcholu valu se pak počítalo v případě hrozícího konfl iktu s umístěním těžkého dělostřelectva. Celé území okolo valu obklopovala voda, která znesnadňovala přístup k zámku a naopak zvýhodňovala obránce. Dostatečné opevnění zbudoval Vilém z Pernštejna také okolo samotného města, které bylo založeno na podobném principu jako opevnění zámku. Také opevnění města využívalo vodní příkop, val, hradbu a nárožní rondely. Vodní příkop byl však okolo města menší a hliněný val nižší než v případě opevnění zámku.
Součástí městského opevnění byla i městská brána, nazývaná později podle zabarvení střešní krytiny „zelená“. Skrz tuto věž vedla hlavní vstupní cesta do města od Prahy a od Chrudimě. Vraťme se však k Zelené bráně. To, co dnes nazýváme Zelenou bránou, jsou ve skutečnosti dva objekty: 60 metrů vysoká věž a předbraní. Obojí bylo postaveno mistrem Paulem po prvním pernštejnském požáru města v roce 1507. Vzhled její původní podoby věže můžeme pouze odhadovat. Její podobu lze hypoteticky usuzovat podle podoby Bílé brány, která stávala na opačném konci města směrem k Bílému předměstí. Ta totiž neprošla po požáru města v roce 1538 tak razantní přestavbou, jako brána Zelená. Věnujme se nejprve předbraní. Směrem do města jej uzavírala těžká vrata, na vnější straně byla obrana zajištěna soustavou opevnění. Po požáru v roce 1538 stavitel Jiřík Olomoucký předbraní zvýšil o další poschodí a opatřil jej renesančním štítem. Na jeho vrcholku nechal vytvořit polokruhové štítky. V prvním patře předbraní byly vytvořeny dvě malé světničky.
Základy věže postavené roku 1507 byly s největší pravděpodobností postaveny na základech starší brány, což je patrné zejména na jižní straně směrem k bývalé spořitelně, kde je možné pozorovat, jak nad silnějším spodním zdivem (ve výčnělku opatřeném stříškou) ustupuje dál nahoru vlastní tělo nové věže.
Původní věž z roku 1507 byla podstatně nižší, než dnešní. Svou současnou výšku dostala po požáru roku 1538. Se zlatou makovicí a deseticípou hvězdou na vrcholu měří Zelená věž 59 metrů. Její zdivo má u paty rozměry 9 x 7,5 metrů. Na trupu věže je při pohledu ze Zelenobranské ulice vidět podle odlišného zdiva, kde začínala stavba po roce 1538, je tedy možné odhadnout přibližně výšku původní věže postavené po roce 1507. Zbudován byl také arkádový ochoz pro hlásného. Za pozornost stojí pozdně gotická střecha, kterou tvoří tři patra stříšek, pak hranoly s osmi věžičkami a čtyřboký, ostře protažený jehlan se zmíněnou makovicí a hvězdou. Měděný kryt záhy zezelenal, což dalo věži jméno, které se objevuje poprvé r. 1547. Roku 1760 byly na věž přeneseny hodiny z radnice II, která stála na rohu Pernštýnského náměstí a Pernštýnské ulice.
Světelné ciferníky byly osazeny r. 1912, ale původní staré hodiny vyměnil pražský hodinář Heinz za nové již r. 1886. K razantní změně vzhledu věže došlo roku 1843. Byla snesena dřevěná pavlač pod střechou a hlavní zdivo bylo až pod střechu ohozeno omítkou, která zde vydržela do roku 1912. V roce 1903 byl na předbraní Zelené brány osazen reliéf zobrazující erbovní pověst pánů z Pardubic, který podle návrhu Mikoláše Alše zhotovil Bohumil Vlček. Je na něm zobrazen Ješek z Pardubic, jemuž v roce 1158 při bitvě o Miláno padající mříž městské brány přeťala koně vejpůl. Ješek přední polovinu koně donesl do ležení a král jeho statečnost v boji ocenil erbem s přední polovinou bílého koně se zlatou uzdou v červeném poli. Tento erb je dnes městským znakem.
K zásadní změně vzhledu věže došlo přesně před sto lety – v roce 1912. Pod střechou na vysedlé římse byl obnoven dřevěný ochoz, zdivo trupu věže bylo obnaženo a hlavice svírajících železných kleštin byly zakryty erby. Hlavním původcem těchto prací byl arch. B. Dvořák, práce prováděl pardubický stavitel Karel Kašpar. Již zmíněný požár města v roce 1507 byl bezesporu pohromou. Tato věc však umožnila Vilémovi z Pernštejna nechat vystavět nové jednopatrové kamenné domy s kamennými ostěními oken a s portály s malovanými štíty v jednotném stylu v celém tehdejším městě. Ovšem pouhých třicet let se mohli Vilém z Pernštejna a po něm synové Vojtěch a Jan těšit ze zdařilého díla. 29. března 1538 totiž lehlo město až na 7 domů popelem opět. Město však i tentokrát bylo obnoveno ještě ve větším lesku. A tak dnes můžeme obdivovat krásy pernštejnských památek i dnes.
Za pozornost stojí zejména pak tzv. Oesterreicherův dům, dnes budova Krajské knihovny nacházející se na rohu Pernštýnského náměstí a Zelenobranské uličky. Dům je totiž názorným dokladem stavebního vývoje náměstí. Jeho fasáda vykazuje prvky pozdně gotické, renesanční, ale také louisésní. Mnohého návštěvníka zaujme zejména pernštejnská votivní deska s vyobrazením erbovní pověsti s letopočtem 1511. Za pozornost stojí zejména kamenné ostění okolo oken domu v prvním patře z výstavby města po roce 1507, nad nimiž byl při této etapě výstavby města postaven štít s výklenky, které působily dojmem druhého patra. Na sousedním domě je pak pěkně viditelné terakotové ostění z pálené hlíny ve druhém patře z výstavby města po roce 1538. Tato terakotová ostění spolu s půlobloučkovými římsami byly typické prvky, kterými byly jednotně vyzdobeny ve své době všechny domy na náměstí.
Z dalších domů na náměstí pak návštěvníka zcela jistě zaujme tzv. Wernerovský dům, nacházející se na rohu Pernštýnského náměstí a Bartolomějské uličky. Jeho specifi kem je zejména opěrný oblouk s průchodem do Bartolomějské uličky s kaplicemi s postavami znázorňujícími postavy panoše, šaška a šlechtičny. Tento opěrný oblouk pochází z doby po požáru v roce 1538. Je obdivuhodné, že se dochoval do dnešních dní a přežil všechny pohromy třicetileté války. Není bez zajímavosti, že tyto niky s vyobrazenými postavami však byly v minulosti zazděny a odkryty opět při obnově domu v roce 1904.
V mnohých domech na náměstí se pak do dnešních dnů zachovaly klenuté mázhausy. Tak je tomu například u domu Matějovského, zvaného také stará lékárna. Tento dům se nalézá na rohu Pernštýnského náměstí a Klášterní ulice. Dům měl od roku 1666 právo šenku. Byl zde zájezdní hostinec a teprve v roce 1806 zde byla zbudována lékárna. Fasáda s lékárnickými motivy pochází až z roku 1914.
Mezi nejpopulárnější měšťanské domy v Pardubicích patří Dům U Jonáše. Jeho pojmenování pochází podle štukového reliéfu s biblickým výjevem proroka Jonáše, který polyká velrybu. Toto vyobrazení je až z roku 1797 od pardubického sochaře Jakuba Teplého, tedy nikoliv z pernštejnského období. Nicméně i tento dům ukrývá ve svém interiéru dvoulodní mázhaus v přízemí se sklípkovou klenbou z doby výstavby města po roce 1507. Zajímavé je, že ve fasádě dvora je ve druhém patře zachováno pernštejnské terakotové ostění, což nebylo pro pardubické domy zcela běžné. Terakota se vyskytovala snad na všech domech, ale spíše pouze na straně do ulice.
Mázhaus z výstavby města po požáru v roce 1507 se zachoval také například v tzv. domě U bílého koníčka. Dům stojí na šíři dvou parcel. Již zmíněný mázhaus se sklípkovou klenbou podepřenou asymetricky středním pilířem se nachází nejen v přízemí, kde již od roku 1507 byl šenk, ale také v prvním poschodí.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 2/2012.

GPS souřadnice: 50.0385544N, 15.7789483E

Autor:
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012


Pernštýnská ulice v Pardubicích
měšťanaský dům v Pardubicích






Předchozí článek: Pernštejnská portrétní galerie v Lobkovickém paláci
Následující článek: Kunětická hora Pernštejnská


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2022 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Stavební kameny Pardubického kraje
Země Keltů
Cyklistické areály
Zřícenina loveckého zámečku Neulust



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Poutní raně barokní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů v LUŽI.

ORLICKOÚSTECKO: Novogotická kaple Panny Marie z konce 19. století v LANŠPERKU.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: Klášter HEDEČ - poutní místo nedaleko Králík.

SVITAVSKO: Fresky z 18. století na Loretánské kapli v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Příhrádek v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml