Sdružení přátel Pardubického kraje

Počátky průmyslové výroby v Ústí nad Orlicí v díle Fr. Andrlíka

kerhartice. Foto: archiv autora

17.06.2013 V březnu 1873 přemístila Zemská školní rada na školu v Kostelní ulici v Ústí nad Orlicí Františka Josefa Andrlíka, který od roku 1871 učil jako podučitel na škole ve Výprachticích. Narodil se 21. září 1852 v Poličce, kde jeho otec, krejčí, vlastnil i malé hospodářství a později si otevřel obchod se střižním zbožím. Byl členem městské rady a místních spolků a loajálním občanem rakousko- -uherského státu. Syna nechal pokřtít jménem tehdejšího císaře. Matka pocházela z učitelské rodiny, a protože František měl jen sestru Marii, prosadila, aby syn studoval. Navštěvoval zdejší německou reálku a pak tříletý „Ústav ke vzdělání učitelů“ v Hradci Králové. Oba rodiče byli velmi zbožní, rodina pravidelně navštěvovala kostel sv. Jakuba.

Andrlík přešel po rozdělení školy na chlapeckou a dívčí na novou měšťanskou školu spojenou se školou obecnou. Brzy po příchodu do Ústí se oženil s Františkou Korábovou, nadšenou ochotnicí. Věnoval se společenskému, spolkovému a církevnímu dění, zúčastňoval se zábav, publikoval články v novinách, přispíval do pedagogických časopisů, přednášel, vyučoval hudbě a němčině a brzy začal psát své povídky a romány. Byl přívržencem staročeské strany, která nevystupovala proti rakouské vnitřní politice, spolupracovala se šlechtou a odmítala aktivní politiku mladočechů. Odebíral staročeské noviny „Pokrok“, do nichž přispíval. V době Andrlíkova příchodu bylo Ústí venkovské město s dřevěnými chalupami, v nichž nejvíce místa zaujímaly ruční stavy nebo jiná zařízení sloužící domácké výrobě. Pracovat musela celá rodina od brzkého rána do tmy a příjmy odpovídaly rčení „tkalcovina je žebrota“. Po roce 1880 začal na Ústecku přechod k tovární výrobě. V Ústí zakoupil první mechanické stavy faktor Jan Hernych a závod podstatně rozšířil jeho syn Florian Hernych, který vybudoval další továrny a v Ústí mu patřil největší podnik. V osmdesátých letech vznikly další továrny J. Sobotky, Fr. Pollaka, Ad. Jandery a řada menších závodů, v nichž pracovalo přes dva tisíce dělníků, po roce 1900 šlo o 35% obyvatel. Velká část z nich docházela do práce denně z okolních vesnic. Část se usazovala ve městě, kde od roku 1890 byly postaveny dělnické domky. Pracovní doba byla od roku 1884 snížena na jedenáct hodin (6–12, 13–18), ale nebyla dodržována, Hernych nedovoloval přerušit práci ani na polední přestávku, což vyvolalo stávku v roce 1888. V továrnách pracovali mladiství od čtrnácti let, aniž by jim byla poskytnuta jakákoliv ochrana. Mzdy byly nízké, mistři sráželi za nejrůznější chyby a udělovali pokuty. Přesto zpočátku bylo postavení dělníků lepší než dříve domácích tkalců. To se brzy změnilo. Vlhké a prašné prostředí, střídání teplot, dlouhé stání u strojů, hluk a časté úrazy byly příčinou nemocí, především tuberkulózy. Úrazové pojištění neexistovalo, jen nepatrná podpora nebo žebrota. Strava se skládala z brambor, chleba a levného masa. Mezi dělníky se šířil alkoholismus, na konci 19. století bylo ve městě na třicet hospod, vedle nich kořalny, protože bylo zvykem vypít skleničku při cestě do práce, kořalka se prodávala v každém krámku v malých lahvičkách, z nichž se vypila na místě, aby se neporušil zákon. Tíživé poměry vyvolávaly na konci osmdesátých let první stávky (1888 v souvislosti s poklesem mezd při zavádění jedenáctihodinové pracovní doby, řada stávek proběhla v devadesátých letech). Tehdy také vznikly v Ústí první dělnické spolky (1892 „Lidumil“, 1896 v Hylvátech německý „Dělnický a podpůrný spolek“), ústečtí dělníci byli členy spolků v Praze nebo se zúčastnili celonárodních sjezdů textilních dělníků (např. 1892 v Brně). V tomto období zde vznikly organizace politických stran, sociální demokracie, národně sociální strana, křesťanskosociální strana a jimi řízené odborové organizace. Andrlík ve svých povídkách a románech zachycoval venkovský život, jak jej poznával při svých pravidelných vycházkách, život ve školách, psal pohádky i dobrodružné příběhy o bojích Turků a křesťanů a překládal volně knihy pro mládež od cizích autorů. Jistě znal vesnické povídky B. Němcové, díla J. Nerudy, V. Hálka, A. Staška, K. Světlé, Sv. Čecha, J. Herbena, AI. Mrštíka, K. V. Raise, J. Holečka, kteří čerpali své náměty z vesnického života. Někteří z nich jako G. Pfl eger-Moravský, A. Stašek, J.Neruda a J. Arbes si zvolili za námět život dělníků, např. J. Neruda v „Trhanech“, G. Pfl eger-Moravský v „Z malého světa“, A. Stašek v „V temných vírech“ a „Švec Matouš“ a J. Arbes ve svých romanetech. Snad pod jejich vlivem a stykem s každodenním životem rychle rostoucího počtu textilních dělníků, kteří měnili klidný život města, se Andrlík rozhodl napsat dvě povídky, které spojil pod názvem „O sousto chleba“ s podtitulem „Dvé povídek z továrního ovzduší“. Drobná knížka osmerkového formátu (15x l6 cm) vyšla roku 1900 v pražském nakladatelství Václava Kotrby v edici „Ludmila“ (Sbírka zábavné četby pro český lid), ročník II., svazek 4. v rozsahu 140 stran. Redaktorem byl Jan Pauly, kandidát doktorátu bohosloví a kaplan na Smíchově. Toto nakladatelství vydávalo katolickou literaturu (kalendáře, popisy poutních míst) a tzv. lidové čtení. Andrlíkovi vydalo šest knih. První povídka „Talmové zlato“ (jde o nepravé zlato, upravená mosaz) charakterizuje svým názvem hlavního hrdinu, mladého dělníka Josefa Havlíka, který se postaví do čela stávky, ale pak dělníky zradí za své povýšení. Název ale odsuzuje i stávku jako špatný způsob, jak zlepšit podmínky práce v továrnách. Povídka má sedm kapitol, děj se odehrává v Borovnici (Ústí) v továrně Boreckého (Fl. Hennych). V úvodu zachytil autor Borovnici v době, kdy chudobu ručních tkalců vystřídala práce v továrnách. Borecký je vykreslen jako spravedlivý člověk, který si váží dobrých dělníků. Havlík k němu přivedl osmdesát dělníků od lakomého vídeňského továrníka Epštejna z vedlejšího města Práchně (Č. Třebová, Pollack). Havlík čte noviny a knihy, ale i „špatné, socialistické a protináboženské“, které „pomlouvaly měšťáky, kněze a úředníky“, „papouškovaly rovnost, volnost, bratrství, práci čest, upravení majetkových poměrů, zkrácení pracovní doby a boj proti kapitálu.“ Stál v čele dělníků, byl jednatelem „Dělnické besedy“ a vystupoval proti národním a křesťanským socialistům. Podařilo se mu získat mladou dělnici Marii Skůčkovou, která se rozešla se svým chlapcem Morávkem. Mezi dělníky se rozšířila výzva dělníků z Anglie a Německa, aby stávkovali za vyšší mzdy. Andrlík posuzuje jejich nespokojenost jako touhu vání zbytečných věcí. Užít si.“ Angličtí továrníci prý chtějí zničit výrobu na pevnině a ovládnout trh.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 4/2012.

GPS souřadnice: 49.9693164N, 16.4011708E

Autor: Jiří Cihlář
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012


Foto: archiv autora
Foto: archiv autora






Předchozí článek: Porodní tábor DĚTŘICHOV 1943–1945
Následující článek: Král železný a zlatý vrátným u Pražské brány ve Vysokém Mýtě


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Litomyšlská brána ve VYSOKÉM MÝTĚ je zbytkem městského opevnění.

ORLICKOÚSTECKO: Křížová cesta spojující město KRÁLÍKY a KLÁŠTER HEDEČ.

ORLICKOÚSTECKO: KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK při pohledu od kláštera Hedeč u Králík.

SVITAVSKO: Zadní vstup na zámek v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ

SVITAVSKO: Sochy světců před kosetelem sv. Jiří v KUNČINĚ.

PARDUBICKO: Dominantou náměstí v LÁZNÍCH BOHDANEČ je původně renesanční radnice s podloubím a kostel sv. Máří Magdaleny.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml