|
| |
|
Vzpomínky bývalého zaměstnance Švandova mlýna v Ležákách
12. 06. 2007 Do učení k p. Jindřichu Švandovi jsem nastoupil 1. září 1940. Byl mým rodákem z Pusté Rybné u Poličky. V polovině dubna přišel do mlýna parašutista Tolar - Potůček, který se vydával za učitele z Pardubiček a měl legitimaci. Tolar hovořil anglicky, francouzsky, německy a česky. Byl jsem upozorněn Jindřichem Švandou, že se jedná o parašutistu. Dříve bydlel u pana F. Svobody v Miřeticích, čp. 58. Poslouchal se každý den zahraniční rozhlas na nepřihlášené rádio p. J. Šťulíka 2 - švagra mlynáře. Tolar často dojížděl do Pardubic a já jsem s ním často jezdil a nosil mu různé součástky k vysílačce. Vysílačka, která byla dovezena asi dva týdny před vypálením obce, byla ukryta v lomu Hluboká, který patřil panu Vaškovi. Týden se vysílalo, načež byla schována do stodoly pro poruchu. Po třech dnech byla v noci ze 17. na 18. června 1942 odvezena pravděpodobně do Pardubic. (Poznámka: Ležáky byly v tyto dny varovány a upozorněny na hrozící nebezpečí z Pardubic. Tuto výstrahu sem asi dne 17. června na výzvu choti továrníka ing. Palouše 3 (viz svědectví paní Lacinové) s večerem dovezl na kole Luděk Matura, popravený dne 2.7.1942 pro styk s Vaško, Bartoněm, Tolarem, Valčíkem. Ing. Alvín Palouš se pravděpodobně něco dozvěděl v hotelu Erny Košťála od tajemníka gestapa - E. Linsela, s nímž se tito stýkali, a který byl také v počátku pověřen vyšetřováním Ležáků, ale zanedlouho bylo vyšetřování svěřeno taj. Krögerovi. Paní Paloušová při cestě do Svítkova Maturu vyzvala, aby místo ní do Ležáků zajel, což se dle svědectví paní Lacinové také stalo. Proto asi byla vysílačka tak rychle ze mlýna odstraněna. - pozn. M. Horákové). Zbraně, pistole, které byly uschovány u pana Čeňka Bureše v Ležákách (autodopravce na lince Miřetice - Chrudim) byly odvezeny panem Burešem za pří-tomnosti pana Ševčíka z Vyhnánova dne 21.6.1942 večer, směrem k Nasavrkům a na cestě byly předány mně neznámému muži, který si je odebral. Ve spojení s mlýnem Ležáky byly tyto osoby: Vrchní četnický strážmistr Karel Kněz z Vrbatova Kostelce, správce lomu pan Vaško, autodopravce Čeněk Bureš z Ležáků, Josef Polák z Dřeveše, Josef Šťulík z Prahy, Minich z Prahy, Oldřich Hromádko z Kvasin, Karel Svoboda, strojník z lomu Miřetice, Miloš Stantejský, účetní z Černíkova lomu. V neděli večer v 7 hodin dne 21.6.1942 byl zatčen mlynář a současně i pan Karel Svoboda, který do mlýna právě přišel. Ostatní byli zatčeni na louce při sušení cena. Spálil jsem ihned všecky věci - protifašistické - ze mlýna. Šatstvo či prádlo bylo dáno do Ležáků k Hrdým - 2 pistole byly uschovány ve hrázi rybníka, rádio rovněž, cukr a podobné věci byly ze mlýna odneseny. Pozoroval nás asi neznámý muž, podle všeho Lacman Hlína. O půlnoci z neděle na pondělí 22.6. byla zatčena a odvezena paní Švandová, která byla u Sýkorů v Ležákách. Ráno ve 4 hodiny byl přivezen umučený a spoutaný pan Švanda a byl tázán, kde byl kufr, načež se odebrali do horních pokojů a za pět minut odjeli směrem na Včelákov pro pana Josefa Šťulíka, který utekl do lesa. Bylo mu dáno ultimátum do 12 hodin, jinak prý bude Včelákov vypálen. Přihlásil se na četnické stanici ve Vrbatově Kostelci. V pondělí 22.6. ve 12 hodin bylo odvezeni: p. Václav Šťulík, výměnkář, a jeho paní Marie Šťulíková. Já jsem vždycky při příjezdu gestapa ze mlýna utekl. Chrudimská pátračka mi nařídila, že mlýn musí být v chodu a hospodářství také. Objednal jsem 3 muže, mezi nimi p. Josefa Vaško z Dachova, který našel a ohlásil rádio. Často ve mlýně pracoval. Večer v 9 hodin jsem byl v Miřeticích pro pivo a při návratu jsem byl zatčen a vyslýchán do 11 hodin. Gestapo žádalo: přiznání se ke kufru, přiznání se, že tu spal parašutista Jirka, jehož popis velmi dobře znali, dále že tu byla vysílačka, jak často sem chodil vrchní strážmistr Kněz a jiné věci. Byl jsem ponechán doma se slibem, že si pro mne druhý den přijedou. Dále byli vyslýcháni Miloš Stantejský a Antonín Pilař, krmič. Nato byl odvezen pan Bohumil Švanda, pocházející z Borové u Poličky, mlynářův bratr. 23.6.1942 byl klid. Ve 2 hodiny v noci jsem odjel do Vrbatova Kostelce a v 5 hodin vlakem do Pardubic, to již bylo 24. července. Z Pardubic jsem v 9 hodin jel opět do Vrbatova Kostelce, bylo to večer, kdy již byly Ležáky vypáleny. Odjel jsem na kole do Pusté Rybné. Dva měsíce nato jsem byl volán na Gestapo. Byl jsem tam celý den vyslýchán. Sepsali se mnou šest protokolů a pak mě opět pustili. Pan Josef Vaško z Dachova čp. 32, který našel to rádio, často ve mlýně pracoval a nezdá se být spolehlivý. Gestapo mělo velmi přesné informace, které často překvapovaly. Nervově slabší byli výměnkáři Václav a Marie Šťulíkovi. K věci o Ležákách ještě poznamenávám následující: Neznám přesné datum, kdy byl p. Jindřich Švanda do podzemního hnutí zasvěcen a zapojen. Pracoval s Tolarem a Vaško pravděpodobně od doby, kdy se Tolar přestěhoval do Miřetic čp. 58, kde bydlel správce lomu Vaškova, Vaško a Karel Svoboda. Tolar chodil do mlýna již asi 2 měsíce před polovicí dubna 1942. Asi od polovice dubna začal ve mlýně přespávat. Měl nové závodní kolo modré barvy. Kolo jsem si často půjčoval a asi za dva týdny jsem se dozvěděl, že se jedná o kolo muže, který ve mlýně přespává a kterého neznám. Od té doby jsem se seznámil s Tolarem blíže, každou středu jsem s ním jezdil do Pardubic a nosil mu různé věci, jako potraviny k vlaku do Vrbatova Kostelce. Měl stále pistoli, kterou nosil v zadní kapse kalhot. Mimoto jezdil v týdnu sám do Pardubic na kole. V neděli jsme hrávali karty. Ve mlýně se zdržoval hlavně v noci, méně ve dne. V neděli dne 14.června 1942 přijeli na motocyklu za doprovodu p. Hromádky z Louky do mlýna dva Němci, kterými byli Oberlandrat z Pardubic a vrchní velitel letectva ze Skutče se žádostí, zda by mohli chytat v rybníce ryby. Tehdy jsem byl zrovna doma. Tito dva Němci slíbili, že pokud tudy budou mít cestu letadlem, zakrouží nad mlýnem. Stalo se tak v sobotu 20.6.1942. V tu dobu měl Ležácký potok pronajatý nějaký muž ze Skutče, jehož jméno jsem zapomněl. Po zatčení správce Vaško jsem spal ve dřevěné boudě ve dvoře, abych byl izolován od mlýna. Po Švandově zatčení dne 21.6.1942 jsem odjel týž den do Vrbatova Kostelce okolo 10. hodiny večerní k vrchnímu strážmistru Knězovi, kterého jsem informoval o zatčení Švandy a vybídl jsem ho k ukrytí zbraní, které zatajil při odebrání zbraní od lidí. Vrchní strážmistr se pak následně ve 4 hodiny ráno na polní cestě mezi Loukou a Habrovčí zastřelil. Já jsem ho pak v 10 hodin umýval se strážmistrem Lorencem, který tehdy na četnické stanici byl a o akci od vrchního strážmistra věděl. Gestapo přijelo 22.6.1942 v 9 hodin večer a zatklo mě. Pozastavovali se nad tím, že spím ve dvoře v boudě. Řekl jsem jim, že tam spím dva měsíce. Nato mne odvezli do horního pokoje p. Josefa Šťulíka, kde začal výslech. Zpočátku mne vyslýchali slušně, ale když viděli, že se nechci přiznat, začali mne mlátit a všemožně strašit. Tvrdili, že už jim mlynář všecko řekl o mně, že tedy nemá cenu zapírat. Ptali se mne na podrobný život ve mlýně, nutili mě, abych popsal parašutistu, rozhlas, kufr, abych pověděl, kde jsou zbraně. Vykládali mi, kdo je to parašutista, že sem létají z Anglie a tak podobně. Po dvouhodinovém výslechu přivedli Miloše a pak krmiče Pilaře. Po nich ještě vyslýchali mne a hrozili mi, že mě odvezou do Pardubic. Kdo by mohl být udavačem Ležáků, to nevím, ale myslím si, že asi někdo ze zatčených, kdo měl slabší nervy nebo někdo, kdo docházel do mlýna, nějaké hlášení učinil. Překvapovalo mě, jak přesné zprávy Gestapo mělo.4 Jan Pavliš - žák mlynářské školy v Pardubicích. Jeho svědectví využil spisovatel M. Ivanov ve své knize "A hořel snad i kámen" (vyd. Svoboda Praha 1975) v kapitole Příběh červnové noci (s. 91 - 177) 2 Podoba příjmení se měnila s dobou a zvyky matrik. Zprvu je známá podoba Stulík, pozdějí Štulík či Štulik a u posledích generací se vyskytuje podoba Šťulík. 3 Ing. Alvín Palouš (nar. 1899), majitel elektrotechnického závodu v Pardubicích, pomáhal technicky J. Potůčkovi. Upozornil 17.6. L.Maturu na zatýkání, sám byl zatčen 20.6.1942 s manželkou Marií (nar. 1897), rozenou Vodhánělovou. Byli popraveni na Zámečku 2.7.1942. 4 Kráceno red. J. Řeháčkem
Autor: Jan Pavliš Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007 Předchozí článek: Vzpomínky na Jiřího Potůčka Následující článek: Poslední den Jiřího Potůčka - Tolara Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
