Sdružení přátel Pardubického kraje


Vlastivědné listy Pardubického kraje 2/2021




18.12.2021 Ve Vlastivědných listech č. 2/2020 vyšel můj článek o návštěvě malířky Zdenky Braunerové u vzdáleného příbuzného v Řetové a předpokládal jsem, že k tomu došlo v chalupě číslo 51. Jenže jak se nakonec ukázalo, v době návštěvy Zdenky (1896?) už Stránští chalupu nevlastnili, protože Jan Stránský ml. (vnuk babičky Anny Braunerové) ji před odjezdem s rodinou do Ameriky v roce 1878 prodal (8. května) Josefu Truhlářovi. Ten zemřel jen 28 roků stár na tuberkulósu (15. 6. 1881) a jeho manželka-vdova Rosalie postoupila chalupu 4. listopadu 1906 spisem notářským polovicí synovi Josefovi a polovicí budoucí snaše Emilii Dostálové z Kerhartic, kteří manželství uzavřeli hned 19. listopadu 1906; svědkem k spisu přivzatým byl zeť Jan Adamec, tovární dělník v Ústí nad Orlicí.
Tento Jan Adamec z Bredůvky u Nekoře, obuvník a záložník 10. pluku zemské obrany, se totiž 26. ledna 1897 oženil s dcerou Josefa Truhláře též Rosalií, jejich syn Josef se narodil 22. dubna 1902 už v Kerharticích, kam se od rodičů odstěhovali, kmotrem novorozenému Adamcovi byl strýc Josef Truhlář ml. Vdova Rosalie Truhlářová, tedy babička Josefa Adamce, o němž bude dále řeč, je na chalupě uvedena při sčítání v roce 1921, její syn v roce 1930 zboural dřevěnou stodolu a vystavěl novou z cihel.

Tolik stručně na úvod k následujícímu článku pana Franka Peschela. (Miloslav Renčín)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



18.12.2021 Když se 17. července 1712 Pavlovi a Justině Frantzovým narodil syn Jakob, nemohl nikdo tušit, jak významná událost bude s jeho jménem spojena. Až do roku 1735 žil kovář Jakob z Lubníka (Lusdorfu) celkem obyčejný a poklidný život, který se ale změnil úrazem ve stodole při pádu na sáně. Následné vážné zranění se nehojilo a naopak způsobovalo stále větší bolesti. V těžkých snech se mu zjevovala Panna Marie a nabádala ho k pouti do štýrského Mariazell, kde mu pomůže s vyléčením. Nemocí ztrápený Jakob se nakonec roku 1742 na pouť vydal. Nedošel však daleko. Zmožen únavou a bolestí, omdlel pod stromem v lese, pod Rychnovským vrchem. V mdlobách se mu opět zjevila Panna Marie. Když se po dlouhé době probral, cítil se najednou tak silný a zcela zdráv, že pokračoval v cestě a vykonal pouť do Mariazell. Domů si odtud donesl obrázek Panny Marie Mariazellské. Ten pověsil na strom vedle studánky, kde se před tím zázračně uzdravil. Sám, nebo i se svojí rodinou se sem pak chodíval modlit. O zjevení Panny Marie a jeho zázračném uzdravení se dozvěděli lidé z okolí a postavili na tomto místě kapličku, kam svatý obrázek zavěsili. Kaplička se stávala cílem lidí i ze vzdálenějšího okolí toužících uvidět toto zázračné místo. Když po čase začal vlivem počasí Mariazellský obrázek chátrat, nechal Jakob Franz u řezbáře Seidtla v Moravské Třebové vyrobit nový, dřevěný a bohatě zdobený obrázek Panny Marie Rychnovské.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



18.12.2021 Do archivních dokumentů muzea městyse se dostal zajímavý tištěný „Katalog přehlídky chovného skotu okresu Lanškroun“, která se v roce 1914 konala v městysi Čermné, ještě v dobách c. k. Rakou-sko-Uherska. Dokument je velmi zajímavý a přehledný a lze z něho mnohé vyčíst a vyvodit. Dnes už málokdo ví, že dolní část Čermné (dnes Dolní Čermné) ve svých mnohých aktivitách měla zahrnutou i výstavu skotu z okresu Lanškroun. Výstavu pořádalo Sdružení chovatelů hospodářského zvířectva okresu Lanškroun se sídlem v Horních Heřmanicích, za součinnosti českého odboru rady zemědělské pro Království České. Výstavu pořádala odbočka sdružení v Čermné ve středu dne 20. května 1914 na loukách sedláka pana Františka Vašátko z čp. 74 (nyní dětský domov a Areál zdraví). Při přehlídce pracovala i sedmičlenná Komise odměňovací (vyhodnocovací) ve složení: Taraška Josef, delegát českého odboru rady zemědělské, rolník v Horních Heřmanicích, Hoffman Antonín, hospodářský konzultant české odborové zemské rady, tč. v Chocni, Svoboda Rudolf, c. k. vrchní okresní zvěrolékař v Lanškrouně, Pecháček Augustin, zástupce sdružení, rolník v Čermné, Matějka Vincenc, zapisovatel komise pro vedení plemenné knihy, rolník v Bystřeci, Jansa Jan, předseda komise pro vedení plemenné knihy a místopředseda licenční komise, rolník a starosta obce Čermná, Resler Josef, člen komise pro vedení plemenné knihy, rolník ve Výprachticích. Přehlídky se zúčastnilo 85 sedláků – vystavovatelů z 8 obcí okresu Lanškroun, a to: z Bystřece – 13 sedláků, z Čermné – 31 sedláků, z Dolních Heřmanic – 2 sedláci, z Horních Heřmanic – 18 sedláků, z Herbortic 2 sedláci, z Kopurku – 2 sedláci (nyní součást Výprachtic), z Petrovic – 2 sedláci a z Vý-prachtic – 11 sedláků. Z Čermné bylo tedy nejvíce vystavovatelů. Zvlášť byli vystavováni a hodno-ceni plemenní býci a zvlášť jalovice a chovné krávy. U každého vystavovaného kusu dobytka bylo uvedeno jméno vystavovatele, obec, plemeno, jméno, stáří a v poznámce bylo uvedeno např. kráva březí, kráva s teletem, jalovice, zda je dobytek prodejný a zda je toto plemeno subvencováno státem apod.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



18.12.2021 Kostel sv. Bartoloměje v obci Kočí na Chrudimsku nepatří mezi vyhledávané turistické cíle, ale o jeho unikátech by se dalo vyprávět hodiny a popsat desítky stran. Za více než 700 let historie za sebou kostel zanechal řadu záhad a dohadů, kdy historici své soudy vyjadřují jen velmi opatrně.

Most z jiného světa
Už na první pohled upoutá sama stavba tohoto církevního komplexu. Kostel vznikl na mokřině, proto k němu vede most. Dřevěné a zastřešené mosty tohoto rázu jsou k vidění v Tyrolsku, Švýcarsku, italských Alpách, ale u nás je takový most mimořádně řídkým zjevem. Historici most zařadili do baroka, přestože svým duchem se přiklání k pozdní gotice. Kamenný kostel byl postaven už koncem 14. století a už tehdy němu musel vést most. I v současné podobě je dílem mimořádně zručných tesařů, kteří nepotřebovali kramle nebo hřeby, festovně drží pohromadě přesnými, téměř geniálními, svlaky a čepy.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



18.12.2021 Cihlářství jako takové je hodně starým řemeslem. Svědčí o tom starověké nálezy babylonské i egyptské. V Evropě se rozšířilo do 10. století našeho letopočtu, zejména zásluhou církevních staveb. Po mnoho století pak byly cihlové stavby výsadou movitějších. Ve venkovském prostředí se u nás cihlové stavby začaly šířit až v 18. století, masové využívání cihel nastalo od počátku 19. století. Bylo tomu tak zejména díky novým opatřením, která umožňovala poddaným pálení cihel na vlastních pozemcích. Důvodem šíření cihelných staveb bylo i riziko rozsáhlých požárů u dřevěné zástavby v obcích. Důležitým momentem bylo zavedení nového živnostenského řádu v roce 1859, který umožnil provozování živnosti prakticky všem občanům. Nejstarší způsob zpracování cihel byl v tzv. polních pecích – tedy s periodickým cyklem, obdobně jako výroba uhlí v milířích. Velký význam mělo zavedení modernějších pecí s nepřetržitou prací, tzv. Hoffmannových kruhových pecí (podle berlínského stavitele F. Hoffmanna) První pec tohoto typu byla u nás postavena v Přerově v roce 1868.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



18.12.2021 Numizmatická sbírka Východočeského muzea v Pardubicích se může hrdě srovnávat s kteroukoli významnou evropskou kolekcí a potvrzují to i četné výstavní počiny muzea v zahraničí. Velká očekávání proto vzbuzuje nově budovaná expozice numizmatiky s názvem Peníze si do hrobu nevezmeš, kterou se muzeum rozhodlo vybudovat ve sklepních prostorách severního křídla pardubického zámku. Veřejnosti se otevře v závěru roku 2021.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



18.12.2021 Zpráva o atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este dorazila do Pardubic ještě téhož dne v neděli 28. června 1914. Před poštovními úřady, c. k. okresním hejtmanstvím sledovaly podrobnosti o sarajevském atentátu hloučky lidí. 26. července 1914 oznámil okresní hejtman Jaroslav Nápravník svému úřednictvu, četnictvu a policejnímu komisaři mobilizaci. Po městě a pardubickém okrese se začaly vylepovat mobilizační vyhlášky. To v Pardubicích obstaral knihař Josef Vlkanova.
Začátek první světové války zastihl samosprávu Pardubic v situaci, kdy po volbách do městského zastupitelstva, které se konaly na jaře 1914 byl prodán protest proti jejich výsledkům a ustanovení nového zastupitelstva bylo oddalováno. A tak až do 24. února 1915 úřadovalo ještě to původní odcházející zastupitelstvo. Starostou města tak byl od roku 1915 továrník ing. Josef Prokop. V roce 1915 již továrník Prokop starostenský mandát odmítl. Starostou města tak byl od 19. března 1915 Josef Sochor.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



18.12.2021 Na přelomu 19. a 20. století byl v letech 1899-1606 starostou města JUDr. Antonín Formánek. Za jeho úřadování se začala v roce 1900 budovat pardubická nemocnice. Sice již roku 1850 město zřídilo v místě dnešního domova důchodů ve Štrossově ulici první nemocnici. Ta měla však pouze 12 lůžek a s poměrně velkým růstem města ve druhé polovině 19. století již její kapacita nedostačovala. V pozdější době sice došlo k rozšíření kapacity na 75 lůžek, ale vnitřní zařízení bylo chatrné, místnosti byly bez větrání, primitivně vytápěné. Operace prováděny v předsíni lékařského pokoje.
3.10.1898 byla uzavřena dohoda mezi okresním zastupitelstvem a zastupitelstvem města o stavbě okresní nemocnice v Pardubičkách na vršku „Vinice“. S její stavbou se započato roku 1900. Stavba prvních budov nemocnice byla provedena podle projektu Ing. arch. K. Pokorného a práce prováděl ji pardubický stavitel Ferdinand Potůček. Zkušební provoz nemocnice byl zahájen 2.3.1903, otevřena byla 15.3.1903. Prvním ředitelem a monoprimářem se stal MUDr. František Messany. Areál měl tři pavilony - chirurgický, interní a infekční. Kapacita byla 80 lůžek, samostatná byla umrlčí komora. Budovy měly ústřední nízkotlaké topení, elektrické osvětlení, vodovod, kanalizaci, infekční pavilon měl vlastní odčerpávanou kanalizaci. V chirurgickém pavilonu byly 2 operační sály. Roku 1907 měla již 175 lůžek.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



18.12.2021 Při pohledu do rovinatého či malebně zvlněného vnitrozemí našeho kraje si asi jen s notnou dávkou obrazotvornosti představíme, jak zde bouří nebo dýmají sopky. V dávné geologické minulosti se ale tak stalo nejednou, ovšem tehdejší krajina samozřejmě vypadala úplně jinak. Sopečná činnost většinou provází horotvorné i další výrazné tektonické procesy, které se uplatňují na utváření zemského povrchu.
Sopky neboli vulkány se v různých etapách geologického vývoje naší vlasti probudily několikrát, ale mnoho stop se po nich už nezachovalo. K hlavním důkazům jejich někdejší přítomnosti patří rozličné typy hornin vulkanického původu. Nejvýraznější jsou samozřejmě produkty mladších (převážně třetihorních) sopek, tvořící řadu návrší i celé hornatiny na severu a západě Čech (např. České středohoří, Doupovské hory), „roztroušeně“ i na jinde. Také v Pardubickém kraji najdeme řadu svědectví po přímé či nepřímé sopečné činnosti, a to jednak v podobě některých povrchových tvarů a především v souboru rozličných sopečných vyvřelin. Nejvýraznější projevy nejmladšího, třetihorního vulkanizmu jsou zde spjaty s přítomností hluboké tektonické poruchy, tzv. labského zlomu, zasahující od severozápadu do východních Čech, ale většinou skryté pod mocnými vrstvami usazenin křídového moře.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



18.12.2021 Ve Vlastivědných listech Pardubického kraje 3/2018 byla popisována torza božích muk a křížů, která se vyskytovala na Svitavsku a Ústeckoorlicku v roce 2018. Některé tyto kamenné památky byly zrenovovány, z větší části ale zůstal jejich stav nadále velmi neutěšený.
V této práci se popisuje dalších více než třicet dohledaných božích muk, křížů, soch a výklenkových kapliček v různém stadiu jejich poškození. Až na výjimky byly tyto poničené památky objeveny na území někdejších Sudet. Bývalé německé obce byly po roce 1945 znovu dosídlovány a noví majitelé o památku většinou přestali jevit zájem a o její stav se tudíž už nestarali.
Začíná se ale blýskat na lepší časy. Vedení některých obcí si uvědomuje, že tyto památky jsou také vizitkou jejich obce a kromě renovací obecních božích muk a křížů se snaží pomáhat s jejich obnovou i soukromým osobám.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021






Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2024 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Rabštejnská Lhota
Mladkovská vrchovina
Průzkum na Šibeničním vrchu
Pardubické kostely



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: LANŠKROUNSKÝ zámek z druhé poloviny 15. století

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: Budova radnice v CHOCNI.

SVITAVSKO: Vrch Kalvárie je známým poutním místem nad JAROMĚŘICEMI.

SVITAVSKO: Kostel Panny Marie ve Svitavách.

PARDUBICKO: Symbolem PARDUBIC je Zelená brána z roku 1507 s věží vysokou 60 metrů-




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml