Sdružení přátel Pardubického kraje

Bohuslav Martinů


16.07.2018 Světoznámý hudební skladatel, houslista a pedagog se narodil 8. prosince 1890 v Poličce jako 5. dítě ševce a pověžného Ferdinanda Martinů. Neduživý chlapec vyrůstal 11 let v „majáku“ věže chrámu sv. Jakuba, vysoké 35 m, kde v naturálním bytě jeho otec ševcoval, zvonil a hlásnou troubou oznamoval případné nebezpečí. Chlapec začal pro tělesnou slabost chodit do školy až v 7 letech, od 10 let se pokoušel skládat. Asi 6 let chodil „do houslí“ ke krejčímu J. Černovskému, od svých 15 let vystupoval jako sólista na místních večírcích. Zásluhou učitele Ad. Vaníčka se s finanční podporou svého rodného města 19. května 1906 dostal na pražskou konservatoř. Z ní však byl v červnu 1910 vyloučen „pro nenapravitelnou nedbalost“. Zůstal však v Praze, na Kampě dával hodiny na housle, navštěvoval Národní divadlo a koncerty České filharmonie a roku 1912 dokončil klavírní cyklus „Loutky.“ Mimořádnou silou na něj tehdy zapůsobila díla C.Debussyho (impresionismus). Roku 1914 se stal výpomocným druhým houslistou České filharmonie. Válku prožil v rodné Poličce jako učitel houslové hry, protože nebyl odveden. Napsal tu balet „Stín“.

V lednu 1919 byla Českou filharmonií za účasti prezidenta T.G.Masaryka provedena jeho vlastenecká kantáta „Česká rapsodie“. Na jaře t.r. se zúčastnil zájezdu orchestru ND do Londýna a Paříže, roku 1920 byl přijat do České filharmonie, v níž na něj silně umělecky zapůsobil dirigent V.Talich. V 32 letech se dal znovu zapsat na konservatoř na studia komposice k J. Sukovi, studia však opět nedokončil. Na podzim roku 1923 získal stipendium do Paříže, kde jej učil skladbě A. Roussel. Pod vlivem I. Stravinského složil r. 1924 v Poličce symfonickou větu „Half-time“ (Poločas) inspirovanou kopanou. Po premiéře baletu „Istar“ v Národním divadle se v říjnu 1924 vrátil do Paříže, aby tam zakotvil trvale. Poznal zde malíře J. Zrzavého, s nímž se spřátelil. Prvním světovým úspěchem B. Martinů se stala „La Bagarre“ (Vřava) provedená S. Kusevickým v Bostonu (USA) inspirovaná přeletem Atlantiku CH. lindberhem. Ve Francii se Martinů oženil s Charlotte Quennehenovou, krejčovskou dělnicí, jež se stala oporou jeho života. Největší inspirací i ve Francii však Bohuslavu Martinů zůstala jeho vlast. Ve 30. letech se objevily výrazné národní prvky v jeho zpívaném baletu Špalíček (ND 1933), v operním cyklu na námět středověkých Her o Marii (ND 1936), v rozhlasové opeře podle V.K.Klicpery „Veselohra na mostě“ (1935), v „Divadle za branou“ (1936) a v „Kytici“ (1937) inspirované moravskou sbírkou F. Sušila. Stal se učitelem Vítězslavy Kaprálové, jíž věnoval 5. kvartet. Jeho Smyčcový sextet měl úspěch v USA podobně jako jeho opera „Julietta aneb snář“ nastudovaná V. Talichem v ND v Praze (premiéra 16.3.1938). O prázdninách t.r. uviděl Martinů naposled svůj český domov a matku. Je symbolické, že svůj dvojkoncert dokončil v předvečer Mnichova. Jeho rodná Polička byla wehrmachtem připojena k Říši, sám skladatel se ženou uprchli před nacismem 8. ledna 1941 z Paříže na jih země. Gestapo hned prohledalo jejich pařížský byt. Martinů pomocí svého životopisce M. Šafránka usiluje o exil v USA, do nichž odjíždí na lodi Exeter z Lisabonu. Teprve zde – v New Yourku – začal komponovat symfonie, jejichž nastudování se převážně ujal S.Kusevickij s Bostonským symfonickým orchestrem. Počínaje rokem 1942 učil Martinů v letních kursech hudby, mj. i na univerzitě v Princetonu, kde poznal A. Einsteina. Na zprávu o vyhlazení Lidic reagoval „Památníkem Lidicím“ (premiéra 28.10.1943 – Newyourská filharmonie). V červenci 1946 utrpěl Martinů těžký úraz hlavy při pádu z balkonu zámku G. Harrington. V USA zůstal do roku 1953, protože návrat do vlasti mu znemožnili komunističtí hudební kritikové označením jeho hudby za „formalistickou“. Léta 1953-55 strávil opět jako stipendista ve Francii, 1955-56 opět v USA, 1956-57 v Římě. Ve svém posledním tvůrčím období se věnoval nejen velkým námětům světové literatury (Epos o Gilgamešovi – 1955, Proroctví Izaiášovo – 1959 a Řecké pašie – 1957), ale silná touha po domově jej přivedla k napsání 4 kantát na náměty poličského rodáka Miloslava Bureše (1909-1968) „Otvírání studánek“ (1955) inspirující se tradicí z Vlčkova na Litomyšlsku, „Legenda z dýmu bramborové nati“, „Romance z pampelišek“, „Mikeš z hor“. Poslední léta života strávil Martinů trpící rakovinou žaludku ve Švýcarsku jako host hudebníka a mecenáše P. Sachera. Zemřel v kantonální nemocnici v Liestalu u Basileje 28. srpna 1959. Jeho tělo bylo 20 let pohřbeno balzamované na pozemku Sacherových, odkud bylo r. 1979 exhumováno a převezeno 27.8. do Poličky, kde byla již od své smrti r. 1978 pohřbena jeho žena Charlott. A tak se chudý chlapec, který dobyl svět, zase vrátil domů… Polička uctívá pravidelně jeho památku „Martinů Festem“. Zájemci o život skladatele dostali roku 2002 do rukou podrobnou monografii Jaroslava Mihule „Martinů“ (Karolinum 2002).

Autor: PhDr. Jiří Kotyk
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018




Předchozí článek: Otakar Sedloň
Následující článek: Železnice bojuje se sněhem


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Panské historické hranicní kameny na Svitavsku a Ústeckoorlicku
Židovský hrbitov a synagoga v Luži
Svitavskou pahorkatinou kolem památníku Vcelích matek
Chvaletická pahorkatina




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Poutní raně barokní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů v LUŽI.

ORLICKOÚSTECKO: Domek Maxe Švabinského v malebné obci KOZLOV, která je dnes součástí České Třebové.

ORLICKOÚSTECKO: Rotunda sv. Kateřiny v ČESKÉ TŘEBOVÉ pochází z 12. století.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Františka Serafínského v CHOCNI.

SVITAVSKO: Fresky z 18. století na Loretánské kapli v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Klášterní zahrady v LITOMYŠLI zdobí sochy Olbrama Zoubka.

PARDUBICKO: Novorenesnační radnice na Pernštýnském náměstí v PARDUBICÍCH pochází z roku 1895.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml