Sdružení přátel Pardubického kraje

Cesty Jana Nerudy po Chrudimsku a Pardubicku


01. 10. 2009 Jméno Jana Nerudy, jednoho z nejvýznamnějších českých literátů 19. století, je dodnes mezi širokou veřejností známé a jeho díla tvoří neodmyslitelnou součást osnov, ať už na základních nebo středních školách. Značné povědomí panuje také o jeho kariéře žurnalistické. Po práci v několika novinách nakonec v 60. letech 19. století působil v Hlasu a především v Národních listech. Nerudovy populární fejetony, označované vždy obligátním trojúhelníčkem, upoutávaly čtenáře autorskou jiskrou a svěžím stylem. Naopak nepříliš rozšířené je povědomí o fejetonech Jana Nerudy, které zachycovaly jeho bezprostřední postřehy z cest po Čechách. Slavný pražský spisovatel a novinář navštívil opakovaně Pardubice a Chrudim, pozoruhodný fejeton věnoval také Heřmanovu Městci. Pro pochopení Nerudových postřehů je nezbytně nutné přiblížit si atmosféru v Čechách a rovněž přímo v konkrétních městech, kterými na území dnešního Pardubického kraje projížděl.

Neruda projížděl Chrudimskem a Pardubickem asi několikrát v 60. letech 19. století. To bylo období mimořádného společenského kvasu. Po pádu tzv. Bachova absolutismu se bouřlivě rozvíjel národní a potažmo spolkový život. Rostl však také nacionalismus na české a německé straně, vzájemné soupeření obou národů, které tehdy obývaly české země. Císař František Josef I., jenž tzv. Říjnovým diplomem z 20. října 1860 liberalizoval poměry v říši a přislíbil svou korunovaci českým králem, s realizací svého slibu otálel. Liberalizace vnitropolitických poměrů ale pokračovala i nadále, a to prostřednictvím Schmerlingovy ústavy z 26. února 1861. Ta v konečném důsledku po právní stránce usnadňovala zakládání nových spolků, a rozšiřovala tak oproti zákonu z roku 1852 možnosti sdružování obyvatel. Češi sami pociťovali ze strany vídeňské vlády a rovněž jejích zástupců v Praze chladný odstup až odmítání, což časem umocňovaly i narůstající jazykové spory o míře užívání češtiny na úřadech a ve školách. Češi začali na tento odstup a rostoucí problémy s německým obyvatelstvem reagovat možná trochu zvláštním a překvapivým způsobem. Podle platné legislativy totiž nemohla existovat uskupení, která by se zabývala věcmi spadajícími do kompetence státní správy a zákonodárných orgánů. Zní to poněkud paradoxně, ale politické uvolnění tedy zároveň znamenalo zákaz veřejně se sdružovat za politickými účely (politické strany tehdy byly v podstatě pouze neformálními uskupeními, která si na řádné právní ošetření svého fungovaní musely počkat až na vznik republiky). Reakcí na nepříznivé poměry byl vznik „nepolitické politiky“, tzn. kompenzace nemožnosti plnohodnotné politické činnosti prostřednictvím sdružování na de iure apolitické bázi. Šlo v podstatě o kulturní aktivity vlastenecké povahy. Myšlenka na tento způsob řešení problému nedostatečného politického zastoupení Čechů je obvykle připisována Karlu Havlíčkovi Borovskému.1)
A jak souvisí politický vývoj s Janem Nerudou a východočeskými městy? Rozhodně více, než by se na první pohled mohlo zdát. Především se slavný spisovatel nepohyboval v politickém vzduchoprázdnu, ale naopak reagoval na podněty z veřejného života a sám se v něm angažoval. Je ovšem pravda, že Nerudovy literární práce nebyly přijaty jednoznačně a byl spíše kritizován starší a opatrnější generací. Svého druhu byl Neruda i politickým komentátorem, jelikož ve svých fejetonech hodnotil veřejný život v Praze a v dalších oblastech Čech. Novinářská činnost koneckonců představovala jiný „šálek kávy“ než literatura. Důkazem budiž právě jeho reakce na zážitky z cest po východních Čechách. „Není příjemnějších dvou měst v Čechách nad Chrudim a Pardubice a není zároveň dvou měst žárlivějších. (...) Chrudim a Pardubice jsou již odedávna drahokamy české koruny.“ Z dnešního úhlu pohledu se může zdát, že jsou srovnávána města jaksi nesouměřitelná – lidnaté Pardubice a menší Chrudim. Nicméně v roce 1865, kdy Neruda na svou návštěvu Chrudimi a Pardubic ve fejetonu vzpomínal, situace vypadala výrazně jinak. Pardubice sice po dokončení železnice od poloviny století prožívaly poměrně bouřlivý rozvoj, ale Chrudim i nadále zůstávala důležitým, zejména kulturním a správním centrem, označovaným za východočeské Athény. Obě města byla převážně česká, takže zde spolkový život doslova bujel. To vnímal i Jan Neruda, a tudíž jeho srovnání Chrudimi a Pardubic rozhodně nevyznívá jako jakési odsouzení vzájemné řevnivosti. Ba právě naopak! Vzájemné soupeření na poli kulturním Neruda vnímá jako pozitivní, prospěšné. V jeho očích má ovšem mírně navrch Chrudim, a to právě pro své rozvinuté školství: „Svou Chrudim chválím si – toť menší Praha je a vzdělává svůj lid!“. Školství bylo vlastenci 19. století chápáno jako jeden z vůbec nejdůležitějších problémů.
Mladá generace byla školami formována, vychovávána v budoucí občany. Cílem vlastenecké společnosti bylo především budovat české národní školství takovým způsobem, aby ze školních škamen – s nadsázkou řečeno – odcházeli jen samí uvědomělí Češi. V neposlední řadě byla školám přikládána mimořádná váha i pro boj se zaostalostí zejména venkovských a maloměstských obyvatel. Řada učitelů se ostatně účastnila ve své obci kulturního života, například prostřednictvím činnosti v různých hudebních či vzdělávacích spolcích atd. Lze se tedy při vědomí tohoto celospolečenského náhledu na věc Nerudovi divit, že má z kulturního soupeření Chrudimi a Pardubic a rozvoji vzdělanosti radost? Chrudim Nerudovi slouží za vzor i z jiných důvodů.
Ačkoliv Nerudovy literární práce byly soudobou veřejností zpočátku přijímány s despektem a autor sám označován div ne za „odrodilce“, byl nepochybně vlastenecky orientován. Neruda představoval spíše vlastence nového typu, který své smýšlení otevřeně prezentuje a chce se účastnit veřejného života aktivně. Z tohoto hlediska také hodnotil politické dění v Chrudimi. Vysoce hodnotí jednotu města, protože „veřejnosti nikdy obraz nesvornosti nepodává“. Svornost byla v dobových politických snahách vysoce ceněna.2)
Na rozdíl od Chrudimi a Pardubic je Nerudův pohled na Heřmanův Městec odlišný, ironický. Neruda se zde zastavil v roce 1866 při další cestě do Chrudimi. Z Čáslavi tehdy cestoval dostavníkem, kde s ním cestoval „mladý žid“, z jehož společnosti Neruda podle všeho vůbec radost neměl. Těžko říci, jakým způsobem fejetonista na příslušníky této náboženské menšiny nahlížel. Určitý druh antisemitismu, naštěstí neútočný a spíše latentní, byl větší části české společnosti 19. století vlastní.
V mnoha ohledech – a Nerudova vzpomínka na cestu přes Heřmanův Městec není výjimkou – však židé (vnímaní jen jako náboženská pospolitost, proto malé „ž“) splývali s Němci. Po příjezdu do Heřmanova Městce se slavný pražský literát a novinář doslova zaradoval, protože z dostavníku spatřil vývěsní štíty převážně česky psané, které podle něj dokazují, „že Heřmanův Městec není zapadlý a odcizený novověkému pokroku“. Neruda v Heřmanově Městci uvažoval o přenocování a povečeřel, což mělo překvapivý dozvuk. Vzápětí totiž došlo k zajímavému rozhovoru s hostinskou, který ještě po více než sto třiceti letech zaujal významného českého literárního historika Vladimíra Macuru.3) V hostinci totiž Neruda objevil pouze jedny jediné noviny: „Probírám se v časopisech na stole. Včerejší Presse – předvčerejší Presse.“ Zeptal se tedy hostinské, proč tomu tak je. Odpověď hostinské Nerudu překvapila: „Presse tu máme jen pro cestující židy!“ Nezapomínejme, že hovořila s redaktorem Národních novin. Snad proto zjištění o skladbě časopisů na stole Nerudu překvapilo a nepotěšilo. Po městě byly ještě patrné pozůstatky sokolské slavnosti, což v konfrontaci s odpovědí hostinské Jana Nerudu zaujalo. Jaké však bylo jeho překvapení, když se dozvěděl, že slavnost tu měli „jen“ Češi: „Vždyť zde v Heřmanově Městci jsou ale jen samí Češi!
Což vy nejste Češka?“ Paní se ovšem prohlásila za „neutrála“. Proč toto Neruda zmiňuje? Představa, že by někdo byl v 60. letech 19. století národnostně neutrální zřejmě Nerudu neuspokojila, protože něco takového nepředstavovalo obvyklou situaci. Je docela dobře možné, že příklad heřmanoměstecké hostinské měl čtenářům sloužit jako výstraha proti podobným indiferentním jedincům. V době, kdy každý měl pracovat pro český národ, je něco takového nevítané. Neruda se ovšem v jednom velmi mýlil. V Heřmanově Městci totiž samí Češi nebyli. Ba právě naopak! Žila zde židovská minorita, která ovšem převážně tíhla nejspíše k německému jazyku, čímž se stávala v převážně českém a katolickém městě hned dvojnásobnou menšinou (díky užívanému německému jazyku se v očích českých obyvatel stávali „národnostně“ Němci a zároveň zůstávali vyznáním židy). Navíc paní hostinská provozovala živnost využívanou i (a nejspíš primárně) cestujícími a ti nemuseli být Čechy.
Dokonce odebírala i pro „židovské cestující“ německojazyčné noviny. Bylo v takové situaci překvapivé, že zůstávala „neutrálem“? Asi ne tak docela ... Ale i v Heřmanově Městci kvetl živý spolkový život a provozovala se „nepolitická politika“.
Například zde po vzoru chrudimského pěveckého spolku Slavoj a pardubického Pernštýna vznikl i díky pravidelným kontaktům s Janem Ludevítem Procházkou, jednatelem pražského zpěváckého spolku Hlahol, pěvecký spolek Vlastislav.4) Ve výčtu spolků bychom mohli pokračovat, ale stačí s Nerudou konstatovat, že Heřmanův Městec nebyl zapadlým městem. I v jiných ohledech se Heřmanův Městec stával významným sídlem. Rodil se zde průmysl, město se dynamicky rozvíjelo a dokonce počátkem 20. století neúspěšně aspirovalo na postavení sídla okresního úřadu (tehdy hejtmanství).

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 3/2009.

GPS souřadnice: 49.95128N, 15.79455E

Autor: Mgr. David Novotný
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2009






Předchozí článek: Vincent Chvojka
Následující článek: 50. výročí lanovky Sarajevo


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Výhled z rozhledny na vrcholu KOZLOVSKÉHO KOPCE nad Českou Třebovou.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jiří v DOLNÍ ČERMNÉ

ORLICKOÚSTECKO: Budova radnice v CHOCNI.

SVITAVSKO: Vstupní brána MORAVSKOTŘEBOVSKÉHO zámku

SVITAVSKO: Klášterní zahrady v LITOMYŠLI zdobí sochy Olbrama Zoubka.

PARDUBICKO: Příhrádek v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml