Sdružení přátel Pardubického kraje

Cukrovar v Chrudimi

Budova kalolisů z roku 1924 byla poslední přístavbou v době provozu cukrovaru. Na snímku v podobě z dubna 2005

17.08.2011 Přestože se v Chrudimi cukr už 55 let nevaří, areál zdejšího cukrovaru se v podstatě dochoval dodnes. Jeho budovy jsou navíc příkladem zdařilé konverze historického průmyslového objektu. Více než 140 let historie této chrudimské továrny je námětem následující stati. Po válce rakousko - pruské v roce 1866 se Chrudim poměrně rychle vzpamatovávala z následků válečných událostí. Ty sem dolehly bezprostředně po prohrané bitvě u Hradce Králové 3. července 1866. Jednak formou pruské okupace, jednak epidemií tyfu. Po odchodu pruských vojsk a podzimní návštěvě císaře Františka Josefa I. se stalo i Chrudimsko příjemcem státní podpory určené válkou postiženým krajům. Ovšem již v únoru 1867 se skupina podnikavých občanů sešla za účelem ustavení výboru pro výstavbu cukrovaru. Výbor byl třicetišestičlenný a na jeho vzniku se podíleli především Josef Klimeš (starosta), František Wiesner (majitel strojírny), Václav Salášek (statkář), Jos. Borovec st., Matěj Havelka, František Mareš, JUDr. Karel Roth a Matěj Štěpánek. Možnost nákupu akcií byla inzerována v tisku a začalo se pracovat na stanovách společnosti. Byl vytipován vhodný pozemek severovýchodně od Chrudimi a 10. března 1867 se sešla první valná hromada akcionářů. Na ní byl blíže představen záměr stavby a také stanoveno, že akcionář má povinnost dodat 300 centů cukrové řepy na každou akcii. Na další valné hromadě v neděli 24.března 1867 byly schváleny stanovy společnosti a také bylo prozíravě přijato doporučení továrníka Daňka zřídit v cukrovaru difuzi nikoli lisování šťávy z řepy.

Doba zakladatelů
Akciový kapitál byl ustanoven na 280 000 zlatých, rozdělen na akcie po100, 200 a 300 zlatých. V roce 1870 byl zvýšen kapitál na 400 000 zlatých.
Od 1.července byli jmenováni vedoucí pracovníci nového cukrovaru, všichni na doporučení továrníka Čeňka Daňka. Prvním cukrmistrem se stal pan Widtmann, adjunktem pan Jezbera ze Sadové a technickým ředitelem pan Wasmundt.
Stavba cukrovaru byla zadána architektu a staviteli Františku Schmoranzovi, který ji provedl k plné spokojenosti investora. Strojní zařízení bylo dodáno firmou Daněk & Co. v Karlíně. Kotlářské práce provedla fa Gallauner. Kamenické práce na stavbě provedl R. Zábranský ze Škrovádu, tesařské práce pánové Čermák a Kňákal z Chrudimi. Od 1. října 1867 začal nový cukrovar přijímat – vykupovat řepu. Slavnostní spuštění vyzdobené továrny proběhlo 16. listopadu a první kampaň byla skutečně započata 20. listopadu 1867. Tovární budovy cukrovaru však tehdy zdaleka nedosahovaly rozsahu současného, ten vznikl postupným přistavováním v průběhu dalších cca 60 let. Přestože pro první kampaně se nepodařilo zajistit dostatek řepy, závod od počátku prosperoval, a tak bylo již v roce 1870 provedeno jeho rozšíření. To se týkalo především dostavby dalšího patra na řepníku, rozšíření cukerních půd a postavení vážního domku u vjezdu do továrny. Další zvětšení závodu pak bylo provedeno v letech 1880-1881.
V roce 1871 byl na pozemcích cukrovaru postaven akciový lihovar. Hlavním iniciátorem stavby byl továrník František Wiesner. Cukrovar tehdy odprodal pozemky pro stavbu lihovaru a také se podílel upsáním akcií za 25 000 zlatých. Zpočátku byl lihovar zařízen na výrobu lihu z melasy cukrovaru. Od kampaně 1887-88, kdy byly obavy z nedostatku této základní suroviny, byl lihovar adaptován rovněž na výrobu z brambor.
Cukrovar vyráběl první 3 roky pouze surovinu, která se odvážela k rafinaci do Sadové. Od roku 1870 bylo započato s rafinací – výrobou bílého zboží, nejprve pouze z vlastního surového cukru. Později cukrovar zpracovával ročně až 2500 t suroviny cizí. Rafinovaný cukr se dodával i do zahraničí, do Švýcarska a přes přístav Terst i na Blízký východ. Jedním z prvních ředitelů chrudimského cukrovaru byl František Urbánek, průkopník nových pracovních metod. Za jeho vedení se zde vyzkoušela a zavedla technologie tzv. Vystřelování vyslazených řízků z difuzních nádob, ta se pak záhy rozšířila do dalších cukrovarů. Výsledky svých pokusů publikoval Fr. Urbánek v Časopise cukrovarnickém č.1, ročník 1872 V kampani 1884/1885, za ředitele Jezbery, utrpěl cukrovar značné finanční ztráty. Česká eskomptní banka v Praze přislíbila tehdy chrudimskému cukrovaru půjčku, aby nemusel být prodán cukr v době nevýhodných cen. Tuto půjčku ale následně nebyla schopna poskytnout a cukrovar musel prodat cukr ještě za mnohem horší cenu než původně. Tehdy poprvé cukrovar nevyplatil akcionářům dividendy. Roku1886 proto také ukončil rafinaci. Finanční situace neumožňovala investice do nutných modernějších rafinačních zařízení. I přeměna provozu na pouhé zpracování suroviny si vyžádala určité náklady na zařízení 2. a 3. saturace.V roce 1893 byly pro příjem řepy zbudovány Riedingerovy splavy a rok na to bylo zavedeno odstřeďování suroviny centrifugami.
V roce 1899 byla postavena nová kotelna. V témže roce došlo k zásadní události: Cukrovar byl připojen na nově zbudovanou lokální železniční trať Heřmanův Městec – Borohrádek, na jejímž vzniku se také finančně podílel. V závodě vznikl celý systém vleček. V roce 1901 bylo v cukrovaru zřízeno elektrické osvětlení, zdrojem elektrické energie tehdy pochopitelně byla dvě vlastní dynama. Dále v roce 1905 došlo k rekonstrukci odpařovací stanice – postavením pěti velkých odpařovacích těles a potřebných vakuí. Usnesením valné hromady akciové společnosti roku 1908 se cukrovar přeměnil na „společnost s ručením obmezeným“ a to především z důvodů výhodnějších daňových sazeb.
První léta existence, jak již uvedeno, cukrovar výborně prosperoval, dividenda dosahovala i 50%. Pak ale přišla dlouhá doba poklesu, když ztráty z prodeje rafinovaného cukru přivedly závod na pokraj bankrotu. V jediném roce 1885 vznikly statisícové ztráty. Nicméně díky bohatým prvním létům činila průměrná dividenda až do roku 1902 celých 12%. Přitom hlavní zásluhu na udržení a znovuoživení závodu měla správní rada v čele s Fr. Wiesnerem a Jos. Klimešem. V dobách krize tehdy četné dobré služby chrudimskému cukrovaru prokázala vídeňská Länderbank, jež závod zastupovala v otázkách prodeje cukru.

Technické vybavení cukrovaru
Přes všechny problémy tak bylo možno před sto lety považovat cukrovar za moderně zařízený závod. Jak uvádí dobová vzpomínka:
„ Velká síť splavovacích kanálů, jak na dvoře tak v řepníku, umožňuje pohodlné a rychlé skládání řepy z vozů i její dopravu dovnitř továrny, kde zachycena velkým kolem řepním, zvedá se do pračky Wiesnerovy. Vypraná řepa se zvedá kapsovým řetězovým výtahem do automatické překlopné váhy. Po zvážení padá do dvou řezaček o průměru 2m, s 12 řezacími vložkami. Řepné řízky se následně dvěma vozíky dopravují do 14 difusérů, každý o obsahu 50 hl. Odtud přicházejí vyloužené řízky žlabem ke dvěma řízkolisům systému Selwig-Lange a z nich dopravují se dále tzv bagrem do rozvážecích vozíků. V difusorech vyrobená surová šťáva protéká přes lapač drti a přes ohřívač přichází do čistícího úseku. Tam se za pomoci vápenného mléka a kysličníku uhličitého trojnásobně saturuje. Pro tento proces se vypaluje vápno ve dvou vápenkách, současně vznikající kysličník uhličitý se čistí ve dvou tzv. laveurech. V Mikově hasidle se pak vápno hasí na vápenné mléko. Potřebné množství tohoto mléka pro saturaci se odměřuje odměrkou dle patentu Černý-Stolz. Cezení šťáv saturovaných koná se na sedmi kalolisech Čížkových. Čistá šťáva sváří se v 5 ležatých odpařovacích tělesech na těžkou šťávu. Ta se po filtraci sváří ve dvou stojatých vakuových zrničích o obsahu 30t. Z nich se cukrovina vypouští do dvou refrigerantů a ochlazena přichází do pěti centrifug průměru 1020mm, kde se odděluje surový cukr (1. produkt) a syrob. Ten po ředění, síření a cedění opět se sváří ve vakuu a vypouští do reservoárů. Při stálém míchání ponechán 48 hodin, dává při vytáčení 40-50% cukru – tzv. druhého produktu. Obdobně zbytkový syrob po 2-3 měsících dozrává na třetí produkt a melasu. Veškerou energii cukrovaru dodává sedm kombinovaných žárotrubných parních kotlů systému Wiliama Fairbairna. Energii páry pak mění na energii mechanickou celkem13 parních strojů.“
V roce 1910 došlo k rozšíření provozních budov na straně řepníku. Zároveň byl pořízen jeden hrablový transportér na čerstvé řízky, k plnění difusérů a došlo též k přestavbě a rozšíření řepných splavů.
Roku 1912 byla rekonstruována saturační stanice tak, že bylo dokoupeno pět aparátů pro 1. saturaci od firmy František Wiesner. Od strojírny Daněk a spol. v Praze jedna odměrka k samočinné regulaci odtahu difuzních šťáv. Tohoto roku došlo také k dohodě v otázce zásobování cukrovaru vodou se sousedním lihovarem. Lihovar prodal cukrovaru Podpumberecký mlýn a bylo dohodnuto dělení vody z řeky, příslušející mlýnu: Cukrovar získal 2/3 a lihovar 1/3 množství vody. V roce 1916 došlo konečně i na stavbu nové vápenky, když ta stará pracovala v cukrovaru od jeho zbudování. Novou vápenku systému Khern dodala strojírna Wiesner. Taktéž se okresní úřad z podnětu cukrovaru uvolil vydláždit ulici Dašickou od přejezdu železnice na Vestec až ke křižovatce u Bídy s tím, že cukrovar a lihovar uhradí polovinu nákladů. Tyto dva subjekty se pak opět podělily v poměru 2:1. Na zasedání správní a dozorčí rady cukrovaru 11. 8. 1918 rezignovali na své funkce v představenstvu cukrovaru pánové František Roček z Mikulovic a Jan Jirek (nar. 1837 v Dražkovicích ), kteří vykonávali funkce v představenstvu cukrovaru po celých 51 let a chtěli být z důvodu vysokého věku uvolněni. Na návrh ředitele Lambla byli však do správní rady znovu zvoleni aklamací a s nimi též odstupující Dr. Havelka, advokát z Chudimi, a Zdeněk Křečan, rovněž zdejší advokát. Stejně tak byli pak ještě zvoleni pánové Otta Štěpánek, statkář z Vestce, do dozorčí rady a Dr. Vilém Sýkora, advokát z Chrudimi, jako náhradník do dozorčí rady. Statkář Jirek ovšem nedlouho po volbě zemřel - 25.8. 1918.

Období první republiky
V roce 1919 byly instalovány dvě řezačky řepy o průměru 2 m od firmy Bratři Pernerové z Týnce nad Labem. Tyto nahradily dvě již nevyhovující řezačky, instalované v roce 1885. Rovněž byla v tomto roce provedena rekonstrukce řízkové a kalové stanice. Pro vyvážení řízků byl zakoupen u firmy Fr.Wiesner dopravník na řízky dlouhý 90m a na vyvážku kalů dodala stejná firma visutou lanovou dráhu s pevnou kolejí a se samočinně vyklápěným vozíkem.
V roce 1921 odstoupil ze zdravotních důvodů ředitel cukrovaru Borovec a byl ve funkci nahrazen technickým ředitelem Kalinou, působícím ve zdejším cukrovaru od roku 1909. V tomto roce byl cukrovar také takzvaně „porolničen“. Vydáním nových řepařských podílů, které získali především rolníci, se změnila majetková struktura podniku. Základní kapitál byl zvýšen na 850 000, Kč. V roce 1922 došlo k přestavbě bývalé stodoly, v době 1. světové války vojenské prádelny, na byty pro dělníky z cukrovaru. Tento dům č.p. 469/IV (U Kapličky) byl donedávna znám jako ubytovna občanů méně přizpůsobených současným trendům bydlení a v roce 2008 byl zbořen.V říjnu 2009 byla zahájena na jeho místě stavba tzv. Domu na půl cesty. Rovněž se ukázala nutnost přeložit filiální váhu z Tuněchod do Úhřetic, to však mělo za následek soudní spor s cukrovary Hrochův Týnec a Rosice u Chrasti. Chrudimský cukrovar obhájil tento přesun až v roce 1923 u soudu třetí instance v Brně. Ve stejném roce také cukrovar investoval do další větve vlečkového systému. Tato odbočovala od vlečky lihovarské a vedla podle plotu cukrovaru. Byla doplněna kolejovou váhou s váživostí 400q a zařízením pro elektrický posun.
Roku 1924 pak byla na žádost dodavatelů z obcí Kočí a Vlčnov zřízena filiální váha cukrovaru chrudimského přímo na nádraží ve Slatiňanech. Také zadinová stanice k získávání třetího produktu surového cukru, která svou zaostalostí patrně neměla obdoby v celém Československu, byla konečně v tomto roce rekonstruována, důvodem byl jistě i blížící se termín konce daňových úlev pro investice tohoto druhu. Hlavní objem dodávky získala domácí firma Wiesner, dodala 6 refrigerantů, 1 vakuum, 5 odstředivek, různá dopravní zařízení a také rezervoár na melasu – ten stál až do 90. let v místě dnešního hlavního vjezdu do areálu.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2011

GPS souřadnice: 49.95584N, 15.80089E

Autor: Ing. Vlastislav Smutný
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011


Obrázek z odhalení pamětní desky obětem války 4.5. 1947. Před budovou kanceláře cukrovaru hovoří ředitel Ing. Jan Kučera
27. 8. 1888 byla zaregistrována ochranná známka cukrovaru tvořená písmeny „ A C CH “, umístěnými v trojúhelníku.






Předchozí článek: Stavbou roku Pardubického kraje pekárna i administrativní centrum
Následující článek: Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Židovská synagoga v HEŘMANOVĚ M2STCI.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Jiljí opata v NASAVRKÁCH.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na ANDRLOVĚ CHLUMU u Ústí nad Orlicí.

ORLICKOÚSTECKO: Most přes PASTVINSKOU PŘEHRADU zbudovanou v letech 1932 - 1938.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na SUCHÉM VRCHU u Králík.

SVITAVSKO: Vstupní brána MORAVSKOTŘEBOVSKÉHO zámku

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jiří v RADHOŠTI. V jeho sousedství je dřevěná zvonice z roku 1773.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml