Sdružení přátel Pardubického kraje

Eozoonasu Canedense v Krouně


29.06.2013 Krouna má malé tajemství evoluce-počátky vývoje života na zemi. V Krouně, na jejímž katastru se nacházel za Rychmburského panství (v oné době v držení Thun-Taxisů) vápencový lom, kde se ručně těžil vápenec a pálilo vápno (byly to Vápenky krounské, někdy také nazývané Rychnovské), byl v roce 1876 v tomto činném lomu lomařskými dělníky nalezen (odkryt) geologický fenomén, popsaný jako EOZOONAS CANADENSE, který je svým způsobem unikátní. Lomařskými dělníky byl předán řediteli hlinecké měšťanské školy panu Jindřichu Rozvodovi1), který jej popsal. Předem pro čtenáře tohoto článku uvádím, že nejsem exaktním vzděláním geolog nebo dokonce paleontolog, ale pouze zvídavý amatér. Eozoonas Canadense (volně přeloženo: „Kanadský jitřní živočich“ nebo také „růže úsvitu Kanady“), byl vzat mnohými paleontology jako doklad jednoho z evolučních stupňů určujících přechod od anorganické hmoty k „živé“, organické. To bylo i tvrzení Dr. W. Dawsona, šéfa kanadského geolog. institutu. Někteří odborníci však tvrdili, že Eozoonas Canadensis (E. C.) je anorganického původu, metamorfovaný produkt vysokých teplot a tlaků. Údajnou tečku za E. C. udělal jeho nález ve vápencových blocích vyvržených sopkou Vesuvem v roce 1894. V šedesátých letech 19. století byla snaha tyto primitivní organismy najít. Trvalo možná tisíciletí, než se vytvořily podmínky, za nichž došlo k dalšímu kroku kupředu a z beztvaré bílkoviny vznikla buňka.

Nejdříve se vyvinuly podle mnohých paleontologických záznamů nesčetné druhy bezbuněčných a buněčných prvoků, z nichž nám zůstal zachován pouze Eozoon Canadense a z nichž některé se postupně diferencovaly v první rostliny, jiné v první živočichy. Avšak to je jen jedna z teorií. Ve vápencovém krounském lomu byly dle svědectví (viz dále) nalezeny ještě další fosilie dle písemného vyjádření pana Jaroslava Bureše (Č.p. 210, nar. 1. 5. 1918, + 6. 1. 1993), jehož děda v lomu pracoval. Takže zcela evidentně se jednalo o větší uložiště fosilií. Byly zde nalezeny např. akumulace lastur, schránky mlžů, ústřic a dalších fosilií. Dále zde byli dle tohoto písemného vyjádření i ústního podání nalezeni i hlavonožci ve vápencovém kameni. Bohužel se vše nedochovalo. Není k nalezení ani onen unikát Eozoon Canadensis, přesněji řečeno není v depozitářích okolních regionálních muzeí nebo Nár. muzea v Praze. Velmi zajímavá je však zpráva šéfa komise pro pořádanou geologickou výstavu z kanadské provincie Nové Skotsko v Halifaxu. Cit.: „Obecná paleontologie je prezentována dvěma sbírkami. Eozoonas Canadensis a fosiliemi z období vývoje lidstva. Fosilie jsou kanadské, české, anglické, z Nového Skotska, francouzské a americké a patří do období Eozonic, Paleozoic, Mesozoic a Cainozoic.“ V této zprávě se tedy objevuje zmínka o exponátu či exponátech z Česka. V roce 1858 nalezl zaměstnanec Kanadského ústavu pro geologický výzkum několik zajímavých vzorků hornin a předal je siru W. Dawsonovi. Mezi nimi byl onen unikátní vzorek horniny, který W. Davson popsal a určil jeho stáří na 3,4 miliardy let a nazval jej Eozoonas Canadense. Evolucionisté byli nadšeni, protože měli před sebou chybějící článek mezi neživou a živou hmotou. Faktem zůstává, že nebyly nalezeny starší horniny. Dr. W. Dawson v roce 1897 sepsal o Eozoonu Canadense dílo „Pozůstatky prvotního života“. Dnes již víme, že Dawsonův nález byl anorganického původu. Samotného Darwina kanadský nález potěšil a Eozoonas Canadensis se objevil ve čtyřech vydání jeho knihy „O původu druhů“ (1859). Pokusy paleontologů rekonstruovat staré ekosystémy jsou podobné snaze sestavit puzzle, ke kterým chybí obrázek na krabici a navíc chybí většina kousků. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se podařilo nalézt uvedený fenomén, tak by srdce každého paleontologa začalo rychleji bušit. Podle pana ředitele Rozvody došlo k neobvyklému uchování fosilizace. V každém případě je to rarita. Z dostupných pramenů jsem zjistil, že jsou popsána pouze tři (??) naleziště ve světě. Zatím se mně nepodařilo po několikaletém pátrání objevit byť jen stopu po uváděném unikátu. Ředitel měštanské školy v Hlinsku pan Rozvoda (po nálezu E. C. i nadále spolupracoval s lomařskými dělníky v Krouně) nabýval vzdělání na universitě ve Vídni, kde studoval přírodní vědy a také na pražské universitě. Ten nález popsal jako E. C. a m.j. uvedl: „složen ze střídavých vrstev bílého calcitu a zeleného serpetinu. V bílem calcitu nalezeny chodbičky „dírkovce“ Eozoonasu Canadense“. Pravdivost by se dnes dala mnohem snáze doložit např. porovnáním s kanadským nálezem. Nález prý byl naposledy vystavován v roce 1908 v Hlinsku při regionální výstavě Hlineckého spolku muzejního. „V síni VI. byly umístěny velmi bohaté a pečlivě srovnané sbírky hornin a zkamenělin. Sbírky tyto tvořily vším právem korunu celé výstavy…,“ popisuje tyto Karel Adámek z Muzejního spolku hlineckého. Výstava trvala od 28. 6. 1908 do 19. 7. 1908. Nejrozsáhlejším oddělením bylo oddělení mineralogické a geologické, jež obsahovalo soustavně uspořádané nerosty a horniny z Království českého, Korutan, Haliče a jiných zemí. Dále pak značnou sbírku zkamenělin, zvláště pak českých. Poté následovalo oddělení, v němž byly zařazeny horniny a nerosty okresu hlineckého. Zde na této výstavě byl údajně dle vyjádření otce pana Jaroslava Bureše Eozoonas Canadensis vystavován. Od té doby jej nelze dohledat. Pravděpodobně skončil v nějaké soukromé sbírce, proto i můj dotaz na Národní muzeum v Praze (aby pátrání bylo úplné), protože jedna z hypotéz směřovala k předání, včetně několika dalších exponátů z hlineckého muzea, právě tam. Dle vyjádření Národního muzea v Praze však tam nález nikdy nebyl zaregistrován. Národní muzeum v Praze (oddělení paleontologických sbírek) neví o ničem, co by se k této záležitosti vztahovalo. A jeho reálný osud si netroufají odhadnout. V blízkosti uvedené lokality, v obci Rychnov byl nalezen Asbest (česky osinek) , tmavozelený minerál ze skupiny silikátů (křemičitanů), které se v přírodě vyskytují ve dvou hlavních skupinách buď jako amfi boly nebo jako serpentiny! Je to jen další důkaz toho, že v dané lokalitě se zelené serpentiny s vysokým obsahem kalcitů skutečně vyskytovaly. Několik poznámek k vápencovým lomům – Vápenkám dle písemného svědectví pana Jar. Bureše a Chalupníkovy kroniky: „Vápno se zde pálilo od roku 1720. Vápenky i lomy patřily vrchnosti rychmburské. Roku 1834 byly lomy odvodněny zvláštní štolou, jež je 80 sáhů dlouhá a 8 sáhů do výšky. Kdosi nalezl zde i malé krápníky. Odvodněním lomů zvýšil se pak výnos lomů na 160–170 metrů krychlových. Dělníkům vyplácelo se denně 12 krejcarů konver. měny za krychlový sáh. Vytěžený zrnitý vápenec pálil se pak v šesti pecích. Na vypálení 36 krychlových stop vápna bylo zapotřebí 2 krychlových sáhů měkkého dříví, 60 krychlových stop roští. Největšího výnosu docílilo se zde v roce 1834, kdy se vypálilo 9 000 měřic tzv. vápna zednického neboli stavebního. Měřice vápna se pak prodávala za 24–30 krejcarů konv. měny. Vápna se užívalo také ke hnojení polí a ovšem pak i na bílení stavení. Dříví do vápenek museli sedláci za doby roboty voziti zdarma, čímž výroba páleného vápna nebyla tehdy tak nákladná. Když se však po zrušení roboty muselo vozkům platit za dovoz, začaly náklady převyšovat příjem, až nakonec musela rychmburská vrchnost těžby a pálení vápence úplně zanechati. Tím lámání a pálení vápence u nás navždy zaniklo“. Výskyt vápence byl také potvrzen u usedlosti č.p. 84 v Rychnově. Dále pan Jaroslav Bureš m.j. píše: „Chalupy, v nichž bydlel správce lomů a další zřízenci vápenek, prodala později rychmburská vrchnost soukromým osobám a tak kromě vysokých hald a „důlů“ nezůstalo po lomech a pecích ani památky“. Kdo koupil chalupy Vápenek? Cit. dále m.j.: „Můj děda Husák, který zde pracoval jako technik i jako tesař, koupil č.p. 210. Můj otec pak odkoupil sklepení a pece jako bouračku (stavební materiál), písemné doklady mám“. Lokalita „Vápenky“ byla navržena v roce 1984 MO ČSOP ve Skutči tehdejšímu OV ČSOP v Chrudim a tím uznána jako „Chráněná lokalita“. Vyskytoval se zde např. známý hvozdík pyšný, chráněný druh trávy, kavyl obecný a další řada chráněných druhů květin i trav. Moje poděkování za pomoc při mém pátrání po Eozoonu Canadense směřuje k paní ředitelce hlineckého muzea Vaškové a jejím kolegyním.

GPS souřadnice: 49.7763550N, 16.0276903E

Autor: Ing. Jan Věrtelář
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013






Předchozí článek: Pozvánka do Skutče
Následující článek: František Bílek a Ronov nad Doubravou


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Panské historické hranicní kameny na Svitavsku a Ústeckoorlicku
Židovský hrbitov a synagoga v Luži
Svitavskou pahorkatinou kolem památníku Vcelích matek
Chvaletická pahorkatina




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Václava v ŘESTOKÁCH z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Nově zrekonstruované náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jiří v DOLNÍ ČERMNÉ

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Františka Serafínského v CHOCNI.

SVITAVSKO: Vrch Kalvárie je známým poutním místem nad JAROMĚŘICEMI.

SVITAVSKO: Fontána na náměstí ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Hřebčín v KLADRUBECH NAD LABEM je jedním z nejstarších na světě.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml