Sdružení přátel Pardubického kraje

František Bílek a Ronov nad Doubravou

Busta

29.06.2013 Jméno českého sochaře Františka Bílka najdeme ve všech našich encyklopediích. Je dáván někdy do protikladu snad proti více známějšímu sochaři Josefu Václavu Myslbekovi (1848–1922). Oba šli svou cestou, která je oddělovala i názorově odlišovala. Zatímco Myslbek hledal cestu v národních dějinách se silným ohlasem na dílo Josefa Mánesa (Rukopisy) a religioznost světského rázu (geniální pomník kardinála Schwarzenberka, dnes v chrámu sv. Víta v Praze). I jeho jezdecké podání sv. Václava se stalo popravdě symbolem národním. Jestliže u Myslbeka jde o monumentální realismus, potom František Bílek se silnými náboženskými prožitky s použitím sochařské hlíny a dřeva vytvořil díla hluboce procítěná symbolismem s daleko silnější vazbou na doznívající secesi soustředěná do vyšší formy i obsahu již zmíněného českého religionismu.

Sochař, řezbář, výtečný kreslíř, grafi k, architekt a keramik byl žákem Akademie výtvarných umění v Praze, v atelieru prof. Maxmiliána Pirnera (1824–1924). Bílek se narodil v Chýnově u Tábora v jižních Čechách 6. Listopadu 1872. Byl mu osudem vyměřen věk téměř 70 let (1941). Jeho umění se rozvíjelo v řadě dalších zahraničních studií i za krátkodobých pobytů. V roce 1891, právě v čase, kdy české výtvarné umění přichází o jednoho z největších malířů Antonína Chittussiho (1847–1891), pobýval mladý Bílek u francouzského sochařského tvůrce na Akademii Colarossi prof. Injaberta. Pobyl zde jen rok (1891–1892), aby pochopil v té době zřídka používané dřevo a odnesl si do vlasti nezbytnou průpravu k mnoha mistrným dílům, která v sobě nesou hluboce citovou polohu a pokoru ve zvolených námětech. Bílkova dochovaná korespondence přiznává již jím vytyčenou životní uměleckouo cestu. Paříží prochází v úzkém přátelství s tam již žijícím Vojtěchem Hynaisem (1854–1925) a s jeho největší obdivovatelkou a přítelkyní českou malířkou Zdeňkou Braunerovou (1858–1934). Nějaký čas prodlel na studiích v Itálii, aby se do konce života usídlil v Praze a sptřídavě pobýval ve svém rodišti v Chýnově. V Praze je velice známá jeho vila se sousoším Komenského loučícího se se svou vlastí. Monografi e o jeho díle a osobnosti uvádějí řadu děl z jeho tvorby. Uveďme zde jedno, které stojí na samotném počátku. „Orba? – jest naší viny trest“. Připomeňme ještě dílo „Panna Maria“, což lze považovat za přípravu k jeho „Golgotě“, k níž provedl celé desítky kreslířských studií. Neúnavná píle a zaujetí pokračují až ke konci jeho životní pouti. S kresbou, která provázela jeho celý umělecký projev, si nesl dávku vrozené barvosleposti, takže jeho kreslířské výtvory i nutné přípravné skicy k příslušnému dílu a konečnému výtvoru jsou neseny v černobílých prozaických skladbách, naplněných citovými prožitky a hlubokým vyznáním zvolenému dílu. Jeho pocity a vnímání duchovna jsou vždy průvodním jevem jeho celoživotní umělecké cesty. Silně citově udržoval přátelství s Otokarem Březinou1) (1868–1929), jedním z největších básníků symbolistů tehdejší české básnické tvorby, i když při odporu lumírovské generace (Vrchlický) i při pochopení F. X. Šaldy (1867–1937) a F. V. Krejčího (1867–1941). Jen osud přivedl do Prahy Březinu z jižních Čech, právě tak jako Františka Bílka. Mystické založení provázelo oba tvůrce neobvyklým, nesmírným přátelstvím, jak dokazuje vzájemná korespondence. Do Bílkovy tvorby vstoupily i osobnost i dílo Julia Zeyera. Když tento básník a spisovatel umírá v roce 1891, vyšla i poslední básnická sbírka Březinova s Bílkovými kresbami, kde se Bílek projevil jako mystik a náboženský vyznavač, kdy byl vnitřně naplněn stvořením člověka, vidinami, alegoriemi a symboly až nadpozemskými. Aby svá díla zvýraznil, přidává k nim dlouhé nápisy s biblickým obsahem a náznakem cesty ke Kristu. Každý, kdo projde hlavním vchodem do pražského Chrámu sv. Víta v Praze na Hradčanech, je uchvácen jeho dílem „Kristus na kříži“ (1899), dřevořezbou vzniklou na popud Julia Zeyera. Jeho „Slepci“ tápající s napřaženýma rukama, „Žižka“, „Chelčický“ vyšli z jeho mysli a rukou « O. B. s rámem » jako desítky děl jiných. Není naším úmyslem hovořit zde o Bílkově celoživotní sochařské tvorbě. Zasluhoval by si to opět a také si již částečně zasloužil jeho nebývalý umělecko-historický projev v celé jeho šíři. My se zde dotkneme jeho vztahu k západní části východočeské oblasti, k Pardubicku, kde je a zůstává nejen v paměti, ale také v zachovaném díle jedna z jeho zastávek v celoživotním uměleckém přednesu. Tím místem je dnes město Ronov nad Doubravou, kam Bílka přivedly příbuzenské vazby k rodině bratrů Jaromíra a Viléma Nečasových. Tito rodem Pražáci zdědili právě ve jmenované obci stavení č.p. 1322) s rozsáhlou obecní parcelou č. 220 v Čáslavské ulici, jako dědictví po tamějším lékaři MUDr. Jaromíru Hrušovi (1806–1886). Oba bratři Nečasovi si parcelu podélně rozdělili. Jejich sestra Berta Nečasová (1882–1964) byla tehdy již ženou sochaře Františka Bílka, a tedy Bílek byl švagrem obou bratrů. Již v roce 1927 vytvořil Bílek jako architekt návrh na přestavbu zděného stavení, k němuž však nedošlo a po tomto záměru zůstal jen v plánech zcela ucelený architektonický návrh vsazený citlivě do zastavěného okolí. Jelikož se jedná v Bílkově stavitelské tvorbě o dosud neznámý architektonický záměr, lze tomuto tvůrčímu činu věnovat některé z našich příštích pojednání. Protože nedošlo, jak jsme se zmínili, k realizaci této přestavby, přišel MUDr. Jaromír Nečas s návrhem postavit na levé části parcely zcela novou vilu podle Bílkových návrhů3). Jeho plány, vnitřní i vnější členění jsou kreslířsky i v konečném reálu zachovány jako nebývale zajímavá stavba. Dům, nazvaný dnes „Galerie Antonína Chittussiho“, slouží jako státem chráněný objekt k příležitostným výstavám našich regionálních umělců, kdy na počátku stálo pochopení vedení města, ale i Ministerstva kultury a Národní galerie v Praze. I v tomto námi popisovaném místě by bylo možno zcela popsat Bílkovým talentem poznamenanou stavbu s pochopením vsazenou k objektu s přistavěnou věží, odkud je široký pohled na blízké táhnoucí se pásmo Železných hor. Dnes si všimneme Bílkovy sochařsky, řezbářsky i kreslířsky zachované pozůstalosti po MUDr. Jaromíru a Ludmile Nečasových. 4) Do fasády východní zdi je vsazena rozsáhlá terakota ve tvaru lunety o rozměrech 202x204 cm s názvem „Jak čas utíká“. Symbolické dílo, na první pohled zcela pochopitelné, je obloukovitě reliéfně vyklenuto do tří koňských těl s postavami mladíka sedícího v prvním rozletu do života. To je první lunetový plán celé plochy. Druhému patří další plasticky povýšená silueta nesoucí na koňské hřbetní části dvě lidská těla, z níž jedna znázorňuje již přibranou životní družku s lidským dotekem, objetím pro společné žití. Rychlý běh a kupředu nakloněná těla jsou výpovědí o zmáhání lidského údělu a životního prolínání společných osudů a dějů, souběžně nikoli lehkých, jak naznačují obličejové výrazy obou protagonistů. Třetím výjevem je zcela vlevo klesající koňské tělo s padajícím lidským, mužským tělem, se zcela jasným znamením konce životního údělu. Bezprostřední kuriozitou jsou v modelaci zanechané stopy Bílkových rukou při krouživém pojednání horních volných ploch. Bedlivým pohledem lze nalézt i Bílkův daktyloskopický otisk palce jeho ruky. Zde je nutno připomenout, že dílo mělo být vsazeno ve venkovní stěně původního nepřestavěného sousedního domu, jak o tom svědčí zachovaný fasádní nákres zamýšlené, ale nerealizované přestavby, což jsme již připomněli psaným rokem 1927. Na realizované vedlejší vile je potom ještě do severní stěny vsazen reliéf „Kristova podobizna“ (60 x 80 cm) s nápisem na kovovém rámu: „Kéž jsme Tvým slovům půdou dobrou“. Podle ústního sdělení MUDr. Jaromíra Nečase se jednalo o zpodobnění Bílkova snu, kdy v něm rozmlouval s Kristem. Proto také na všech plastikách, kde Bílek později použil a vyryl či vymodeloval Kristovu tvář, vycházel vždy z této podoby. Není však vyloučeno, že Kristovy obličejové rysy již znal a dříve viděl na středověkých malbách Mistrů Třeboňského a Vyšebrodského. Připomeňme Bílkovu „Křížovou cestu“ v kolínském chrámu sv. Bartoloměje. Zcela mimořádným prostorem vily je vnitřní, centrální stavebně převýšená hala s okolním dřevěným zábradlím, v němž příčky tvoří stylizované kořeny, větve a koruny borovice, zhotovené v dubovém materiálu. K pravé stěně je pak postavena Bílkem navržená velká knihovní skříň, opět se stylizací borovicových stromů a v horní horizontále se třemi lidskými dlaněmi, z nichž v jedné je v držení známý a používaný tvar lidského srdce jako symbol života a lásky udržovaný nad myšlenkami uloženými v knihách. Halou pak vede schodiště do prvního patra. Dům byl obytně navržen tak, aby každý člen rodiny měl svoji vlastní místnost, a tím i soukromí. Kuchyň a spíž jsou společné. Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje 1/2013.

GPS souřadnice: 49.8881989N, 15.5320678E

Autor: Zdeněk Sejček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013


Portrét ženy
Portrét muže






Předchozí článek: Eozoonasu Canedense v Krouně
Následující článek: Rohoznický lovecký zámeček - chátrající památka


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Máří Magdaleny ve VČELÁKOVĚ, postavený v letech 1844 až 1848 na místě starší stavby.

CHRUDIMSKO: Toulovcova rozhledna v oblasti TOULOVCOVÝCH MAŠTALÍ

ORLICKOÚSTECKO: Kostelík v DLOUHÉ TŘEBOVÉ.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jiří v DOLNÍ ČERMNÉ

ORLICKOÚSTECKO: Budova Muzea řemesel v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Vrch Kalvárie je známým poutním místem nad JAROMĚŘICEMI.

SVITAVSKO: Klášterní zahrady v LITOMYŠLI zdobí sochy Olbrama Zoubka.

PARDUBICKO: Dominantou náměstí v LÁZNÍCH BOHDANEČ je původně renesanční radnice s podloubím a kostel sv. Máří Magdaleny.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml