Sdružení přátel Pardubického kraje

František Továrek

22.05.2016 * 29. 9. 1915 Konice +11. 1. 1990 Jevíčko

Angažovaný učitel, vlastivědný pracovník, spisovatel, žurnalista, reportér, básník, historik, folklorista, přítel Zakarpatské Ukrajiny, překladatel, zanícený turista, fotograf, botanik, průkopník skautského, později pionýrského hnutí s letními tábory, ale hlavně úžasný člověk a kamarád, jak říkali jeho první táborníci a spolupracovníci.
Jeho životní cestu poznamenalo několik milníků. Především to byla Konice, kde se narodil a vychodil čtyři třídy obecné a dvě třídy měšťanské školy, dále prostějovská reálka (1927-1933), pedagogická akademie v Praze (1933-1935), učitelské působení na Zakarpatské Ukrajině (1935-1938) a pak už Jevíčko s malou přestávkou na učilišti ve Velkých Opatovicích (1963-1967).

František Továrek je bytostně spjat s několika krajinami. Učarovala mu Drahanská vrchovina kolem jeho rodné Konice s Průchodnicí a Zkamenělým zámkem v Javořičském krasu, Roudná cesta s výhledem po celé severní Moravě, Nectavské údolí a Kladecká dolina. Malá Haná, která s tímto půvabným koutem naší vlasti bezprostředně souvisí, a kde v kraji předků po meči i po přeslici mu byl bratrem každý kámen a keř. (Továrkův rod totiž pochází z Bělé u Jevíčka). Dále pak Jižní Čechy, zádumčivý kraj se zrcadly rybníků, odkud měl svoji manželku, se kterou vychoval dceru a syna. Praha, která mu nabídla poklady své historie, svou krásu a otevřela cestu ke svému povolání. Svaljavská kotlina pod poloninou Boržavou na Zakarpatské Ukrajině, krajina nedozírné krásy, lásky a hloubavosti. Na Slovensku všechny hory, ale přece jen ze všech nejvíce ty na Liptově, kde vedl se svými přáteli z jevíčské ZDŠ a rodinou více jak 23 letních táborů
Narodil se 29. 9. 1915 v Konici okres Prostějov. Bylo to ve druhém roce první světové války a jeho otec, obuvník, musel brzy narukovat na ruskou frontu. Byl tam dvakrát raněn a pracoval v dnešním Volgogradu v továrně na obuv. Domů se vrátil v roce 1920. Největší starost o rodinu padla na bedra matky. Ale ta ji nesla jako ostatní příkladné mámy statečně a hrdě. Především ona vštípila synkovi lásku k pravdě, smysl pro čest, byla mu příkladem houževnatostí a pracovitostí. Dala mu schopnost milovat přírodu a vše krásné v ní. V domku pod „pešunkem“ pod jejíma láskyplnýma rukama rozkvétalo vše, i okna i zahrádka. Milovala květiny louku, les, jak by je tedy neměl rád i ten, kterému dala život. V rodinném kruhu ožívala i poesie starých lidových zvyků a pověstí. Vyprávěly se nedávné příběhy z války i staré zkazky o kopci Loupežníku, Slámově louži, o Bezedné studánce na Otinsku. A na to Otinsko, tehdy ještě nepostižené melioracemi, se také chodilo. Mladému snílkovi se poprvé ukázali v dálce hory (Jeseníky), aby ho poté stále a stále přitahovaly. Na Otinsku tenkrát rostla vachta, kvetl tam mečík, nadnášely se břízky a olše a mezi nimi se proháněl vítr, takže tady a nikde jinde, táhla vojska, odehrály se všechny bitvy, ale jezdil tu i Toman za lesní pannou. Doma se i hodně četlo. K nejoblíbenějším knihám patřili spisy Jiráskovy, Třebízského, Němcové, Raisovy, Novákové atd., ale i pozapomenuté J. F. Karase, který psal o Sulíkovi z Konice v souvislosti s rytířem Janem z Chudobína a Žižkou.
V Konici vychodil František Továrek čtyři třídy obecné a dvě třídy měšťanské školy. Vděčně vzpomínal na svoji první učitelku. Jednou zavedla své prvňáčky k mohyle na Březském vrchu a navodila takovou atmosféru, že její slova: „Děti, toto je náš domov“ se natrvalo vryly nejen do paměti, ale i do jeho srdce. Měl štěstí na řadu výborných učitelů na konické měšťance. Byl to dějepisec a povídkář V. Klemsa, botanik B. Mrákava nebo estetik K. Slepička.
Počátky skautingu v Konici sahají do května roku 1920, kdy vznikla samostatná hlídka Svazu Junáků-skautů Republiky Československé. Postupně se hlídka rozrostla v samostatnou družinu a oddíl. Na přelomu roků 1922/1923 většina členů dosáhla šestnácti let, tak se první oddíl přeměnil na družinu „oldskautů“ (starších skautů), kteří si říkali Horní chlapci. Jejich družina pak fungovala až do rozpuštění Junáka nacisty 28. října 1940. Ve 30. letech Horní chlapce vedl Oldřich Továrek – Oldon, starší bratr Františka, který byl jako jediný konický skaut držitelem nejvyššího oldskautského vyznamenání – Stříbrné syringy. Když bylo Františku Továrkovi deset let, strávil se svým o osm let starším bratrem svoji první noc ve volné přírodě. Nebylo to nic slavného. Na smrkových větvích pod přikrývkou z koňských houní klepal kosu. Ale to ráno! Právě začínal květen, vycházelo slunce, všude se třpytila rosa, a krásnější ptačí koncert ještě nikdy neslyšel. Poznal, stejně jako slavný zálesák a spisovatel E. T. Seton, trýzeň žízně. O deset let později jí pak ještě daleko více poznal v Karpatech, které tak učarovali Jaromíru Tomečkovi, že v něm probudily spisovatele. Seton se však nespokojil pouhým poznáním. On hloubil studnu, aby z ní jiní mohli pít. Tou studnou byly jeho knihy, stejně tak jako knihy Františka Továrka. Období 1928 – 1934 konických skautů je potom zahaleno tajemstvím. Nedochovala se z této doby totiž kronika. Ví se jenom, že v roce 1931 se vůdcem oddílu stal František Továrek. Koncem roku 1935 končí jedno z nejplodnějších období v činnosti konického oddílu – František Továrek dostudoval učitelský ústav a byl přeložen na Podkarpatskou Rus.
Ale nepředbíhejme. Z konické měšťanky přestoupil na prostějovskou reálku, která byla školou přísného režimu. Ale i zde působili profesoři opravdu hodni toho jména. Češtináři Janoušek a Tomášek, historik Drápal, tělocvikář Dr. Linhart, svobodomyslný, nesmírně lidský Dr. Černík. Při tomto studiu neměl venkovský chlapec na růžích ustláno. Často nebylo na svačinu, na vlak a někdy ani na oblečení. Dr. Černík říkal: Já vím Továrku, že bys potřeboval šaty. Tak proč si, ksakru, nepodáš ke mně žádost. Jeho snem bylo stát se učitelem. To znamenalo další dva roky studia v Praze na pedagogické akademii. Pomohl starší ženatý bratr Oldřich se svou rodinou, tehdy již také učitel. Sen se dařilo plnit hlavně díky Dr. Ferdinandu Karafiátovi, známému lidumilovy, který na Františkovo studium přispíval stokorunou. Měl však jednu podmínku, že se to nikdo nedoví. O obuvníkovi Továrkovi a doktorovi-lidumilovi-Karafiátovi se zmiňuje i spisovatel Konického původu Bohumil Hrabal ve své knize Taneční hodiny pro starší a pokročilé. A pražský student obrací v kapse i dvacetník, má-li si koupit sodovou vodu, když právě v korunových sešitech vycházejí spisy Josefa Svátka. Jinak Praha let třicátých a dvouletá pedagogická akademie, vydržovaná odborovou učitelskou organizací, s možností navštěvovat přednášky na přírodovědecké fakultě UK, to byl obzor. František Továrek studoval pedagogiku u Dr. Příhody i u Dr. Chlupa, psychologii u Dr. Klímy. S praxí se seznamoval na pokusných školách v Michli a Nuslích. Na pedagogické frontě to tehdy doslova vřelo. Jednalo se o globální metodu při výuce čtení, byla propagována myšlenka jednotné školy.
Velmi dobře připraven nastupuje František Továrek svou učitelskou dráhu 1. 9. 1935 ve Dzbelu u Konice. Bylo to tak zvané praktikantské místo, což znamenalo první tři měsíce učit zdarma a pak za 280,- Kč měsíčně. Nebylo to ani k životu, ani k smrti. Opět pomáhá bratr. Mladý učitel nastupuje 1. října téhož roku na místo pomocného učitele ve Svaljavě na Podkarpatské Rusi. Za rok je jíž řídícím učitelem na jednotřídce v nedalekém Holubiném, kde poznává i svou budoucí manželku, která tu působila jako učitelka v mateřské škole. A nemohlo pro něho být lepší školy života. Vliv tří let strávených na Zakarpatsku byl na něm patrný. Malotřídní škola a jednotřídka zvlášť a ještě k tomu s dětmi, které se z „jidiš“ prokousávaly obtížemi českého jazyka, jímž navíc se dostávaly do slovní zásoby výrazy ukrajinské nebo maďarské, to byla teprve ta pravá zkouška učitelské dospělosti a způsobilosti. Nedořešené sociální problémy, bída, hlad a naproti tomu kouzelná panenská příroda Poloninských Karpat, úžasné bohatství folklóru Zakarpatských Ukrajinců, jejich bájeslovná intuice, jejich fortel při práci se dřevem, kroje, kraslice, kolomyjky to vše emocionálně působilo na mladého učitele. Chtěl obsáhnout vše. Sbírá kolomyjky a písně, zapisuje pověsti a pohádky, dětské hry, lidové zvyky, píše příběhy i verše, stále víc miluje kvetoucí poloniny.
Před vánocemi roku 1938 se nuceně vrací domů. Ukrajinu totiž zabrali Maďaři a Češi museli odejít. Po návratu vypomáhá na jednotřídce ve Štarnově a prakticky od 15. března 1939 (ve skutečnosti až od září) nastupuje na Měšťanskou školu v Jevíčku. Během jednoho roku je hotov se zkouškou způsobilosti vyučovati na měšťanských školách, založí rodinu a pokračuje v práci, kterou začal na Zakarpatské Ukrajině, i když pochopitelně ve zcela jiné rovině. Možností v tom směru je stále méně, zato obav o osud národa i starosti o prostou životní existenci stále více.
Ve městě se zapojuje do činnosti místních skautů. Navázal styk se skautskými činovníky bratry Fandrlíkem a Plajnerem. V Jevíčku si jako první uvědomuje myšlenku nového hnutí Jindřich Malec tehdy předseda jevíčského sportovního klubu. Postřehl odezvu Svojsíkova snažení v jevíčské mládeži a přičinil se o to, aby při SK došlo k založení odboru skautů. Stalo se tak jednomyslným hlasováním na valní hromadě 15. 1. 1922. Profesor Malec se stal prvním vedoucím odboru, kterému z Prahy přidělili název Sdružení svazu skautů republiky československé – odbor SK Jevíčko.
Po osvobození v roce 1945 se František Továrek angažuje na různých místech veřejného života. Je aktivním členem mnoha organizací NF, zastává řadu funkcí, pracuje literárně, dopisuje do mnoha časopisů a navazuje kontakt se Zakarpatskou Ukrajinou. Významnou složkou v jeho činnosti je práce v tělovýchově a v dětském hnutí. Jako učitel měl vždy smysl pro novátorství.
Po obnovení skautingu v Jevíčku 3. června 1945 se opět zapojuje do tohoto dění. Stává se předsedou instruktorského sboru na rozvoj junáckého hnutí.
Pionýrská organizace Junáka vznikla 24. dubna 1949. Z počátku pionýři a skauti velmi dobře spolupracovali, ale tímto sjednocením byla skautská organizace v podstatě zrušena a zůstala jen pionýrská organizace jako součást ČSM. Tato situace je popsána v knize Z jiskry plamen (Státní pedagogické nakladatelství Praha 1950). Za kalného podzimního dne roku 1949 sešla se v tmavé klubovně na Kostelní ulici v Jevíčku početná schůze mládeže. Od památných květnových dnů roku 1945 to byla pravděpodobně chůze nejpočetnější a nejbouřlivější. V tisku proběhlo, že se formují první pionýrské oddíly a my se máme dnes rozhodnout. Dříve nebo později bude pouze jediná dětská a mládežnická organizace a nebude existovat mimo školu. Padaly názory, že nechceme mít se školou nic společného. Vznikla pře, která pro nejmladší účastníky byla absolutně nesrozumitelná. Žádná námitka nezůstala bez odpovědi. Ale kdo novou perspektivu viděl tak jasně? František Továrek se rozhodl pracovat s dětmi dál ovšem pod jinou hlavičkou. Dnes můžeme konstatovat, že to bylo rozhodnutí správné. Kontinuálně totiž přešla myšlenka lásky ke slovenským horám, flóře, fauně a úžasným lidem až do roku 1989 a pokračuje dodnes. František Továrek se hlavně věnoval otázkám výchovy mimo vyučování a prakticky se podílel na jejich řešení. Stál u kolébky pionýrského hnutí v Jevíčku a jako první u nás přišel s myšlenkou vybudování síně tradic. Bylo to 15. března 1958. Prosazoval samostatné prázdninové tábory jednotlivých škol. Byla totiž zažita pouze rekreace odborová. František Továrek je zakladatelem putovních pionýrských táborů. Již v roce 1950 se skupinka jevíčských žáků zůčastnila putovního tábora s názvem Stezkami bojů. Trasa vedla z Rajeckých Teplic přes Kunerad na Velkou louku, přes Polom ke Strečnu, na Suchý vrch, na Malý a velký Kriváň, k Mojžíšovým pramenům, k Šutovskému vodopádu a do Kralovan. Také byl zakladatelem tradice stálých táborů, která začala v roce 1953 v Zázrivské dolině v Malé Fatře táborem Jánošík. Pokračovala v dolinách Lubochňanské, Revúcké, Ráčkové, Jánské a dnes Bobrovecké v Západních Tatrách, kam tábory v roce 1960 František Továrek přesunul. Zúčastnil se více jak 40 stanových táborů na Slovensku. V důchodovém věku od roku 1977 už jen jako pozorovatel a rádce. Jeho poslední tábor měl název Ohnivec a uskutečnil se v červenci roku 1989.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje 1/2016.

Autor: Ing. Roman Müller, hlavní vedoucí tábora
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2016




Předchozí článek: ZAJÍMAVÁ NAUČNÁ STEZKA NEJEN PRO DĚTI
Následující článek:


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Bartoloměje z roku 1397 v KOĆÍ s dřevěnou zvonicí z roku 1666 a krytou chodbou.

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Pomník obětem z první světové války v DOBŘÍKOVĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí v ČESKÉ TŘEBOVÉ s kašnou a starou radnicí.

ORLICKOÚSTECKO: Dělostřelecká tvrz BOUDA u Králík.

SVITAVSKO: Kostel sv. Jiří v KUNČINĚ.

SVITAVSKO: Kostel Povýšení sv. Lřížev LITOMYŠLI, nejvýznamnější památka z předhusitského období.

PARDUBICKO: Zámek je domimantou městečka CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml