|
| |
|
Jan Vincenc Diviš (1848 – 1923) a Přelouč v díle jeho vnuka básníka Ivana Diviše
2.03.2012 Jednou z nejvýznamnějších osobností Přelouče byl ředitel tamnějšího cukrovaru a později i starosta města Jan Vincenc Diviš, narozený 6. dubna 1848 v Pardubicích v rodině krupaře (Pernštýnská ul. čp. 38). Jeho bratři se rovněž stali významnými osobnostmi: Václav (1839 – 1934) známým archeologem a Ferdinand Hugo (1837 – 1870) oblíbeným sezemickým líkařem. Jan Vincenc vystudoval reálku v Pardubicích (maturoval 1865) a po ní pražskou techniku. Od roku 1871 byl adjunktem pardubického cukrovaru a od roku 1879 pak ředitelem cukrovaru přeloučského. Jeho vnuk básník Ivan Diviš (nar. 18.9.1924 v Praze, zemřel r. 1999) jej charakterizuje ve svých vzpomínkách „Teorie spolehlivosti“ (vyd. TORST Praha 1994) takto: „Dědeček Jan Vincenc, v bohémě asistent prof. Barranda (Joachim Barrande 1799 – 1883, francouzský paleontolog – pozn. J.K.), chemik a heraldik, numismatik, anglista, učenec, v mládí hřešil básněmi, pak psal odborné stati z cukrovarnictví.“ Z těchto odborných statí uveďme“ Rukověť rozborů cukrovarských (1872), Pokroky průmyslové a národopisné (1874), Předběžná zpráva o metodě zkoušení řepy (1880), O českém cukrovarnictví (1888), pardubický tisk Příspěvky k dějinám českého cukrovarnictví od roku 1830 do r. 1860 (1894), Příspěvky k dějinám průmyslu cukrovarnického (také 1894), Čištění odpadních vod (1903), několik vzpomínek na založení cukrovaru v Přelouči (Přelouč 1920), Vzpomínky cukrovarníka 1866 – 1874 (1923). Heslem Cukrovarnictví přispěl i do Kroniky práce J.V.Jahna (1879), přispíval i do Časopisu cukrovarnického, Cukrovarnických listů, Osvěty aj. Publikoval i německy: Die Wiederbelehnung der Knochenhohle (1875) a Elektrischer Zählapparat (Kolín 1883). Na fyzikálním a chemickém základě se zabýval také sacharometrií. Z beletrie překládal dobrodružné romány J. Verna. Jako c.k. konzervátor památkové péče publikoval řadu odborných článků z genealogie, umělecké historie a archivnictví Pardubicka. Uveďme například: Genealogische Studien aus Pardubitz (1897) a dva pardubické tisky O starých památkáhc uměleckých a historických chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích (1908) a Studie rodopisné města Pardubic (1908). V jeho literární pozůstalosti v Pardubickém Slavínu VČM se nacházejí i německé práce Das Stadtarchiv in Pardubitz a Stadtarchive in Ostböhmen. Zemřel 13. října 1923 v Praze. Po určitou dobu užíval s bratrem Václavem (1839 – 1934) neoprávněně šlechtického titulu. Jan Vincenc „se nechal přesvědčit, že jeho rodina pochází z … Čisteckých ze Šerlinku, a tak oba bratři od roku 1882, kdy se jim dostalo i úředního povolení, tohoto titulu užívali. Časem se ukázalo, že jde o podvrh a rozhodnutím c.k. místodržitelství v Praze bylo r. 1910 toto oprávnění rodině Divišových odňato a bylo nařízeno vyškrtnout šlechtický titul v matričním zápisu“, uvádí Mgr. E. Hlbrštátová. Je málo známo, že 5 Divišových fotografií zdobí též vlastivědnou monografii Pardubicko-Holicko-Přeloučsko, kde je m.j. k dispozici i foto jeho vily v Přelouči a národopisného salonu v ní. Ve válečném období 1914 – 1919 byl za Staročechy (NS) starostou města Přelouče, od roku 1885 také členem výboru Občanské besedy. Básník I. Diviš, vnuk J.V.Diviše, vzpomíná rád na dědečkovu vilu v Přelouči (Nádražní ul. čp. 192), projektovanou i dokončenou architektem Rudolfem Kříženeckým, m.j. autorem významné budovy Občanské záložny v Přelouči stavěné v letech 1899 – 1900. Modelem pro Divišovu vilu byla pražská vila Amerika obývaná hudebním skladatelem A. Dvořákem. „Byly v ní 3 zahrady: jedna reprezentativní do ulice, druhá zelinářská, třetí rozlehlá, ruský sad, plná všelikého ovocného stromoví. K založení této zahrady pozval si dědeček s velikou výběrovou péčí pomology z Hradce“, vzpomíná I. Diviš, který jezdívál obvykle do přeloučské vily za babičkou (otcovou matkou) v době letních prázdnin. Vilu popsal takto: „V dědečkově vile v Přelouči bylo sice 11 místností, 5 půd, 2 toality, ale v celém domě netekla voda. Babička ve svých 75 letech vážila vodu ze studny naproti domu, ve stínu patriarchální lípy. Muselo se točit velkým kolem, ještě vidím nesčetnými doteky ohlazené držadlo, vysoustružené a habrového dřeva. Za pumpou byla studna, nepochopitelně a životu nebezpečně přikrytá ledajakými poloshnilými prkny. Jednou jsem po těch prknech poskakoval, někdo přiběhl a zděšeně mne odtáhl. Bylo to poprvé – a ne naposled -, co jsem ušel smrti. Můj tanec byl popudem, že i žena tak škudlivá, jako byla moje tetička, nechala studnu pokrýt solidními fošnami.“ A vnitřek vily? „V dědečkově pracovně v Přleouči stálo od let vikslajvantové sofa, na jehož ložnou plochou byla ohromná zásuvka. V ní slosovány ne desítky, ale stovky zápisníků, popsaných pracovními poznámkami. Dědeček zaznamenával trojjazyčně: česky, německy, anglicky – co zařídit v Hradci, co v Praze, ve Vídni, co v Pardubicích, co v Heřmanově Městci. těmi zápisníky jsem se prohrabával, venku svítilo slunce, ale jí seděl v dědečkově pracovně, hrabal se v knihách, šumoval po zásuvkách. Babička to viděla nerada, občas přišla zasáhnout, ale já to dělal vždy nanovo. V této pracovně se zrodilo všechno, co trochu umím, co můj život prokrvilo krásou, vítězstvím, neštěstím, bolestí, co jej učiňovalo obsažným.“ I.Diviš nám ve své knize uchoval i kouzelnou atmosféru přeloučských trhů, jež jeho dědeček tak rád fotografoval: „Každé úterý – anebove středu? – stoupli jsme si my kluci (s bratrem a bratrancem Jendou) na příčné, tarasivé břevno dřevěných vrat k babiččině vile v Přelouči a dívali se k železničním šraňkům (ostatně trati tzv. hlavního tahu), jak za nimi od Břehů, Lohenic, Výrovky a Mokošína, vesměs tuberkulózně zaměřených, táhnou do města na trhy. Bylo tak 8 ráno, za půl hodiny nato stálo to všechno nahoře na náměstí před budovou školy a bokem k Městské záložně v pohotovosti: krávy, telata, koně, vozy, selky a sedláci, drůbež, máslo, ovoce, zelenina, co dům dal. Babička třímala v ruce opotřebovanou kudličku s vyklenutým držadélkem, šla od nůše k nůši, ďobla tu, ďobla onde, koštovala, vše nejméň pětkrát, až u šesté selky se uráčila koupit a máslo zaplatit. Máslo bylo stlučeno na placku a svinuté složeno v křenovém listě. Třpitily se na něm bleděmodré, zamlžené krupínky mléčné vody. Je tomu už přes půlstoletí (psáno roku 1975 – pozn. J.K.), všichni jsou mrtvi, jen já ještě žiju a považoval bych za vysoký básnický výkon dokázal tu atmosféru věrohodně zbásnit. Tvrdím, že jsem jako kluk ještě počátkem 30. let zažil ve východních Čechách zbytky třetího baroka.“ Konec přeloučských radovánek vidí básník v letech 1931 – 38. „Bezstarostná bytost zalitá blahem. Dopoledne prováděli jsme své výzkumy na velké ovocné zahradě, odpoledne šli jsme na plovárnu. Takto den ze dne.“ Ve své knize vzpomíná i na dědova bratra Václava: „Nejstarší Sokol v republice, zemřel v devadesáti – usnul v zahradní besídce zahrady rodinného domu v Pardubicích, právě naproti Fantovce.“ Vzpomíná i na svého strýce, nejstaršího syna Jana Vincence, chirurga nitrohrudních orgánů akademika prof. MUDr. Jiřího Diviše (1886 – 1959), jenž napsal habilitační spis „O etice v chirurgii“, roku 1923 vykonal první vědeckou transfuzi krve v ČSR a roku 1926 operoval plíce s metastázou rakoviny. Proslavil se svou monografií „Chirurgie hrudníku“ Na III. chirurgické klinice v Praze byl předchůdcem prof. P.Pafka. Roku 1936 se stal prvním čestným občanem Přelouče. Autor: PhDr. Jiří Kotyk, PhD. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011 Předchozí článek: U Sebranic naleznete nejkratší funkční železniční trať Následující článek: Pardubičtí předkové spisovatele Egona Hostovského (1908 – 1973) Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
