Sdružení přátel Pardubického kraje

Josef Cibulka - historik umění


15. 03. 2007 Josef Cibulka - rodák z Ústí nad Orlicí, čtyři třídy obecné školy vychodil ve svém rodišti, jednu v německé škole v Lanškrouně stejně jako nižší gymnázium. Vyšší gymnázium studoval v Litomyšli studium, ukončil v roce 1905 maturitní zkouškou. Po maturitě vystudoval teologii na České koleji v Římě a přijal kněžské svěcení. Po návratu do Čech přednášel dějiny církevního zpěvu a hudby a církevního výtvarného umění na bohosloveckém učilišti v Hradci Králové. Zprvu se zdálo, že jeho životním osudem se stane hudba. Systematický zájem o dějiny umění shledáváme u něj až během první světové války, kdy pobýval ve Vídni. Svůj doktorát si Cibulka nostrifikoval na tamní univerzitě, kněžské povinnosti nezanedbával. Zrod samostatného československého státu znamenal - pro tehdy již uznávaného pedagoga i vědce - povolání k novým úkolům. Na pražské teologické fakultě přednášel dějiny církevního umění a křesťanskou archeologii.

V roce 1919 byl jmenován mimořádným profesorem dějin církevního umění a křesťanské archeologie na právě zří-zené bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Od roku 1922 byl nejprve mimořádným a od roku 1926 řádným profesorem na Karlově univerzitě v Praze. V letech 1923 - 1925 přednášel dějiny umění i na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze a od roku 1927 - 1950 i na filosofické fakultě Karlovy univerzity.
V roce 1927 se Josef Cibulka habilitoval také na filozofické fakultě české univerzity. Meziválečné období je pro něj obdobím vrcholných vědeckých výkonů. V pozadí Cibulkovy osobnosti učence a pedagoga tušíme však i další rozměr.
Na přelomu složitých let 1938 a 1939 byl Cibulka pověřen novým a závažným úkolem - vedením pražské Národní galerie (přesněji Státní sbírky starého umění). Změny, které v galerii jako její nový ředitel zavedl, byly převratné a téměř všechny obrátily dosavadní situaci k lepšímu. Důvodů bylo několik. Změnila se obecná funkce kultury, která (zase jednou) nahrazovala politiku.
Nový ředitel dovedl za tohoto stavu vytěžit pro galerijní sbírky maximum. Se šarmem a diplomatickým taktem dokázal během tří - čtyř let zařídit snad vše, oč se jeho zahořklý předchůdce, Vincenc Kramář, marně pokoušel dvě desetiletí. Cibulka rychle navázal zpřetrhané kontakty se starožitníky a soukromými sběrateli. Jeho kněžský stav mu otevřel dveře církevních sbírek. Politické poměry vrhly na umělecký trh díla, jaká by galerie za normálních okolností získávala jen stěží. Dvojnásob to platí o náku-pech v cizině (zmiňme jako pars pro toto alespoň akvizici Van Dyckova obrazu z Berlína, již Cibulka kouzelně odůvodnil skutečností, že "tento obraz je v Německu, pokud se týče sujetu, těžko prodejný" (jde o neárijský výjev s Abrahamem a Izákem). Abbého "diplomacie viržinka a koňaku" nesla své ovoce také jinde. Až na výjimky dokázal minimalizovat zásahy německé okupační správy do chodu galerie a sbírky pod jeho vedením nejenže přežily válku beze ztrát, ale byly bohatě rozmnoženy. Nic z toho nebylo samozřejmě zadarmo: ve smyslu hmotném i - mravním. Jen z matných náznaků se dnes domýšlíme, kdo všechno asi byl v oněch letech hostem páně profesorových opulentních obědů, připravovaných Cibulkovou výtečnou kuchařkou. Teprve nyní se přesněji mapuje rozsah uměleckého bohatství, které během 2. světové války plynulo do galerie z konfiskátů gestapa, schutzpolizei a z bezedných depozit Úřadu pro konečnou úpravu židovské otázky. Po válce se Josef Ci-bulka vrátil na obě znovuotevřené fakulty, teologickou a filozofickou. Jeho seminář křesťanské archeologie se stal, paradoxně ke svému názvu, líhní uměleckých histo-riků, specializovaných na barokní umění.
Únor 1948 přivodil zánik legendární profesorské generace, Cibulkův seminář byl zrušen, řada učitelů i čerstvých absolventů putovala v lepším případě do muzeí a památkových středisek, v horším pak do trestných vojenských praporů nebo rovnou do komunistických koncentračních táborů. Katolickou bohosloveckou fakultu vyčlenila nová státní správa v roce 1952 ze svazku Univerzity Karlovy a odsunula ji do Litoměřic. Tam s ní odešel i Josef Cibulka. Až druhá polovina padesátých let, a zvláště pak léta šedesátá, přinesla oživení. Abbé opět mohl (byť s omezeními) psát, cestovat, navázat zpřetrhané styky s kolegy a bývalými žáky. Cibulkův skon přišel v čase oživených nadějí, vystřídaných opětovným utužením nesvobody. Jeho smrt byla symbolem konce jedné "kun-sthistorické" epochy. Jestliže česká historiografie umění ve dvacátém století vytvořila konzistentní školu, pak je neodlučitelně spjata se jménem prof. Josefa Cibulky - vědce evropského formátu, jehož životní příběh v sobě nese tak mnohé ze všeobecného českého osudu ve 20. století.
Přes všechny pedagogické úspěchy, byla jeho hlavní činností vědecká práce v oboru starého světového a národního umění. Proslavila jej ve světě. Už v roce 1935 mu president Francouzské republiky udělil důstojnický kříž Čestné legie za zásluhy o lidstvo. V roce 1946 předsedal ustavujícímu zasedání UNESCO v Paříži - světové sekci pro archívy, knihovny a muzea. Byl dlouholetým sekretářem a od roku 1946 členem výboru ICOM (mezinárodní muzejní rada ).
Z jeho vědeckých prací je pro zdejší region významný "Soupis památek historických a uměleckých v okresu Lanškrounském", který vypracoval v polovině dvacátých let se svým žákem architektem Janem Sokolem. Knižně vydala Archeologická komise při České akademii věd a umění v roce 1935.
Zabýval se i studiem Korunovačních klenotů. Podílel se na jejich prvním vystavení v roce 1929 a před uložením po okupaci v říjnu 1945 posuzoval jejich pravost a stal se držitelem jednoho ze sedmi klíčů. Žádný z rozsáhlých výzkumů a ani stavební úpravy na Pražském hradě se neobešly bez jeho účasti. Na úpravě hrobky českých králů se setkal s architektem Kamilem Roškotem. Spolupráce přerostla v osobní přátelství, ze kterého mělo užitek i Ústí nad Orlicí. Jako odborný poradce Družstva pro postavení divadelní budovy v Ústí nad Orlicí doporučil vyhlásit užší soutěž mezi ústeckým architektem Jaroslavem Radechovským a tímto pražským architektem. Odborná komise, kterou sestavil z tehdejších nejlepších československých architektů, jednoznačně doporučila návrh Kamila Roškota. Ten byl na svojí dobu odvážný a mezi členy družstva vyvolal neshody. Josef Cibulka až tvrdohlavě prosazoval realizaci právě tohoto moderního návrhu.

Literatura: http://www.rodokmeny.kvalitne.cz
http://forum.cuni.cz

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2006




Předchozí článek: Bývalá škola v Bystrém u Poličky
Následující článek: Tereza Svatová a její sourozenci


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 4/2023 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Planetární stezka
Kozlovský kopec
První pardubické letiště
Patnáct horopisných celků



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Václava v ŘESTOKÁCH z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Litomyšlská brána ve VYSOKÉM MÝTĚ je zbytkem městského opevnění.

ORLICKOÚSTECKO: Rotunda sv. Kateřiny v ČESKÉ TŘEBOVÉ pochází z 12. století.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na SUCHÉM VRCHU u Králík.

SVITAVSKO: Náměstí v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ s radniční věží, která nemá žádné základy.

SVITAVSKO: Klášterní zahrady v LITOMYŠLI zdobí sochy Olbrama Zoubka.

PARDUBICKO: Hřebčín v KLADRUBECH NAD LABEM je jedním z nejstarších na světě.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml