Sdružení přátel Pardubického kraje

Letohradské sirkařství

Obraz ze sirek. Foto: Archiv Kulturního centra Letohrad

07. 11. 2008 Předchůdcem před zápalkami bylo křesadlo. Jednalo se o oblázek křemene, kousek ostrohranné oceli, nádobku s troudem a tenké třísky. Při zapalování se ocílkou křesalo o křemen tak, aby odlétaly jiskry do přistavěné nádobky s troudem, který začal doutnat. Poté se k troudu přiložil konec třísky, ústy se do něj fouklo, až vyšlehl plamínek. Touto třískou se pak zapalovaly louče neb jiná svítidla. První praktické škrtací sirky vynalezl nejspíše britský chemik Johan Walker, a to roku 1827. I když se mluví o tom, že první sirky na našem území vyráběl Vojtěch Scheinost v Sušici roku 1839.

Podorlicko patřilo k jedněm ze zárodečných míst výroby sirek. Postupně se po Kyšperku rozšiřovala podomácká výroba fosforových sirek již v první polovině 19. století a přinesla zaměstnání pro nejchudší vrstvy lidí v oblastech, kde bylo málo jiných zdrojů výdělků, zejména v zimě. Zaměstnání sirkař je tu doloženo o tři roky dříve, než začala výroba sirek v Sušici.
Kyšperku se říkalo „sirkový“ a výrobou sirek se tu živilo několik set lidí. Z Kyšperka se výroba šířila také do okolních obcí (Kunčice, Nekoř, Bredůvka, Dobrouč, Orlice, Mistrovice, Rotnek a jiné). Sirky se vyvážely na Moravu, do severních Čech, Polska a Ruska.
V nejstarších dobách byly sirky pouze svazovány do otýpek a voženy na trh na trakaři. Později se hotové výrobky nosily v nůších do manufaktur. Papírové pytlíky se používaly na nejlevnější, tzv. „zednické sirky“ a mohly je lepit i poměrně malé děti. Zabývala se tím mnohdy celá rodina. Doma bylo možno vyrábět i složitější, tzv. „vídeňská pouzdra“ (kulaté krabičky) i dřevěné soustružené krabičky pro export. Zprvu byly bez označení, později s razítkem či jednoduchou nálepkou. I když výdělek byl nízký, byl pro chudé rodiny významným přilepšením rozpočtu domácnosti.
Dražší, někdy i parfemované sirky se prodávaly v krabičkách mnoha tvarů a provedení, mimo jiné v oválných tzv. „šupánkových“ krabičkách z tenké dýhy. Dnešní podobu získaly krabičky ještě před rokem 1900. Dlouho byly dřevěné z loupané dýhy a v 80. letech 19. století i naše sirkárny přešly na výrobu celopapírových krabiček, tzv. „přířezů“. I u nás se vyráběly ve světě velmi oblíbené a stále vyráběné tzv. „složkové zápalky“, u nás nazývané „jupiterky“. Sloužily především k reklamním účelům.
Práce při výrobě fosforových sirek byla zdraví velice škodlivá, fosforečné sloučeniny způsobovaly vážná onemocnění, především rakovinu kůže, rakovinu horních cest dýchacích a nekrózu kostí. V roce 1842 byla městským úřadem zakázána výroba sirek několika drobným výrobcům sirek. Pracovalo se většinou v tak nevyhovujících hygienických podmínkách, že po roce 1886, kdy byly státem vydány přísnější provozní předpisy, obstály jen ty provozy, které mohly postavit nové, zdravotně vyhovující objekty. Od sirkařství začaly pracovní síly odcházet především do textilního průmyslu a k železnici.
Řemeslo v Kyšperku je známo od roku 1835. Většinou šlo o malé výrobce, kde pracoval majitel sirkárny se členy své rodiny. Jen někde byla zavedena tovární výroba. První sirkárnu, o které existuje doklad, v Kyšperku založil J. Čada a J. Šedivý v roce 1842 v čp. 212. Zaměstnanci zde vyráběli asi 350 bedniček. Jedna bednička měla 50 balíčků po 100 sirkách.
Roku 1842 zde byla založena první privilegovaná sirkárna v Čechách patřící Josefu Šedivskému v č.p. 212. Mezi nejznámější místní sirkárny patří sirkárna Jana Rei nelta. Jeho syn Rudolf procestoval Evropu, aby se seznámil s výrobou sirek v zahraničí a objednal moderní stroje. R. Reinelt prodal zařízení a přešel jako ředitel nejdříve do sirkárny Helios České Budějovice, která byla po dvou letech sloučena se Solem Sušice.
Sirky se vyráběly ze špalku z bezsukového dřeva. Dodavatelem těchto 0,5 m špalků pro Reineltovu sirkárnu byl pan Arnošt Körbl (dědeček Madeleine Allbrightové, který se zde stejně jako její otec narodil). K výrobě sirek se nejprve speciálním malým hoblíkem připravil tzv. „dřevěný drát“, upravil se na délku dvou sirek, po obou stranách se namočil v sírovém roztoku, teprve poté byly sirky rozříznuty do normální délky.
Ve Švédsku se začaly vyrábět nejedovaté sirky – neobsahující bílý fosfor. Dřevo se nejprve namočilo do zředěného roztoku hořké soli nebo kamence, aby nedoutnalo, pak se nasytilo parafi nem, aby dřevo snáze chytlo.

GPS souřadnice: 50.03626N, 16.49827E

Autor: Marie Mrštná
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2008






Předchozí článek: Letohradská lákadla
Následující článek: Pomník Járy Cimrmana


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Bartoloměje v HEŘMANOVĚ MĚSTCI postavený v letech 1756 až 1761.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Vavřince ve VYSOKÉM MÝTĚ založený na skolnku 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Socha slona je symbolem KRÁLICKÉHO SNĚŽNÍKU, který je nejvýše položeným místem Pardubického kraje (1423 m.)

ORLICKOÚSTECKO: Zámek NOVÉ HRADY u Litomyšle.

SVITAVSKO: Podzimní krajina na SVITAVSKU.

SVITAVSKO: Klášterní zahrady v LITOMYŠLI zdobí sochy Olbrama Zoubka.

PARDUBICKO: Hřebčín v KLADRUBECH NAD LABEM je jedním z nejstarších na světě.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml