|
| |
|
Málo známé příběhy ze života Jaroslava Vrchlického
17.06.2013 Na 9. září letošního roku připadlo 100. Výročí úmrtí básníka, dramatika a překladatele Jaroslava Vrchlického (nar. 1853 v Lounech pod vlastním jménem Emil Bohuslav Frída). Jeho dílo kdysi hodnocené jako titánské (270 knih) je dnes bohužel pozapomenuté snad až na divadelní hru „Noc na Karlštejně“ upravenou na fi lmový muzikál (Z. Podskalský – K. Svoboda).1) Když jsem psal v letech 2007–2009 svou knihu o pardubickém vlastivědném pracovníkovi řídícím učiteli Františku Karlu Potěšilovi (1864–1935)2), věnoval mi jeho příbuzný – pardubický lékař MUDr. Jiří Potěšil – své výpisky o Vrchlickém, s nímž byla rodina Potěšilů příbuzná3) a jeden starý novinový výstřižek z roku 1944, o němž se ještě zmíním. Podle knihy „Vrchlický v dopisech“ editované literárním historikem Albertem Pražákem (předsedou ČNR v Praze roku 1945)4) vzniklo příjmení Frída (či Frýda) z Frydrych. Příjmení Frída se podle A. Pražáka vyskytuje roku 1523 a 1604 v trhové smlouvě svobodnického rodu Bradáčů, jenž žil v Bradáčově u Mladé Vožice. Zakladatelem frídovské větve, z níž pocházel básník J. Vrchlický, byl Jan Vojtěch Frída (1758–1841), který měl se svou ženou Rozálií, roz. Braunovou syna Jana Josefa Frídu (1787–1871). Tento kožišník a cechmistr byl mj. členem městské rady v Brandýse nad Labem a aktivním účastníkem revolučních událostí roku 1848. Oženil se s Annou Nezbedovou z Vrábí, s níž měl 5 synů. Čtvrtý z nich Jakub Jan Frída (nar. 1827 v Brandýse n. L.) byl otcem Emila Bohuslava Frídy (později J. Vrchlického). Emil Frída, známý jako J. Vrchlický, se narodil v Lounech 17. února 1853 v rodině nezámožného kupce. Pod vlivem svého strýce (faráře), u něhož trávil v Ovčárech u Kolína větší část svého dětství, začal po maturitě roku 1872 studovat v Praze teologii, ale brzy přešel na fi lozofi ckou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde studoval historii a románské jazyky. Než roku 1874 odjel jako vychovatel do Itálie5), seznámil se v Ovčárech s Marií Potěšilovou, dcerou účetního a správce cukrovaru v Záboří nad Labem Jana Potěšila. „Maryška“ se zalíbila i jeho bratru Bedřichovi.6) Stala se však velkou a nezapomenutelnou láskou básníkovou (byla již jeho třetí studentskou láskou – po Anně Martínkové z Domažlic a Kateřině Martínkové z Klatov).7) Obraz Vrchlického nového vztahu se projevil v jeho druhé sbírce veršů „Sny o štěstí“, již básník dokončil v Itálii. Radostná nota této sbírky (v porovnání s první sbírkou „Do hlubin“) je jednoznačná. V předmluvě k této druhé sbírce (vznikala v letech 1871–75) sám autor napsal: „Verše tyto jsou toliko světlejší stránkou 3. oddílu knihy Z hlubin.“ Jeho bratr Bedřich Frída však ve své knize „Mladá léta J. Vrchlického“ vše upřesnil: „V posledním roce před odjezdem bratrovým do Itálie (1874) seznámili jsme se se vzdálenou příbuznou Marií P. Nebyla krásná, ale zato tichá a dobrá dívka. Oba jsme si ji velmi oblíbili, zdá se, že jeden čas můj bratr dosti opravdově.“ V dopisech z Itálie, zejména z počátku pobytu, vzpomínal na ni Vrchlický téměř v každém dopise. Například již v prvním dopise z 6. května 1875 se ptá: „Co dělá naše Márinka?“ 13. června t.r. pak píše: „Též Marii chci co nejdřív psát – to sladké dítě, jakousi útěchou jest mi její ideální bytost, plná největší něžnosti a dobroty.“ V deníkovém záznamu z 1. června vyslovil obavy, zdali jako v Mussetově sonetu „milenka nevšímá si nářků jeho“, ale 5. července píše bratrovi: „Dnes chci psáti také Marii, nevíš, jakou útěchou jest mi vzpomínka na to sladké dítě. Prosím Tě, chovej ji jako náš největší poklad, sděl jí mé listy i verše… Závidím Ti Veltrusy, Ovčáry, Záboř, ale přeji Ti je zároveň snad nejvíce! Jdi, užij léta, buď šťastným, miluj a vzpomeň s Marií na mne. Ta Barkarola, jedna z mých nejlepších, chtěl jsem říci mně nejmilejších prací, jest psána ve vzpomínce na Vás a patří Vám jako všecka má poesie, i moje sny. Ano, rozhodl jsem se svou erotikou a verše dýšící poklidem a smírem sebrat v knihu alespoň tak velkou jako „Z hlubin“ a věnuji ji Maryčce. Bude to dobrá kniha. nebude tam tolik opia, tolik hněvu jako v Hlubinách, bude tam jen vůně bílých růží a oněch květů, jež se dávají nevěstám do vlasů i do hrobu. Pod obraz Danteho postavil jsem nyní Mariin a zdá se mi někdy, tak že musela vypadati jako Beatrice.“ Ač si Vrchlický myslel, že jeho bratr Bedřich dosahuje u Marie větších úspěchů než on sám, poslal 13. září 1875 „Elou“ s poznámkou: „Snad poznáš v Eloi tahy naší Márinky.“ V roce, kdy se poznali, napsal J. Vrchlický i verše k otevření školy v Záboří nad Labem. Na Marii vzpomínal i na benátských gondolách a chtěl jí věnovat celou svou sbírku „Sny o štěstí“. Upustil však od toho, když se dozvěděl, že je zadaná.8) Editor Albert Pražák ve své edici „Vrchlický v dopisech“ mj. píše: „Škola v Záboří zůstala památkou po obou mladých milencích. Marie Potěšilová vryla se v srdce básníkovo hluboko, nezmizela z něho ani k stáru. Zbyly po ní ovšem jen básnické stopy a dotyky… Marie Potěšilová zemřela svobodná v Praze, Vrchlický na ni myslil ještě roku 1905, kdy byl v Záboří na letním bytě.“9) Marie zemřela předčasně v Praze 2. dubna 1896. Byla pochována na Olšanech a oba bratři Frídové spouštěli její rakev do vykopaného hrobu. Když vymřeli všichni členové její rodiny, hrobové místo propadlo a roku 1944 (jako č. 216 odd. 6 v VII. 4ásti hřbitova) na tomto místě byla moderní hrobka rodiny Pencovy. Vrchlický v básni „Po 22 letech“ (4. část básně „Malý román“ ze sbírky Pavučiny) vzpomněl Mariina „bědného, zoufalého umírání v nemocnici“ a žehnal „Zrazené drahé“.10) To již věděl o nevěře své ženy Ludmily Podlipské s hercem Národního divadla v Praze Jakubem Seifertem, z níž se narodily dvě děti. Manželka Mimi se dopisem přiznala k několikaleté nevěře a Vrchlický se pak léčil roku 1894 z hlubokých depresí na letním bytě ve Slatiňanech v Chrudimě přátelstvím s Karlou Bezdíčkovou, manželkou ředitele karlínské záložny, po otci Polkou, jež mu pomáhala s překladem velkého díla A. Mickiewicze „Dziady“. Scházeli se na kopci u Panenky Marie (dnes Vrchlického návrší). V hostinci u Fendrychů rád mluvíval s místním architektem F. Schmoranzem st.11) Jen z pamětí spisovatele K. R. Krpaty (1900–1972) „Výlet k pradědečkům“ víme, že J. Vrchlický , od roku 1903 čestný občan Pardubic (u příležitosti jeho 50. narozenin jej oslovili „Velebný kmete!“), slíbil notáři JUDr. Josefu Štolbovi napsat divadelní hru „1744“ (námět z tehdejší pruské okupace Pardubic) pro slavnostní zahájení provozu Městského divadla v Pardubicích (dnešní Východočeské divadlo). Autor stačil prý napsat jen 24 stran, i když předtím obdržel královský honorář. Po záchvatu mozkové mrtvice se musel učit znovu písmena a slabiky jako dítě pomocí slabikáře. Strávil sice rok v Opatiji u moře, ale v dubnu 1912 jej postihla mrtvice znovu. Zemřel 9. září 1912 v Domažlicích, jeho pohřbu na Vyšehrad v Praze se zúčastnilo 200 tisíc vděčných čtenářů i diváků.12) Karel Krpata ještě jako student měl prý v ruce ve starostenské lóži pardubického divadla „popsaný sešit v dosti nákladném pouzdře. „Byl to hledaný rukopis J. Vrchlického? Dotazy ve Státním okresním archivu, Východočeském muzeu, Východočeském divadle i v Památníku národního písemnictví vyzněly zatím naprázdno. Přihlásí se někdo snad nyní?13) 1) J. Chuchma, Mrtvý Vrchlický, Víkend Mladé fronty Dnes 15. 9. 2012. 2) J. Kotyk, František Karel Potěšil (1864–1935), vyd. Pardubice Helios 2009. 3) V knize o F. K. Potěšilovi jsem se na s. 47 v pozn. 94 zmínil, že dědeček F. K.Potěšila Antonín, rodák z Brandýsa nad Labem, si vzal ve svém 2. manželství Barboru Frídovou, s níž měl 5 dětí, mj. i Václava (nar. 5. 9. 1808), otce F.K.Potěšila. Bratrem této Barbory byl Josef Frída (1787–1871), dědeček J. Vrchlického (vl. jm. E. Frídy). B. Frídová zemřela poloslepá 24. dubna 1874. 4) Vrchlický v dopisech, uspořádal A. Pražák, vyd. ČS Praha 1955, s. 9 5) Vycházím ze stručného životopisu J. Vrchlického od L. Součka. Kdo byl kdo, vyd. Praha Albatros 1980, díl I., heslo J. Vrchlický. 6) Viz Vrchlický v dopisech, s. 68. 7) Tamtéž a článek dr. Vladimíra Frídy: Zapomenutý hrob básníkovy lásky, Národní politika 13. 1. 1944. 8) A. Pražák, cit. d., s. 68. 9) Tamtéž. 10) V. Frída: Zapomenutý hrob…, Národní politika 13. 1. 1944. 11) Podrobněji G. Gragorová: Vrchlický si léčil zlomené srdce ve Slatiňanech (rozhovor s J. Krečmerem), MFD 8. 9. 2012. 12) Rukopis kroniky „Výlet k pradědečkům“ vlastním v kopii, úryvky z ní byly otiskovány ve Zprávách KPP. Originál je uložen ve VČM Pardubice (sbírka Pardubický Slavín). 13) M. Klimpl: Kam se podělo 24 stránek Vrchlického rukopisu, týdeník Pernštejn, roč. 2012. Autor: PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 Předchozí článek: nalezené dopisnice českého malíře Jindřicha Pruchy (1886 - 1914) Následující článek: Středověký hrad Vildštejn - nenápadný soused Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
