Sdružení přátel Pardubického kraje

O ousteckých betlémech vážně i nevážně


08. 04. 2010 Betlémářem v Ústí nad Orlicí není ten, kdo má ve své sbírce desítky či stovky betlémů. Oušťákovi stačí jeden – ten jeho barevný několikametrový „koberec“, plný papírových postaviček, velkých stád oveček, bohatých měst a malebných vesniček s oblíbenými seskupeními, o kterých příchozím se zálibou vypráví. Důležité je, že se stále okolo betlému schází celá rodina a že je místem zvoucím přátele na sousedské debatování (velmi často s nezbytnou sklenkou v ruce), …a přitom čas plyne tak nějak měkce, nekonfl iktně a bezstarostně…
Oustecké barevné postavičky vtahují své obdivovatele i tvůrce do svého poklidného světa už přes 200 let. První tvůrci je malovali na lehce dostupný obalový papír doma vyráběným kvašem z vlastnoručně třených hlinek s klihem či arabskou gumou proto, že potřebovali prožívat narození Ježíška v prostředí jim blízkém. Určitě i dnes, a to zcela přirozeně – bez pathosu, přetrvává při přípravě a stavbě betléma určitá sváteční obřadnost. Stále je to období, na které se všichni těší. Možná také proto, že se příprava betlému odvíjí třeba tak, jak zaznamenala spisovatelka Marie Rollerová:

Na jedné straně svátečně uklizená světnice: „…pohledem přelétne Kvítková ještě ve dveřích celou světnici. Tuze se jí dnes líbí a spravedlivě řečeno, a i se jí nechce z domova, třebaže jindy k Ančce, sestře, rovněž tu do města provdané, ráda pospíchá. Štědrý den je sice teprve zítra, ale Kvítková si všechno už při sobotě uklidila, podlahu doběla vydrhla, lesknoucí se okna ověsila nažehlenými záclonkami, vysoko nastlané čisté postele přehodila parádními sněhově bílými pracně pletenými dekami. Nábytek všecek svítí nejen pečlivým otíráním, ale i novotou, protože Kvítkovi jsou teprve od podzima svoji…“
Na druhé straně zážitek po návratu domů: „…jsem to u nás doma či nejsem? Vyděšeně jí letí hlavou, zatímco ústa nemohou promluvit a nohy leknutím podklesávají. Neboť ve světnici se zrovna kouří od prachu, po včera křídově vydrhnuté podlaze válí se kusy mechu a babiny, kraječky na polici a záclonky v oknech jsou smutně našedlé, postele rozestlány a nad nimi se tyčí něco, co by mohlo být nazváno lešením, kdyby na tom nestála celá výstava košů, beden a bedniček. Jakási mužská postava přikrývá celou tu změť náručemi babiny, hrozně prášící koudele smíchané s hoblinami a mechem. Druhá přiřezává jakési prkénko. Přiřezává tak upřímně, že pilka už vězí hluboko ve dřevě krásné lesklé nové stolice…“ „…Proč jste mě jen nechali uklízet a neřekli mi, co ta vaše krása umí nadělat. – Josefe, – jdete mi z těch postelí, k čemu pak budou, když mi po nich tancujete!“„Já ne v botách, Mílinko, já jsem se zul – a Toník taky.“
„Tu noc Kvítková prala, máchala v kolikeré vodě a sušila u kamen. Na Štědrý den drhla, uklízela a žehlila skoro až do večera. A když se snesl pokojný a sladký, jaký dovede být jen Štědrý večer, zářila zas Kvítkova světnice neposkvrněnou čistotou a voněla k tomu čerstvým mechem a jehličím z velkého betlému. A ten barevný, krásný obrázek nad postelemi, vypadal tak líbezně a nevinně, tolik svítil barvami, tak hřál svou radostnou prostotou, že mu mladá Kvítková ve svém srdci nadobro odpustila.“
Ano, výsledek stojí zato, takže i dnes přestavují někteří betlémáři půl obýváku, přemýšlejí, kterou skříň uříznou, aby mohli betlém rozšířit a vylepšit, neváhají na konci září přivléci domů mokrý mech, často i s přehlédnutými srnčími bobky a broučky, aby ho usušený a vyklepaný mohli po Mikuláši položit jako voňavý, svěže zelený základ pro seskupení darovníčků a stvoření krajiny dle vlastní fantazie. A pak se jen vymýšlí, za který keř či les letos ukryjí milence, kam dají dávící vlky nebo číhajícího myslivce… Je to náročné, jesličky a jejich protagonisté jsou stálí, ale jinak každoročně vymýšlíte děj, kdo kam míří, s kým mluví, s kým se dohaduje, za kým se otáčí, nebo kudy poteče který potok a dáte-li k němu dopředu vrbičky, nebo čápy. Vše musí mít logiku, pokud možno každý rok s nějakou obměnou.
Klid nemáte ani pak. S přáteli , kteří „chodí po betlémech“ každoročně narazíte na problém autorství některé z fi gurek, takže se cvičně řádně „pohádáte“, protože každý z Vás má pravdu a většina starých fi gur Vám k tomuto dialogu dá perfektní příležitost. Oustecký betlém je totiž doplňovaný po generace tvorbou několika autorů a téměř nikdo z těch starších tvůrců se na fi gury nepodepisoval. Výjimkou mezi malíři 19. století byl snad pouze Josef Fišer, který nezapomněl zaznamenat, že fi gurku tvořil „Ke slávě boží, ke cti ducha a k potěšení srdce“, že je maloval pro pana Rybku a také je v letech 1854 a 1855 je často datoval. Jinak věnování nebo podpis najdete spíše u fi gur tvořených ve století dvacátém. Poznámky na fi gury si však psali i majitelé betlémů. Na jednom z okolků se zachovala přesná data po několik desetiletí stavby betlému, ve starém Votavově betlému malovaném Täuberovými jsou fi gury pojmenovány. Je také tradováno, jak se před nimi zpívala koleda o tom, co kdo Ježíškovi nese, zaznamenáno je i přání s koledou bratří literátů zpívané do devadesátých let 20. století. „Pěkné pozdravení pánů bratrů starších a celého kůru literátského. Dejž Bůh ať tento rok je do života Vašeho šťastný krok. Rač Vám Pán v něm své požehnání dáti a všeho zlého Vás ostříhati, byste s radostí a spokojeností mohli pohlížeti, jak se Vaše činy daří a vyplňují.
Kéž Vám slouží k radosti a spokojenosti, jak zde, tak i na věčnosti. Pochválen Pán Ježíš Kristus.“ Další koleda – tříkrálová, kdy přestrojení chlapci popisují zárubně dveří iniciálami K+M+B, tu přetrvala do dneška.
Při obcházení betlémů v Ústí nad Orlicí Vám každý z majitelů betlémů „dá k dobru“ nějakou příhodu tradovanou předky. Dozvíte se pak třeba o tom, jak jeden betlémář zkoušel druhého a prověřoval znalost rodinného betlému. Prostě mu „jeho“ fi guru z betlému sebral a zapíchnul ji do svého. Stabilní uskupení fi gur však zajistilo, že postiženému betlémáři stačil pouhý kontrolní pohled na „svou chloubu“ a po zodpovězení otázky :“Kdo tu byl“ okamžitě napravil stav věci rezolutním odebráním své fi gury ze sousedova betlému. A jaký byl závěr: „Já byl jen zvědavý, jestli si ji poznáš“. Z novějších mám vrytou v paměti jakousi dětskou průvodcovskou službu, kdy při návštěvě betlému si čtyřletá dcerka stoupla před jesličky a návštěvníkům s jednou rukou v bok a druhou zdviženou k jesličkám samozřejmě prohodila: „A tady máme „Ježišmarjájózef!“ …Řada padesátníků ještě dnes vzpomíná na to, jak doma v dětství shromažďovali boty k opravě zejména na vánoční období, aby mohli navštívit ševce Cibulku. Ten totiž rozpohybovával některé z fi gurek svým šicím strojem, …a to byla podívaná!… Ze zaznamenaných příhod Z. V. Hackenschmiedem v roce 1926 zase víme, že malíř Štantejský měl problémy s prodejem portrétu, který si objednal řezník v Litomyšli, ale odmítal jej zaplatit s tvrzením, že to není on.
Pomohlo přimalování věnce vuřtů a vyvěšení obrazu na jednom z domů. Lidé jej samozřejmě poznali, dokonce o tom prý i písničku složili, a tak řezník malíři rychle zaplatil. Pamětníci také zaznamenali některé zvyky, které se v přenesené formě – dnes již spíše symbolicky – občas dodržují i dnes, jako je např.: 1) Nošení polínek k malíři betlémů a k betlémáři , tedy jakási úhrada za vyvrzané teplo. 2) Spaní pod betlémem, kdy jste ráno vstávali s otlučenou hlavou (kdo si má při probuzení vzpomenout, že má hned nad hlavou betlém?!) dnes již není obvyklé, obyčejně se betlémy umísťují v obývacích pokojích, předsíních či zvláštních pokojících. 3) A nebo s Vánoci neodmyslitelně spojená kuchyně jako např. v rukopise z 19. století nazvaném Pantáta Štanclů: „O Štědrém večeru býval pantáta u nás na večeři. Bylo otcovým zvykem, že o vánocích veškeré své dělnictvo buď pohostil, buď nějak obdaroval. U večeře seděl otec v čele stolu, pantáta vedle něho vpravo na podélné straně, pak moje sestry… Na stole pokrytém čistě bílým ubrusem hořely dvě svíčky a teď postavili naň baňatou porcelánovou nádobu, z níž kouřila a vábně voněla hustá rybí polévka, činíc laskominy shromážděným, postem skoro celodenním vyhladovělé rodině. Stoje za svou stolicí, pomodlil se otec…
Jikrová polévka mu byla nade všecko, černý kapr s knedlíkem a se zelím mu byl také nade všecko a odvárka s kraplaty, nic nebylo nad to... Odvárka, vodvárka je studená jicha ze sušených švestek, v den sv. Tomáše před vánocemi zvlášť vařená, obsahující též ořechy, hrozinky a perník. Uschovala se pak k štědrému večeru v chladu. Do ní se pak nadrobila kraplata (prázdné buchty) s tlustě upečenou, křupavou kůrkou nebo pletenice (vánočka). Odvárku jsme jedli ze společné nízké mísy lžícemi. Čím studenější byla, tím chutnější a delikátnější…“ Časem oproti výše uváděným surovinám přibyly i další suroviny: rum, mandle, případně kokos, datle a fíky. Někde se před jídlem přihřívala, někdo ji měl rád studenou, ať již s přílohou nebo bez ní.
Tak a ještě na závěr několik faktů a čísel: V současnosti je z pěti desítek známých jmen malířů betlémů v Ústí nad Orlicí činný pouze Jaroslav Herain, používající dnes uměleckou temperu jako donedávna i Jiří Knapovský a Josef Procházka. Betlémy se každoročně před Vánoci staví asi v 50 domácnostech města a jeho okolí i a celky jsou obměňovány 5. ledna tříkrálovou variantou. Hromniční a postní obměnu betlému, stavěnou v chalupách ještě ve 30. letech 20. století, je možné shlédnout pouze v muzeu, které dokumentuje fi - gury jednotlivých autorů a každoročně pořádá ze svých sbírek výstavy doma i v zahraničí. Porovnáme-li dochovaná sčítání betlémů ve 20., 60., a 90. letech 20. století, je celkem evidentní, že Z. V. Hackenschmied, který napočítal v roce 1926 v Ústí 112 betlémů, vykazuje přesně dvojnásobný počet betlémů než V. Říhová v 60. letech (zde však nebylo dohledáno minimálně dalších 10 betlémů). Z betlémů zaznamenaných Hackenschmiedem „přežilo“ do 90. let přímo v Ústí nad Orlicí přes 40 betlémů, některé byly sloučeny, minimálně dalších 20 bylo odvezeno, případně prodáno, dva byly zničeny. Do šedesátých let však přibyla další řada betlémů od Františka Štancla, Josefa Springera, a dále pak obohatily ústecké betlémářství do devadesátých let přírůstky od Jiřího Knapovského a Josefa Procházky, a to až do počtu 79 celků, čítajících minimálně stovku součástí. V současné době se každoročně staví v Ústí kolem čtyř desítek 1–5 m dlouhých betlémů, dalších dvanáct pak mimo město v blízkých i vzdálenějších obcích. Právě tím, jak se po generace betlémy slučují nebo v rodinách doplňují a následně rozdělují na více celků, často se stěhují s majitelem, jak neustále vznikají nová a nová seskupení, nedá se přesně určit, jakého počtu právě betlémy v Ústí nad Orlicí a okolí dosáhly. Jisté je, že velkých celků se staví dnes určitě méně, přesto je však jejich počet v rodinách úctyhodný.

GPS souřadnice: 49.97376N, 16.39634E

Autor: Jarmila Süsserová
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2009






Předchozí článek: Tradice klasické hudby v Ústí nad Orlicí, Cecilská hudební jednota a skladby Josefa Haydna
Následující článek: Bohumil Laušman – případ (nejen) pro historii - dokončení


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2019 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
670 let první nezpochybnitelné písemné zmínky o Bystrém
Proč zmizel pomník ve Vysokém Lese
Pardubice na prahu středověku
Místa příběhů - Lepějovice



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Výhled z rozhledny na vrcholu KOZLOVSKÉHO KOPCE nad Českou Třebovou.

ORLICKOÚSTECKO: Socha slona je symbolem KRÁLICKÉHO SNĚŽNÍKU, který je nejvýše položeným místem Pardubického kraje (1423 m.)

ORLICKOÚSTECKO: Klášter HEDEČ - poutní místo nedaleko Králík.

SVITAVSKO: Fresky z 18. století na Loretánské kapli v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Kostel Panny Marie ve Svitavách.

PARDUBICKO: Příhrádek v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml