Sdružení přátel Pardubického kraje

Obec TĚCHONÍN a ŘEKOVÉ v letech 1949 až 1962

Foto: autorka

25. 09. 2009 Při hledání na internetu jsem mimo jiné objevila o obci Těchonín v Orlických horách i údaje o pobytu řeckých emigrantů po druhé světové válce v Československu a v Těchoníně. Našla jsem zápis z Pamětní knihy obce Těchonín z roku 1979, který provedl kronikář obce pan Antonín Špinler. V Klášterci nad Orlicí žije paní učitelka Jarmila Dolečková, která je dcerou výše uvedeného pana Antonína Špinlera. Strávila dětství v Těchoníně a na Řeky, kteří tam tehdy žili, si pamatuje. Přinesla jsem jí okopírovaný zápis z obecní kroniky. Při čtení se usmívala a říkala, že si na uvedené osoby pamatuje i s jejich jmény. Moc ji potěšilo, že je to z pera jejího tatínka. A tak jsme se rozhovořily. Byla tak laskavá a sehnala mi k zapůjčení materiály, které bych zde ráda uvedla.

V prvé řadě jde o velmi zajímavou knihu, kterou napsal pan LYSIMACHOS CHR. PAPADOPULOS, přímý účastník tehdejších událostí. Jde o vzpomínky a svědectví o malých emigrantech roku 1948 po 50 letech, kdy se tyto bývalé děti sešly. Knihu vydala Asociace řeckých obcí v České republice v roce 1998 a jmenuje se „DĚTI BOUŘE“. Stručný výtah z této velice zajímavé publikace si zde dovolím uvést a nazvala jsem jej: Řekové, občanská válka a emigrace Již v dávných dobách vyhledávali Řekové nová místa a nové domovy. Budovali nová města, která se rozprostírala na březích Středozemního a Černého moře. Helénská kultura vznikla za éry Alexandra Velikého díky jeho velké expanzi mimo území Řecka. Z těch dob pocházejí PONTOVÉ, žijící převážně na území bývalého Sovětského svazu. Z této dobynpocházejí i jména jako NEAPOL, TRIPOLIS, SOZOPOL, NESÉBR, ALEXANDRIE a další.
Za turecké nadvlády uprchlí vzdělanci, obchodníci a námořníci vybudovali sídla v Itálii, Rumunsku, Rusku a Rakousko- Uhersku. V dnešní době jsou mohutné společnosti řecké v Americe, Austrálii, Západní Evropě i v Africe. Na území Čech se v minulosti nikdy řečtí emigranti neusadili, nikdy zde nevznikla řecká komunita. Přesto však v minulosti nechyběly kontakty mezi oběma národy. V českých zemích byla antická kultura přenesena do škol, překládána literatura, prováděny sbírky antického umění a pod. K přímým kontaktům Čechů a Řeků však v historii docházelo.
V občanské válce v polovině 20. století nastala emigrace i do Československa. Válečná bouře, která vypukla v Řecku roku 1944, krátce po osvobození z trojnásobné okupace, tj. německé, italské a bulharské, vyvrcholila v zuřivou občanskou válku v letech 1946–49. Ta vypudila ze země tisíce řeckých dětí do mnoha zemí. Z těchto dětí z roku 1948 jsou dnes matky a otcové, babičky a dědečkové.
Po těchto dětech v roce 1949 následovala emigrace ještě větší, a to emigrace dospělých. Bylo to dovršení všech událostí. Velice žalostný důsledek občanské války, kterou vyvolali a rozdmýchali „spojenci“ Řecka Angličané a kterou podporovali a k hořkým koncům dovedli Američané. Docházelo k mnoha válečným hrůzám. Byly tu tisíce exulantů a vězňů, z nichž byli mnozí ve vězení desítky let. Bylo zde velké množství pronásledovaných, ponižovaných a týraných, zavražděných a popravených. Tisíce matek přišly o své děti. Byly zde vdovy, váleční sirotci, rozvrácené rodiny, zpustošené a spálené vesnice. A to znovu po nedávno skončené druhé světové válce. Hospodářství bylo rozvrácené, panovala bezohlednost, korupce, loupilo se a drancovalo. Zákony neplatily. V rozsáhlých oblastech západní Makedonie, kde působily jednotky Demokratické armády Řecka, byla občanská válka nejhorší. Tam docházelo k masakrům, k leteckému bombardování a vážným válečným událostem. Oblast byla odříznuta od ostatního Řecka. Zásoby potravin klesly až na hranici hladomoru, nebylo ošacení a chyběla i střecha nad hlavou. Vesnice byly zpustošeny už z doby okupace a nyní to pokračovalo. Osud zdějších dětí byl přímo tragický – nedostatek léků a lékařské péče, zavřené školy, každodenní nebezpečí.
Proto prozatímní Horská vláda požádala vládní představitele zemí s lidově demokratickým zřízením o pomoc pro řecké děti. Žádost byla vyslyšena a v únoru 1948 začala příprava na jejich transport. Organizace a transporty dětí se ujala místní samospráva za pomoci Demokratické armády Řecka. Lidová samospráva, která měla přípravu a organizaci transportů na starosti, navštěvovala vesnice, hovořila zde s rodiči a příbuznými, aby děti poslali do bezpečí. Většinou rozhodovaly jen matky nebo příbuzní, neboť otcové buď nežili, nebo byli v armádě, ve vězení apod. Ale bylo rozhodnuto, až na málo výjimek, že děti odjedou. V březnu 1948 odcházely první transporty dětí. Děti doprovázelo několik rodiči určených matek. Pěšky, s ranečkem přes rameno nebo i bez, přes těžce přístupné hory na předem určené hraniční přechody, kde se jich ujímali ofi ciální činitelé sousedních zemí. Nejprve přešly děti do Albánie, na 3 300 dětí. Později ještě několik stovek dětí z Thessálie a z Rumelie. Byly zbědované a unavené po daleké cestě. Albánci je přijali a starali se o ně s dojemnou péčí. Ale z Albánie po několikadenním odpočinku byly převezeny do Jugoslávie. Stejným způsobem a ve stejném časovém období se
do Jugoslávie dostalo dalších 12 000 dětí. Tam byly ubytovány v dětských domovech dočasně či natrvalo. Velké výpravy pokračovaly. Během roku 1948 se přepravilo do Maďarska 2 500 dětí, do Rumunska 5 600 dětí, do Polska 3 500 dětí. Děti byly přepravovány za pomocí jugoslávských úřadů, Červeného kříže a řeckou institucí s názvem „Výbor pro pomoc dětem“ (EVOP). Děti doprovázely některé matky, lékaři, zdravotní sestry, členové Červeného kříže a zásobovací oddíly. Z Jugoslávie byly děti později převezeny do jiných zemí, protože vztahy Jugoslávie a zemí lidově demokratických se zhoršily. Do Československa dorazily během příštího roku dvě výpravy z Bulkesu. Do NDR 1 300 dětí.
Do zemí východního bloku se uchýlilo celkem 25 000 dětí. První výprava do Československa dorazila 27.dubna 1948, začátkem května druhá, 22. května třetí výprava a dále čtvrtá. Do konce června to bylo již 2 513 dětí a do konce září přesáhl počet dětí 3 500. Děti očekával kolektiv lékařů, zdravotních sester a dobrovolní pracovníci z řad místního obyvatelstva, aby jim poskytli první nezbytnou péči. Děti byly bledé, chudokrevné, podvyživené, trpěly různými chronickými nemocemi. Tělesně byly opožděné úměrně k jejich věku. Stav dětí byl prakticky stejný, jako když odcházely z Řecka. Všechny byly špatně oblečené, skoro nahé, v poničených botech nebo bosé. Jejich duševní stav byl narušen otřesnými zážitky z války, svízelného pochodu a odloučení od svých drahých. Všechny děti absolvovaly základní lékařskou prohlídku, byla jim poskytnuta všemožná péče, včetně ošacení a vydatné stravy. Nemocné děti byly poslány do nemocnic.
Těch dětí přece jen bylo hodně. Československo se ještě nevzpamatovalo z následků 2.světové války. Pomáhal, kdo mohl. Státní intituce, ministerstva, Československý červený kříž, společenské organizace, různé svazy, národní výbory apod., a také mnoho soukromých osob nabízelo pomoc. Záštitu nad dětmi převzala Česko-řecká společnost, která spolupracovala se všemi výše uvedenými institucemi. Sebralo se obrovské množství šatstva a obuvi, získalo se velké množství potravinových lístků a hraček. Nabídli se lidé, že budou děti zdarma stříhat, šít a přešívat oblečení a mnoho dalších věcí. Mnozí čeští občané přišli i s nabídkou adoptovat řecké děti, které již nikoho nemají, ale řecká strana tuto nabídku striktně odmítla a ani jedno dítě nebylo adoptováno. Pomoc přišla i ze zahraničí – Červený kříž z Jihoafrické repuliky, Nového Zélandu, Kanady, Norska, Švédska, Guatemaly atp.
Děti byly rozděleny do mnoha domovů v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Ty slovenské byly pouze krátkodobé. Nejdříve bylo k dispozici více než 45 zařízení, ale některé se poté reorganizovaly nebo rušily. Pro děti předškolního věku až do šesti let byly k dispozici čtyři domovy, pro děti školního věku do patnácti let bylo k dispozici patnáct domovů. Navíc byl jeden domov vyčleněn pro děti sluchově a zrakově postižené. Od příjezdu až do roku 1950 zemřelo v dětských domovech pouze 21 dětí, což je málo na to, v jakém stavu přijely. Objekty, které sloužily jako dětské domovy, byly většinou krásné budovy, hrady a sídla šlechticů, luxusní vily, místa rekreace a odpočinku, často paláce. Tyto budovy se zpravidla nacházely v rekreačních oblastech nebo na krajích měst a vesnic v parcích se stoletými stromy. Patřily sudetským Němcům, kteří spolupracovali s Hitlerem a jejichž majetek byl po roce 1945 zestátněn. Nejvíce a největších domovů bylo na Moravě, protože se zde po roce 1949 usadili i dospělí emigranti, mezi nimi i rodiče mnoha dětí.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 2/2009.

GPS souřadnice: 50.06443N, 16.62030E

Autor: Jarmila Skalická
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2009






Předchozí článek: 110 let založení továrny na hasičské stříkačky Václav Ignác Stratílek ve Vysokém Mýtě
Následující článek: Dr. Ing. Vratislav Malík (1897–1969)


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Kašna uprostřed náměstí ve SKUTČI.

ORLICKOÚSTECKO: Nově zrekonstruované náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jiří v DOLNÍ ČERMNÉ

ORLICKOÚSTECKO: Podloubí na náměstí v KRÁLÍKÁCH.

SVITAVSKO: Zadní vstup na zámek v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ

SVITAVSKO: Městské opevnění v ulici Na Bídě v POLIČCE.

PARDUBICKO: Občanská záložna v PŘELOUČI.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml