|
| |
|
Pardubická elektrárna a chrudimská strojírna Wiesner
19. 10. 2006 V posledním desetiletí 19. století, tak jako v jiných městech, rozhodovalo se i v Pardubicích, zda má být město osvětleno světly plynovými či elektrickými. To, že volba nakonec padla na perspektivnější elektřinu, způsobila, krom jiného, Východočeská výstava v roce 1903. Město bylo tehdy zkušebně elektricky osvětlováno. Elektřina pro osvětlení ulic byla dodávána dynamy pivovaru a Prokopovy továrny. Elektrárna v Pardubicích pak byla vystavěna v roce 1904 v Karlově ulici ( nyní Arnošta z Pardubic), podle projektu „českého Edisona“ Ing. Františka Křižíka. Ten vyprojektoval pro královské komorní město Pardubice nejen vlastní elektrárnu, ale též rozvod elektrické energie a pouliční osvětlení. Navíc sám ve své režii elektrárnu i veřejné osvětlení města provozoval za paušální roční poplatek dvacet tisíc tehdejších korun. Původní elektrárna z roku 1904 disponovala dvěma kotli, každý poháněl pomocí parního stroje jedno dynamo s výkonem 100 kW. Datem oficiálního spuštění elektrárny do provozu se stal 26. leden 1905. Spotřeba elektrické energie rychle rostla, a tak byl v roce 1907 přistavěn další kotel a parní stroj o výkonu 330 kW. Již v roce 1911 vyžadovala potřeba energie opět zvýšení výroby. V této souvislosti město za úplatu převzalo elek-trárnu od firmy Křižík od 1. července 1911. Zároveň bylo započato s rozšířením provozu o další kotel a navíc eletrárna začala zásobovat elektřinou i „přespolní obce“. V době první světové války došlo též v roce 1916 k dílčímu zvýšení výkonu elektrárny. Po skončení války a rapidním nárůstu potřeby elektrické energie bylo zřejmé, že elektrárnu je nutno rozšířit a modernizovat zásadním způsobem. Objevily se dokonce návrhy na výstavbu elektrárny úplně nové v západní části města Pardubic, přibližně v místech dnešní velkoprodejny Hypernova. Bylo ovšem rozhodnuto rozšířit budovy elektrárny stávající. A tak v letech 1922 – 1927 je dle projektu architekta Josefa Jihlavce z Hradce Králové přistavěna kotelna, vystavěna nová strojovna a rozvodna, také byl vybudován nový komín o výšce 66 m (tuto stavbu provedla specializovaná firma Knopf a Schröpfer z Domažlic). V rozšířené kotel-ně byl v roce 1922 instalován kotel K1 systému Babcock – Wilcox, s roštovým topeništěm, vyrobený První brněnskou strojírnou. Původně měly být tyto kotle čtyři, ale v r. 1924 byly pobočkou Škody Plzeň v Hradci Králové po-staveny dva nové kotle systému Oeschatz a ještě jeden téhož typu v roce 1925. Od roku 1925 je pak prováděna (v roce 1929 dokončena) rekonstrukce městské sítě – dochází k zásadní změně - stejnosměrný proud 2x220V je v této síti nahrazován proudem střídavým s parametry 3x400/231 V. Do roku 1926 zůstávala doprava uhlí na skládce a ke kotlům čistě ruční prací. V pozdější žádosti o kolaudaci nového zauhlovacího zařízení z roku 1927 můžeme číst výstižné hodnocení původního stavu: Dosavadní způsob vyvagonování a dodávky uhlí ke kotlům byl primitivní - děl se kolečky ručně a nahazování do násypek roštových bylo rovněž ruční. Výkon při vyvagonování kolísal s počasím, za mrazů chumelenice a dešťů, znatelně klesal. Práce ve třech směnách vyžadovala 30 – 33 lidí denně. V roce 1925 bylo rozhodnuto o modernizaci dopravy uhlí a stavbě plně mechanizovaného systému, který by zabez-pečoval kontinuální dopravu uhlí z vagonů až do bunkrů – zásobníků v kotelně. Přitom byla vložena značná důvěra na chrudimskou Wiesnerovu strojírnu, vzhledem k tomu, že v Československu do té doby žádné podobné zařízení nefungovalo. Okolo roku 1920 prováděl Ing. Fr. Wiesner zásadní roz-šíření výrobního programu svého podniku. Do té doby byla chrudimská firma známá jako výrobce zařízení pro cukrovary a lihovary, zařízení vážících, ale také spalovacích motorů. První světová válka přinesla pro chrudimskou strojírnu značný objem zbrojních zakázek. Ty pak bylo, po skončení války v roce 1918, nutno nějak nahra-dit. A mladý továrník František Wiesner (nar. 1893) prokázal při volbě nových výrobních oborů značnou prozíravost. Kromě osobních i nákladních lanových visutých drah zavedl ve svém závodě také výrobu moderních kotlů s práškovým topeništěm. Protože firma měla již tradici ve výrobě dopravních zařízení, stala se logicky dalším výrobním oborem doprava uhlí ze skládky do kotelny. Wiesnerova továrna tak nejprve dodala zauhlování pro cukrovar ve Skřivanech a jihočeskou elektrárnu Mydlovary, tam se však pouze jednalo o mechanizaci dopravních cest pomocí pásových dopravníků a korečkových elevátorů. Pro další elektrárnu v Pardubicích vzniká nové, kontinuálně pracující zařízení s tzv. korečkovým bagrem. Koncepce zařízení, nejlépe znázorněná na fotografii, byla inspirována systémem německé firmy Heinzelmann. Tato firma z Hannoveru provedla v roce 1913 první zařízení uvedeného typu nazývané „vykládač Heinzelmann s přihrnovacími šneky“ a v průběhu necelých dvaceti let získala zkušenosti na více než pěti stech instalacích strojů po celém Německu. Zatímco německá firma používala tyto stroje většinou pouze pro vykládku vagónů a lodí, chrudimská strojírna využila zařízení ke komplexní obsluze skládky, tzn. k vykládání uhlí z vagónů a k jeho dopravě přímo do kotelny nebo pomocí shrnovacího pluhu na pásovém dopravníku mohlo být uhlí z vagónů zakládáno na skládku. V další funkci pak bylo možné stejným zařízením uhlí uložené na skládce nabírat a odesílat dopravníky do kotelny. A tak koncem roku 1925 a na počátku roku 1926 probíhají potřebná jednání a technická šetření. Zbudování nové skládky byl úkol o to složitější, že prostor elektrárny byl již tehdy velmi stísněný a v podstatě ze všech stran omezený, jednak komunikacemi, jednak okolní zástavbou. Vlastní stavba strojního zařízení ovšem proběhla bez narušení provozu elektrárny v době od března do listopadu 1926 a následně bylo zauhlování uvedeno do trvalého provozu. V popisu stavby pro živnostenský inspektorát z 28. 12. 1926 se pak uvádí krom jiného, že: Nové zařízení – při plném zatížení, vyžádá si nejvýše dvě směny obsluhy o 10 – 12 lidech, při normálním zatížení 1 směnu o 5 - 6 li-dech. Formální kolaudace byla provedena v dubnu 1927 a z jejich účastníků dnes bohužel jmenovitě známe již jen zdravotního radu pana MUDr. Karla Kšandu. Při této kolaudaci nebylo vzneseno žádných námitek a bylo doporučeno schválit zařízení po splnění několika podmínek: - Jeřáb i výtah musí být 1 ročně zkoušen na 125% uži-tečného zatížení. - U pohonu pro hlavní pásový transportér nutno vyčnívající klíny s nosem hladce zakrýti - Ve věži pro Wiesnerovu váhu nutno upravit řádnou ventilaci, aby při transportu uhlí vznikající prach mohl býti odveden do volna. Protokol byl sepsaný a podepsaný v kanceláři Elektric-kých podniků města Pardubic 27. 4. 1927. V dalším dokumentu z 18.7. 1927 se pak dozvídáme, že ve střeše zauhlovací věže již byl proveden otvor k odvádění prachu a navíc bude dodatečně opatřen elektrickým ventilátorem. O tom, že zauhlování pro pardubickou elektrárnu se skutečně povedlo, pak svědčí několik skutečností. Jednak dochovaný dopis z 20. února 1930. Zřejmě vznikl na žádost firmy Wiesner, které měl sloužit jako referenční doporučení pro další potenciální odběratele. V něm se uvádí, že firma Wiesner se zhostila obtížného úkolu, daného poměry prostorovými, montážními a provozními k plné spokojenosti Elektrických podniků města Pardubic. Dále se dozvídáme, že normální výkon dopravníků je 28 tun za hodinu, ale je možné ho hladce zvýšit až na 32 tun za hodinu. Také se uvádí, že zařízení se velmi osvědčilo za krutých mrazů, jaké byly zejména na počátku roku 1929, kdy i delší čas odstavené zařízení bylo možno snadno uvést do chodu, pouze bylo nutno nahřát pohony, v nichž olej zamrzal. Jednak, ještě objektivnějším dokladem je to, že následně, v roce 1930, dodává firma Wiesner tento zauhlovací systém pro kotelnu nové teplárny v Brně na Špitálce a bezprostředně po té pro nově budovanou elektrárnu ESSO v Kolíně - tam toto zařízení dodnes ( po 75 letech ) funguje !! Později pak bylo obdobné zauhlování o vyšším výkonu dodáno do elektrárny Poříčí u Trutnova a dalších průmyslových objektů. Ve výrobě těchto strojů pro ob-sluhu skládek po druhé světové válce pokračovala chrudimská Transporta až do 70. let dvacátého století. Zauhlovací systém pardubické elektrárny byl po více než 45 letech provozu odstaven po přestavbě kotlů na topení mazutem a chátrající historické zařízení po roce 1975 postupně sešrotováno. Firma Wiesner provedla v roce 1933 pro pardubickou elektrárnu další významnou dodávku: Rekonstrukci kotle K1 Babcock na tzv. „práškové topení“. Kotel, pocházející z roku 1922, prodělal dílčí rekonstrukci v roce 1926, ta umožnila zvýšit provozní tlak ze 13 na 16 atmosfér. V roce 1933 byl kotel rekonstruován zásadním způsobem – upraven na moderní spalování uhelného prášku, kdy do kotle je pomocí trysek foukán uhelný prach spolu se vzduchem a částečky uhlí pak relativně dokonale shoří během doby, kdy se snášejí na dno kotle. Kotel byl pak přes třicet let provozován s tím, že od po-čátku šedesátých let je při pravidelných revizích doporu-čováno snížit provozní tlak opět na původních 13 atm. a kotel nepřetěžovat. Poslední revize v listopadu 1965 pak doporučuje kotel vyměnit do roku 1968. Kotel byl tedy v druhé polovině 60. let rozebrán, ale jeho místo v kotelně zůstalo dodnes volné. A další osudy pardubické elektrárny? V létě 1938 získala elektrárna novou dominantu - „stometrový“ komín, po-stavený téměř na místě původního „třicetišestimetrového“ komínu Křižíkovy elektrárny z roku 1904. Nový, pořa-dím třetí elektrárenský komín, postavený firmou Inž. V. Fischer a spol. se sídlem Letky-Libčice n. Vltavou, dominuje pardubické Karlovině dodnes, byť snížen na cca 65 metrů. Dnes je ovšem také modernizován uvnitř zavěše-nou ocelovou rourou – kouřovodem plynového kotle a zvýrazněn v horní části červeno-bílými pruhy. Již v roce 1937 také začala být jedna z turbin elektrárny (TG 3) provozována jako zdroj páry pro vytápění města. Další turbína (TG 1) byla upravena pro teplárenské využití v roce 1942. Zbývající třetí turbina byla nahrazena novou,určenou pro teplárenský provoz, v roce 1955. Po roce 1960, po dokončení elektrárny v nedalekých Opatovicích, klesl význam pardubické elektrárny jako zdroje elektrické energie. Elektrárna přešla na teplárenský provoz a stala se zdrojem tepla pro vytápění Pardubic. Následně prodělala v letech 1968-73 přestavbu kotelny na topení mazutem. Uhelné kotle s práškovým topeništěm a jemným popílkem v kouřových plynech byly totiž značnou ekologickou zátěží pro blízké okolí. Při této přestavbě elektrárny zmizel tedy nejen kotel K1, ale též druhý komín elektrárny, dokončený – kolaudovaný v roce 1927. Elektrárna byla dále provozována v teplárenském režimu, ale po přivedení horkovodního napaječe z Elektrárny Opatovice do Pardubic v roce 1976 klesá postupně i její význam coby zdroje tepla. Postupně byl také ve městě omezován parní rozvod tepla. Parní kotel K5 byl sice v roce 1993 převeden na vytápění zemním plynem a v roce 1995 byla osazena nová turbína vyrobená První brněnskou strojírnou ve Velké Bíteši, s nominálním výkonem 1.15 MW. Ovšem útlum průmyslové výroby v druhé polovině devadesátých let sebou přinesl ukončení odběrů páry pro vytápě-ní Prokopovy továrny a lihovaru Hobé, a tak se stal další provoz bývalé elektrárny v parním režimu neúnosným. K 30.11. 2001 byla, prakticky po sto letech, ukončena výro-ba páry v historických budovách elektrárny. V současné době je kotelna vybavena jedním plynovým kotlem z roku 1994 a jako náhradní zdroj K9 patří do soustavy horkovodních zdrojů elektrárny Opatovice. Ostatní časti elektrárny jako rozvodna, strojovna, administrativní budova našly nové majitele a jiné využití. A právě v budově rozvodny – v přístavbě pro montáž transformátorů, provede-né v polovině roku 1936 - lze také dodnes najít další výrobek firmy Wiesner – původní, plně funkční mostový jeřáb s nosností 25 tun. Spolu se zbytky konstrukcí, určených k nesení uhelných bunkrů v kotelně je tento jeřáb poslední připomínkou kdysi významného podílu chrudimského strojírenství na fungování pardubického energetického zdroje. Mizející historická zařízení a minimum dokladů o jejich existenci v archivech nás pak mohou vést k zamyšlení: Co z průmyslového dědictví v našem kraji dokážeme zacho-vat nebo alespoň zdokumentovat příštím generacím? Naše krajské město se stalo regionálním centrem právě díky svému průmyslu, ovšem zdá se, jako by se za tuto svou minulost spíše stydělo. Obdobně je tomu i v Chrudimi, kde náhodný návštěvník nemá šanci dozvědět se cokoli o historii tamní Wiesnerovy strojírny. Podklady: Ing. V. Křeček – Elektrické podniky města Pardubic 1927 (SOA Zámrsk fond VČE Pardubice) Ing. Bohuslav Hubáček - Elektrické podniky města Par-dubic 1931 (SOA Zámrsk fond VČE Pardubice) Archiv a vzpomínky pana M. Krupaře SOkA Pardubice - fond Elektrárna Pardubice 1912 – 1929 Archiv firmy Elreg s.r.o. Pardubice Archiv stavebního úřadu UMO Pardubice I Publikace – Teplárna Pardubice 1905 – 1995 (EOP 1995) Archiv autora Autor: ing. Vlastislav Smutný Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2006 Předchozí článek: Budova moravskotřebovského muzea slaví sto let své existence Následující článek: Válka 1866 v Jablonném nad Orlicí a okolí Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
