Sdružení přátel Pardubického kraje

Pohnutá historie rodu mrdických vladyků aneb Rytíři či lapkové?

Kostel sv.Petra a Pavla v Kostelci. Foto autorka

11.04.2017 Přibližně 1,5 km severně od Heřmanova Městce u obce Klešice roste nevelký lužní les, který odedávna místní nazývají „V Mrdicích“. Zvláštní název lokality je připomínkou na zaniklou starou tvrz. Stejně jako zmiňované bývalé středověké sídlo se jmenovali i jeho vlastníci a zakladatelé – páni z Mrdic.
Z roku 1325 se dochoval popis majetku Mrdických. Jedná se o vklad Heřmana z Mrdic, kterým vypořádal majetek v rámci své rodiny. Lze se v něm dočíst, že synům Heřmanovi a Ctiborovi připsal sumu z podílu na hradě Rychmburku. Manželce Miloslavě a dalším synům Vaňkovi, Bernardovi a Jarošovi rozdělil ostatní zboží ve dvou fázích. V prvním díle to byla tvrz Mrdice s poplužním dvorem, městečko Heřmanovo Město, vesnice Kněžice a „něco“ v Klešicích. Druhou skupinu tvořily vesnice Rosice s tvrzí a mlýnem i s kostelem sv. Václava s patronátním právem, k tomu ještě vesnice Trnová a Doubravice s poli, loukami, lesy a kobylím polem. Podílem na Rychmburku, městečkem, dvěma tvrzemi a čtyřmi vesnicemi patřil rytíř z Mrdic k celkem majetným vlastníkům tehdejšího Chrudimska.
Během 14. století se majetek Mrdických rozrůstal, což je možné vyčíst z dalších vkladů z let 1351, 1382 nebo 1398. Z původních tří lokalit v roce 1325 jich k roku 1398 bylo jedenáct. Jen pro úplnost – statek v Rosicích se stal po roce 1351 samostatným zbožím s tím, že v roce 1373 je zde doložen jako držitel syn Heřmana z Mrdic Jaroš. Někdy po roce 1373 jej tehdejší vlastníci prodali Opatovickému klášteru.

Píšu-li o pánech z Mrdic, nesmím opomenout také lokalitu Kostelce u Heřmanova Městce. Hlavně zdejší původně románský kostel sv. Petra a Pavla, který je i se hřbitovem jakoby sevřen v bývalém opevněném areálu. Ten tvořilo pásmo valů a příkopů - v podstatě dodnes velmi slušně dochované. Je to důkaz toho, že zde stávalo v dávné minulosti opevněné feudální sídlo, jehož součástí byl i kostel. Panské rody s predikátem „z Kostela“ a „z Mrdic“ jsou pokládány za totožné nebo za velmi blízké příbuzné rodiny. Pro jejich příbuzenství svědčí jednak společný erb, ale také blízkost sídel.
Rostoucí a výnosné mrdicko-heřmanoměstecké zboží se stalo v průběhu 14. století předmětem nekalého zájmu. Hluboko do paměti tehdejších současníků se vryla tragická smrt mladičkého Ojíře z Mrdic - posledního mužského potomka mrdicko-městecké větve rodu.
Když zemřeli bratři Bernard a Heřman, dal poručník sirotků po Heřmanovi, Jindřich Lacembok, ve svůj prospěch mrdický statek do zástavy. Což není ojedinělý případ, kdy poručníci připravili své svěřence o majetek. Za pár let se dospívající Ojíř z Mrdic snažil dalším převodům svého dědictví vkladem do zemských desek zabránit. Mrdický majetek byl v té době již v několikátých rukou. Ojíř obvinil současného držitele Hezlina Turkovce z Hostinného z neoprávněné držby a podal na něho žalobu. Hezlin nařídil svému purkrabímu Vidlákovi, aby nepohodlného Ojíře zastřelil a tak zabránil jeho svědectví u soudu. K zákeřné vraždě mělo dojít kolem roku 1400. Historické prameny však ani náznakem nevypovídají, že by se vrah či jeho pán zodpovídali z tohoto krvavého činu. Tehdejší doba byla velmi rozbouřena rozpoutanou válkou mezi králem Václavem IV. a jeho bratry, bratranci a říšskými knížaty. V takové atmosféře nefungovaly žádné právní jistoty. Prostě nebylo žalobce, nebylo soudce! Z rukou Heslinových získal mrdický majetek Jaroslav Opočenský a jeho synovec Jan.
Toto jsou doložitelná fakta, které nám odhalují historické dokumenty. O pánech a rytířích z Mrdic se vyprávělo i mnoho lidových zkazek a do dnešní doby se jich několik dochovalo. Dlužno dodat, že svým obsahem v mnohém předčily i krutou realitu.
Jedna pověst například vypráví, jak rod Mrdických přišel ke svému erbu. Když se v roce 1158 uskutečnila trestná výprava císaře Fridricha I. Barbarossy na vzpurná severoitalská města, měl se jí prý zúčastnit i neznámý mladý bojovník Heřman. V tvrdé řeži před Milánem, jak známo i z jiných pramenů, se čeští bojovníci pod vedením pozdějšího krále Vladislava II. obzvláště vyznamenali a byli po zásluze též bohatě odměněni. Heřman byl povýšen do šlechtického stavu a obdržel též vlastní erb s jedním leknínovým listem. Prý na paměť toho, že bojoval pod korouhví pána z Kounic, který nosil ve znaku dva leknínové listy. Heřmanovi se prý od krále dostalo i hmotné odměny. Byla mu věnována část lesnaté a bažinaté krajiny pod Železnými horami mezi dnešními obcemi Klešice a Kostelcem. Rytíř Heřman zde měl založit tvrz Mrdice a jeho rod odtud začal rozšiřovat své statky. Právě tady je možné vystopovat i původ vlastního jména Mrdice (v některých zdrojích i Mrtice). Staročeský význam slovního kmene mrd- (s „d“ na konci) nebyl původně obscénní. Bylo to vyjádření pro kývavý pohyb - typický třeba pro rákosí, tedy o porost rostoucí v mokřadech. Slovní kmen mrt- (s „t“ na konci) souvisí zase se slovem „mrtvý“. Takže původní smysl sledovaného vlastního jména může být mrtvá půda = bažiny a na ní rostoucí rákosí. Tvrziště v poloze „V Mrdicích“ či „V Mrticích“ je skutečně dodnes hojně protékáno i obtékáno vodou.
Ale vraťme se zpátky k pověstem. I další z nich vypráví, o tom jak přeukrutní loupežníci Heřmani získali leknínový list do svého erbu. Prý když na tvrzi Mrdice zemřel starý rytíř Heřman, dalo se všech jeho dvanáct synů na nepoctivé loupeživé řemeslo. Přepadali pocestné, obírali je o peníze či zboží a ti, co se bránili, obrali i o život. Když loupeží neúměrně přibývalo, vyslal král proti nim velkou trestnou výpravu. Heřmany královští obléhali v jejich Městci. Jenže loupežníci odtud údajně posílali po potoce leknínové listy se vzkazy o pomoc svým spřáteleným sousedům. Ti jim opravdu přitáhli na pomoc a zaútočili na královské vojsko zvenčí. Heřmani též nelenili a připravili se na výpad uvnitř městečka. Za této složité situace královi vojáci uznali, že tu nic nezmohou a odtáhli pryč. Na památku své záchrany přijali pak rytíři Heřmani leknínový list za své erbovní znamení. Přesně takový městský znak má dnes Heřmanův Městec.
Český král musel zanedlouho zasáhnout znovu. Nenapravitelní a nepoučitelní Heřmani loupili samozřejmě dále. Královi vojáci ale tentokrát vylepšili taktiku. Nejprve pokořili sousedy Mrdických a pak přitáhli v plné zbroji k Heřmanovu Městci. Loupežníci utekli údajnou podzemní chodbou ke své další tvrzi v Kostelci. Jenže i Kostelec byl brzy dobyt. Odbojní Heřmani v chodbě chyceni a pobiti.
Jako připomínka této události na stěně kostela v Kostelci u Heřmanova Městce vznikla malba klečících a kajících se rytířů Heřmanů. Letopočet na konci nápisu nad obrazem 1533 s největší pravděpodobností datuje vznik tohoto obrazu. Proč byla vytvořena po více než dvou stoletích od řádění těchto lapků? Není ani jasné, kdo se po takové době rozhodl tímto způsobem obnovit vzpomínky na ně. Majiteli panství a patrony kostela byli v 16. století Trčkoví z Lípy a Andělové z Ronovce. U nich lze asi těžko předpokládat, že by tuto malbu dali pořídit na paměť bývalých držitelů Kostelce. Můžeme se domýšlet, že tato malba možná překrývá z nějakého důvodu ještě starší obraz na stejné téma. Bohužel, žádný umělecko-historický rozbor tohoto nástěnného obrazu nebyl nikdy zpracován nebo není znám. Prý veškeré pokusy o jeho zabílení byly marné. Rytíři tak mají klečet, dokud nedojdou odpuštění.
Lidé samozřejmě po generace věřili, že po loupeživých rytířích zůstala někde schovaná kořist. V úvahu jako první připadala tajná chodba, kde byli loupežníci nakonec zabiti. Potíž byla v tom, že nikdo spolehlivě nevěděl, kde inkriminovaná chodba začíná či končí. Obyvatelé Kostelce i blízkého okolí po ní dlouhá léta neúspěšně pátrali. Snad jednou prý bylo její objevení téměř nadosah. Při kopání hrobu na hřbitově u kostela Kostelci narazil hrobník na jakési klenutí. Když z něho vylomil kámen, uviděl otvor do temné chodby. Chtěl proto hrob pro zemřelého vykopat jinde, ale nebylo mu to prý dovoleno. Díru do chodby prozatímně zakryl aspoň jakousi deskou. Jenže druhý den byl do hrobu uložen nebožtík a rov hned na to zasypán. Později se už zapomnělo, o který hrob se vlastně jednalo a chodba tak zůstala opět utajená.
Hledalo se i v Heřmanově Městci. Na náměstí před zámkem k tomu sváděly staré domy s hlubokými temnými sklepy, které jitřily lidskou fantazii. Prý v místech dnešního autobusového nádraží se nacházel v minulosti zase okovaný poklop nad jakýmsi záhadným otvorem. Ovšem pověsti o podzemní chodbě mají hned několik zádrhelů. Za prvé: Její velká délka od polohy Mrdice až do Kostelce. Za druhé: Složení podloží - částečně bažinaté a částečně skalnaté. Za daných geologických podmínek je existence takovéto chodby pochybná včetně toho, že nikde nebyly objeveny pozůstatky odvětrávacích šachet, bez kterých by chodba byla pro lidi neprůchodná, neboť by se v ní udusili.
A jaká byla ve skutečnosti pravda o špatné pověsti rytířů z Mrdic, které nám lidová tradice popisuje jako kruté loupežníky? Na základě politických tahanic, které nastaly po smrti posledního Přemyslovce v roce 1306 a vyvrcholily povstáním šlechty proti panovníkovi Janovi Lucemburskému v letech 1317 a 1318, nebyli mezi středověkým panstvem loupeživí rytíři žádnou výjimkou. A nešlo vždy jen o samotné loupení, ale o střetnutí soupeřících politických uskupení a domáhání se domnělého práva. Tak činili i páni z Mrdic, kteří bojovali na straně královské. Lze tak usuzovat na základě žaloby podané Hrabišem z Paběnic, který v této bouřlivé době stál naopak na straně odbojného panstva. Žalovanými byli Heřman z Mrdic a Vilém z Nemošic za vyplenění a následné vypálení dvou vesnic patřícím k hradu Vildštejnu - Cvítkova a Nerozhovic. Plenění a vypalování zboží odpůrců se pokládalo za válečné akty než za lupičství. Ale jak jinak se měli obyvatelé postižených vesnic na to dívat než jako na plenění a drancování. Spor mocných byl pro ně věcí vedlejší. Ale základní jádro – pálení i loupení - tu je! Takové události se pak vyprávěním, ústní tradicí, přenášely z generace na generaci. Základ příběhu se léty proměňoval podle fantazie vypravěče. A tak tu dnes máme pověsti o loupeživých rytířích z Mrdic, o jejich ukrytém pokladu i tajné chodbě.

Není bez zajímavosti, že tři obce ze čtyř, které v současnosti tvoří VII. pardubický městský obvod – Rosice na Labem, Trnová a Doubravice jsou také svojí středověkou historií spojeny s pány z Mrdic. O Rosicích nad Labem, Trnové a Doubravicích je první písemná zmínka zaznamenána k roku 1325*. Jedná se právě o už výše zmiňovaný zápis Heřmana z Mrdic, ve které rozděluje své zboží synům a manželce. O historii obcí ze VII. obvodu se dá jistě napsat mnoho a mnoho dalších zajímavostí či faktů, které se udály v průběhu staletí, jenže to není záměrem tohoto článku. Případným zájemcům bych ale doporučila knihu, která vyšla v listopadu 2016 – Historie pardubických městských částí aneb Z centra města na periferii. Jinak mohou milovníci regionální historie i pamětníci v těchto týdnech i v budoucnu navštívit expozici, která je již druhou (zatím) sérií výstav historických fotografií. V budově úřadu radnice v Rosicích nad Labem v prostorách místní knihovny si mohou návštěvníci prohlédnout fotografie, na kterých jsou zvěčněny objekty a lokality ve své původní podobně nebo stavby, které dnes již neexistují. Zveřejněné materiály mapují historii obcí z tzv. pardubické sedmičky. Výstava je zajímavá zároveň i tím, že se pouze nevrací do minulostí, ale díky soudobým snímkům míst, které si můžeme prohlédnout na historických fotkách, konfrontuje neotřele minulost s dnešní realitou. I tato druhá expozice v Rosicích nad Labem je nápadem a dílem Vítězslava Čapka, jež je zároveň autorem fotografií ze současnosti.

GPS souřadnice: 49.9253817N, 15.6540642E

Autor: Šárka Hladíková
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2017


Valy a příkopy kolem kostela v Kostelci. Foto autorka
Detail malby rytířů Foto autorka






Předchozí článek: Jména z pomníku obětí válek v Medlešicích
Následující článek: Kaple v Deblově je novou dominantou obce


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Zámek v NASAVRKÁCH dnes slouží pro výstavy a společenské akce.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na ANDRLOVĚ CHLUMU u Ústí nad Orlicí.

ORLICKOÚSTECKO: Vrchol KRÁLICKÉHO SNĚŽNÍKU, který je nejvýše položeným místem Pardubického kraje (1423 m.)

ORLICKOÚSTECKO: Podloubí na náměstí v KRÁLÍKÁCH.

SVITAVSKO: Barokní kostel sv. Jakuba s hranolovou věží v MĚSTEČKU TRNÁVKA

SVITAVSKO: Fontána na náměstí ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Uličky Starého města v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml