Sdružení přátel Pardubického kraje

Smrt legionáře Ciliaka


27. 07. 2006 První světová válka "dopřála" vojákům pardubického regionu poznat notný kus Evropy a Asie. Většinu z nich v rámci rakousko - uherské armády čekaly boje na italské, srbské, rumunské či ruské frontě a nevyhnuly se jim ani následné přesuny mezi těmito jednotlivými bojišti i v rámci nich.
Zejména a právě u legionářů si uvědomíme také možnou pestrost válečného života a hříček osudů. Z regulérních vojáků pravidelné rakousko - uherské armády se stali váleční zajatci, v některých případech označení za dezertéry. Část z nich se následně proměnila v příslušníky armád bývalého protivníka, později ve vojáky ještě nee-xistujícího státu. Z jednoho pohledu hrdinové a bojovníci za svobodu, z druhého pak obvinění dle paragrafů vojen-ského trestního zákona.

A aby nabídka všech možných variant vojenského života byla co nejúplnější, je nutné připočíst i ty, kteří se rozhod-li s válkou skoncovat jednou a provždy. Zadržení a ná-sledně odsouzení dezertéři z řad československých legií. Zrádci pro jednu i druhou stranu.
Z Kerhartic přes Padulu na jižní Slovensko Josef Ciliak , který se narodil 1.1. 1897 v Dobré Vodě (polit. okres Lanškroun), patřil ve smyslu "cestovatelského" úvodu k těm "skromnějším".
[Vojín] Ciliak, příslušný do Kerhartic (dnes součást Ústí nad Orlicí) odešel do války v říjnu 1915. S jičínským 11. zeměbraneckým pěším plukem se dostal do zákopů italské fronty. Rok po svém příchodu byl raněn (2.11.1916) a zajat. Zajetí, které trvalo něco málo přes rok, strávil v zajateckém táboře u města Padula v Itálii. V listopadu 1917 pak vstoupil do italských legií. V nich se také dožil konce války. Následně, už jako československý voják, se vydal na Slovensko. Tam, v právě probíhají-cích bojích s Maďary padl. Bylo mu devatenáct let.
Vstupní informace o tomto člověku byly vpravdě mizivé. Sporý záznam v Katalogu padlých města Ústí nad Orlicí s uvedením jména, rokem narození a místem smrti. K tomu malá fotografie v italské uniformě. Druhým zdrojem informací je Vojenský ústřední archív v Praze. Z něho se dozvídáme, kdy odešel do války, ke kterému útvaru, kde byl raněn, zajat, v kterém zajateckém táboře strávil dobu ,než vstoupil do legií, a kde padl.

Blíže k c.k. vojínu Josefu Ciliakovi
Josef Ciliak byl v říjnu 1915 odveden k píseckému C.k. zeměbraneckému pěšímu pluku č. 11. Bylo mu přes osmnáct let. U náhradního praporu pluku absolvoval vojenský výcvik. Zda byl obyčejným pěšákem či zastával jinou, třeba méně nebezpečnou funkci, zatím nevíme. Lze však předpokládat, že do vlastních zákopů se dostal nejspíše někdy počátkem následujícího roku 1916.
Byl to rok začátků velkých bitev. Ty se odehrávaly ve znamení velkých materiálních a lidských ztrát (v únoru 1916 začaly na západní frontě boje o Verdun, na frontě italské zase série bitev na Soči). Na italské frontě, kam zamířil i Josef Ciliak, bylo počátkem roku 1916 relativně ticho. Boje na Soči pomalu ustaly v blátě, dešti a vodě.
Přestávka v sočských bojích umožnila AOK (rakousko - uherské vrchní velitelství) naplánovat ofenzívu v jižních Tyrolích. Ta měla být spojena s protiútoky na nyní odpo-čívající sočské frontě. Tyto protiútoky měly poutat část italských sil, aby nemohly být použity na vyztužení jiho-tyrolské fronty.

11. pěší
V rámci ofenzivního uskupení asi čtyř (v literatuře jmenovaných) armádních sborů útočil i Ciliakův 11. zeměbranecký pěší pluk. Zda v něm Ciliak skutečně byl, se dá opravdu jen odhadnout. Předpokládáme, že přišel v rámci čerstvých posil před nadcházející ofenzívou.
Ofenzíva však na sebe dala dlouho čekat. V polovině února začalo silně sněžit a ač boje na Soče začaly, útok v Tyrolích byl odložen.
Začal až 15. května 1916. Některé rakouské jednotky narazily na silný odpor nepřítele, především italských alpinů. Rakušanům se však povedlo obsadit a dobýt určené pozice.
Pokud si budeme chtít Josefa Ciliaka představit jako na fotografii, pak mohl vypadat jako ti, jejichž fotografie se zachovaly do dnešních dnů a máme možnost si je prohlédnout. Zabalen do dlouhého vojenského pláště se zvednutým límcem, pletená čepice, zarostlá tvář. Jako rození horalé vypadali i ti, co svůj dosavadní život prožili v nížině.
Pokud bychom tyto představy o začátku Ciliakovy válečné činnosti měli shrnout, pak asi následovně: Po příchodu do zákopů, coby posily pro následující lidsky vyčerpávající boje, to bylo především čekání v zprvu zabláceném a mokrém oblečení, pak ve spoustě sněhu. Toto čekání nebylo, s největší pravděpodobností, prosto kontaktu s nepřítelem. Pak účast v úspěšné ofenzívě, která však díky terénu musela stát hodně sil. Někde na pozadí mohlo být také uchvácení z vysokohorského terénu, v míru nepochybně krásného.

Směrem k zajetí
Vzhledem k tomu, že chceme aspoň přibližně rekonstruovat Ciliakovu účast v rakousko - uherské armádě, nezbude nám nic jiného než se podívat do další oblasti, v které je lokalizován 11.pěší pluk. Blíže Jaderskému moři.
V posledním říjnovém dni byl v rámci 9. sočské bitvy veden italský úder v Krasu, hlavní síla úderu byla vedena na masív Hermada.
11. pěší pluk je zmiňován, spolu s jiným českým plukem - 28. pěším, v obraně tratě Monfalcone - Terst. Josef Ciliak byl zajat 2. listopadu 1916. Po jednom roce na frontě, tak jak jsme si ho v předcházejících řádcích načrtli, a který musel být nadmíru vyčerpávající, hrozba smrti jakoby zmizela.

Padula
Protože nemáme žádných zpráv o tom, jak přesně Josef Ciliak trávil zajetí a jak to vlastně v zajateckém táboře v Padule vypadalo, musíme se spokojit s informacemi z publikovaných vzpomínek jiných rakousko - uherských zajatců a pozdějších italských legionářů.
V Padule byli zajatci až do konce roku 1916 ubytováni ve starém nezařízeném klášteře. Ten si zajatci postupně upravovali a bílili. Tábor pojal asi 2500 zajatců. V roce 1916 v něm byly zřízeny koupelny. Jediná práce, kterou zajatci měli, byla stavba nových baráků v klášterní zahra-dě. Ty byly předány k používání na konci roku 1916. Do těchto novostaveb vešel s novou "zásilkou" zajatých také Josef Ciliak. Samotná budova kláštera pak byla využita pro ubytování jednotek italské armády. Pro zajatce práce fakticky nebyla. Italové Rakušany ven pouštět nechtěli a tak se zdá, že jediné činnosti byly: úklid a bílení zajateckých baráků a také fotbal.

Vstup do legie
"Naši poslanci vzkazují N. Radě, aby naléhala zde, u ital. vlády, aby byla ihned povolena armáda z čsl. zajatců. Všichni musí do ní. Kdož by neuposlechl, mají být souzeni co zrádci a sběhové" (Smrček, V. Paměti z války 1915 - 1918, část II: V italském zajetí, s. 184; nezveřejněný rukopis, VHA - cit. Fučík, Piava 1918).
To byla samozřejmě nereálná představa, Italové byli dale-ci toho, aby povolili takové opatření, znamenající hrubé porušení mezinárodního práva. Navíc zformovat velké vojenské uskupení ze zajatců nepřátelské armády by si na italské straně nedovolil ani ten největší utopista. Pokusme situaci postavit na několik, doufejme logických, základ-ních bodů: Italové chtěli porazit Rakousko a něco si z jeho území vzít. Československá zahraniční reprezenta-ce chtěla tutéž monarchii rozbít a mít svůj stát. Italové nebyli vojensky úspěšní a jejich vojáci, ostatně jako i v jiných armádách, spíše s úlevou odcházeli do zajetí než aby do vyčerpání bojovali v zákopech. Čechoslováci disponovali několika tisíci bývalých rakouských vojáků ochotných bojovat v italských uniformách. Řečeno obchodně: nabídky a poptávky byly vyrovnané. Zůstává otázka, jaká byla skutečná touha zajatců vrátit se do prakticky stejně špinavých a smrtelně nebezpečných zákopů jako byly ty rakouské, jen o sto osmdesát stupňů otočených?

Italská armáda na konci roku 1917
Na podzim roku 1917 přikročilo rakousko - uherské velení k provedení vlastní útočné operace, jejímž účelem bylo prolomit italskou frontu na Soče.
Zahájení této ofenzívy bylo stanoveno na 22. října 1917, resp. vzhledem ke špatnému počasí o dva dny později. Úspěšný společný německo - rakousko - uherský postup vytlačil Italy z hor. A nejen z hor. Italská armáda odešla od Soče a rychlým ústupem směřovala k řece Tagliamento. Pronásledování italských vojsk a postup německo - rakousko-uherských jednotek nebyl jednoduchý. Krajina byla plná dravých bystřin, rozježděné blátivé cesty se stávaly nesjízdnými. Postup útočících jednotek brzdily proudy italských zajatců s ulehčením odcházejících do zajetí, opuštěné koňské přípřeže, muniční vozy, odhozené zbraně a munice, sanitní vozy a polní kuchyně.
Po přechodu Tagliamenta se italské jednotky rychle rozpadaly. Mnozí vojáci se převlékali do civilních šatů. K více než 300 tisícům rozptýlených vojáků se přidalo také na 400 tisíc prchajících civilistů. Rakousko - uherská armáda navíc nebyla schopna zajistit odsun takového množství zajatců a tak se italští vojáci stávali postrachem svých vlastních krajanů. Přicházelo na řadu drancování velkých rozměrů. Závěr těchto bojů v období od 20. října do 20. listopadu 1917 byl pro italské velení znepokojivý. Italská armáda ztratila na 800 tisíc mužů (padlých, zajatých, raněných, rozptýlených).

Boj legionářů
Abychom se podívali na Josefa Ciliaka jako na legionáře v zákopech, musíme, díky neznalostem jeho skutečného příběhu, činnost, jíž se legionáři, resp. budoucí příslušníci 39. pluku "Výzvědného" italských legií věnovali.
Navzdory faktické nepřipravenosti a nevyzbrojenosti československých legionářů, aspoň tak, jak nám to přibli-žuje literatura a prostřednictvím ní pak i některé vzpomínky legionářů. 28. května 1918, pouhý měsíc od postavení čs. pluků, vydal vrchní velitel Armando Diaz rozkaz k odchodu celé československé divize na frontu k dolní Piavě. Toto překotné nasazení vyvolalo u Čechoslováků rozruch a následně protest u velitele divize. V následné audienci žádali čs. zástupci o změnu rozkazu. I když bylo vyhověno, brala se tato situace jako určité varování a výstraha pro možné další následující. Části divize však na frontu přece jen odešly. Na úsek do Montella a v prostoru S. Dona di Piave. První odešla 6. rota II. praporu 31. pluku. Šlo o průzkumnou skupinu. Tyto skupiny byly začleněny do II. praporu 31. pluku a posléze přejmenovány na roty a přiděleny k jednotlivým polním armádám. Od průzkumníků v montellském úseku Italové očekávali profesionální bojový průzkum více, než propagační činnost, na kterou byli cvičeni a ke které se v tomto textu ještě dostaneme. Měli prakticky bojovat v podstatě bez granátů, nábojů, jen s bodáky. Velitelé průzkumných jednotek byli vzdáleni od svých lidí, asi kilometr daleko. Veleli ústními rozkazy, protože spojení nebylo, vedle výzbroje, téměř žádné. Vázla i komunikace mezi českými a italskými důstojníky a to ze zcela prozaických důvodů - italština. Když přišel útok zkušených rakousko- uherských úderníků vyzbrojených granáty a kulomety, nezvládnutá velitelská úloha přítomných legionářských poddůstojníků, nevyzbrojenost legionářů a ústup Italů ponechal Čechoslováky v rakouských rukách. Ani se nestačili rozkoukat.

Odjezd na Slovensko - rok 1919
Na Slovensko odjížděli vedle vojáků domácích jednotek (české útvary bývalé rakousko - uherské armády) a legio-nářů také dobrovolníci různých spolků (zejména pak Sokola). Posledně jmenovaní vykonávali především strážní službu na nádražích či mostech. Nešlo o bojové jednotky. Do 5.1.1919 byl Ciliakův pluk posádkou v Bratislavě. Toho dne se útvar vydal na Komárno, Nové Zámky a Parkan s úkolem obsadit demarkační linii na úseku zbytku dunajského toku a dolního toku Ipľu. 7. ledna dorazil pluk do Nových Zámků, kde v rámci okupačních sil zanechal svůj 2. prapor. Prapor č.1 39. pluku pak 10. ledna 1919 v 11 hodin dopoledne, obsadil Komárno. Další jednotky pluku, tedy i Josef Ciliak, se den před tím usadili v Parkanu (Štúrově).

Ochrana hranic s Maďarskem
Strážní služba čs. jednotek, a tedy i italských legionářů 39. pluku, byla v té době velmi důležitou. Probíhala totiž měnová odluka republiky od bývalého Rakouska - Uherska (25. února 1919). Kolkování bankovek muselo být provedeno za asistence vojska. Josef Ciliak, se svou jed-notkou, se nepochybně stal součástí hermetického uza-vření státní hranice, které toto kolkování sebou přineslo. Navíc 21. března, odstoupením hraběte Károlyiho z úřadu prezidenta byla v Maďarsku nastolena, formou Maďarské republiky rad diktatura proletariátu. Samozřejmě i tato skutečnost se projevila v činnosti 39. pluku, a tedy i Josefa Ciliaka.

Smrt v přestřelce
V podstatě až do dubna 1919 docházelo k přestřelkám československých stráží s ozbrojenými tlupami, které se pokoušely přeplout Dunaj. Je pravděpodobné, že v podobné přestřelce zahynul (střelou do hlavy) i krajan z Kerhartic, příslušník 39. pluku italských legií Josef Ciliak. 1. června 1919 byl Josef Ciliak pohřben, za účasti členů Obce Sokolské, na hřbitově v Ústí nad Orlicí.
Na rozdíl od některých pramenů, ve Slavnostním listu k župnímu sletu Východočeské župy z roku 1927 jsou jako místo smrti uvedeny Nové Zámky. V seznamu padlých je uveden právě Parkan, z čehož při psaní tohoto textu vycházíme. Tento rozdíl se dá přičíst i "informačnímu šumu". Navíc - 39. pluk byl dislokován jak v Parkanu, tak i v Nových Zámcích, ale i v Komárně. Navíc k bojům o Nové Zámky a vlastně na celé frontě došlo až začátkem května a to už Josef Ciliak nežil. Kaž-dopádně se stal jedním z 864 vojáků (včetně důstojníků), kteří na Slovensku padli.

Litaratura:
- Kolektiv autorů, Z bojov o južné Slovensko, vydáno v Nových Zámkoch, 1934
- Slavnostní list k župnímu sletu Vých. župy Pippichovy v Ústí nad Orlicí 10 a 17. července 1927, Nákladem tělo-cvičné jednoty "Sokol" v Ústí nad Orlicí
- Marek, Jindřich; Piráti svobody, čeští námořníci v letech 1918 - 1921
- Vojenské dějiny Československa III. Díl (1918 - 1939), Naše vojsko, Praha
- Fučík, Josef; Piava 1918. Havran Praha. 2001
- red. Zeman, Adolf; Cestami odboje II. Pokrok. Praha 1927,. str. 413 - 417
- red. Zeman, Adolf; Cestami odboje V. Pokrok. Praha 1929, str. 365
- Jindra, Zdeněk; První světová válka. SPN Praha 1984
- Kol.; Pod císařským praporem. Elka Press. Praha 2003
http://www.austro-hungarian army.co.uk/austland.htm
http://www.austro-hungarian-army.co.uk/italy15.htm

Autor: Martin Zahálka
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2006




Předchozí článek: Putování za studánkami
Následující článek: Valentin Oswald Ottendorfer (1826 - 1900)


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2024 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Rabštejnská Lhota
Mladkovská vrchovina
Průzkum na Šibeničním vrchu
Pardubické kostely



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v CHRUDIMI.

CHRUDIMSKO: Zámek v NASAVRKÁCH dnes slouží pro výstavy a společenské akce.

ORLICKOÚSTECKO: Novogotická kaple Panny Marie z konce 19. století v LANŠPERKU.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: Klášter HEDEČ - poutní místo nedaleko Králík.

SVITAVSKO: Podzimní krajina na SVITAVSKU.

SVITAVSKO: Městská věž v JEVÍČKU.

PARDUBICKO: Kašna na náměstí v DAŠICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml