Sdružení přátel Pardubického kraje

Srpen 1968 v Pardubicích


26.01.2019 Období přezdívané Pražské jaro začalo 5. ledna 1968, kdy se prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) stal Alexander Dubček, a skončilo po 21. srpnu téhož roku, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do Československa, aby zastavila započaté reformy.
Podívejme se tedy na to, jak prožívaly srpnové události v roce 1968 Pardubice. Východní Čechy připadly polským jednotkám. Ve středu 21. srpna zajistily polské vrtulníky Mi-8 přesun jednotek, které vyřadily z provozu televizní převaděč v Pardubicích. Již kolem druhé hodiny nad ránem začaly nízké přelety sovětských letadel, která se pokoušela přistát na pardubickém letišti, to je však nepřijalo, zhaslo světla a letadla musela pokračovat na Prahu. K pardubickému letišti pak přijely polské jednotky s tanky, do prostoru letiště nevjely, ale letiště zablokovaly. Teprve po Polácích dorazili sovětští vojáci a obsadili letiště. První sovětský letoun přistál na pardubickém letišti pravděpodobně 23.srpna.

Městský i okresní národní výbor vyzývaly občany ke klidu a rozvaze. Jiná prohlášení byla směřována k okupačním vojskům v češtině, ruštině nebo polštině. V nich bylo uvedeno, že postup vojsk se neslučuje s mezinárodním právem a vojáci se mohou na vlastní oči přesvědčit, že v Československu panuje klid.
Na několika místech byly po městě připraveny odpadkové koše, do kterých mohli lidé vhazovat legitimace Svazu československo-sovětského přátelství. Trolejbusy jezdily po městě doplněné jmény politiků tehdejšího vedení Československa, za kterými lid stál – tedy jmény Dubček a Císař. Hesla se jmény politiků se pak objevovaly na domech, v oknech bytů či ve výlohách.
I v Pardubicích a v jejich okolí tak, jako v jiných městech docházelo k odstraňování směrových tabulí, orientačních tabulí a rozcestníků. Objevovaly se však šipky nové určené okupačním armádám odkazujícími směr na Moskvu a Varšavu. To způsobilo okupačním vojákům nemalé problémy. Např. na křižovatce u Veselky auta zastavila a vojáci se ptali, kudy na Chrudim. Lidé samozřejmě ukazovali na druhou stranu. Jeden uvědomělý soudruh jim ale ukázal správnou cestu a pak měl co dělat, aby rozzlobeným lidem utekl.
Na třídě 7. listopadu (dnes 17. listopadu) uspořádal Československý svaz mládeže sběr podpisů na podporu ústavních činitelů. Odpoledne 21. srpna se pak skupina mladých lidí vydala od mostu u zimního stadionu směrem ke Starému Hradišti vyjednávat s polskou okupační armádou. Jednání prý měla smysl, z debaty vyplynulo, že si polští vojáci mysleli, že jsou u nás na vojenském cvičení. Jednání s okupačními vojsky se zúčastnil také předseda ONV Josef Loskot. Ten situaci posléze popsal tak, že se snažil sovětskému veliteli velmi tvrdě vysvětlit, že zde okupační vojska nejsou vítána a pokud vojáci vstoupí do města, dojde k masakru a to bude pak zodpovědnost právě sovětského velitele.
Vojáci do města skutečně nevkročili. Nejblíže byla skupina polských vojáků nedaleko pardubického nádraží.
Večer 21. srpna pak přijal Okresní národní výbor a Okresní výbor KSČ usnesení, aby bylo u benzinových stanic zajištěno palivo zejména pro potřeby lékařů, zásobování, státních a stranických orgánů. V novinách vycházely výzvy občanům, aby neskupovali potraviny, rovněž vycházela různá provolání (např. pekařů) o nepřetržitém provozu podniků, která ujišťovala obyvatele města, že dodávky potravin nebudou přerušeny. Ve městě se, zejména na třídě Míru, tvořily hloučky diskutujících obyvatel města. Diskuse probíhala také na stránkách novin, vycházely krátké rozhovory s lidmi; ve všech výpovědích se opakuje překvapení a zklamání. Objevovaly se různé podpisové akce občanů za odchod okupačních vojsk ze země.
Nad městem občas přelétaly helikoptéry a shazovaly letáčky, většinou psané lámanou češtinou; obsahem bývalo povětšinou ujištění, že armády zemí Varšavské smlouvy přijely republiku osvobodit.
Ráno v sobotu 24. srpna kolem půl deváté byl slyšet v městském rozhlase projev jednoho z nejvýznamnějších představitelů pardubického okresu, předsedy ONV Loskota, který vyzýval k poslouchání legálního rozhlasu a ke čtení okresních novin Zář a krajského periodika Pochodeň. Oznámil, že vstoupil do jednání s veliteli okupačních vojsk, ti přislíbili, že nevstoupí do města, pokud bude zachován pořádek a klid. Pardubický rozhlas vysílal upozornění občanům, ve kterých je varoval před neuváženými provokacemi.
Zajímavou kapitolou v srpnových událostech v Pardubicích byla sabotáž průjezdu sovětského vlaku. 24. října měl Pardubicemi projíždět ve směru na Prahu sovětský vlak, který vezl mimo jiné speciální techniku k rušení televizního a rozhlasového signálu. Došlo k jednání na pardubickém nádraží, kde bylo velitelům sovětské armády přislíbeno, že průjezd tohoto speciálního vlaku se obejde bez jakýchkoliv problémů. Ve skutečnosti však Okresní národní výbor schválil sérii opatření, která měla naopak průjezd tohoto vlaku co možná nejvíce zkomplikovat. Nejprve byl vypnut proud na železniční trati u Moravan, což vlak zdrželo, po příjezdu do Pardubic byla železniční souprava namísto na Prahu odkloněna do Rosic nad Labem. Po dohodě s výpravčím bylo dohodnuto, že vlak bude dále pokračovat přes Hradec Králové a ve Stéblové pak byla stržena elektrická kolej, s její opravou samozřejmě dělníci nespěchali. Připraven byl pak ještě zinscenovaný infarkt strojvůdce vlaku, k tomuto však již nedošlo. Okresní národní výbor posléze tato sabotážní opatření přijal s povděkem. Sovětská armáda opustila pardubické letiště až na konci října.
Zajímavou kapitolou v mozaice srpnových událostí v Pardubicích byla i činnost rozhlasového studia. Ještě před 21. srpnem byl v éře pardubického rozhlasového studia památným rozhovor s předsedou ONV Loskotem o zbytečnosti krajů a návrhem na zrušení východočeského KNV. Rozhlasové studio tehdy sídlilo v tzv. Vodákově vile na okraji Tyršových sadů. Již od ranních hodin 21. srpna bylo v pardubickém rozhlasovém studiu živo. Byl zde nejen rozhlasový redaktor Ivan Ladýř, ale také Miroslav Kučera a také technička Jiřina Ťopková, ale i redaktor tehdejších novin Zář Oldřich Rajman. Tehdejší okresní noviny totiž sídlili ve stejné budově spolu s rozhlasem. Zprávy, které přicházely po telefonních linkách či dálnopisech byly čteny někdejším hercem pardubického divadla Alexejem Gsölhoferem, Miroslavem Kučerou a redaktorem Ivanem Ladýřem. Aby budovu rozhlasu neobjevili vojáci okupačních armád, byla z budovy odstraněna cedule informující o sídle rozhlasového studia, na zahradě byly pověšeny plýnky, aby to působilo dojmem, že se zde nacházejí jesle nebo mateřská škola. Aby mělo rozhlasové studio informace o pohybu okupačních vojsk, dostali k od nemocnice k dispozici několik nepotřebných sanitních vozů s vysílačkami. Ty se rozjely po všech výpadkovkách z Pardubic a z MUDr. Jana Čmolíka se najednou stal na chvíli dispečer. Obyvatelé města zásobovali zaměstnance rozhlasu jídlem a pitím. V jednu chvíli dokonce do redakce zatelefonovali zaměstnanci pardubického letiště s tím, že se zde chystají přistát sovětské letouny.
První den okupace mohli posluchači pardubické rozhlasové studio slyšet pouze v rozhlase po drátě. Od 22. srpna přijel z Prahy do Pardubic technik p. Svatoň a ten provedl přepojení tak, že bylo pardubické rozhlasové studio zapojeno do tzv. štafety „svobodných vysílačů“. V předem stanovených časech tak bylo slyšet rozhlasové vysílání z Pardubic v celé republice a dokonce i za hranicemi. Posluchači však mnohdy ani nevěděli, že poslouchají vysílání z Pardubic. Kvůli utajení se každé studio hlásilo pod jakousi šifrou. A tak se třeba bratislavské rozhlasové studio hlásilo „Tu mesto na Dunaji“. Pardubické studio se hlásilo pod šifrou „Svobodný legální vysílač Československého rozhlasu, pracoviště číslo 4“.

Prameny:
Ivan Ladýř: Rozhlas Pardubice 45 let – Zprávy Klubu přátel Pardubicka 9-10/1990
Veronika Skalecká: Pardubice v období normalizace
Kateřina Musilová: Srpen 1968 na Pardubicku – Zprávy Klubu přátel Pardubicka 1-2/2009

GPS souřadnice: 50.0383103N, 15.7790253E

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2018








Předchozí článek: Busta prezidenta Masaryka v Nemošicích na okraji Pardubic
Následující článek: Konec starého Rakouska v Pardubicích


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 4/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historické orientační sloupy
Pardubice za druhé republiky
Skalnaté orlické hory
40 let od největší energetické krize u nás




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v CHRUDIMI.

CHRUDIMSKO: Poutní raně barokní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů v LUŽI.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ a budovou staré radnice z první poloviny 15. století.

ORLICKOÚSTECKO: renesanční radnice uprostřed náměstí v LANŠKROUNĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na SUCHÉM VRCHU u Králík.

SVITAVSKO: Kostel sv. Jiří v KUNČINĚ.

SVITAVSKO: kostel Rozeslání sv. Apoštolů v LITOMYŠLI je nejstarším dochovaným sakrálním prostorem v Litomyšli

PARDUBICKO: Uličky Starého města v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml