Sdružení přátel Pardubického kraje

Sto let od železniční tragedie v Uhersku


09. 02. 2010 O historii olomoucko-pražské železniční dráhy, po které jezdí vlaky již od roku 1845, toho již bylo napsáno mnoho. Jižmzahájení jejího provozu provázelo neštěstí v podobě smrtelnéhomzranění stavitele železnice Ing. Jana Pernera.mVelké železniční neštěstí však postihlo tuto trať nedalekomUherska v prosinci roku 1909: „Dvanáct osob zabito, 18 těžcemzraněno,“ hlásaly titulky v Národních listech 27. prosincemroku 1909. Zpráva dále pokračovala: „V dějinách hrůznýchmželezničních katastrof v našem království, těchto tragédií zaviněnýchmi nezaviněných, nejčernějším písmem zapsána budemstrašná srážka rychlovlaku s vlakem nákladním, udavší se vemstanici Uhersko mezi Pardubicemi a Chocní, na Boží hod vánočnímo půl 10. hodině dopolední… Vyšetřování soudní a železničnímbude trvati delší čas, než se pravá příčina katastrofymzjistí, nemožno tedy dnes již se vší určitostí viníka usvědčit,male přesto dlužno sděliti všeobecné mínění železničních orgánů,mže katastrofu zavinil službu konající dopravní úředník asistentmZeis, a sice opomenutím postavení distančního terče namznamení „Stůj“… V laických kruzích vyslovuje se podezřenímnad tím, že mohla se státi srážka vlaků na dvojkolejné trati.

Případ zatarasení dvojkolejné trati jest však velmi častý, zejménamv menších stanicích, kde není dostatek vedlejších kolejí. Tento nedostatek má také jistou vinu na katastrofě v Uhersku,mkterá nebyla by se stala, kdyby nákladní vlak mohl vjeti namkolej postranní. Situace v Uhersku byla v osudné době následující:mPo pravé koleji směrem od Chocně k Pardubicím přijelmpřed 9. hodinou nákladní vlak č. 351 z Vídně do Prahy, tohomdne – ostatně jako obyčejně se stávalo – značně (o 100 minut)mzpožděný. Poněvadž za ním přijížděl rychlovlak č. 7 rovněžmve směru Vídeň – Praha, rozhodl se asistent Zeis, že nechá rychlík č. 7 ve stanici Uhersko předjet nákladní vlak č. 351.
Protože ve stanici není dostatečně dlouhá předjízdná kolej,mmusel nákladní vlak, pozůstávající z lokomotivy a 46 vozů,mpřesunout přes výhybky choceňského zhlaví na kolej levou,murčenou pro směr od Prahy k Vídni. Dle předpisů dopravníchmměl výpravčí takto zatarasenou kolej uzavřít pro všechny vlaky,mtedy i pro rychlovlak č. 2 jedoucí z Prahy do Vídně, kterýmměl stanicí Uhersko projíždět v 9.29 h. Uzavření toto mělomse státi distančním terčem, umístěným 600 m před vjezdemmdo stanice. To se však nestalo a rychlovlak č. 2 projel kolemmdistančního terče, postaveného do polohy „Volno“ a vzápětími samotnou stanicí nejvyšší dovolenou rychlostí 80 km/h.
Srážka s nákladním vlakem č. 351 se stala nevyhnutelnou.“mPři srážce, které se strojvedoucímu rychlíku č. 2 Schneidrovimani přes použití rychlobrzdy nepodařilo zabránit, zahynulomna místě 9 osob, 4 další zemřely po převozu do nemocnice,mznačný počet cestujících utrpěl zranění. Noviny dále popisujímsrážku jako ohromnou ránu, která byla slyšet na stovky metrůmdaleko: „V místním kostele v Uhersku farář právě kázal, kdyžmzaduněla hrozná rána, která kostelem otřásla. Nábožní posluchačimspěchali z kostela v domnění, že nastalo katastrofálnímzemětřesení. Při srážce dále nastal tak mocný tlak vzduchu,mže v hostinci, na 100 kroků od místa katastrofy vzdáleném,mveškerá okna byla vytlučena.“
Soudní přelíčení proti obžalovanému asistentu státních drahmAloisi Zeisovi (32) se konalo v září roku 1910 před senátemmkrajského soudu v Chrudimi. Obžaloba jej vinila z přečinumproti bezpečnosti života. Podle závěrů státního zastupitelstvímměl Zeis jako odpovědný dopravní úředník zařídit ihned pomodjezdu rychlíku č. 7 ze stanice Uhersko opětně přesunutímnákladního vlaku č. 351 na správnou kolej a pokud se takmnestalo, krýt jej upozorněním předchozích stanic na překážku,mopatřeními k zastavení rychlíku č. 2 ručními signály, alempředevším ponecháním vjezdového návěstidla před stanici v poloze „Stůj“ tak dlouho, dokud překážka, tj. nákladní vlak č. 351, nebyl přesunut z nesprávné koleje na správnou. Obžalovaný však dle dobového tisku ničeho z toho nepoužil, ač k tomu měl dost času a příležitostí.
Asistent Zeis však svou vinu popíral a trval na tom, že k přestavování nákladního vlaku neměl dost času, ruční návěsti k zastavení osádka rychlíku č. 2 nezpozorovala a distanční terč před stanicí na „Volno“ nepostavil. Jeho obhájce JUDr. Hübschmann se pokoušel dokázat, že distanční terč musel být postaven na „Volno“ buď jinou osobou, nebo vlivem, který působí na konstrukci těchto indukčních elektrických přístrojů. Obhájce uvedl řadu svědků a faktů o tom, že „stavěcí přístroje vídeňské fi rmy Teirich a Leopolder, instalované v Uhersku, jsou velmi nespolehlivé a vlivem povětrnosti a kontaktu s vlhkou zemí u nich snadno může dojít k dočasnému selhání.“
Hlavním argumentem obhajoby byla výpověď traťového strážníka, podle níž se distanční terč přemístil z polohy „Stůj“ do polohy „Volno“ právě v době, v níž podle obhájcových výpočtů se asistent Zeis musel nacházet na nástupišti u rychlíku č. 7. V té době byl v dopravní kanceláři pouze skladník Skřoup, který sice popíral možnost, že by návěst do polohy „Volno“ přestavil on, nicméně obhájce našel v jeho výpovědích celou řadu nesrovnalostí. Soud však trval na tom, že ať Zeis sám distanční terč na „Volno“ postavil či nikoliv, zodpovědným zůstává, neboť se měl jako výpravčí vlaků před příjezdem rychlíku č. 2 o poloze návěstidla pohledem na kontrolní přístroj přesvědčit. Proto byl jako zaměstnanec státních drah konající službu za následky katastrofy zodpovědný. Soud nakonec rozhodl o výši trestu: šest měsíců tuhého vězení zostřeného třemi půsty (trestní zákoník určoval sazbu v rozpětí od 6 měsíců do tří let). Nicméně i státní dráhy přiznaly nepřímo svůj díl viny na nehodě rozhodnutím o zvětšení počtu staničních kolejí v Uhersku.

GPS souřadnice: 9.99308N, 16.02036E

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2009






Předchozí článek: Muzeum Emila Holuba chystá interaktivní expozici
Následující článek: (Téměř) zapomenuté pardubické firmy – čtvrtá část


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2019 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
670 let první nezpochybnitelné písemné zmínky o Bystrém
Proč zmizel pomník ve Vysokém Lese
Pardubice na prahu středověku
Místa příběhů - Lepějovice



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Máří Magdaleny ve VČELÁKOVĚ, postavený v letech 1844 až 1848 na místě starší stavby.

CHRUDIMSKO: Poutní raně barokní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů v LUŽI.

ORLICKOÚSTECKO: Zřícenina hradu LANŠPERK založeného ve 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Rotunda sv. Kateřiny v ČESKÉ TŘEBOVÉ pochází z 12. století.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Františka Serafínského v CHOCNI.

SVITAVSKO: Vstupní brána MORAVSKOTŘEBOVSKÉHO zámku

SVITAVSKO: Městské opevnění v ulici Na Bídě v POLIČCE.

PARDUBICKO: Rozhledna Barborka na okraji obce CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml