|
| |
|
Střípky z historie Pardubic - Pardubice za éry komorního města a po bitvě na Bílé hoře
29.03.2020 V roce 1560 přestaly Pardubice patřit pod správu rodu Pernštejnů a staly se královským komorním městem. Hned na počátku roku pardubičtí konšelé jeli např. několikrát do Prahy ke knížeti Ferdinandovi vyjednávat o pohledávce 2000 kop míš. Tento dluh královská komora opatrně přiznala. Jaroslav z Pernštejna velmi často půjčoval prostředky královské komoře, proto tu byla tato pohledávka města Pardubic. Zároveň však královská komora přestala vyplácet plat bakaláře a kantora z panské kuchyně a dále komora obrátila několik krčem v okolí Pardubic, kam původně dodával pivo pardubický pivovar, k panskému pivovaru v Dašicích. V červenci roku 1562 navštívil Pardubice císař Ferdinand. Na pardubickém zámku byl 22. července a na druhý den odjel do Poděbrad. Městský rozpočet měl však v té době dostatek prostředků, jelikož v roce 1561 půjčili měšťanům ze sousedního Hradce Králové „z lásky a z dobrého přátelství beze všeho úroku“ 1500 kop gr. m. Kromě toho městu zbylo ještě dostatek peněz na nové kostelní zvony, sepsání nákladných literárních kancionálů nebo na úpravu kostela sv. Jana Křtitele, či městské lázně. Zároveň tu však byla nejistota z budoucnosti, protože se císař Maxmilián chystal k vojenskému tažení a tak se roku 1566 odvážela pardubická děla na obranu Vídně. Radní se také snažili o obnovu městských výsad, které měli za Pernštejnů. To se jim po několika neúspěšných pokusech podařilo docílit až 7. dubna roku 1570, kdy byly městu stvrzeny nejen všechny majestáty, ale také bylo přislíbeno posílat výživné na školního rektora a jeho pomocníky a také na chudé žáky z panské kuchyně, přislíben byl rovněž návrat šesti vesnických krčem pod pardubický pivovar. Zároveň jim bylo vyplaceno 429 kop 22 gr. a 2 denárů. V osmdesátých letech 16. století rozšířila královská komora Pardubické panství o Mikulovice. V úterý 1. července roku 1608 dorazilo k Pardubicím uherské vojsko. Vozy byly sice vpuštěny Pražskou (Zelenou) bránou do města, ale Bílá brána na opačném konci města se zavřela. Při tom jeden sedlák zjistil, že mu byl uherským vojákem odcizen kůň. Došlo při tom k hádce a voják byl místními zbit a zastřelen. Následkem toho došlo ve středu 2. července k pouličnímu boji, kdy měšťané z oken stříleli na uherské vojáky. Ti naopak hrozili městu vypálením. V tomto nastalém zmatku do města vjeli císařští komisaři Kašpar ze Žerotína a Václav z Budova uklidnit situaci. Nakonec došlo k vyjednání smíru na pardubickém zámku. Když 3. července odjížděli uherští vojáci směrem k Litomyšli, zůstalo ve městě asi 50 mrtvých z obou stran konfliktu. Pardubičtí konšelé také nebyli spokojeni s omezováním náboženské svobody, kterou prosazoval císař Matyáš. V souvislosti s tím byl například obnoven léta opuštěný klášter Minoritů. Konšelé smýšlení evangelického byli postupně nahrazováni povolnějšími členy konšelského sboru. Roku 1565 císař vykázal České bratry z kostela na „Dlouhém předměstí“ (kostela sv. Jana Křtitele). I v Pardubicích se tak po odchodu Pernštejnů začala měnit původní náboženská tolerance. Od listopadu 1620 byla v Pardubicích saská posádka, s ní „nejvyšší generál“ kníže Julius Hendrych ze Sasů vyžadující neuvěřitelné dodávky všech druhů lepších potravin. V říjnu 1621 když se císařské vojsko shromažďovalo u Chrudimi, podnikaly jeho oddíly loupežné nájezdy i k Pardubicím. Jelikož byly Pardubice považovány za hlavní pevnost Českého východu, vtáhlo do města krátce po bitvě na Bílé hoře saské vojsko z pluku knížete Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského. Vojsko obsadilo všechny brány a důležitá místa ve městě a setrvalo zde až do roku 1622. Když saské vojsko přijelo do Pardubic, bylo smlouváno, co má býti vojsku každý týden opatřeno. Každý týden mělo vojsko dostat tři voly, tři telata, čtyři skopce, pět jehňat, čtyři husy, dva krocany, čtyři kachny, třicet slepic, sedmdesát kaprů, 35 štik, tři kopy vajec, 60 žejdlíků másla, šest sudů piva, 10 liber svíček a také „chleba, soli, kolik potřebí“. K tomu také hrách, cibuli, řepu, jablka, hrušky, víno pro 12 osob (mimo knížecí tabuli). Tyto dávky samozřejmě Pardubičtí snášeli velmi těžce. Zrovna tak jako chování vojáků, kteří prý po koupeli v Městské strúze u kostela sv. Bartoloměje běhali po městě nazí. Přítomnost vojska byla pro město i velkou finanční zátěží. Náklady na stravu měly vycházet z vojenské kanceláře, ale zatěžován byl i rozpočet města. Byly to velké náklady na výživu a týdenní žold vojenským oficírům. Peníze v radním důchodě byly vyčerpány již v prvním roce přítomnosti vojska a konšelé si roku 1621 museli vypůjčit peníze od kostela sv. Bartoloměje i od kostela sv. Jana Křtitele. 8. června roku 1622 Sasové z města odešli, ale s sebou vzali také ze zbrojnice u Zelené brány větší množství zbraní. Zanedlouho však město zaplavil na svém průchodu sbor 3000 Poláků. Nemilou zkušeností byl pro město oddíl Chorvatů, kteří vkročili 3. července do města, vyloupili Zelené předměstí a ještě stloukli hostitele. 22. listopadu přivedl velitel Gottfried Hyberk a hejtman Hons Kupffer do města dva prapory Sasů. Občané města jim měli přispívat solí a dřívím, ale vojáci vymáhali také peníze. Část vojáků odešla z města na sv. Lucii (13. prosince), zbytek setrval až do roku 1623. K odvádění dávek a peněz nutili vojáci konšely násilím. A tak v pátek 20. ledna 1623 zavřeli důstojníci primátora Brunnera i s konšely na radnici za to, že nemohli sehnat obvyklý týdenní žold. Zde zůstali zavřeni bez jídla a pití až do neděle. Sassové odtáhli až 8. července roku 1623 a místo nich zanedlouho do města přišli vojáci holštejnského pluku knížete Holfenštejna a zůstali zde 14 týdnů. Tento pluk přeměnil zasedací síň na radnici na jídelnu a na jejich stůl přispívala obec zvláště rybami, které však radní kupovali z panských rybníků. Vojenská kuchyně byla zřízena před radnicí na náměstí. I tato vojenská posádka znamenala pro měšťany období krutosti. Je známo, že byl napaden i primátor Brunnerus na náměstí před radnicí vojenskou šavlí. Od těžkého zranění ho zachránil prý jen vysoký límec jeho pláště. Pomoci se nedočkal, podal žalobu a za to se mu vojáci odvděčili vytlučením oken v domě. O své životy se však obávali i mnozí jiné měšťané. 5. ledna roku 1625 svolal zámecký hejtman primátora a konšely a oznámil jim, že je třeba, aby všichni poddaní přestoupili na katolickou víru. Radní hejtmanovi odpověděli, že chtějí toto nařízení písemně včetně sdělení lhůty k oznámení měšťanům i podruhům. Hejtman s tímto přáním souhlasil. Ve středu 8. ledna bylo pak toto nařízení oznámeno na radnici měšťanům, ve čtvrtek pak stejný rozkaz dostali podruzi (nájemníci bydlící v nájmu u sedláka případně jiného majitele nemovitosti). Hejtman čekal až do 17. února na odpověď od konšelů. Té se ale nedočkal a tak svolal na zámek konšely opět. Poté byli předvoláváni měšťané jednotlivě. Každý z nich jednotlivě odpovídal na dotazy ohledně přestupu na katolickou víru. Všichni prý tehdy na zámku odpověděli, že chtějí zůstat i nadále evangelíky. Jen primátor projevil ochotu přestoupit na katolickou víru. Na velikonoční úterý svolal hejtman měšťany na zámek opět, a když mu oznámili, že své stanovisko nezmění, bylo jim pohroženo, že jim budou zastaveny živnosti pod pokutou 50 kop míšenských. Následně pak purkmistr na radnici shromážděným občanům sděloval povinnost přejít ke katolické víře hned následující den, jelikož na tom záviselo např. i užití práva várečného. Počáteční hájení evangelické víry u měšťanů brzy opadlo. Bylo to ovlivněno protireformačním bojem a obecnou bídou. Na konci roku 1626 byly již Pardubice zcela katolické. Mnozí z těch, kteří zůstali evangelického vyznání, museli nejen Pardubice opustit. Nejednalo se jen o místní faráře a jejich rodiny, ale odešel např. písař listovní ze zámku. Dle gruntovních knih se lze domnívat, že většina selského lidu na panství se novým náboženským poměrům přizpůsobila. Počátkem roku 1628 konšelé prosili v královské komoře stvrzení starých výsad. Císař Ferdinand jim je schválil, ale pouze pro měšťany katolického vyznání a přikázal, aby nekatolíci neměli právo na byt ve městě. Stejně tak se nekatolíci vylučovali z cechovních výsad. Navrácení várečného práva bylo měšťanům slibováno podle pořadí, ve kterém se hlásili ke katolické víře.
Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2019 Předchozí článek: Vrch bouře tažení vojsk Matyáše Korvína územím dnešního Pardubického kraje Následující článek: Chrudimské lokálky slaví 120 let Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
