Sdružení přátel Pardubického kraje

Sušárna čekanky


08. 05. 2011 Byl jsem požádán, abych pro Klub přátel Pardubicka shromáždil materiály o sušárně čekanky v Chotči. Pokud by byl tento příspěvek zveřejněn, je mou povinností také uvést práce, ze kterých jsem vycházel. Protože se mnohde rozcházím s dosud známými údaji, lze předpokládat, že se ozve někdo, kdo ode mne bude žádat zdůvodnění. Zde jsem si ho připravil. Když už se tím zabývám, uvedu tu také poznatky, které jsem nepoužil a byla by škoda je nezaznamenat. Já z Chotče pocházím, když však byla sušárna zrušena, bylo mi teprve osm let. Prostudoval jsem proto níže zmiňované zápisy a tisky, z kterých jsem se mnohé dozvěděl. Na druhou stranu tam jsou někdy uváděny chybné, nebo neúplné informace, což mě zpočátku vedlo k špatným závěrům.

V kostěnických kronikách a v publikaci vydané při příležitosti oslav 600 let obce je uváděn zánik tamní cihelny v r. 1937. V jedné kronice to je komentováno následujícím zápisem: "Jan Řehounek, továrník z Časů, byl předsedou Rolnického družstva pro zpracování a prodej zemědělských plodin v Chotči potřeboval místo pro zbudování jedné ze svých filiálek. Proto v roce 1937 odkoupil od podnikatele Rychlíka z Dašic stávající cihelnu, zrušil ji a družstvo zde postavilo sušárnu na čekanku, v té době nejoblíbenější surovinu pro výrobu kávových přísad - cikorky."
Bylo to však jinak. Sušárna byla postavena již r. 1918 a byla jedinou filiálkou sušárny v Chotči. Cihelna byla zbourána až po válce. Pravděpodobně již předtím měl Jan Řehounek, statkář a majitel cihelny v Časech, majetkový podíl i na této cihelně, což mu umožnilo postavení sušárny v její bezprostřední blízkosti. V r. 1937 ji odkoupit a využíval, později zrušil. Dřívější zbudování sušárny dokládají fotografie s datováním na zadní straně a kronika obce Chotče.
O sušárně V Chotči jsem četl dva články. Jsou stručné a v podstatě jde v obou případech o přepis zápisu z obecní kroniky. Opis odstavce týkající se hospodaření sušárenského družstva z kroniky Chotče: "začátky byly těžké, ale přece družstvo začalo vzkvétat. V roce 1904 usušilo se 4804,10 q čekanky a v roku 1923 13643 q čekanky. V roce 1918 zakoupena byla v Kostěnicích cihelna na vápnopískové cihly a zřízena tam bubnová sušárna na čekanku. Jelikož sušení se nevyplácelo, postavena tam moderní sušárna v roce 1923. Již v roce 1923 usušilo se tam přes 10 000 q čekanky, čímž docíleno úspor. Na 1q sušiny bylo třeba v Koštěnicích 54 kg, kdežto v Chotči na totéž 70 kg koksu. Podobně i ztráty při sušení jsou menší a jakost sušiny lepší než v Chotči. Koupě i stavba nové sušárny stala se za předsedy Jana Řehounka z Časů."
Připomínka: Nelze srovnávat výsledky sušárny v Chotči z prvního roku hospodaření s rokem s nejvyšší sklizní čekanky vůbec. Také nevíme, zda to tehdy byla veškerá sklizeň, nebo byla sušárna zprovozněna později a tak někteří klienti (nemuseli to být pouze družstevníci) usušili jinde. Rovněž bych předpokládal upřednostňování ekonomičtější sušárny v Kostěnicích. Výkon obou sušáren byl srovnatelný, přitom v roku nejvyšší sklizně, ale zároveň její přestavby, se v Chotči usušilo mnohem víc. To a příslovce "již" v zápisu by potvrzovalo též pozdější zahájení kampaně v Kostěnicích.
Také jsem si pročetl část diplomové práce studenta bakalářského studia, na téma výroba kávovin v pardubickém regionu v meziválečném období. Zde mně zmátlo tvrzení, že bubnové sušení bylo dokonalejší než lískové a bylo vyvinuto až po r. 1922. Přitom sušárna v Kostěnicích byla touto technologií vybavena již v r. 1918, jak se uvádí v zápisu z Chotče, a modernizována byla naopak systémem lískového sušení. Dokládají to i fotografie, které jsem později získal. Nevylučuji však, že nemohla být tato metoda sušení v následujících letech zdokonalena. Z tohoto důvodu a ze zápisů v kronikách obou obcí jsem měl zato, že chotečský kronikář, který tuto událost zapisoval retrospektivně, byl indisponován. Letopočet 1918 by se mohl vztahovat k následujícímu zápisu o pomníku padlých. Moc jsem tomu nevěřil, ale vyvodil jsem si z toho, že sušárna v Kostěnicích byla postavena až r. 1937, jak se uvádí v jejich materiálech. V těch rovněž chybí jakákoliv zmínka o současném působení tří samostatných subjektů v této lokalitě. Byla to zmiňovaná družstevní sušárna čekanky, soukromá cihelna pana Rychlíka z Dašic a Zemědělský zásobovací a výkupní podnik.
Z kroniky obce Chotče také víme z jakých důvodů a kdy tam byla sušárna s mlýnem postavena, známe i členy představenstva a dozorčí rady včetně jejich funkcí. Můj děda měl v Chotči obchod a v době kampaně vypomáhal na váze. Odtud vím, že přijímal i cukrovku. Mám i své vzpomínky z dětství. Když mi bylo asi deset let, tak jsem tam spolu s jinými dětmi hojně lezl přes mlýn, abychom odtud, skoro až od střechy, skákaly dolů do sena. To již byl celý areál znárodněn, sušárenské pece odstraněny a Zemědělský zásobovací a výkupní podnik v této části skladoval seno. Celý objekt nyní využívá Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi jako svůj depozitář. Nedávno jsem se tam byl podívat. Umožnil mi to jeho správce, kterého jsem tam náhodou zastihl. Předpokládal jsem, že je upraven a využíván jen tento prostor a doufal jsem, že ještě v tehdejší přípravně sušárny uvidím alespoň stopy po původním vybavení. Byl jsem však překvapen. Předcházejícím majitelem, jímž tehdy bylo Ministerstvo zdravotnicí, byl přestavěn celý vnitřek budov. Pokud to shrnu, tak po roce 1948, možná již po válce, přestala sušárna sloužit výrobním účelům. Po r. 1948 z ní bylo skladiště. Nejdříve sena, pak léčiv a nyní loutek a všeho co k tomu patří.
Sušárna v Kostěnicích byla převedena pod n.p. Kávoviny a celý areál několikrát změnil majitele. Současný, s kterým jsem jednal zprostředkovaně, mi napsal, že ho koupil od Noru. Nyní tam je sběrna druhotných surovin a sušárna byla zbourána.
Abych se dozvěděl více a ujasnil si, jak to vlastně bylo, hovořil jsem s pamětníky v Chotči, Časech a v Kostěnicích. V Chotči však již žádní potomci rolníků, kteří by mohli sušárny využívat, nebo si něco o jejím provozu pamatovat, nežijí. Z těchto důvodů jsem je nehledal ani v okolních vesnicích. V Kostěnicích jsem měl štěstí. První člověk, kterého jsem oslovil, v sušárně pracoval a znal i okolnosti kolem zániku cihelny. Vysvětlil mi proces sušení čekanky, způsob výroby bílých pískových cihel, uspořádání tamního areálu a zapůjčil mi fotografie. V Sezemicích jsem mluvil s bývalým vedoucím skladníkem Zemědělského zásobovacího a výkupního podniku v Kostěnicích. Pracoval tam od r. 1937 a přímo v tamním areálu bydlel. Také jsem byl v Ostřetíně za posledním správcem kostěnické sušárny.
Jan Řehounek pochází z jednoho ze dvou největších statků v Chotči. Narodil se v roce 1882 a již za Pánkova předsednictví vedl družstevní kancelář. Když se přiženil do Časů, získali po manželčině otci tamní cihelnu a přilehlý statek č.ll. Ten celý přestavěl a nadčasově zmodemizoval. Dokonce tam už tehdy měl pro děti u něj zaměstnaných žen zařízení, které bychom dnes nazvali soukromá mateřská školka. Lze se o tom dočíst v listech Krajem Pernštýnův, školní rok 1932-1933. Byl neobyčejně činorodý a figuroval v předsednictvích a dozorčích radách mnoha společností a organizací, později byl též předsedou celého Svazu družstevních sušařů. Také to byl blízký přítel svého stranického kolegy, ministerského předsedy Františka Udržala. Jako podnikateli mu přišlo získání konkurenční cihelny vhod.
K zrušené cihelně. Z předchozího plyne, že z těchto tři subjektů tam první působila cihelna. Od r. 1918 sušárna čekanky a od r. 1936 Zemědělský zásobovací a výkupní podnik. Cihly byly vyráběny ze směsi písku, vápna a cementu pod tlakem. Na spodním konci areálu je vidět, kde se těžil písek. Cihelna měla i komín, cihly se přisoušely. Vyrobilo se jich téměř dva miliony. Cihelna původně patřila panu Rychlíkovi z Dašic. Příčinou jejího odprodeje byla klesající kvalita cihel a defraudace. Později se však peníze našly. Začátkem r. 1937 ji koupil pan Řehounek, nějaký čas ji ještě provozoval a po válce ji nechal zbourat.
Pokud pojedete po státní silnici ze Sezemic směrem na Býšť a na první křižovatce odbočíte vpravo na Choteč a Holice, spatříte u lesa vysokou opuštěnou budovu se sedlovou střechou, obehnanou zdí z bílých cihel. Pokud vás tato neobvyklá stavba zaujala a rádi byste věděli k čemu sloužila, tak jde o chátrající areál bývalé družstevní sušárny čekanky z roku 1904, spolu s mlýnem postaveným o rok později.
Čekanka je okopanina, stejně tak jako cukrová, nebo krmná řepa a obdělávala se téměř stejným způsobem. Všechny vyžadují dobrou, do hloubky zoranou zem a celoroční péči. Sklízejí se na podzim, kořen čekanky je bílý, štíhlejší a povětšinou menší než řepný. V úrodném Polabí východních Čech, především na Hradecku a celé oblasti jeho pravého břehu od Jičína po Kolín, se čekanka pěstovala ve velkém množství již v první polovině devatenáctého století a výhradně jako hlavní surovina pro výrobu kávových náhražek. Dříve se však musela usušit. Této sušině se podle latinského názvu čekanky říká cikorka. Ona těmto produktům dodávala kávovou vůní, hořkou chuť a tmavou barvu. Mezi lidmi u nás se však výraz cikorka běžně používal i pro čekanku zelenou, to znamená takto nezpracovanou, nebo kávu uvařenou z kávovin. Pokud se zde ještě někde pěstuje, tak v daleko menší míře. Své sušárny, též cikorkárny, mívali výrobci kávových náhražek, soukromníci, ale většina jich náležela cikorkářským družstvům které vlastnili sami pěstitelé. Největším výrobcem kávovin v republice byla pardubická "Franckovka" z roku 1896 se svými filiálkami, součást mezinárodního rodinného koncernu. Ta také určovala ceny čekanky a její sušiny. Ty byly pro zemědělce příznivé a pravděpodobně se tím také zasloužila o další rozšíření jejího pěstování.
Na Pardubicku, nejjižnější části této oblasti, byly jenom tři družstevní sušárny. Jedna ve Vyšehněvicích, postavena roku 1903 a zbylé dvě patřily Rolnickému družstvu pro prodej a zpracování zemědělských plodin v Chotči. Jedna stojí v Chotči a v Kostěnicích měla svoji filiálku. Podnětem ke vzniku sušárny v Chotči byla osudová událost místního rolníka Jaroslava Pánka. Tomu se nepodařilo na podzim roku 1902 ze zamokřených polí čekanku sklidit. Když ji konečně na jaře dostal ze země, měly již sušárny po sezóně a o tak malé množství nejevily zájem. Uspěl až v Sánech u Poděbrad. Během sušení měl možnost si vše prohlédnout, na potřebné se přeptal a rozhodl se postavit sušárnu v Chotči. Ještě týž rok pro tuto myšlenku získal další hospodáře z Chotče i okolních obcí a založili družstvo, jehož se stal předsedou. Na jaře roku 1904 začali se stavbou a čekanku tohoto roku sklizenou, již usušili v ní.
To co nyní vidíte, je stále dobře zachovalá budova sušárny a mlýna. Blíže k vesnici stojí ještě bývalý domek správce. Je však již zvětšen o přístavbu a je v soukromém vlastnictví. Ze střechy sušárny také již netrčí pro tyto stavby tak charakteristické řady párníků, které je vidět na fotografii. Zbourán byl domek při silnici na druhém konci oplocení. Ten byl patrový a určen byl pro obsluhu mlýna. Přízemí užíval stárek a měl tam také svou kancelář, nahoře byla šalanda, místnost pro ostatní zaměstnance mlýna. Vedle ještě nedávno ležela rozpadávající se dřevěná vrata, ale hlavní brána byla proti budově sušárny. Z ní zbyly jen pískovcové pilíře. Vlevo za bránou byla mostová váha spolu s domkem s vážnicí a kanceláří družstva. Vzadu u lesa pak ještě stála věžovitá stavba transformátoru elektrického proudu. Sušárna nebyla nikdy výrazně modernizována, co by do způsobu zpracování. V roce 1917 byla do vsi zavedena elektřina a sušárna spolu s mlýnem byly elektrifikovány. Do té doby byla hnací silou pravděpodobně pára. Topilo se koksem a sušení probíhalo na sítech v prostoru pod pámíky. V zadní části budovy byla přípravna se strojovnou. Tam se také oprané bulvy čekanky drtily a výtahy byly dopravovány k sušení. Zdrojem vody byla mohutná studeň v blízkosti vchodu do přípravny. Mlýn byl přistavěn o rok později, v roce 1905. Je to trakt s přístřeškem, kolmý na tuto část sušárny. Při kampaních sem byla navážena nejen čekanka ale i cukrová řepa, která se pak ve vhodnou dobu převážela do cukrovaru v Dašicích.
Prodejem čekankové sušiny namísto čekanky zelené, se družstevním pěstitelům navýšil zisk, což by je mohlo vést k zvětšení osevních ploch. Pěstování okopanin je však pracné a tak se domnívám, že největší vliv na jejich prosperitu měly meliorace. Odvodněním polí se provzdušnila půda, což se příznivě projevilo na výši výnosů. Také se tím usnadnilo jejich obdělávání a zjednodušila sklizeň. Kromě toho jistě přibylo pěstitelů, kteří ani nemuseli být členy družstva a bylo pro ně výhodné této sušárny využít. Její kapacita přestávala stačit. To byl jeden z důvodů, proč si družstvo v roce 1918, tehdy již za předsedy Jana Řehounka z Časů, postavilo ještě jednu sušárnu. Zbudovat ji Kostěnicích, v těsné blízkosti tamní cihelny, bylo účelové rozhodnutí. Cihelna, spolu s dašickým cukrovarem, byla napojena vlečkou na železniční spoje. Kromě přínosu z toho plynoucího, se tam také mohl skladovat koks pro Choteč. S jeho odvozem se nemuselo spěchat a částečně se k tomu mohly využít i povozy přivážející z Chotče čekanku. Nezjišťoval jsem, jak to bylo s tamními pozemky. Když však roku 1937 Jan Řehounek, statkář a majitel cihelny v Casech, údajně zadluženou cihelnu koupil, tak tam již rok také působil Zemědělský zásobovací a výkupní podnik.
Tato sušárna byla několikrát upravována. Původní způsob sušení byl jiný než v Chotči. Říkalo se mu bubnový, podle velkého litinového válce umístěném nad topeništěm v horizontální poloze. V něm se za stálého otáčení čekanka sušila a pára unikala malými otvory v jeho stěnách. Nevyžadoval tak vysokou budovu, ale neosvědčil se. Z tohoto důvodu byla roku 1923 sušárna přestavěna na způsob lískového sušení. To bylo postupně vylepšováno a využívalo se celých sedmdesát let.
Obě sušárny nyní byly stejného typu a srovnatelné výrobní kapacity. Měly by tedy mít i přibližně stejné ekonomické výsledky. V chotečské kronice se však píše: "Na 1q sušiny bylo třeba v Koštěnicích 54 kg, kdežto v Chotči na totéž množství 70 kg koksu. Podobně i ztráty při sušení jsou menší a jakost sušiny lepší než v Chotči." Pokusím se to objasnit, dříve však podrobněji vysvětlím způsob sušení, o kterém jsem se již zmiňoval výše.
Porovnáním fotografií obou sušáren zjišťujeme, že kostěnická byla menší. Přípravnu měla v přístavku a hlavní budova byla nižší. V ní, stejně tak jako v Chotči, bylo osm sušících pecí. Při každé její delší straně čtyři, přičemž krajní pří léhaly k sousedním. Takže vždy mezi druhou a třetí pecí, mezi oběma řadami a také pláštěm budovy, byl volný prostor pro jejich obsluhu. Celý proces mytí a dělení bulev, který probíhal v přípravně, byl zmechanizován, k přepravě se používaly korečkové přepravníky. Ze dvora byla čekanka dopravována vozíky po úzkém kolejišti a vyklopena dolů do bubnové pračky, zásobované vodou ze studně. Po omytí byla čekanka vynesena ke stropu přípravny a odtud propadala přes rotační nože, které ji, převážně příčně, rozřezaly na plátky asi čtyři cm silné, čímž byla připravena k sušení. Každá pec měla dole topeniště ze šamotových cihel, které bylo obezděno téměř až do výše poloviny střechy a ukončeno dřevěnou násypkou. Horký vzduch, který tudy prostupoval, vysoušel čekankové řízky na třech lískových sítech nad sebou. Aby byly stále stejnoměrně rozvrstveny po celé ploše, byla síta složena z mnoha úzkých dílů, které se nechaly pootočit z vodorovné do svislé polohy. Jenom nahoře, pod násypkou, se muselo k rozvrstvení použít lopat. Pára unikala přes otvory ve střeše osazené párníky. K úplnému dosušení tedy došlo v spodní části pece. Když se tak stalo, byly úsušky dočasně přemístěny na půdu přípravny, obsah horních boxů byl sklopením lískových sít postupně přepuštěn níž a zásobník byl znovu doplněn. K tomu sloužil korečkový výtah uprostřed štítové stěny z vnitřní strany budovy. Mezi násypkami byla lávka, po které jezdil vozík a pohyboval se zaměstnanec, který zásobníky plnil.
Domníván se, že ekonomické výsledky obou provozoven nejvíce ovlivnil způsob dělení čekanky před sušením. Zatímco zde se sušily větší řízky, v Chotči se k dělení kořene používal šrotovník. V něm byla čekanka drcena na daleko menší kousky, což však zhoršovalo prostup horkého vzduchu a také tím vznikalo i mnoho zcela malých částic kořene. Ty postupně propadaly do ohniště a také ještě více zpomalovaly proudění horkého vzduchu. Důsledkem bylo horší prohřívání horních boxů a spálení, tedy znehodnocení, menších částic suroviny na spodním sítě.
V roce 1948 byly obě sušárny družstevníkům vyvlastněny. Sušárna v Chotči byla od samého začátku používána pouze jako skladiště. Nejdříve tam Zemědělský výkupní podnik ukládal seno z povinných dodávek, od tehdy ještě soukromě hospodařících zemědělců. Toto seno bylo určeno pro armádu, která ještě používala koně. Dalším majitelem, jímž tehdy bylo ministerstvo zdravotnicí, byl celý vnitřek budov v roce 1959 přestavěn pro potřebu skladování léčiv. Vše je nyní spojeno v jeden celek, včetně s obezděným přístřeškem. Metodou litého železobetonu vzniklo několik podlaží podpíraných řadami sloupů. V současné době ji využívá Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi jako depozitář.
Kostěnická sušárna přešla do majetku n.p. Kávoviny v Pardubicích a od roku 1959 patřila Vitaně Byšice. Sušily se tam i jiné plodiny pro výrobu kávových náhražek, jako například cukrovka, fíky a datle. Roku 1993 přestala i ona sloužit svému účelu. Nyní to je objekt sběrných surovin. Cihelna byla zbourána hned po válce a sušárna před několika lety. Připomíná ji jen malá hromada stavební sutě u silnice směrem k nádraží. Z dřívější zástavby této lokality ještě vzadu zůstaly sklady Zemědělského zásobovacího a výkupního podniku a při levé straně přízemní domek, který je však zrenovován. Dříve v něm byla vážnice, kancelář sušárny a kancelář ZZVP, byt správce sušárny a byt vedoucího skladníka ZZVP. Rolnické družstvo pro zpracování a prodej zemědělských plodin v Chotči nebylo jediným společenstvím, které v první polovině dvacátého století tehdy v tak poměrně malé obci působilo. Vodní družstvo upravilo potoky a provedlo melioraci polí, o zavedení elektřiny a vybírání poplatků se postaral Spolek pro zavedení elektřiny a roku 1903 založena v obci byla Reifaisenka (později Kampelička), aby občanstvu ve finanční tísni pomohla, po případě přebytky zúrokovala. Vedle toho objednávala umělá hnojiva, zakoupila společné stroje (zemědělské, uskladněné v zděné obecní kůlně), objednávala uhlí a jiným způsobem členům pomáhala.

Materiály:
SOA Pardubice - kroniky obcí Chotče a Kostěnic, publikace Historie obce Kostěnice. Jan Vtípil- Výroba kávovin v pardubickém regionu v meziválečném období.

GPS souřadnice: 50.07986N, 15.87056E

Autor: Jiří Herel
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2010






Předchozí článek: Hlinecké masopustní obchůzky jsou na seznamu světového dědictví UNESCO !
Následující článek: Branou zážitků okolo Zdechovic


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Pražská brána ve VYSOKÉM MÝTĚ je pozůstatkem městského opevnění. Její věž poskytne návštěvníkům města výhled na město.

ORLICKOÚSTECKO: Most přes PASTVINSKOU PŘEHRADU zbudovanou v letech 1932 - 1938.

ORLICKOÚSTECKO: Radnice s cibulovou věží na náměstí v ÚSTÍ NAD ORLICÍ.

SVITAVSKO: Náměstí v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ s radniční věží, která nemá žádné základy.

SVITAVSKO: Barokní radnice uprostřed náměsdtí v POLIČCE.

PARDUBICKO: Zámek je domimantou městečka CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml