Sdružení přátel Pardubického kraje

Téměř zapomenuté firmy - XVIII. část


26.01.2014 Cukrářem Josefem Hofmanemm pokračujeme v našem seriálu „průřezem“ podnikatelskou sítí začínající na písmeno H.

Populární Hofmanova cukrárna
J. Hofmann, (v některých archivních dokumentech se píše jen s jedním koncovým m), narozen 1888, Býšice, okr. Mělník, pracoval ve sladkém řemesle v letech 19371943 v pardubické Pasáži č. 60 (později Na Zeleném). Dne 21. 10. 1937 si J. Hofmann podal žádost o koncesi na živnost hostinskou s prodejem čaje bez alkoholických přísad, čokolády a kakaa. Vše mělo být spojeno s již zaběhlou cukrářskou živností. Netušil však, jaké ho čekají problémy. Proti se postavilo Společenstvo hostinských, výčepníků a kavárníků v Pardubicích. Jako důvod uvedlo blízkost stejného podniku Františka Malíka, který v ulici bezpečně pokryl potřeby zákazníků. Četnická stanice v Pardubicích dne 25. 1. 1938 podrobně popsala vzdálenost mezi jednotlivými živnostmi v krocích! „K firmě F. Malíka je to pouhých 15 kroků, koncese mu byla vystavena 28. 12. 1935. 120 kroků do restaurace Kopeček a Okresního grandhotelu. V restauraci Kopeček provozuje koncesi Václav Novák od 9. 10. 1935. Jan Roula v grandhotelu koncesi dosud nemá. Vzdálenost k hotelu Paříž činí 230 kroků, vzdálenost k hotelu Veselka 380 kroků. Vzdálenost do hostince Jaroslava Šíny přes Sladkovského ul. činí 385 kroků. J. Šína má koncesi od 2. 2. 1926. Dále jsou tři hostince na Perštýnském nám., které jsou od Pasáže vzdáleny 420 kroků. Hostinec Bubeneč je vzdálen od Pasáže 530 kroků a restaurace Rathouských 470 kroků.“ Z policejní zprávy vyznělo, že je tudíž místní potřeba dostatečně pokryta.

Jestliže se trpělivý čtenář „nakrokoval“ až do této části textu, určitě si musel v duchu představit postavu strážníka, krokujícího jednotlivé vzdálenosti mezi restauracemi a hotely, což muselo náhodnému pozorovateli přijít přinejmenším podivné. Zůstaneme-li ještě chvíli u kroků, můžeme uvést, že ve své příloze č. 1 Okresní úřad Pardubice dne 6. 11. 190 uvedl, že vzdálenost mezi firmou F. Malíka a předpokládanou firmou J. Hofmanna jest pouhých 10 kroků (tedy nikoli původně strážníkem naměřených 15)! Grandhotel je vzdálen rovných 100 kroků (tedy nikoli 120)! Předchozí zpráva byla doplněna ještě 350 kroky k hostinské a výčepní živnosti Anny Poláčkové č. 47, 300 kroky k Dělnickému domu, kde byl náměstkem Josef Horina. Počet firem se dále rozrostl o Plzeňskou pivnici, hostinec paní Chlupaté Na Hostýně a Vranešičovu vinárnu.
„V obci je dosti čilý ruch, zvláště v letním období, soustřeďuje se ve větších podnicích toho druhu, Hotel Grand, Veselka, U Jezírka, Imperiál Palác a jinde. V blízkosti Pasáže nejsou žádné průmyslové podniky, ruch a frekvenci uspokojují hotel Grand a hostinec Na Kopečku.“
Městská rada v Pardubicích se dne 22. 8. 1940 usnesla nedoporučit žádost J. Hofmanna o udělení koncese hostinské a výčepní. Dne 9. 10. téhož roku se J. Hofmann odvolal. Jako důvod uvedl, že sousední firma F. Malíka je k pokrytí potřeby nedostatečná, káva a čaj se tu prodávají v malém množství. J. Hofmann dále uvádí „Jsem stále dotazován, hlavně nyní německým obyvatelstvem, úřednictvem a jejich rodinami, abych si opatřil řádnou koncesi, která by byla první tohoto druhu ve městě s 36 000 obyvateli….Nejedná se hlavně o muže, nýbrž o ženy všech stavů, neboť tyto nerady jdou do kavárny, kde jsou okukovány a velmi často obtěžovány lidmi, kteří se slušností jsou na štíru. A právě, že mnoho mužské společnosti uvidí-li samostatnou dívku nebo dámu k kavárně, myslí, že tato jest k jeho zábavě, což v cukrárně absolutně není.“
OŽK v Praze dne 16. 11. 1940 žádost J. Hofmanna nedoporučila ke kladné opovědi. Vzdálenost mezi firmou F. Malíka a předpokládanou J. Hofmanna je zde uvedena v 10 metrech, tedy nikoli v 10 krocích! J. Hofmann se pochopitelně odvolal. Následně Zemský úřad v Praze podotkl, že se Pardubice staly sídlem mnoha německých úřadů „..a je nyní obýváno značným počtem občanů německé národnosti…toto obyvatelstvo je zvyklé na kavárny spojené s cukrárnami a dožaduje se zejména u cukrářů aspoň čaje nebo čokolády a kakaa. Tato okolnost mluví pro udělení koncese, ježto se může předpokládati, že by žadatel v případě nevyhovění intervenoval u německých instancí.“ Po nekonečných tahanicích (a krokování!) byla J. Hofmannovi koncese udělena 26. 11. 1941.

Obchod se smíšeným zbožím Anny Hochmanové
Anna Hochmanová (nar. 1887, Jiřín-Oubičnice, příslušná do Votic, okr. Sedlčany) roz. Jedlanová) vlastnila obchod smíšeným zbožím v ul. Bubeníkově č. 679. Od roku 1931 pracovala jako prodavačka masa a uzenin u svého bratra Bohumila Jedlana ve Voticích č. 141 až do 1. 1. 1938. Grémium obchodníků v Pardubicích dne 25. 3. 1939 nedoporučilo vydání živnostenského listu z důvodu dostatečné pokrytí místní potřeby. Živnostenský list byl přesto vydán dne 8. 3. 1939. Obchod se smíšeným zbožím byl převzat po p. Haléřové (Bubeníkova č. 679), což byl hlavní důvod, proč bylo provozování živnosti A. Hochmanové povoleno. Její manžel provozoval ve Voticích v letech 19071919 obchod smíšeným zbožím. Po jeho smrti roku 1921 se A. Hochmanová znovu provdala a vedla společně se svým manželem tuto živnost až do roku 1927. V roce 1939, kdy začala znovu podnikat, však A. Hochmanová zemřela, tím i živnost definitivně zanikla.
O živnosti Otílie Hochová se dochovala pouze zpráva o přeložení jejího stanoviště modistky z Wilsonovy třídy č. 302 do vedlejšího domu, Wilsonova č. 86 dne 13. 4. 1940. Od 11. 4. 1940 je však avizováno přerušení živnosti.

Brašnářství Františka Holcmana
František Holcman vlastnil brašnářství a výrobu jemného koženého zboží ve Sladkovského č. 995 (později č. 1787). Dne 10. 2. 1939 předložil majitel prvního specializovaného brašnářství (výroba koženého zboží) Jaroslav Táborský stížnost, jelikož F. Holcman přesídlil se svým brašnářství do těsné blízkosti jeho živnosti. Jako důvod uvedl, že se jedná o úmyslný záměr se clem konkurenčního poškození. F. Holcman pracoval jako brašnář původně v městě Přibyslav, kde byl jediným brašnářem. Přesídlením do Pardubic tak poškodil firmu jmenovaného, protože v jedné ulici jsou najednou dvě brašnářství v těsné blízkosti. F. Holcman však uvedl dne 1. 2. 1939 úplně jiný důvod přesídlení. Potvrdil, že svoji firmu do Sladkovského č. 1787 skutečně přestěhoval, ale naopak J. Táborský se nastěhoval až po roce do těsné blízkosti jeho firmy „…přičemž se netajil tím, že mě musí zničit!“ Jako důvod přesídlení své firmy uvedl F. Holcman nedostatečné prostory v původní místě, především špatné osvětlení pracovních místností. Dále udává „Nemohu za to, že je to právě v sousedství Františka Táborského, avšak ani on se dříve nerozpakoval vedle mého obchodu nový si sám zříditi!“ V archivních pramenech je dále řešen přestupek proti pozdnímu oznámení přesídlení firmy F. Holcmana ve Sladkovského ul. dne 10. 4. 1939. Jako důvod uvedl podnikatel svoji nemoc. I přes toto zdůvodnění uložil zemský úřad v Praze F. Holcmanovi pokutu 50 K, případně vězení po dobu 5 dnů, pokutu bylo nutno uhradit do 8 dnů.
Karel Holeček (nar. 1904, Jasenné, okr. Jaroměř) vedl obchod s koloniálním zbožím a lahůdkami, pohostinství a výčepnictví (vinárenství) ve Wilsonově tř. č. 73. Dříve pracoval 4,5 roku ve společnosti „Družka“ (společnost pro potřeby zemědělské a pro domácnost s. r. o. v Praze). K. Holeček převzal firmu od Antonína Vlčka, pardubického vinárníka, který provozoval do té doby svoji živnost na Wilsonově tř. č. 420. A. Vlček obdržel vinárenskou koncesi 5. 5. 1926. Dne 3. 11. 1939 vydal prohlášení, že se vzdává živnosti. Společenstvo hostinských a vinárníků v Pardubicích 16. 11. 1939 zamítlo žádost o vydání vinárenské koncese. Jako důvod uvedlo blízkost Veselky a lahůdkářské a vinárenské firmy Petra Vranešiče (koncese vydána 30. 11. 1928) „…takže v tomto úseku na Wilsonově třídě jest s dostatek postaráno o občerstvení hostů, proto trváme na úplném zamítnutí nové koncese.“ Na druhé straně od obchodu K. Holečka směrem k náměstí Bratranců Veverkových byl noční bar „Srdíčko“ s dámskou obsluhou. Tento noční podnik by otvírán od 20. hod. večerní. Po zamítnutí udělení koncese K. Holeček uvedl dne 20. 2. 1941, že sousední podniky nemohou uspokojit potřebu obyvatelstva všech vrstev z těchto důvodů: „Grand hotel Veselka je přepychově vybavený hotel, nejlepší v Pardubicích. Jeho místnosti jsou vybaveny tak, že člověk hůře oblečený se v něm necítí dobře…ceny značně vyšší působí k tomu, že se lidé venkovští a lidé z města z nižších vrstev tomuto podniku vyhýbají.“ „Petr Vranešič jest podnik zařízený na bohaté městské vrstvy, podnik známý jako středisko vyšších úředníků a bohatých obchodníků. Tato vinárna není vůbec navštěvována lidmi z venkova. Nočnímu baru „Srdíčko“ se zase obyvatelstvo dobré pověsti vyhýbá. Z těchto důvodů se koncese vinárenská jeví pro můj podnik jako potřebná.“ uzavírá ve své zprávě Karel Holeček.
Koncese byla udělena K. Holečkovi dne 8. 5. 1941. Společenstvo hostinských dne 4. 7. 1941 vyslovilo protest s tvrzením, že do Veselky i do jídelny F. Wursta chodí lidé z venkova, stejně tak i do denní vinárny Petra Vranešiče. OŽK v Praze odvolání společenstva hostinských doporučilo dne 11. 9. 1941 k zamítnutí.

(pokračování)

Autor: PhDr. Petr Borovec
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013






Předchozí článek:
Následující článek: Zámecký park ve Zdechovicích


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel ve SVRATOUCHU z roku 1783. Jeden z prvních evangelických kostelů u nás.

CHRUDIMSKO: Poutní raně barokní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů v LUŽI.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ a budovou staré radnice z první poloviny 15. století.

ORLICKOÚSTECKO: Socha slona je symbolem KRÁLICKÉHO SNĚŽNÍKU, který je nejvýše položeným místem Pardubického kraje (1423 m.)

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Františka Serafínského v CHOCNI.

SVITAVSKO: Vstupní brána MORAVSKOTŘEBOVSKÉHO zámku

SVITAVSKO: Kostel Panny Marie ve Svitavách.

PARDUBICKO: Dřevěná zvonice nedaleko CHOLTICKÉHO zámku.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml