Sdružení přátel Pardubického kraje

Téměř zapomenuté pardubické firmy - XVI. část


30.11.2013 Václavem Hendrychem pokračujeme v „podnikatelském maratónu“, který se zatím sotva přiblížil do jedné čtvrtiny. Je především na čtenářích, zda vydrží až do konce. Václav Hendrych (nar. 1912, Pardubice) vedl truhlářskou dílnu a výrobu sportovních potřeb (lodě a lyže) ve Wintrově ul. č. 376, později v Rašínově ul. č. 660. Živnost existovala zřejmě přibližně v letech 1941–1948. K opovědění živnosti došlo podle archivních záznamů dne 28. 7. 1941.1) V. Hendrych nějakou dobu pracoval v truhlářské živnosti svého bratra Františka. Ze dne 7. 1. 1947 se zachovala stížnost přednesená Společenstvem kolářů v Pardubicích, že fi rma V. Hendrych vyrábí a prodává lyže a hokejové (doslovně hockeyové) hole, též sáňky, ačkoliv nemá na toto živnostenské oprávnění. „Výroba těchto druhů sportovních potřeb spadá výhradně do oboru kolářského. Výše jmenovaný vystavuje tyto výrobky jednak ve výloze svého závodu a jednak ve výlohách obchodů v Pardubicích a rovněž inzeruje v denních listech, čímž značně poškozuje živnost kolářskou.“2)

OŽK v Praze, expositura v Pardubicích uvedla, že: „…Je však možno připustiti názor, že výroba lyží je na rozhraní mezi oprávněním živnosti truhlářské a živnosti kolářské. V obojím jde o výrobky z ohýbaného dřeva3) a lze usuzovati, že i některé druhy židlí, nábytku (i tenisové rakety apod.) jsou podobné povahy, a že tudíž ohýbání dřeva nespadá výučně do oprávnění kolářů. Na základě těchto okolností možno připustit, že jak koláři, tak i truhláři jsou k výrobě lyží oprávněni.“4) Následovala dne 20. 4. 1947 Hendrychova žádost o vydání živnostenského listu na speciální výrobu lodí, lyží, saní, hockeyových holí a veškerých sportovních potřeb ze dřeva. MNV v Pardubicích dne 27. 5. 1947 žádost schválil. Společenstvo kolářů v Pardubicích bylo očekávaně proti. MNV však V. Hendrychovi udělil dne 22. 3. 1948 tzv. dispens (povolení) na výrobu sportovních potřeb. Josefa Hendrychová (nar. 1904, Holice) vedla dámské kadeřnictví (snad též manikúru a masáže) přibližně v letech 1935– 1939. Vznik její živnosti v ul. Sladkovského č. 995 byl provázen značnými problémy. Okresní společenstvo kadeřníků, holičů a vlásenkářů v Pardubicích sdělilo, že J. Hendrychová provozuje živnost neoprávněně, protože se dosud nevykázala průkazem způsobilosti ani učebním listem. Je zajímavé, že teprve po tomto upozornění bylo od zmíněné požadováno předložení příslušných dokladů. Totéž požadovala i OŽK v Praze. J. Hendrychová odpověděla, že byla zaměstnána u Vojtěcha Horáka, pardubického kadeřníka, Pasáž č. 60 od 28. 10. 1925 do 15. 1. 1931. Uvedla m.j., že když nastoupila, domnívala se, že jí zaměstnavatel automaticky přihlásí k příslušnému společenstvu kadeřníků, ale to se nestalo. Dále Hendrychová uvedla, že je od 13 let úplný sirotek, nemajetná, odkázána jen sama na sebe. Dále Hendrychová uvedla zevrubný výčet svých dalších aktivit u dalších podnikatelů. 5) Zajímavostí je, že nenašla výuční list, ale tvrdila, že zkoušku tovaryšskou udělala v Piešťanech dne 24. 7. 1934 s výborným prospěchem. Spo l e čen s t vo holičů a kadeřníků v Pardubicích uvedlo 15. 1. 1931, že někteří pardubičtí kadeřníci přijímali kromě učňů a pomocníků děvčata na 3–6 měsíční kurzy, aby se vyučila v dámském kadeřnictví. Takový způsob učení se však příčí ustanovení zákona. Živnostenský list byl J. Hendrychové nakonec vydán dne 27. 8. 1935, ale Okresní společenstvo kadeřníků v Pardubicích bylo přesvědčeno, že byl živnostenský list vydán neprávem. Námitkou bylo, že J. Hendrychová nikdy nepracovala v živnosti kadeřnické jako řádně vyučená síla, vždy jen jako pomocnice (kursistka), tj. nevyučenáa nekvalifi kovaná. Dále, že k opovědi došlo 20. 9. 1934, ale živnost byla provozována údajně už od roku 1932! Činnost živnosti byla „kryta“ živností Marie Šmídové, manželky policejního strážníka v Pardubicích! Rovněž jsou podezřelé okolnosti vydání tovaryšského listu v Piešťanech. Proti tamnímu společenstvu kadeřníků bylo ze strany pardubického společenstva učiněno trestní oznámení. 6) Dne 3. 11. 1936 zemský úřad v Praze zrušil J. Hendrychové živnostenský list, jako důvod uvedl nepředložení průkazu způsobilosti. Bylo zjištěno, že v Piešťanech neexistuje záznam o složení tovaryšské zkoušky J. Hendrychové. Kauza pochybného tovaryšského listu však pokračovala dál. J. Hendrychová se dne 10. 12. 1936 zřekla masáží a manikúry, chtěla si ponechat jen tolik spornou kadeřnickou živnost. Odvolala se i proti tomu, že Zemský úřad v Praze neuznal její tovaryškou zkoušku v Piešťanech. Zemský úřad doporučil se v celé záležitosti odvolat k ministerstvu obchodu v Praze. J. Hendrychová „vytáhla“ do boje s novými fakty. V Piešťanech údajně pracovala u Františka Baracka jako úřednice a poté 24. 7. 1934 složila tovaryšskou zkoušku, musela dokonce zaplatit 1 500 Kč, peníze si vypůjčila od svého bratra Rudolfa, obuvníka v Holicích. Hendrychová dne 3. 7. 1937 napsala: „Poněvadž sama jiného jsem se nenaučila než dámskému kadeřnictví, byla jsem vinou holičů zničena, neb bych ztratila úplnou existenci neb majetek žádný nemám a rodiče mně záhy zemřeli, příbuzní jsou též nemajetní a musí se starati o svou rodinu.“ 7) Ministerstvo obchodu jejímu odvolání nevyhovělo dne 4. 9. 1937. Přes všechny „tahanice“ končí archivní záznamy prohlášením společenstva holičů a kadeřníků v Pardubicích dne 4. 1. 1939, že nečiní nakonec námitek proti vydání živnostenského listu Josefě Hendrychové, stejně tak i OŽK v Praze dne 24. 1. 1939. František Hepnar (nar. 1901, Odmokly n. L. , okr. Děčín n. L.) provozoval krátce v letech 1942–1943 podnikání ve vedení obchodních knih pro maloobchod a živnosti, dále vedení daní a bilancí v ul. Sladkovského č. 24. K opovědění živnosti došlo dne 15. 2. 1942. Handels- und Gewerbekammer (OŽK v Praze) požadovala na F. Hepnarovi průkaz všeobecného a odborného vzdělání. Dne 29. 4. 1942 Hepnar uvedl jako všeobecnou vzdělání 2letou obchodní školu v Pardubicích a dále dlouholetou činnost v zaměstnání jako samostatný účetní – bilancista s potřebnými znalostmi oboru daňového, soudního a sociálního. Pracoval jako účetní u strojírenské a slévárenské fi rmy František Dvořák v Pardubicích (majitel Otto Himmel, V Ráji č. 508). Svoji činnost chtěl Hepnar provádět jako přivýdělek po večerech. Živnost byla schválena OŽK v Praze dne 5. 6. 1942.8) Josef Herain (nar. 1871, Pardubice) provozoval trhovectví a kramářství se sídlem Na Spravedlnosti č. 2716 v letech 1942– 1947. Dne 17. 7. 1945 došlo k pozastavení živnosti z důvodu choroby „ …prosím, aby živnostenský list byl dán do klidu.“ Živnostenský list byl vydán 12. 10. 1928. MNV v Pardubicích dne 28. 11. 1946 uvedl, že Josef Herain je v Rábech v sociálním domově a fi rma bude sotva pokračovat. Z Rábů došlo potvrzení, že J. Herain je dlouhodobě upoután na lůžku a že živnostenský list ztratil. O Heraina, který je úplně nemajetný, se stará jeho dcera Josefa Temglová.9) Josef Herbrych (nar. 1891, Nová Paka) vlastnil autodopravu v Hronovické ul. č. 1034, později Palackého č. 1220. Dne 15. 1. 1924 si podal žádost o povolení živnosti autodopravní, osobní drožkářství. Dne 9. 12. 1940 byla podána žádost o vyhotovení kopie koncesní listiny z důvodu nečitelnosti originálu. Karel Heroviecz (nar. 1908, Hrochův Týnec) Na Ležánkách provozoval malířství pokojů. Ze dne 25. 11. 1937 je zachována žádost o živnostenský list.10) Petr Herzán vlastnil knihkupectví a obchod hudebninami na Bílém nám. č. 137 (dům p. Divišové), později Pernštýnské nám. č. 35 (dům p. Mrázka) krátce v poválečných letech, nejspíše do roku 1947. Dne 5. 4. 1947 podává žádost o přesídlení obchodu do uprázdněného obchodu pana Dittricha z důvodu zchátralosti předchozího stanoviště (objevení se trhliny ve zdivu). Václav Heřmanovský (nar. 1874, Staré Jesenčany) vedl bednářství v Bartolomějské ul. č. 88 (později 13). Původně byla fi rma vedena v Sezemicích, později po přesídlení do Pardubic na Bilém nám. č. 4. Počátek fi rmy neznáme, z archívních záznamů je patrno, že existovala již před první světovou válkou, podrobnější činnost je však z let 1939–1941. Ze dne 10. 8. 1939 se zachovala žádost o vydání duplikátu živnostenského listu, který se při opakovaném stěhování fi rmy ztratil.11) Okresní úřad v Pardubicích požadoval řádné opovědění fi rmy při přesídlení ze Sezemic do Pardubic, zároveň požadoval vydání nového živnostenského listu. Jak je uvedeno strážníkem Josefem Šikýřem ze sezemické policejní stanice, byla činnost fi rmy od 1. 1. 1917 do 17. 9. 1921 z důvodu nástupu vojenské služby přerušena.12) Jako poslední z archivních pramenů je zachována žádost ze dne 16. 6. 1941 o přesídlení živnosti do Bartolomějské ul. č. 13. Václav Heřmanovský ml. (nar. 1916, Sezemice) vedl výrobu cukrárenského zboží a perníku v ul. Pichlově, později v ul. Bartolomějské č. 88. Ze stejné adresy zřejmě vyplývá, že se jednalo o syna výše uvedeného Václava Heřmanovského.13) Dne 3. 12. 1945 si V. Heřmanovský ml. podal žádost o znovupovolení živnosti cukrárenské. Dne 4. 1. 1946 Společenstvo cukrářů a perníkářů v Pardubicích poznamenalo m.j.: „ … jest ku podivu, jak jmenovanému žadateli býti vydán živnostenský list z 9. 11. 1934, kdy společenstvo nebylo o vydání vůbec informováno a p. V. Heřmanovský živnost vůbec neprovozoval a členem společenstva tudíž nebyl.“14) Dále společenstvo uvedlo „Za nynějších poměrů není možno novou živnost povoliti obzvlášť v Pardubicích neb stávajících cukrárenských a pernikářských živností jest až přes počet a stejně budou v dohledné době ještě nějaké zrušeny.“15) Společenstvo doporučilo V. Heřmanovskému otevřít si živnost někde v pohraničí, kde to bude více zapotřebí! Ten zdůraznil odvoláním, že se nejedná o otevření nové živnosti, ale pouze o přesídlení již stávající a zaběhlé živnosti.16) I když na okresním úřadě v Pardubicích V. Heřmanovský nahlásil během přestěhování fi rmy její přerušení, Jednota společenstev cukrářů pro Čechy a Moravu (Praha II. , Petrské nám. č. 7) dne 10. 10. 1946 nedoporučila otevření živnosti vzhledem k námitkám společenstva pardubických cukrářů. Ústřední svaz čs. řemesla (Praha I. , Haštalská č. 23) 31. 12. 1946 (za povšimnutí stojí poslední den v roce) uvedl, že „…ze spisu je patrno, že místní potřeba je stávajícími živnostmi cukrářskými úplně kryta.“17)

pokračování v příštím čísle…

Autor: PhDr. Petr Borovec
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013






Předchozí článek: Rohoznický lovecký zámeček - chátrající památka
Následující článek: Kostelní pěvcký sbor u sv. Jiří v Dolní Čermné


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Panské historické hranicní kameny na Svitavsku a Ústeckoorlicku
Židovský hrbitov a synagoga v Luži
Svitavskou pahorkatinou kolem památníku Vcelích matek
Chvaletická pahorkatina




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Budova SLATIŇANSKÉHO hřebčína

ORLICKOÚSTECKO: Typické domky ve vesničce LANŠPERK nacházející se pod stejnojmenným hradem.

ORLICKOÚSTECKO: Barokní kostel sv. Máří Magdaleny v ŘETOVÉ.

ORLICKOÚSTECKO: Zámek NOVÉ HRADY u Litomyšle.

SVITAVSKO: Zadní trakt MORAVSKOTŘEBOVSKÉ radnice z konce 15. století

SVITAVSKO: Městská věž v JEVÍČKU.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jiří v RADHOŠTI. V jeho sousedství je dřevěná zvonice z roku 1773.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml