Sdružení přátel Pardubického kraje

Teréza Nováková a východní Čechy


29. 12. 2006 Životopis
TERÉZA NOVÁKOVÁ (31. 7. 1853 Praha – 13. 11. 1912 Praha)
„Tvůrkyně povídek a románů, které vycházejí z věrohodného zpodobení lidového prostředí východních Čech a soustřeďují se k nevšedním jedincům a k jejich konfliktům s okolím. Význačná činitelka ženského hnutí a organizátorka národopisného průzkumu východních Čech.“ 1) Teréza Nováková se narodila 31. července 1853 v Praze v Žitnobranské ulici číslo 525 (roh Žitné ulice a ulice V Tůních) jako dcera Františka Lanhause, úředníka České spořitelny, a Arnoštky rozené Deutschové. V dětství se učila od chůvy a matky zprvu německy a až od čtyř let ji učil otec mluvit česky. Do školy začala chodit v roce 1859. Navštěvovala soukromou školu Svatavy Amerlingové, na níž se vyučovalo ve vlasteneckém duchu se zaměřením k historii Če-chů (starší české dějiny, vlastivěda a čeká mluvnice). Školní docházku dokončila v roce 1869. Od roku 1865 navštěvovala také cvičební hodiny v Tyršově Sokole.

„Školní moje léta byla však příčinou choroby mé (pozn. - v pěti letech prodělala zhoubnou spálu) , dobou chmúrného utrpení, všecko moje vědění bylo těžce vydobyto a jen úspěchy mé při učení, vášeň čtenářská a nade vše něžná láska mé matky, jejíž jsem byla do konce jejího života výhradním miláčkem, učinily, že jsem vůbec ráda žila.“ 2) V roce 1870 byla Sofiií Podlipskou uvedena do Amerického klubu dam v domě rodiny Náprstkovy. Dokonalá znalost němčiny, angličtiny a francouzštiny jí umožňovala číst díla evropské literatury v originále, a tak se v ní ori-entovat a později ji i překládat. Ve studentském prostředí naváza-la známost se Svatoplukem Čechem a se svým budoucím manželem Josefem Novákem. S PhDr. Josefem Novákem se v září 1874 zasnoubila a 5. srpna 1876 byli oddáni ve svatoštěpánském kostele na Novém Městě. Poté se manželé odstěhovali do Litomyšle, kde byl dr. Novák jmenován gymnazijním profesorem. V září 1877 se Novákové narodila mrtvá holčička, o dva roky později se narodil syn Theodor, s nímž později podnikala výpravy po východních Čechách, a týž rok zemřela její matka. V roce 1880 se Novákovým narodil syn Arne, který měl později jako literární kritik a historik velký vliv na její literární vývoj a seznamoval ji s moderními uměleckými proudy. V roce 1881 se narodila dcera Marie. Přednáškou o Karolíně Světlé, která jí byla celoživotním vzorem, zahájila Nováková v roce 1882 veřejnou i literární činnost. Její přednášku uveřejnil regionální časopis Jitřenka, který začal vycházet v Poličce a do něhož i později přispívala. Roku 1883 se Novákovým narodil další syn František a téhož roku zemřel autorčin otec. V roce 1886 se narodila dcera Ludmila a rodina strávila první prázdniny v Budislavi. Národopisný ruch na sousední Moravě a pobyt v Budislavi přivedly autorku k soustavnému studiu lidové architektury, nářadí, řeči a kroje, a tak vzniká její etnografická studie Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku (1890). „Roku 1888 navštívila jsem opět po letech Prahu a poznala blíže pí Karolínu Světlou, jíž jsem se již jako plaché děcko kořila.“3) Roku 1893 díky stipendiu od spolku Svatobor podniká studijní návštěvy okolních vesnic (Borová, Pustá Rybná, Telecí, Bystré, Krouna, Otradov, Miřetín, Budislav), v nichž sbírá náměty pro svá díla. Roku 1895 zemřela dcera Maryčka a Novákovi se natrvalo odstěhovali z Litomyšle zpět do Prahy. Téhož roku autorka v Praze založila a deset let redigovala časopis Ženský svět, a navázala tak na emancipační činnost Karoliny Světlé a Elišky Krásnohorské. V roce 1896 se manželům Novákovým narodil syn Jaroslav, který padl v první světové válce. V roce 1901 tragicky zemřel její milovaný syn Theodor, jenž utonul při výzkumu Labe. S jeho pomocí sbírala materiál pro XIII. svazek Ottových Čech, který toho roku dokončila. V roce 1905 spáchal sebevraždu syn František Vladimír a zemřela sotva devatenáctiletá dcera Ludmila. Po smrti manžela v roce 1907 se spisovatelka uchýlila do východních Čech, k nimž přilnula, a od roku 1908 se natrvalo přestěhovala do cha-lupy č. 74 v Proseči. Dne 13. listopadu 1912 Teréza Nováková v Praze, v Nerudově ulici č. 253/11, v domě U Červeného beránka zemřela. Poslední léta zde žila u syna Arna a jeho ženy. Nováková literárně debutovala v roce 1886 Maloměstským románem, vycházejícím z životních osudů Zdeňky Havlíčkové. Její umělecké dozrání znamenala kniha povídek Úlomky žuly (1902), z nichž je neznámější povídka Drobová polévka. A poté následují východočeské romány zaměřené na osud jedince, a to Jan Jílek (1904), Jiří Šmatlán (1906), Na Librově gruntě (1907). Poté následuje nejobšírnější román Děti čistého živého (1909). Román Drašar byl vydán až posmrtně v roce 1914 v nakladatelství J. R. Vilímka, které postupně vydalo Sebrané spisy Terézy Novákové. Nováková je též autorkou cestopisných črt a vlastivědných obrazků Z nejvýchodnějších Čech (1898) a spolu s JUDr. Karlem Václavem Adámkem, Zdeňkem Wirthem a se svým synem Theodorem Novákem se podílela na se-psání XIII. svazku Ottových Čech, jímž byly Východní Čechy (1905). Posmrtně vyšla v roce 1913 i knížka pro mládež Potulky po Čechách východních.

Teréza Nováková a východní Čechy
Když se novomanželé Novákovi na podzim roku 1876 přistěhovali do Litomyšle, znamenalo to pro Terézu velký šok. Byla zvyklá na ruch a společenský život velkoměsta a najednou se ocitla v maloměstském prostředí, které jí bylo cizí, a proto se ani nesnažila seznámit se jak s kra-jem, tak místním lidem. Autorka v náčrtku svého vlastní-ho životopisu píše:„Bylo to pro mne skokem tak ohromným, že jsem se dlouho z toho vzpamatovat nemohla. Života maloměstského a jeho složitých pravidel jsem naprosto neznala, o lidu dočetla jsem se leda z knih, - vše bylo tak cizí, nepřátelské, bezbarvé, jak se mi zdálo nezajímavé. A nadto měl se bývalý hýčkaný miláček státi po-jednou vážnou, samostatnou ženou. . . . Ohromná přeměna se stala se mnou, odnaučila jsem se věřit, že štěstí je cílem člověka, vím nyní, že zrodila jsem se, abych trpěla a se odříkala, a hlavně abych co nejvíce pracovala.“4) Od svého manžela se pomalu učila porozumět každodennímu životu a potřebám litomyšlského obyvatelstva. Na rozdíl od litomyšlských žen si přinesla Nováková z Prahy nadprůměrné vzdělání, které bylo prosyceno vlasteneckými a feministickými myšlenkami. A tak uplatnění zprvu nalezla v litomyšlském Spolku paní a dívek, jehož se stala přední představitelkou. Nedlouho poté se začala zajímat o místní kroje, výšivky a stavební zajímavosti, neboť do té doby se se svéráznou lidovou architekturou a ručně vyšívanými kroji nesetkala. Dopisovala si s Karolinou Světlou či Eliškou Krásnohorskou, ale i s manželi Josefou a Vojtou Náprstkovými, pro jejichž muzeum postupně získávala národopisný materiál z Litomyšlska. O prázdninách roku 1866 podnikla etnografický vý-zkum ve vsi Budislavi, s nímž jí pomáhal žena tamějšího učitele paní Teréza Klusoňová, a tak se naplno probudil zájem Novákové o nejvýchodnější kout Čech. Začal ji zajímat zdejší lid, avšak zatím pouze jako národopisnou sběratelku. Díky studijnímu stipendiu literárního spolku Svatobor z roku 1893 mohla detailněji studovat život Litomyšlska, Vysokomýtska, Skutečska a Poličska; o tomto kraji později psala do Ottových Čech. Již nešlo o pouhý národopis, ale pozorněji si začala všímat krajiny, staveb, života lidí, poměrů hmotných i náboženských, a postupně objevila látku pro své východočeské romány. Cesta k zájmu o přírodu a život lidí ve východních Čechách vedla od vlasteneckých a feministických článků, přes etnografické a krajinářské studie až k hlubokému zájmu o obyčejného chudého venkovského člověka. Prvotní drobné prózy signalizují autorčinu snahu zobrazit skutečný život. Vrcholu svého snažení dosahuje v povídce Drobová polévka. Nejenže jde o autentický příběh vyprávěný v dialektu Litomyšlska, ale především jde o hlubší sžití s chudým člověkem, o pochopení jeho způsobu života. Nováková se zcela odvrací od původních romantických povídek (povídka Na faře) a přiklání se k realismu v celé jeho krutosti a kráse zároveň. Poté následovaly další povídky, které se soustředily na popis každodenního lopocení chudého člověka. Nechybělo v nich ani zachy-cení jazyka obyčejných lidí a zarámování povídek krajinným popisem. Tak vznikl povídkový soubor Úlomky žuly (1902). Z Prahy odešla Nováková jako mladá žena s vlasteneckými ideály, která neměla sebemenší ponětí, co obnáší život na venkově. Do Prahy se v roce 1895 vrátila úplně jiná žena. Romantické představy byly ty tam, přišlo vystřízlivění a pochopení života obyčejných lidí s jejich každodenními starostmi. Seznámila se nejen s krásou nespoutané přírody, ale i s etnografií, jazykem a odlišným náboženským vyznáním lidí v tomto kraj, který zprvu nemilovala, ale nakonec ho opouštěla s těžkým srdcem. Netušila, že se do nejvýchodnějších Čech znovu vrátí, aby zde nalezla inspiraci a klid k literární práci. Po tragické smrti milovaného syna Theodora (1901), zlomena osudem, chtěla přestat psát. „Vrátila se sice po roce do východních Čech, ale hledala tu všude jen stopy ztraceného svého syna, s nímž prochodila všecky tyto končiny. Změnila tragický záměr její důtklivá slova milujících rádců, kteří ji doporučovali tvoření jako nejkrásněj-ší službu lásky památce oplakávaného syna? Nebo spíše byla to veliká životní síla, která se přihlásila všemu na-vzdory a kterou živil styk s drahým krajem?“ 5) V roce 1903 zakoupili manželé Novákovi v městečku Proseči chalupu čp. 74, která „byla zprvu dějištěm elegického žalu, později vytrvalé práce tvůrčí“. 6) Po smrti manželo-vě se autorka do Proseče přestěhovala natrvalo. O vztahu Terézy Novákové k východním Čechám se nejvýstižněji vyjádřil její syn Arne: „Její popel neodpočívá ve východních Čechách, jako tam nestála její kolébka. A přece nelze říci, že Teréza Nováková byla ve východ-ních Čechách jen hostem. Nedobyla si tam pro vždy domovského práva pouze činností, studiem a láskou, nestala se tam čestnou občankou toliko velikými uměleckými činy, nýbrž srostla pro vždy s chmurným a krásným krajem tím a vzala na sebe vykoupiti jej: v jeho temném utrpení, v jeho tvrdém zápase lidském, příliš lidském, nalezla prvky božské krásy, božské věčnosti.“ 7)

Prameny:
1) In kol. autorů: Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. stole-tí, Československý spisovatel, Praha 1982, s. 205
2) In Kamenité stezky, uspořádal J. Ort, Kruh, Hradec Králové 1978, s. 359
3) In Kamenité stezky, uspořádal J. Ort, Kruh, Hradec Králové 1978, s. 364
4) In Kamenité stezky, uspořádal J. Ort, Kruh, Hradec Králové 1978, s. 360
5) In Novák, A.: Podobizny žen, Novina, Praha – Brno 1940, s. 149 ,
6) Tamtéž
7) Z lidské sonáty, ed. Sadbová Blanka, Odeon, Praha 1988, s. 9

Autor: Marta Nekvindová
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2006




Předchozí článek: Archeologický výzkum u kostela sv. Markéty v Podlažicích v roce 2003
Následující článek: Italský „baumeister“ Castelli v Letohradu a v regionu východních Čech


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Budova SLATIŇANSKÉHO hřebčína

ORLICKOÚSTECKO: Výhled z rozhledny na vrcholu KOZLOVSKÉHO KOPCE nad Českou Třebovou.

Dřevěný podkarpatský kostelík v DOBŘÍKOVĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Budova radnice v CHOCNI.

SVITAVSKO: Fresky z 18. století na Loretánské kapli v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: LITOMYŠLSKÝ zámek je zapsán na seznamu památek UNESCO.

PARDUBICKO: Občanská záložna v PŘELOUČI.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml