Sdružení přátel Pardubického kraje

Unikátní expozice praček a historie praní ve svitavském muzeu


25. 05. 2006 Pokud zavítáte do Svitav, neopomeňte navštívit tamní Městské muzeum a galerii a především pak expozici představující historii praní a pracích strojů. "Svitavy měly do roku 1989 muzeum dělnického hnutí. Když vznikalo, byly bývalé sbírky muzea deponovány do okolních muzeí a řada věcí se rozprodala. V roce 1990 jsme začali jednat o navrácení sbírek, které patřily městu a také jsme přemýšleli nad novým sbírkotvorným pro-gramem. Posléze se nám naskytla možnost získat od sběratele pět starých dřevěných praček," popisuje vznik expozice ředitelka Městského muzea a galerie ve Svita-vách Mgr. Blanka Čuhelová. Jak nám dále sdělila, muze-um v současné době vlastní na 140 různých typů praček a 40 valch, které se podařilo nashromáždit mimo jiné i prostřednictvím inzerátů.

Expozice instalovaná v půdních prostorách muzea v září 2000 je největší muzejní sbírkou tohoto druhu u nás. Národní technické muzeum má přes padesát pra-ček, Technické muzeum v Brně jich má asi čtyřicet. Nej-starší pračky ve svitavském muzeu pocházejí z konce 19. století.
Expozice začíná pohledem na nejstarší dochované zmínky o praní ve starověkém Egyptě, Sumeru a antickém Římě. "První velkoprádelny existovaly již ve starém Římě. Prací prostředky se tam vyráběly z nejrůznějších materiálů, například z kostí či moči, proto provázel takovéto prádel-ny velký zápach. Odtud pochází citát, že peníze nesmrdí," informuje o počátcích historie praní Čuhelová.
Nejstarší způsob praní byl na řece, kde se prádlo nejprve plácalo plácačkami, později se objevily valchy. "Myslel jsem si, že valcha se používala od nepaměti. Ale s největší pravděpodobností tomu tak není. Na dobových rytinách a vyobrazeních se poprvé objevuje v polovině 18. století," sdělil nám Miroslav Jančík ze svitavského muzea. Valcha se vyráběla v různých dobách z rozličných materiálů, např. ze dřeva, pálené hlíny, kameniny, plechu, porcelánu, skla.
Výroba nejstarších dřevěných praček byla především záležitostí stolařů, klasičtí výrobci praček tehdy neexistovali. V době necek a valchy byl velmi oblíbenou pomůckou tzv. klikyhák. Byl zavěšen v neckách a pomáhal ke ždímání prádla.
Od valchy je již blízko k pračce, protože první pračky - kejvačky pracují na principu valchy. Těleso takové pračky mělo půlválcový tvar, ve kterém se kývavě pohybovala valcha podobného tvaru. Jejich velkou nevýhodou bylo silné mechanické opotřebení prádla.
O něco vývojově mladší pračky jsou ty s tak zvaným pracím křížem. Byly dokonalejší než pračky valchové, ale měly tytéž nevýhody jako jejich předchůdkyně. Prádlo sice vypraly lépe, ale poškozovaly jej mechanickým opo-třebením. Typickým výrobcem tohoto typu praček na našem území byla společnost Rak a Hobza, vyrábějící pračky Ideál. "Tyto pračky se vyvážely do celé Evropy, ale třeba i do Egypta. Vyrábělo se jich asi 4,5 tisíc kusů ročně," přibližuje Jančík.
Dalším typem praček zastoupeným ve svitavském muzeu je bubnová pračka společnosti John z Vídně. Prádlo umístěné v otáčivém bubnu se máchalo v roztoku vody a mýdla a špína byla odstraňována pomocí systému zarážek. Jejich nevýhoda spočívala v malé účinnosti, která se musela nahrazovat delší dobou praní. "Je to vlastně automatická pračka s jedním programem," dodává s úsměvem Jančík. Tento typ praček se vyráběl na počátku 20. století.
U tak zvaných praček práčových se prací roztok uváděl do pohybu i s prádlem pomocí práče, což bylo žebrované těleso různých tvarů, které se pohybovalo otáčivě sem a tam v úhlu 90° nebo 120° v pevně stojící prací nádobě.
U prádla docházelo k mechanickému opotřebení, díky přímému kontaktu s práčem. Revolucí ve vývoji praček byla elektrická energie. Jednu z prvních elektrických praček vyrobil již v roce 1906 Američan Alva Fischer.
Pračkou, která dle Jančíka rozhodně stojí za pozornost, je pračka s odstředivkou, kterou vyráběli v ČKD Praha od roku 1932. Prádlo se vypralo v bubnu, po sešlápnutí pedálu došlo k vyzvednutí bubnu s prádlem, voda zůstala dole, buben se roztočil a odstředil vodu. "Naprosto nepřekona-telný patent. Škoda, že se od tohoto ustoupilo a začaly se vyrábět pračky s odstředivkou zvlášť," dodal Jančík.
Mezi světovými válkami pračky vyráběla celá řada firem. Ceny praček však bývaly vysoké. Problémy způsobovaly i vibrace praček. Jelikož v minulosti neexistovaly silent-bloky (gumové podložky na odtlumení chvění), bývalo zvykem, že se pračky pevně šroubovaly k podlaze.
Dalšími pračkami, které se vyráběly, byly pračky vib-rační, které se ponořily do škopku s prádlem. Jejich nevýhodou bylo, že špína, která se z prádla uvolňovala, se mohla usazovat zpět na tkaninu, protože zde nedocházelo k žádnému pohybu prádla ani pracího roztoku. Vlastnímu praní musela předcházet vyvářka. Exponát vibrační prač-ky je z roku 1959 a pochází z tehdejšího Sovětského svazu.
Ve Svitavách také naleznete americkou automatickou pračku z roku 1948, která má svůj příběh. "Tuto pračku si zakoupila movitá pražská rodina, která si původně chtěla koupit auto. Jelikož však přišel Únor 1948 a auto by bylo "hodně na očích", koupili si namísto toho prač-ku," vysvětluje Jančík. První automatické pračky v tehdejším Československu se začaly vyrábět až v roce 1957 firmou Romo Fulnek. Ani exponát této pračky v muzeu nechybí.
Přesto se ještě v padesátých letech dvacátého století současně vyráběly také valchové pračky na ruční pohon společnosti Ideal s názvem Triumf. "Tyto pračky našly uplatnění především v místech, kde tehdy ještě nebyla elektřina, zejména na horách či samotách," přibližuje Jančík. Vířivé pračky se u nás vyráběly se dvěma soustavami, buď s vířičem kruhovým nebo šroubovým. Ten měl za úkol rozvířit prací roztok, do něhož se poté vkládalo špinavé prádlo. Tento systém se vyznačoval vysokou účinností, jeho nevýhodou bylo zamotávání prádla, neboť se vířič otáčel stále stejným směrem.
Ačkoliv je expozice praček svitavského muzea rozsáhlá, jeden typ pračky zde chybí. Jedná se o pračku s tak zva-ným pracím zvonem. Tento systém praní, kdy špína byla odstraňována proudem vody vytvářeným vertikálním pohybem zvonu, se v českých zemích příliš neuplatnil. Tyto pračky byly vyráběny především v USA, kde na tomto principu svého času pracovala snad polovina pra-ček. Pračka vznikla z pracího zvonu, který je podobný dnešnímu zvonu na odpady.
Do roku 1948 u nás existovalo velké množství malých závodů vyvíjejících prací stroje. Některé měly výrobu praček jako hlavní výrobní program, jiné je vyráběly jako součást své hlavní činnosti (např. výroby elektromotorů). Zaznamenáváme ale také celou řadu malých soukromých výrobců praček. A tak se při studiu historie prací techniky setkáváme s těmito jmény: firma Rak, Hobza a spol., Hranice na Moravě - výrobce pračky IDEAL, firma Skrat Zábřeh - výrobce pračky SKRAT, firma Jesenické pily Šumperk, závod Jeseník - výrobce pračky TRIUMF, fir-ma Elektrotechnická továrna Bratři Kolaříkové, Jarošov u Uherského Hradiště - výrobce pračky JETAS, firma Jaroslav Včelák, Libčany - výrobce pračky ZLATÁ VČELA, továrna elektrických praček a slévárna kovů K. J. Zahrádka, Mladá Boleslav - výrobce pračky KARZA, firma Adolf Hybský, Opatovice nad Labem - výrobce pračky SIMPLEX, firma Josef Bartoň Turnov - výrobce pračky YORD, Družstvo Hospodář Milotice nad Bečvou - výrobce pračky KARIN, firma Josef Moloch, Lipník nad Bečvou - továrna pracích a ždímacích strojů značky LABUŤ, Štěpán Nečesaný- tovární výroba elektrických strojů na praní prádla značky PERLETA a tak bychom mohli pokračovat. Bezpečně víme o 24 firmách s tímto výrobním programem působících na našem území.
Svým vývojem procházely i prací prostředky. V řadě zemí se k praní používaly kořeny, kůra a zvláště pak ko-řen mydlice lékařské (Saponaria vulgaris). Kořeny této rostliny při přelití horkou vodou pustily šťávu, která způsobila silné pěnění. Nejrůznější druhy mydlice byly běžně dostupné v celé Evropě, kde rostly podél řek. a potoků. V našich zemích se k praní v pračkách používalo nastrouhané mýdlo, zejména populární bylo mýdlo s jelenem. První prací prášky se začínají vyrábět v roce 1912.
Kromě expozice praní byla ve vstupní síni svitavského muzea v roce 2000 instalována divácky zajímavá expozi-ce o historii Svitav. Vzhledem k veřejně přístupným pro-storám zde nemohly být vystaveny žádné originály, ale jejich fotokopie jsou zdařilou náhradou. Zájemci o historii města se mohou na 16 panelech dočíst vše podstatné a shlédnout zákoutí města, z nichž mnohá již neexistují. K tomuto účelu byly využity rozsáhlé sbírky fotografií a pohlednic z archivu muzea a pohlednice ze soukromé sbírky paní Miroslavy Samkové.

GPS souřadnice: 49.75425N, 16.47260E

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2006






Předchozí článek: Mapa památek získala ocenění
Následující článek: Hudební svátek v Litomyšli


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Máří Magdaleny ve VČELÁKOVĚ, postavený v letech 1844 až 1848 na místě starší stavby.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Výhled z rozhledny na vrcholu KOZLOVSKÉHO KOPCE nad Českou Třebovou.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí v ČESKÉ TŘEBOVÉ s kašnou a starou radnicí.

ORLICKOÚSTECKO: kostel v obci PÍSEČNÁ.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu CIMBURK z konce 13. století.

SVITAVSKO: kostel Rozeslání sv. Apoštolů v LITOMYŠLI je nejstarším dochovaným sakrálním prostorem v Litomyšli

PARDUBICKO: Uličky Starého města v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml