Sdružení přátel Pardubického kraje

Velký český chirurg prof. MUDr. Eduard Albert


30.11.2013 Eduard Albert se narodil 20. ledna 1841 v Žamberku. Jeho rodiči byli hodinář František Vojtěch-Albert (1812– 1882), vedoucí žamberských divadelních ochotníků, a Kateřina, rozená Zdobnická (1816–1906), dcera místního krejčího. Eduard se narodil v domě č.p. 149 v ulici Pod radnicí. Později se ještě jeho rodičům narodilo dalších 5 dětí. „Edýnek“ byl jako prvorozený (předtím zemřela jeho matce při porodu dvojčat) miláčkem rodiny. Svou bystrost prokázal „rozborkou a sborkou“ hodinek, což překvapilo i jeho otce, hodináře. Před gymnaziálními studiemi jej poslali rodiče na „handl“ do německého Šumperka a roku 1853 začal v Hradci Králové studovat gymnázium. Jeho 2. ročník však studoval již na výborním piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou , kde pobyl až do kvarty roku 1857, načež se vrátil do Hradce Králové, kde maturoval 23. září 1861. Jeho výborná paměť mu usnadňovala, že se doma takřka nemusel ani učit. V Hradci si oblíbil ředitele gymnázia T. Bílka a profesora náboženství T. Hakla, později děkana v Hořicích v Podkrkonoší, s nimiž se stýkal rád i později.

Eduard se v oktávě gymnázia rozhodl pro studium lékařství ve Vídni. Zde měli největší podíl na jeho odborném růstu Karel Rokytanský (1804–1878), patolog a fi lozof, a Josef Škoda (1806–1881), internista, jejichž intonaci hlasu a dikci dokázal prý Albert věrně napodobovat. První lékařskou promoci měl 22. ledna 1867. V květnu t.r. pak nastoupil na chirurgické oddělení českého ortopedického chirurga dr. Lorinsera do nemocnice Na Vídeňce. Již v říjnu t.r. nastoupil jako stipendista na 1. chirurgickou kliniku na operační ústav prof. J. Dumreichera. Zde se stal o dva roky později v říjnu 1869 asistentem. Jeho habilitace roku 1872 byla přirozeným důsledkem jeho odborného růstu a postavení na klinice. Jako docent znalý cizích jazyků vedl kurzy pro cizince. Od roku 1869 do konce roku 1871 zveřejnil 15 vědeckých prací, byl m.j. pravidelným přispívatelem „Časopisu lékařův českých“. Když V. Vlček na sklonku roku 1870 připravoval 1. číslo nového listu „Osvěta“, Albert se stal spoluzakladatelem a přispívatelem. Když mu bylo 28 let, 8. ledna 1868 se tajně oženil s Marií Pietschovou, dcerou lékaře z Králík, s níž se seznámil přes jejího bratra, kolegu z fakulty. Podle tehdejších předpisů se nesměli asistenti ženit. Z manželství se narodily dvě děti: Jiří a Olga, jež však bohužel jako dvaapůlleté dítě umřela. Roku 1873 se dostalo mladému docentu Albertovi pozvání na převzetí kliniky v Lutychu (Liége). Na zákrok K. Rokytanského byl však jmenován 23. září t.r. řádným profesorem chirurgie a přednostou kliniky v Innsbrucku. Zde napsal své dvě velké knihy: „Diagnostiku chirurgických nemocí“ (vyd. 1876) a čtyřdílnou učebnici chirurgie. Přihlásil se za stoupence Listerovy antisepse, již začal uplatňovat jako první „rakouský“ chirurg. Sám však doplatil na tuto metodu sublimátovou otravou roku 1892. Udržoval nadále rád styky s českým prostředím. Roku 1880 přednášel na I. sjezdu českých lékařů v Praze. F. L. Rieger se zasazoval o jeho pražskou profesuru, ale nedařilo se… V Innsbrucku se seznámil s císařským místodržitelem v Tyrolích Eduardem hrabětem Taaffem, který jej roku 1874 povolal za svého rodinného lékaře. Albert byl pak zván do Taaffovy rodiny i jako duchaplný a veselý společník. V Innsbrucku dělával dlouhé pochody do Alp a miloval zámek Ambras, na jehož terase napsal část své učebnice chirurgie (vyd. 1877). 8. srpna 1879 promluvil Albert v Hradci Králové při odhalení pamětní desky K. Rokytanskému. 2. února 1881 podepsal císař František Josef I. Albertovo jmenování na vídeňskou I. chirurgickou kliniku – to vše na přímluvu hraběte E. Taaffa. Albert byl vynikajícím učitelem a častým řečníkem ve Společnosti lékařů. Měl i značně rozvinutou soukromou praxi, léčil kromě Taaffovy rodiny i arcivévody Albrechta a Františka Ferdinanda, z českých politiků F. L. Riegra, K. Kramáře, G. Eima aj. Jeho příjmy byly odhadovány podle jeho životopisce prof. Arnolda Jiráska na 80 tisíc zlatých ročně. Ordinoval doma ve svém bytě na Maxmiliánově náměstí ve Vídni od 15 do 16 hodin, většinou se však ordinace protáhly až do pozdního večera. Svým přátelům básníkům A. Heydukovi a J. Vrchlickému si v dopisech často stěžoval na přepracovanost. Zkoušíval prý až 40 budoucích lékařů týdně. Roku 1886 byl povolán do nejvyšší zdravotní rady, v prosinci 1887 se stal dvorním radou a 12. ledna 1895 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny, v níž obdržel sedadlo č. 189. Vedl rozsáhlou korespondenci s přáteli, večer rád trávil ve vídeňské restauraci Riedhof ve Schlösselgasse. Sem zacházel z univerzitní tělocvičny, kde cvičíval m.j. s dr. K. Kramářem, když měl nadváhu. V. K. Šembera jej zavedl i do stolní společnosti „Nische“, jejímž středem byla básnířka A. Christen (vl. jm. Brendenová), již obdivoval J. Neruda. Setkával se tu s malířem J. Mařákem, hudebním skladatelem Herbergrem, společnost prý navštívil i slavný Vereščagin. Albertův dům ve Vídni byl českým salonem, jímž prošli např. F. L. Rieger, K. Kramář, T. G. Masaryk, G. Eim, E. Špindler, V. Dyk, A. Rezek, A. V. Šembera aj. Jeho láskou se stal však letohrádek v Žamberku, který začal stavět v létě 1888. Patřila k němu velká zahrada s 2000 stromy a keři. Do nového domu se E. Albert nastěhoval 28. července 1889. Hostil zde m.j. J. Vrchlického, Aloise Jiráska, Z. Wintra, K. Kramáře aj. V zátiší žamberské vily se věnoval četbě i své poezii (včetně překladů básní). Jak uvedl L. Syllaba, „ve Vídni žil především chirurg, v Žamberku básník a historik.“ Napsal tu např. „Paměti žamberské“ (411 stran – 16 kapitol), čítal tu své oblíbené ruské klasiky a jak uvedl J. S. Machar, „čítal Platonovy dialogy, starého Sofokla znal snad doslova zpaměti, měl rád i Goetha.“ Svým přátelům rád a kvalitně recitoval své vlastní básně. Ze Žamberka jezdíval operovat do nemocnice v Hořicích v Podkrkonoší, kde byl jeho přítelem tamější primář „Evžének“ Levit. Hodně přátel měl mezi kněžími. Jako historik se věnoval původu vynálezce bleskosvodu premonstráta P. Diviše (viz jeho články v Osvětě 1880, v Českém časopise historickém 1897 a knihu „Prokop Diviš“ vydanou jeho vlastním nákladem 1898). Zajímaly jej i památky po Jednotě českobratrské v Žamberku a Kunvaldě (články z let 1890 a 1891). Roku 1891 (18. 5.) pronesl přednášku „O dvou světech“ při otevření České akademie, jejímž byl zvolen členem (3. 7. 1890). Roku 1892 (9. 1.) převzal rytířský kříž Leopoldova řádu. Měl živý zájem o politiku, byl však pro politiku věcnou a slušnou, chtěl v ní inteligenci a práci, odmítal planý radikalismus mladočechů, u staročechů mu vadilo Riegrovo autoritářství. Kriticky vnímal velkohubost a prázdnotu některých politických projevů a nedostatky české národní politiky: „Jeť nesnášenlivost jednou z největších našich vad… Nikdo nesmí vynikat, pak je dobře.“ V březnu 1893 zaslal Albert svému příteli básníku Jaroslavu Vrchlickému svou práci „Několik slov o českém básnictví národním“, v níž zkritizoval politickou tendenci „Písní otroka“ Svatopluka Čecha. Vrchlický si velmi vážil Albertova přátelství a přiznal, že mu bylo v těžkých dobách života posilou a oporou. J. S. Machar svou „Třetí knihu lyriky“ (vyd. 1892) věnoval E. Albertovi, ale kritizoval „silný nátěr vídeňáctví na tom synu českých hor“. Velmi srdečné styky měl Albert s jazykovědcem J. Gebauerem. Ač byl zprvu obráncem Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ), pod vlivem Gebauerovy argumentace změnil však své stanovisko. Přispíval fi nančně na stavbu Národního divadla v Praze, na vydání Gebauerových spisů a Palackého „Dějin“ atd.

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 1/2013.

Autor: PhDr. Jiří Kotyk
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013






Předchozí článek: Smírčí kříže na Svitavsku
Následující článek: Osoby a osobnosti leteckého dávnověku Pardubického kraje do roku 1914


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 4/2023 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Planetární stezka
Kozlovský kopec
První pardubické letiště
Patnáct horopisných celků



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Nově zrekonstruované náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ.

ORLICKOÚSTECKO: ČESKOTŘEBOVSKÉ náměstí s morovým sloupem z roku 1706.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na SUCHÉM VRCHU u Králík.

SVITAVSKO: Fresky z 18. století na Loretánské kapli v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Sgrafita zhotovená podle Váchalova Krvavého románu na domě čp. 127 v LITOMYŠLI.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jakuba v PŘELOUČI.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml