Sdružení přátel Pardubického kraje

ZA JARNÍMI BLEDULEMI DO REZERVACE


11.10.2016 Letošní jaro jsme s kamarádkou navštívily několik míst s krásnou jarní květenou, ale já jsem pro dnešní článek vybrala místo, které patří mezi nejrozsáhlejší. Naše cesta nás zavedla po pěti letech znovu do velké přírodní rezervace, a to do „Královské zahrady“ u Semanína. Její rozloha je 17,38 ha a byla vyhlášena v roce 1994. A jak se dále uvádí na informační tabuli, „…hlavním důvodem vyhlášení rezervace je ochrana podmáčených smrkových a jasanových olšin s velmi bohatým výskytem bledule jarní. Z dalších významných druhů rostlin zde rostou např. lýkovec jedovatý, áron plamatý, zvonečník klasnatý nebo kokořík přeslenatý. Rovněž původní výskyt smrků v nízké nadmořské výšce (okolo 400m) je hodnocen jako vzácnost. Převážně přirozená druhová skladba lesních porostů je místy narušena výsadbou druhotných smrčin a příměsí modřínu, douglasky nebo olše šedé. Královská zahrada představuje různověký lužní les, jehož nedílnou a přirozenou součástí jsou vývraty, souše, zlomy a staré stromy s dutinami a suchými větvemi. V tlející dřevní hmotě pak nacházejí útočiště vzácné druhy živočichů, které v běžném hospodářském lese nemají šanci přežít. Vlhká až mokrá stanoviště jsou domovem obojživelníků a užovky obojkové…“

Naplánovaly jsme si okružní trasu kolem bledulové rezervace v délce 7 kilometrů se začátkem a koncem u železniční zastávky Semanín s tím, že poté budeme pokračovat až do Třebovic v Čechách. Při vstupu do lesa jsou na jeho okraji menší místa porostlá bledulemi, a pak docela velký kus pouze les bez jakékoliv květeny. Po chvíli putování se dojde k té pravé kráse. Ta je označena tabulí „Přírodní rezervace“. A to už jsme se mohly kochat tou nádherou. Letošní bledule byly mimořádně krásně rozkvetlé a květy neobyčejně velké. Další zajímavostí bylo, že mezi plochami bledulí bylo velké množství rozkvetlého a rozkvétajícího devětsilu bílého. Před pěti lety tu také byl, ale ne v tak obrovském množství. Kam jsme se podívaly, všude bylo plno bledulí a devětsilů. Obé má rádo vodu a proto se nachází především v lužních lesích. Bledule jarní je jedovatá rostlina. Květy intenzívně voní a jsou opylovány hmyzem. Pro zajímavost uvádím, co se píše v Kapesním atlasu rostlin o devětsilu: „Statný, vytrvalý, nepříjemně páchnoucí plevelný druh, lidově nazývaný koňské kopyto, veliký lopuch, devatero odění. V půdě úporně setrvává větveným systémem svislých i vodorovných oddenků, zasahujících hlouběji do prostupné spodiny. Devětsil bílý je velmi úporným plevelem, značně znehodnocujícím píci, a zvířata se mu vyhýbají.“ Proto jej mezi bledulemi narostlo velmi mnoho. Fialová verze devětsilu se nazývá devětsil lékařský. Toho jsem našla na konci naší cesty jen jednu rozkvétající rostlinu.
Procházely jsme po vyšlapaných cestičkách mezi bledulemi a kochaly se tou krásou. Na jednom místě jsem objevila plochu světlounce modrých kvítků. Byly to jaterníky podléšky. Ty se bohužel špatně fotografují, na obrázku modrá není vidět. Ale přesto jsou moc hezké. Cestou jsme ještě objevovaly rozkvétající petrklíče, ale jen v malém množství. Na okrajích cest a kolem příkopů bylo velké množství pryšců. Těch je v přírodě několik druhů. Tento byl ještě docela nízký a jasně zelený s rozkvétajícími kvítky nahoře žlutými. Okraje cest žlutě svítily. Rovněž jsem objevila již mimo rezervaci několik málo trsů listí áronů. Na květ ještě byl čas. Sem a tam ještě byly plochy bledulí a devětsilu. Zajímavým nálezem byly krásně červené houbičky ve tvaru mističek, které vyrůstaly ze světlounce zeleného mechu. Nedalo mi to, abych si je nenašla v katalogu hub. Je to ohnivec šarlatový, který roste od února do května, je nejedlý.
Došly jsme k zastávce ČD v Semaníně a po silnici pokračovaly směr Třebovice v Čechách. Silnice nás dovedla k velkému rybníku na okraji Třebovic. Těch rybníků je zde několik a ten největší se jmenuje Hvězda. Naproti nad silnicí je vybudovaná vysoká protipovodňová hráz. Z té byl krásný výhled na vodní dílo. Rybník Hvězda je opravdu velkým vodním dílem, o kterém jsme se dočetly zajímavé věci na informační tabuli na zdi provozní budovy rybničního zařízení.

Popis vodního díla:
„Rybník Hvězda je historickou nádrží postavenou v roce 1372 biskupem Albrechtem ze Štenberka. Po katastrofálních povodních v roce 1997 byl v povodí Třebovky vybudován komplex protipovodňových opatření. Jedním z nejdůležitějších je zvýšená retenční funkce rybníku Hvězda, které bylo dosaženo zvýšením hráze, výstavbou sdruženého objektu a úpravami v zátopě.“
Účel vodního díla:
Snížení kulminačního průtoků velkých vod přirozeným retenčním účinkem nádrže.
Nadlepšování minimálních průtoků v Třebovce pod nádrží.
Energetické využití odtoku vody z nádrže v malé vodní elektrárně.
Akumulace vody v krajině a zlepšení jakosti povrchových vod svými dočišťovacími účinky.
Chov ryb a vodní drůbeže.

Poučeny jsme se vydaly podél říčky Třebovky do středu obce. Její dominantou je zajímavý kostel, který vždy sleduji pouze z projíždějícího vlaku. Využíváme možnosti a jdeme se kolem kostela aspoň projít. V obrazovém vlastivědném průvodci Východní Čechy jsem se dočetla následující:
Empírový kostel sv. Jiří vyrostl ve 30. letech 19. století na místě zbořené gotické svatyně. Má podobu jednolodního objektu s pravoúhlým kněžištěm a věží nad západním průčelím. Interiér překlenuly pruské placky. Součástí hlavního oltáře je obraz sv. Jiří od nepříliš známého umělce Leopolda Fertbauera z roku 1837 a plastika sv. Jana Nepomuckého. Zdejší jednopatrová farní budova pochází z roku 1791.
V údolí říčky Třebovky, poblíž českotřebovského železničního uzlu, se rozkládá obec Třebovice. První osada tu byla založena při osídlovaní slovanským lidem kmene východních Charvátů, kteří tu našli téměř ideální podmínky – rybnaté vody, ornou půdu i ochranu srázným hřbetem. O Třebovicích se poprvé psalo v 1. polovině 14. století. Před druhou světovou válkou tvořili Němci naprostou většinu třebovského obyvatelstva. Po válce došlo téměř k úplné výměně zdejších obyvatel. Název obce vznikl pravděpodobně od staroslovanského slova „terb“ nebo „treb“, ve staročeštině „triebiti“ – tříbiti, neboli ohněm les mýtiti.
Naše nedělní procházka za jarní květenou i poučením byla krásná a zajímavá. I když bylo celé dopoledne zamračeno a mlhavo, po obědě se přece jen sluníčko prodralo mezi mraky. Nakonec jsme se usadily pod zajímavým kostelem na lavičku a ohřívaly se, než nám přijel vlak a dovezl nás domů.

Autor: Jarmila Skalická
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2016




Předchozí článek: Tyršovy sady návštěvníky znovu baví Park pod pardubickým zámkem prošel rozsáhlou omlazovací kůrou
Následující článek: Dolní Morava – oblast plná paradoxů


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2020 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Podorlická údolí Husí krky
55 let Klubu přátel Pardubicka
Pardubice za Marie terezie
První Pardubický kraj



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Nádherný výhled do krajiny ze zříceniny hradu LANŠPERK

ORLICKOÚSTECKO: Most přes PASTVINSKOU PŘEHRADU zbudovanou v letech 1932 - 1938.

ORLICKOÚSTECKO: Zámek NOVÉ HRADY u Litomyšle.

SVITAVSKO: Kostel Povýšení sv. Kříže na KŘÍŽOVÉM VRCHU u MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Sgrafita zhotovená podle Váchalova Krvavého románu na domě čp. 127 v LITOMYŠLI.

PARDUBICKO: Příhrádek v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml