Sdružení přátel Pardubického kraje

Základní škola Lázně Bohdaneč


26. 10. 2007 111 roků trvání tzv. "staré" školní budovy dnešní základní školy v Lázních Bohdaneč, stojící na náměstí T.G.M., není jistě kulatým výročím, které by bylo nějak zvlášť zveřejňovat. Přesto považuji tyto tři jedničky jaksi za symbolické a využívám prostoru na stránkách Vlastivědných listů ke krátkému ohlédnutí za pohnutou historií této školní budovy a zároveň i osudů lidí, kteří svůj život se školou spojili.
V místních kronikách se uvádí, že "Bohdaneč byl vždy prachbídnou štací pro kantory." Ta hrstka grošů stačila sotva na pokrytí stravy, šatstva a nájem. Žáci přispívali k obživě učitele tzv. rekordacemi či butyracemi, které se podobaly koledám. Škola, pokud můžeme některé objekty tak hrdě nazvat, měnila v Bohdanči mnohokrát své místo. Zdálo se, že uvedením nové školní budovy do provozu ve válečném roce 1866, tolik pohnutém pro Bohdaneč a okolí, začne učitelům a žákům svítání na lepší časy. Problém docházky a kapacity byl však vyřešen jen dočasně. Již v roce 1894 povolila c.k. zemská školní rada zřídit v Bohdanči Měšťanskou školu chlapeckou. Se stavbou se začalo již v březnu 1896. Přibližně 160 lidí dokázalo postavit novou školu za neuvěřitelných šest měsíců. Náklady se vyšplhaly na 174 000 korun. Prvním ředitelem na škole byl jmenován Antonín Marek, který na škole působil až do roku 1918. Rodák z Dobrušky (okres Nové Město v Čechách) se zapsal hned v úvodních, těžkých letech (stejně tak i v letech válečných) nesmazatelně do historie školy jako velmi charismatická osoba.

"Výuka předmětů byla na škole velmi kvalitní…zavedený postup při počítání příkladů zpaměti důsledný, volba příkladů je správná, příklady jsou voleny dobře z nejbližšího okolí dítek…a to pouze ze života praktického…!" Ze zprávy c.k. okresního inspektora vyplývá, že si škola vedla hned v počátečním období po metodologické stránce dobře.
Po A. Markovi nastoupil Josef Moravec, nejstarší člen pedagogického sboru, který na škole působil až do předkrizového roku 1928. Do Mnichova působil ve vedení František Bradna, ve válečných letech a v poválečných až do roku 1951 Jan Špaček. Pak se vedení střídalo poměrně často. V polistopadových událostech (roku 1990) se stal novým ředitelem Miroslav Lukuvka. Současná paní ředitelka Mgr. Libuše Sýkorová je již v pořadí patnáctou ve vedení školy.
Z doby tzv. Velké války (1914 - 1918) byly obě školy (stará a nová) zabrány pro vojenské účely. Školní dvory sloužily jako cvičiště, školní jídelna se stala vojenskou kuchyní. Na začátku války se do Bohdanče přistěhovalo mnoho polských uprchlíků a k vyučování jejich dětí byla zřízena zvláštní místnost v prostoru starých kasáren. Děti se za války učily jen čtyři dny v týdnu, ale ve školních lavicích mnoho času nestrávily. Věnovaly se nejrůznějším sbírkám pro vojenské účely (šatstvo, byliny apod.). Na konci války vypukla známá epidemie španělské chřipky a školy byly uzavřeny. Je celkem snadné si představit, jak vypadal interiér a prostory v obou školních budovách poté, co je dragounský pluk č. 8 opustil! Teprve od roku 1924 mohly obě budovy sloužit opět svému účelu - výchově a vzdělávání dětí. V roce 1928 byla provedena již nutná generální oprava školy a o tři roky později zavedla známá pardubická firma Radio Koten do školních prostorů první rozhlas. Podíváme-li se na statistiky, zjistíme, že poválečné ročníky byly z logických důvodů slabé. V tak ekonomicky nejisté době, jakou byl do té doby netušený válečný konflikt, se příliš dětí nerodilo. V roce, kdy vr-cholila světová hospodářská krize (1933), docházelo na obecnou školu jen 225 dětí a o něco málo více na sousední měšťanku. Teprve v roce 1935 byl otevřen při měšťanské škole IV. ročník. V zimních měsících dostávaly nejchudší děti čtvrt litru mléka a dvě housky denně, někdy i polévku. To platilo především v období krize (1929 - 1933).
Na měšťanské škole byl vždy nezanedbatelný počet dětí přespolních (to platí ostatně dodnes). Před druhou světovou válkou jejich počet činil přes padesát procent. Dnešní děti, v době moderního dojíždění do školy, by jistě nevěřícně kroutily hlavami, kdyby v kronice objevily záznamy o tom, že mnohé děti docházely do školy i přes hodinu pěšky, v parném létě i v tuhé zimě.
Blížící se válečný konflikt zasáhl opět školní výuku. Již od listopadu 1939 se děti musely povinně učit pět hodin týdně německý jazyk. Přibyla tělesná výchova a novinkou bylo dvojjazyčné označení učeben a kabinetů. Německá vojska obsadila prostory měšťanské školy 2. dubna 1941. Opět se vyučovalo v provizorních prostorách jako za Velké války a děti se místo vzdělávání musely věnovat sbírkám. Výuka byla zredukována na minimum. Učitelskému sboru byly vnuceny večerní kurzy německého jazyka. Učitelé dějepisu se museli "přeučovat" až v Berlíně! To se týkalo především odborného učitele V. Špačka. Mnozí z učitelů byli pracovně nasazeni, například odborný učitel Antonín Vohradník byl poslán na práce do "Fantovky", budoucího Parama, odborný učitel Konečný do přeloučské továrny na opravu tanků.
Německá armáda vyprázdnila školní prostory až 15. února 1945. Život ve škole se vracel do normálu jen velmi pomalu.
Prvním poválečným ředitelem byl již zmiňovaný Jan Špaček. V roce 1953 ho vystřídal Jiří Šidla a v roce 1959 i první ředitelka v historii školy, Aloisie Hnitková. Za Jana Špačka byla do Bohdanče zavedena trolejbusová doprava, což zlepšilo možnosti žáků v docházce do školy. V 60. letech se počet žáků zvýšil a přesáhl poprvé číslo 500. Školní budova prošla několika generálními opravami, především již roce 1956 a v letech 1973/74 za ředitele Jaroslava Papeže. Od roku 1976 se stal ředitelem Adolf Kudyn a o pouhé dva roky později Jaroslav Plíšek. Toho po roce vystřídala druhá žena ve vedení školy, Daniela Sochorová. Ve školním roce 1992/93 byla otevřena nová budova I. stupně základní školy Na Lužci (nově rekonstruovaná budova č. 660). Na počátku 90. let navázala škola na úspěšná divadelní představení z minulosti. Právě školní divadlo se stalo jedním ze specifik, které současná škola zařadila do výchovného a vzdělávacího procesu. Škola byla vždy, od svého vzniku, neoddělitelnou součástí života v Bohdanči. Prošla dlouhým, pohnutým vývojem. Vznikla za Rakouska - Uherska, vkročila do nového století, prožila obě světové války, mnohé hospodářské a politické krize ,dočkala se osvobození a převratů. Ve svých zdech vychovala a vzdělala nejednu regionální osobnost. O tom, že na ni vzpomínají i mnozí ti, kteří už dávno opustili její lavice, svědčí i okolnost, že se do ní mnohokrát vracejí, a nejen jako rodiče svých žáků.

Použitý materiál :
1) Kniha o městě Lázně Bohdaneč, Milpo, Praha 1998, str. 82 - 86 .

GPS souřadnice: 50.07539N, 15.67868E

Autor: PhDr. Petr Borovec
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007






Předchozí článek: Kladruby nad Labem - jeden z nejstarších hřebčínů na světě
Následující článek: Opatovický klášter - elektronický výzkum 1975


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Nádherný výhled do krajiny ze zříceniny hradu LANŠPERK

Dřevěný podkarpatský kostelík v DOBŘÍKOVĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Radnice v ŽAMBERKU.

SVITAVSKO: Vrch Kalvárie je známým poutním místem nad JAROMĚŘICEMI.

SVITAVSKO: Fontána na náměstí ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jiří v RADHOŠTI. V jeho sousedství je dřevěná zvonice z roku 1773.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml