Sdružení přátel Pardubického kraje

Opatovický klášter - elektronický výzkum 1975

2 . července 1975 na opatovickém klášteřiš-ti, zleva František Štill, prof.dr. Nohejlová- Prátová, dr.František Šebek

06. 11. 2007 Ve druhé polovině roku 1974 byl pro naše pracoviště vypsán výzkumný úkol, jehož výsledkem měla být rezortní příručka osvětlující zaměstnancům geodézie způsob vyhledávání podzemních objektů elektrickou odporovou metodou. Už v té době po dvouletých zkušenostech s aparaturou EOM bylo vidět, že elektrická odporová metoda bude geodety využívána jen sporadicky. My můžeme s touto metodou sbírat úspěchy, ale "geodetický způsob myšlení" je přece jen jinde. Následující léta nám v tom dala za pravdu. Z geodetických pracovišť rezortu elektrickou odporovou metodu nepoužilo ani jediné a všechny vyrobené aparatury skončily mimo rezort. Ale nepředbíhejme, je druhá polovina roku 1974 a před námi je úkol sestavit plán výzkumu na příští rok. Je mi jasné, že k tomu, abychom mohli kvalifikovaně sestavit požadovanou příručku, mu-síme získat potřebnou praxi a hodně měřit v terénu. Otevírá se tedy možnost k tomu, abychom legálně v rámci výzkumného úkolu provedli mezi jinými také výzkum v Opatovicích a pokusili se určit místo, kde stával kdysi slavný opatovický klášter.

2. června 1975 navštěvujeme společně s PhDr. Františkem Šebkem a Františkem Štillem paní profesorku dr. Emilii Nohejlovou-Prátovou v její vile v Opatovicích. Tématem návštěvy je opatovický klášter, o kterém psala ve dvacátých létech svou disertační práci a o kterém toho času ví ze všech odborníků asi nejvíc. Chvíli sedíme nad mapami a paní profesorka vypráví, pak sbíráme mapy ze stolu a jdeme na obhlídku terénu. Cesta vede k bývalému Morávkovu mlýnu, jehož průčelí vévodí dva velké oválné znaky. Po levé straně cesty vidíme na zahradě domu čp. 47 zajímavý terénní útvar, jakési hliněné valy. Po pravé straně cesty nás paní profesorka upozorňuje na Topolinu, to jméno má v novodobé historii opatovického kláštera prý jakýsi význam, místo připomínající vyschlý rybník zarostlý topoly a další vegetací. Nedovedu si v této chvíli představit, jak tímhle roštím budeme protahovat dráty od elektrod. V pondělí 30. června k nám na dva týdny na výpomoc nastupují dvě studentky přeloučského gymnázia, Zlatka Kukanová a Jitka Procházková. V té době máme už nastudovány všechny dostupné prameny týkající se opatovického kláštera, především dizertační práci prof. dr. Emilie Nohejlové-Prátové Příběhy kláštera opatovického vydané v Praze roku 1925, příslušnou část monografie Františka Karla Rosůlka Pardubicko, Holicko Přeloučsko, máme i náčrt od dr. Smetánky z Archeologického ústavu ČSAV, kde jsou situačně zakresleny archeologické výzkumy, které byly na místě až dosud provedeny, známe pověsti, které se k opatovickému klášteru vztahují, co bychom ještě chtěli víc. Po vyřízení nezbytných formalit spojených s nástupem děvčat do práce nakládáme techniku a odjíždíme na první měření do Opatovic. Výzkum chceme zahájit na levé straně cesty na pozemcích usedlostí čp. 47 a 114, tedy u Pleskotů a u Morávků. První profil vedeme od mostku přes mlýnský náhon kolem plotu Morávkovy usedlosti, pak se věnujeme průzkumu "valu" na zahradě Pleskotových. Odporové křivky neukazují nic zvláštního, nad čím bychom mohli jásat. Druhý den prší, zůstáváme v kanceláři, do Opatovic jedeme až ve středu, kde je terčem výzkumu pole nad smetištěm, pak se stěhujeme na Pleskotovu zahradu, kde naše práce končí poruchou EOMa - první a také poslední kterou kdy tento přístroj měl. Vracíme se do laborky abychom přístroj opravili a práci v terénu pro tento týden končíme. Z prozatím dosažených výsledků nikdo z nás není moudrý. Podle dochovaných zpráv měl být opatovický klášter postaven podle plánů, které si mniši přivezli z benediktinského kláštera ve francouzském Cluny - opatovický klášter měl snad být jeho zmenšeninou. Studujeme tedy dostupné plány kláštera v Cluny, děvčata shánějí překlady cizojazyčných odborných termínů, pomáhá nám i zdechovický pan děkan Otto Šrůtek. Do Opatovic jedeme až v pondělí, kdy provádíme řadu měření na Pleskotově zahradě. Opatovické výzkumy, které jsou stále zatím bez výsledku, nás pomalu začínají unavovat. Proto v úterý měníme plán a jedeme dokončit elektronický výzkum na farní zahradu do Sezemic. Tady se naopak výsledky měření ukázaly jako velice slibné. Výlet nám pomohl a tak jsme další den provedli řadu měření kolem obou usedlostí. Mezi řečí mi pan Pleskot naznačil, že Topolina se říkalo také jinému místu a ukazoval kamsi za stodolu. Této poznámce jsem zpočátku nevěnoval přílišnou pozornost, bylo už odpoledne a každý z nás cítil únavu. Začínal se pomalu hlásit i pocit zklamání, protože za půldruhého týdne jsme hledaný objekt stále neměli. Co naplat. Ve čtvrtek se věnuji zpracování měřených hodnot a předběžnému vyhodnocení výsledků. Máme sice několik míst u Pleskotů ukazujících na někdejší zástavbu, ale ta korespondují s objekty zobrazenými na katastrální mapě z roku 1840. V pátek ráno si děvčata vyřizují ukončení brigády a já z dlouhé chvíle listuji Rosůlkovou monografií. Pokolikáté už? Teprve teď si uvědomuji, že F. K. Rosůlek používá v prvních dvou odstavcích na straně 374 pro jeden a týž vodní tok dvou názvů. Jednou jej uvádí jako "tok labský", na jiném místě jako "mlýnský náhon". Nevím, zda je to od F. K. Rosůlka vědomé nebo zda jde o šťastnou náhodu. Vzpomínám si také, co říkal pan Pleskot, že Topolina se říkalo také pozemku za stodolou. Začíná mi svítat, tady nejde o Topolinu na dně vyschlého rybníka, tady jde o jinou Topolinu, o Topolinu na Morávkově zahradě, na pozemku, který byl od začátku tak trochu stranou zájmu. Ještě naposledy dáváme dohromady naši měřickou skupinu a odjíždíme do Opatovic. Morávkova zahrada sousedí se zahradou Pleskotových, není souvisle oplocena, hranici tvoří jen řada tvarovaných kamenných kvádrů, možná stovka jich tam leží. Nikdo dnes neví, k jakému účelu kvádry sloužily, prý je to snad zbytek po nějakém vodním díle z pozdější doby, možná pernštejnské. Morávkovu zahradu pokrývá bujná vegetace, můžeme rozlišit její tři patra. Počítáno odspoda jsou tu kopřivy, některé exempláře dosahují až dvoumetrové výše, pak jsou tu černé bezy a nejvyšší patro tvoří asi osmdesát let staré topoly. Terén do značné míry neprůchodný. Pan Morávek, vlastník zahrady, ochotně souhlasí s vykácením několika černých bezů, jdeme tedy s kolegou za panem Pleskotem vypůjčit vhodné nářadí, abychom vytvořili průchodnou pěšinu pro zamýšlený profil. Začínáme měřit, hned po několika metrech jdou hodnoty napětí prudce nahoru. Oproti obligátním 80 milivoltům je tady najednou 300, 400 i 600 milivoltů, to znamená, že při uspořádání elektrod A3M1N3B (písmena označují jednotlivé elektrody a čísla vzdálenost v metrech mezi nimi) a proudu 15mA jsou zde proti 250 ohmmetrům typickým pro písčité půdy opatovické lokality hodnoty kolem 1500 ohmmetrů charakterizující půdy velmi silně kamenité. Při přepichování elektrod bylo cítit, jak hroty měřících elektrod rachotí v kamenitém podloží, které my pod trávou nevidíme. Profil vedený od severního konce zahrady končíme na dvorku Morávkovy usedlosti a je nám jasné, že jsme u cíle. Zbývá ještě proklestit místo pro dvě další pěšiny pro profily, kterými chceme vymezit rozlohu destrukce kdysi tak slavného a mocného kláštera. Profily vedeme tentokrát napříč zahradou směrem k mlýnskému náhonu. Ukazuje se, že destrukce sahá až k samému náhonu. V této chvíli už není co hledat. O tom, že jsme na správném místě svědčí i volně ležící úlomky gotických cihel, které tu slepice vyhrabaly. Od cihel dneš-ních se liší na první pohled, jsou užší, vyšší a materiál na lomu je hodně hrubozrnný. Naše práce v Opatovicích na určitou dobu končí. Týž den jsme se rozloučili s oběma studentkami a mně nastala práce dostat výsledky naší práce na papír. Z kopie katastrálky jsem doma pod zvět-šovákem překreslil situační plán opatovického klášteřiště do měřítka 1:1000 a hned v pondělí z něho nechal v reprodukci zhotovit asi deset výtisků. Do nich jsme pak zakreslovali potřebné údaje. Tak vznikla jediná mapa rozmístění měřených profilů, která se později někam ztratila a několik map se zákresem přibližné rozlohy destrukce klášterních objektů. Výsledný elaborát jsem za několik dnů předal dr. Vlastimilu Zikmundovi a o něco později jsme po společné konzultaci s dr.Šebkem vybrali místo pro archeologickou sondu, kterou v září téhož roku dr. Šebek na Morávkově zahradě otevřel. Sonda měla půdorysný rozměr 2x5 metrů a dr. Šebek z ní vyzvedl tři přepravky střepů datovaných do 11 - 14. století a jednu přepravku cihlové mozaiky, u nás prý dost vzácné. S částí opatovického nálezu jsem se mohl blíže seznámit za dva roky, kdy mně dr. Šebek některé věci laskavě zapůjčil do Televizního klubu mladých. Na to, že sonda byla hluboká jenom asi půl metru, nález více než slušný. V sondě bylo možné vidět v řezu jakousi udusanou vrstvu oblázků poněkud připomínající chodník a část jakési destrukce zdiva. Na žádost dr. Šebka jsme koncem října provedli podrobná měření v těsné blízkosti sondy, které ukázalo, že kamenná destrukce patří k základu jakési zdi a že o několik metrů východněji se tato situace opakuje. Provedli jsme také tři vertikální elektrické sondy, které naznačily, že změny v půdním profilu mohou sahat v tomto místě do hloubky nejvýše dvou, dvou a půl metru. Podobného mínění byl tehdy i dr. Smetánka z AÚ ČSAV, který archeologické pracoviště navštívil. U tohoto údaje bych se chtěl zastavit. Hloubkový dosah elektrické odporové metody se odvozuje z rozestupu proudových elektrod A a B. V geofyzice se při použití stejnosměrného proudu udává hloubkový dosah měření výrazem AB/2, my jsme však použili při výzkumu střídavý proud o poměrně vysoké frekvenci 700Hz a musíme tedy počítat s dosahem o něco menším. Hloubkový dosah při této frekvenci v závislosti na vzdálenosti proudových elektrod jsem podrobně nezkoumal, ale z provedených laboratorních měření vycházela hloubka dosahu v poměru přibližně rovném AB/5, připouštím tedy určitou nepřesnost v tom, že deklarovaný hloubkový dosah aparatury EOM může být ve skutečnosti větší. Ze třech odporových profilů nelze usuzovat na půdorysné tvary objektu a ani nevím, do které části bývalého kláštera jsme se trefili. To ale není ve výsledku tak důležité, archeolog z výsledků elektronického výzkumu ví, kde má začít a archeologický výzkum jej k cíli dovede. Dr. Šebek hodnotí výsledky elektronického výzkumu ve své zprávě nazvané "Zhodnocení výsledků měření EOM při průzkumu archeologických lokalit" takto: "Měřením EOM bylo půdorysně zachyceno několik anomálií, z nichž byla zkoumána jedna. Měřená anomálie se projevila přibližně jako desetinásobek průměru specifického odporu zeminy. Projevila se v hloubce 30 - 180cm jednak jako destrukce středověkého zdiva, jednak jako vyrovnávací vrstva štěrku, popela apod. (spáleniště klášte-ra), pod níž byl objekt (sídlištní jáma). Rozdíly v půdorysné dispozici nelze přesně vyjádřit vzhledem k malému rozsahu zkoumané plochy (sonda 2x5m), ale budou jen malé. I zde byl zkoumaný objekt nepravidelně ohraničen. V průběhu výzkumu bylo provedeno hloubkové měření na profilu archeologické sondy s cílem zjistit hloubku sídlištní jámy ještě před jejím vybráním. Zjištěná diferen-ce byla přibližně 10% při hloubce jámy 160cm." (konec cit.) Výsledek opatovického výzkumu nezůstal dlouho utajený, zprávy o objevu začínaly pozvolna pronikat na veřejnost. Přišlo i několik dopisů. Pisateli byli většinou proutkaři, kteří nabízeli své služby při dalším výzkumu. Protože na mne proutky velice dobře chodily a o psychotroniku jsem se v té době s hlediska své profese dost intenzivně zajímal a zkoumal možnosti jejího uplatnění, slušně jsem pisatelům poděkoval. Jen jeden z dopisů mne přinutil, abych se jím zabýval o něco víc. Byl od jakési skupiny, která se nejspíš také zabývala psychotronikou. Její vedoucí psal, že oni rovněž provedli na opatovickém klášteřišti výzkum "svými metodami" a zjistili ve větší hloubce jakousi "banku". Obrátil jsem se tedy na ing. Peteru z pardubického Stavoprojektu s dotazem, jak vypadá v té části Opa-tovic půdní profil. Odpověď zněla: Skála v hloubce 9 až 12 metrů pod terénem, nad ní jsou vodou zatopené štěrkopísky. Stručně řečeno, všude tam, kde se rozlévalo Labe, není možné hloubit sklepení do vodou zatopeného štěrkopísku, alespoň v dřívějších dobách, kdy by stavitelé měli neskonalé problémy s odčerpáváním vody prosaku-jící z Labe. Psychotroniku jsem při opatovickém výzkumu nepoužil. S psychotronikou jsem před léty skončil jednou pro vždy. Sám jsem se během dvaceti let praxe přesvěd-čil, že tato metoda není ani příliš spolehlivá, ani zdraví neškodná. Říká se, že kdo řekne A, měl by říci i B. K opatovickému klášteru patří nedílně opatovický poklad. Mnoho lidí v existenci opatovického pokladu věří. O opatovickém pokladu jsem mluvil s několika historiky, kteří se v názoru na existenci pokladu celkem shodují a jsou přesvědčeni, že klášter ke konci své existence zchudnul. Dochovala se prý zpráva o tom, že když mniši klášter opouštěli, museli zastavit mešní nádobí a bohoslužebná roucha, aby mohli najmuté posádce zaplatit za ochranu kláštera. Z toho se soudí, že klášter v té době už žádné větší cen-nosti neměl. Každý z odborníků ale zdůrazňuje, že jde jen o jeho osobní názor. Otázka existence pokladu tedy zůstává otevřená. Opatovický poklad jsme nehledali, v sedmdesátých létech na to nebyla vhodná doba, ostatně ani nevím, kde, jak a čím bychom měli poklad hledat. Když už bylo řečeno A i B, dovolte mi, abych v závěru příspěvku připojil ještě C. Opatovický výzkum jsme pro-vedli druhým prototypem aparatury EOM, přístrojem, který byl použit na řadě dalších historických lokalit, poslední akcí, tuším, byl elektronický výzkum chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi pro knihu Miroslava Ivanova "Kdy umírá vojevůdce". Kolem roku 1985 jsem přístroj v plně provozuschopném stavu daroval pardubickému muzeu. Vznikl se vším všudy v Pardubicích a měl pro pardubický region (a nejen pro pardubický region) svůj význam. Nějaký čas jsem jej vídal při občasných návštěvách v pracovně dr. Zikmundy, jenže od té doby prošel pardubický zámek rozsáhlou rekonstrukcí a dnes už si nikdo ze zaměstnanců nevzpomíná, že by někdy někde modrou bedýnku se vzácným obsahem viděl. Bohužel, náš "nejslavnější" přístroj našel konec tam, kde jsem si myslel, že zůstane nejlépe uchován budoucím generacím.

GPS souřadnice: 50.15373N, 15.79560E

Autor: ing. Jaroslav Flegr
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007


Aparatura EOM, kterou byl výzkum v Opatovicích prove-den
Situační náčrt se zákresem polohy opatovického kláštera






Předchozí článek: Základní škola Lázně Bohdaneč
Následující článek: Evangelický kostel v Pardubicích slaví 110 let


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2019 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
670 let první nezpochybnitelné písemné zmínky o Bystrém
Proč zmizel pomník ve Vysokém Lese
Pardubice na prahu středověku
Místa příběhů - Lepějovice



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Máří Magdaleny ve VČELÁKOVĚ, postavený v letech 1844 až 1848 na místě starší stavby.

CHRUDIMSKO: Zámek v NASAVRKÁCH dnes slouží pro výstavy a společenské akce.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na ANDRLOVĚ CHLUMU u Ústí nad Orlicí.

ORLICKOÚSTECKO: Socha slona je symbolem KRÁLICKÉHO SNĚŽNÍKU, který je nejvýše položeným místem Pardubického kraje (1423 m.)

ORLICKOÚSTECKO: Podloubí na náměstí v KRÁLÍKÁCH.

SVITAVSKO: portál z roku 1492 v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ je považovaný za jednu z nejstarších renesančních památek na sever od Alp.

SVITAVSKO: Sgrafita zhotovená podle Váchalova Krvavého románu na domě čp. 127 v LITOMYŠLI.

PARDUBICKO: Kašna na náměstí v DAŠICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml