|
| |
|
Evangelický kostel v Pardubicích slaví 110 let
06. 11. 2007 Po upálení Mistra Jana Husa jsou na stížném listu dochovány podpisy 13 zemanů z obcí na Pardubicku, kteří nesouhlasili s jeho upálením. Z historie také víme, že po odchodu husitských vojsk v roce 1421 byly v Pardubicích zavedeny ve farním kostele bohoslužby s vysluhováním večeře Páně pod obojí. Od roku 1490 patřilo pardubické panství rodu Pernštejnů, kteří se ukázali nejen jako dobří hospodáři, ale také jako nábožensky snášenliví páni. Dochovalo se rčení Viléma z Pernštejna: "S Římany věřím, s Čechy pod obojí držím, s Bratřími umírám." Vilém z Pernštejna obnovil chrám Bartolomějský, utrakvistům postavil kostel sv. Jana a členům Jednoty bratrské vykázal shromaždiště ve vyprázdněné komoře "Na baště" u mlýna Vorlohy. Zanedlouho koupili Bratři dům v místech dnešní Pasáže na třídě Míru, kde ve dvoře vystavěli "Zbor", kde se shro-mažďovali. Po úmrtí Jana z Pernštejna nastávají pro Jednotu bratrskou zlé časy. Dům Jednoty byl zavřen a bratřím byla dána lhůta 6 neděl k vystěhování. Pernštejnové prodávají pardubické panství v roce 1560 královské komoře. V únoru 1625 byli pardubičtí měšťané svoláni do radnice a dotazováni, zda slibují přistoupit ke katolické víře. Všichni do jednoho do protokolu uvedli, že i nadále chtějí zůstat evangelíky. 1. dubna sezval hejtman konšely na zámek a když se dozvěděl, že měšťané nehodlají změnit víru, zastavil jejich sousedské živnosti. Po roce 1627 pak mnozí pardubičtí občané kvůli náboženskému přesvědčení emigrovali. Záznamy z poloviny 18. století, dvacet let před toleranč-ním patentem, v dobách největšího temna, popisují, jak katoličtí arcibiskupové pražští a jejich podřízení prováděli řadu vyšetřování s podezřelými luterány a husity. Tak například misionář Martin Reinhart se ve svých zprávách z roku 1753 zmiňuje o Václavu Čížkovi z Pohránova jako o kacíři, protože u něho nalezl a zabavil zakázané knihy. Zavedl tedy vyšetřování s ním i s jeho ženou. V Pohránově pak Reinhart zabavil 7 knih ukrytých ve stodole u Josefa Bareše. Ve svazku Acta et processus je ve zprávě Jana Václava Holuba, děkana pardubického z roku 1757 například uvedeno, že v Doubravicích podruh Jan Šteří se synem Janem, chalupníkem v Hradišti, si opatřili za vpádu Prusů do Čech kacířskou knihu, kterou předčítali a ukrývali a měli pochybnost o katolickém učení "… a věřili, že eucharistie pod obojí způsobu i lidu má se podávati," uvádí se v dokumentu dále. Za to byli prohlášeni upadlými do kacířství. Další podobné zápisy nalezneme ve Statistickém soupisu českého kacířství z roku 1762. Pozoruhodná je otázka, jakého směru byli v oné době soupisu v roce 1762 čeští tajní evangelíci. Ze zpráv arcibiskupského soudu je zřejmé, že rakouské úřady zaznamenávaly "kacíře husitské" nebo "luteránské". O "kalvínských kacířích" není v soupisu téměř ani zmínky. Vikáři, misionáři a faráři podle zabavených knih tištěných v Čechách byli označeni za husitské kacíře, dle knih tištěných v Sasku byli označeni za kacíře luteránské. V roce 1780 se na císařský trůn po smrti své matky Marie Terezie dostává Josef II., který od počátku své vlády byl příznivě nakloněn reformám společenským i náboženským. A tak byl hned v roce 1781 vydán Toleranční pa-tent, který umožnil tajným evangelíkům přiznat se k víře helvétské neboli reformované (h.v.) či k víře luterské či také augspurské. (a.v.). Toleranční patent nedal věřícím nekatolického vyznání svobodu, ale pouze toleranci. Ti, kteří odmítli splynout s některým z povolených nábožen-ství, byli stíháni tresty. Vydání tolerančního patentu se neprojevilo ve velké míře v samotných Pardubicích, ale spíše v okolních vesnicích, jako je například Bukovka, Chvojenec, Trnávka či Dvakačovice. Město Pardubice a východní část pardubického okresu patřily od dob tolerančního patentu do roku 1920 tolerančnímu sboru evangelické reformované církve h.v. v Dvakačovicích. Dvakačovice, ve středověku Dvakačovic, jsou osada prastará. Z 15. století je znám Štěpán z Dvakačovic podpisem s pečetí na stížném listu ke koncilu v Kostnici po upálení Mistra Jana Husa. Po vyhlášení tolerančního patentu se v Dvakačovicích a dvaceti okolních obcích přihlásilo 83 rodin k církvi evan-gelické h.v. Mezi nejprvnější patřila rodina Vyskočilova z Úhřetic č. 11. Když zemřela Vyskočilova manželka, nemohla být pro rozvášněnost katolických davů pochována na hřbitově katolickém, nýbrž na domácí zahradě. K založení sboru v Dvakačovicích došlo v roce 1783. V té době sbor čítal již na 700 členů ze 100 rodin ze 70 obcí, včetně Pardubic. S pomocí duchovního správce v Krouně dostal sbor kazatele Jana Szalaye, narozeného ve Velké Tolčvě v Uhrách, jenž byl uvítán 17. července 1783. Chrám byl za účasti 10 duchovních slavnostně otevřen 13.11.1785. Dříve než v Pardubicích začal se pak organizovat evangelický reformovaný sbor v Přelouči, a to již okolo roku 1870. Přeloučští bratři zřídili kazatelskou stanici mateř-ského sboru chvaletického. Záslužnou práci v tomto směru vykonal kazatel František Valenta, rodem ze Lhoty Smidarské. Valenta kázal na shromážděních nejen v Přelouči, ale také v Heřmanově Městci a Pardubicích v letech 1873 a 1874. V Pardubicích se jeho kázání konala ve fyzikálním sále c.k. vyšší reálné školy. František Valenta se 25. června 1874 přestěhoval do Hořic. O rok později zemřel a pochován je na římskokatolickém hřbitově v Hořicích. Ve druhé polovině 19. století vyrůstalo město Pardubice rychleji než sousední větší okresní města v důsledku své polohy na hlavní železniční trati a následkem rozvoje živností a průmyslu. Obyvatelstvo přibývalo nejen přiro-zenou cestou, ale i stěhováním z venkova. Velká část dělnictva, která přicházela do Pardubic za prací, pocházela z Vysočiny, tedy kraje s velkým počtem obyvatel evangelické víry. Evangelického vyznání byl v Pardubicích například majitel firmy Jindřich Franck a synové, který tu zřídil svou pobočku. Velká část evangelíků se rekrutovala také ze zaměstnanců společnosti Prokop a synové, ve 20. století pak ze společnosti Telegrafia. Zatímco v době vydání tolerančního patentu v roce 1781 uvádějí historické prameny v Pardubicích jediného pří-slušníka církve evangelické reformované Jana Koníře, v roce 1881 se k víře evangelické hlásilo již 136 občanů. Dle zpráv Františka Hoblíka, majitele tiskárny, dlouholetého kurátora pardubického evangelického sboru a také starosty města Pardubic, shromažďovali se členové evan-gelické reformované církve od osmdesátých let 19. století v soukromých domech některých uvědomělých a horli-vých členů, jako například v domě br. Opitze, majitele továrny Hübner a Opitz, nebo přímo v domě starosty Hoblíka. K bohoslužbám byli zváni faráři z Dvakačovic, Přelouče, Bukovky i odjinud. Postarali se také o to, aby bylo na pardubických školách pravidelně od roku 1887 vyučováno náboženství. Náboženství na školách nižších, ale i středních c.k. reálných školách vyučoval br. farář Boh. Mareš z Přelouče. Tehdy bylo již v Pardubicích 50 evangelických rodin. Vznikla zde tedy potřeba ustavit v Pardubicích evangelický sbor i potřeba postavení kostela. V červnu 1889 podali pardubičtí evangelíci žádost faráři do Dvakačovic, aby mohly být několikrát ročně boho-služby v Pardubicích. K žádosti pak byl připojen seznam jmen s částkami, které jsou níže podepsaní ochotni přispět na úhradu cestovních výdajů. V seznamu byl uveden například František Hoblík s částkou 20 zl. či Karel Opitz s částkou 10 zl. 1. července 1889 byla odeslána záruční listina na obnos 72 zl. ročně ke hrazení výloh s vykonáváním bohoslužeb. Pravidelné bohoslužby se pak v Pardubicích konaly od 1. listopadu 1889 ve staré reálce. Poněvadž potřeba vybudování chrámu byla stále naléhavější, byl v roce 1892 založen "Spolek pro postavení chrámu Páně v Pardubicích", jehož předsedou byl zvolen František Hoblík a členy se stali: Č. Klouček, Jan Planička, Opitz, ing. Laksar, František Kostelecký (známý pardubický drogista na Bělobranském náměstí) a učitel Čeněk Dvořák. Činnost spolku byla velmi úspěšná. Za necelé tři roky svého trvání spolek totiž podnikl stavbu chrámu Páně na pozemcích, jež včas koupil. V roce 1896 byl koupen od Josefa a Kateřiny Polákových pozemek č.k. 932/2 za 1638,50 zl. Přesto, že po této koupi zůstalo v pokladně pouhých 362 zl., pustil se spolek ještě téhož roku do stavby chrámu. Stavba chrámu byla zadána staviteli Josefu Krudencovi za 6 915,45 zl. r.č. Cena kostela bez vnitřního zařízení byla 7 240 zl. s vnitřním vybavením13 700 zl. Potřebný obnos na zaplacení stavby byl mimo jiné nashromážděn půjčkou od místní Občanské záložny a krátkodobými směnkami. Vnitřní zařízení darovali kostelu ochotní dárci: rolník Josef Chvojka z Ostřešan daroval kazatelnu za 251,16 zl., Karel Franck, majitel firmy Jindřicha Francka a synové, daroval stříbrné nádobí k večeři Páně, křticí náčiní bylo nejprve zapůjčeno Marií Hoblíkovou do doby, než bylo zakoupeno náčiní nové. Dne 29. června 1897 byl nový chrám slavnostně předán svému účelu. Slavnostní posvěcení chrámu se konalo za přítomnosti členů městské rady se starostou města Františkem Hoblíkem. Slavnosti byl přítomen také superinten-dent Justus Emanuel Szalatnay, senioři Richard Novák a Fleischer. V prvém roce po posvěcení chrámu se konaly pravidelné bohoslužby 26 krát ročně. Stavební dluh v roce 1898 dle dokumentů činil 8 200 zl. Chrám sloužil od svého otevření nejen pro bohoslužby církve evangelické reformované H.v., ale také bratřím A.v. církve z Pardubic a okolí. Teprve až 8. prosince 1902 vznikl samostatný filiální sbor evangelické reformované církve v Pardubicích. Do té doby byl součástí mateřského sboru ve Dvakačovicích. Koncem roku 1902 pak byla v prostorách chrámu osazena pamětní deska faráři Bohumilu Marešovi. V období první světové války se Pardubice staly místem, kde byla postavena velká vojenská nemocnice zvaná "karanténa". Touto nemocnicí procházeli i evangeličtí vojáci, pro které byla v "karanténě" zřízena evangelická kaple. Ze zápisu ze schůze staršovstva ze dne 25. října 1914 vyplývá, že byla zaplacena poslední částka dluhu za stavbu kostela. Po zániku Rakousko-uherské monarchie dochází ke sjednocení obou evangelických církví v jednu Českobratrskou církev evangelickou. Ze zápisů dále vyplývá, že například staršovstvo sboru se v roce 1920 dohodlo na osamostatnění sboru. 30. října 1920 schválil superintendentní výbor Českobratrské církve evangelické, aby byl dosavadní filiální sbor v Pardubicích přeměněn na samostatný sbor farní. Fará-řem byl posléze zvolen dvakačovický farář Pavel Havelka. Nastávaly další starosti s hledáním fary a bydlení pro faráře. Proto byla najata polovina Hübnerovy vily v Palackého ulici. V březnu 1922 byl však tento dům prodán v dražbě a nový majitel si dělal nárok i na byt faráře. Proto byl zakoupen dům 438 v Hronovické ulici za 60 tisíc korun. Do měsíce byl však tento dům opět prodán. Za 65 tisíc korun tak byl v zápětí koupen dům v Sakařově ulici. 29. září 1929 byla v chrámu Páně odhalena pamětní deska zakladateli evangelického sboru v Pardubicích a někdejšímu starostovi města Františku Hoblíkovi. Těžké období prožíval sbor za německé okupace. Obětmi nacismu se během okupace stali také členové sboru MUDr. Otto Klepetář z Pardubic, Josef Chrbolka z Mnětic nebo Věra Junková z Pardubic. Rok 1947 pro sbor pak znamenal oslavy 50. výročí vzniku sboru. V květnu Pardubice hostily jubilejní sjezd evangelické mládeže k výročí 50-ti letého trvání sboru. Ze zápisů se dozvídáme, že přípravný výbor sjezdu v Pardubicích obstaral neuvěřitelných 900 noclehů, 800 obědů a večeří - 300 v Grandu, 300 na Veselce, 100 v Besedě a 100 v restauraci U Boučků. V padesátých letech minulého století se politické změny ve společnosti promítly i do života evangelické církve. Zůstat členem církve bylo věcí osobní statečnosti a věrnosti. V letošním roce uplyne již 110 let od postavení evangelického kostela v Pardubicích. Od založení sboru v něm sloužili faráři: P. Havelka, Dr. E. Zelený, prof. Dr. F.M.Dobiáš, prof. Dr. J. Smolík, Dr. J. Doležal, J. Nečas, J.N.Fell a D. Ženatý. Prameny: - Českobratrský evangelický sbor v Pardubicích - Dějepisný náčrt od doby toleranční do stavby chrámu r. 1897. K 60. výročí chrámu, Pardubice 19.11.1957 - Jan Vraný, ředitel středních škol v.v. - Kronika Sboru ČCE v Pardubicích - Padesát let českobratrského evangelického sboru v Pardubicích - ročenka za rok 1957 (vytiskla tiskárna J. Čížek v Pardubicích v roce 1957)
Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007 Předchozí článek: Opatovický klášter - elektronický výzkum 1975 Následující článek: Naučná stezka okolo Poličky Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
