|
| |
|
Osobnosti kraje Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17  21.02.2016 Velký český humanista a právník se narodil kolem roku 1460 v Chrudimi z rodičů Janúška a Barbory (zemřela 1490). Měl ještě staršího bratra Václava, jak uvádí jeho životopisec H. Jireček. Po absolutoriu chrudimské školy začal studia na pražské univerzitě na artistické fakultě (přibližně od roku 1477). Bakalářskou zkoušku podstoupil 26. února 1479, hodnost převzal 2. dubna t.r. 9. října 1481 se stal licenciátem, 30. ledna 1483 mistrem svobodných umění. Hned následujícího roku byl před sv. Havlem zvolen děkanem fakulty, tehdy jediné na univerzitě. S myšlenkami humanismu se seznámil prostřednictvím M. Řehoře Pražského, prvního z průkopníků tohoto nového myšlenkového směru v Praze. Roku 1487 opustil „Magister Victorius Cornelius Chrudimensis“ univerzitu a stal se úředníkem u zemských desek, aby tu mohl detailně studovat české právo. Roku 1488 již uváděn jako „starosta komorničí a ingrossator desk“, což mu zřejmě umožnilo koupit dům v Praze na Starém Městě u chrámu sv. Haštala za 104 kopy českých grošů. Až do své smrti tu s ním žila jeho ovdovělá matka. M. Viktorin, sám ultrakvista a sympatizant Jednoty bratrské, se spřátelil s mladým katolickým šlechticem Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic, jenž mu roku 1489 připsal svou satiru na Čechy. Viktorina nazývá „přemilým přítelem svým, prahnoucím po vědě a umění“. Ten se naopak koncem roku 1492 (již jako erbovní měšťan s přídomkem ze Všehrd (zasazoval u moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka za potvrzení volby Bohuslava Hasištejnského olomouckým biskupem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015  21.02.2016 Významný český technik a vynálezce lodního šroubu se narodil v Chrudimi 29. června 1793 ve smíšeném manželství Němce Antonína Hermanna Ressela a Češky Marie Anny, rozené Konvičkové. Josef Ludvík František se narodil v domě čp. 124/I. v Široké ulici, na němž je od roku 1861 pamětní deska. Otec byl c.k. mýtným, výběrčím kolkovného a finančním dozorcem. V rodině se prý mluvilo česky, Josef byl v pořadí již druhým dítětem (prvním synem byl František narozený r. 1791, později roku 1795 a 1797 přibyly v rodině ještě dvě dcery – Viktoria a Marie). Josef navštěvoval chrudimskou trojtřídní školu. Katecheta P. Donulus Kora, kapucín, jej připravoval výukou latiny ke gymnaziálnímu studiu, jež Josef začal v rakouském Linci roku 1806. Roku 1809 studoval dělostřeleckou školu v Českých Budějovicích, pak se roku 1812 zapsal na vídeňskou univerzitu, kde studoval medicínu, mechaniku, fyziku a chemii. Na univerzitě se nemohl bez financí udržet a tak r. 1813 přestoupil na lesnickou akademii v Marianbrunnu, na níž obdržel stipendium 400 zl. ročně od císaře Františka I., jehož prý někde nakreslil ve skupině panovníků v bitvě národů u Lipska. V Mariabrunnu ukončil studium r. 1817 předčasně, opět pro nedostatek prostředků a stal se t.r. lesním v Platterjachu (bývalé rakouské Krajině) a r. 1820 v Terstu, kde se 31. října 1821 oženil s 18 letou Jakobinou von Orebich. Z manželství se narodili dva synové Rudolf a Ferdinand a dcera Klementina. Manželka Jakobina však zemřela již. r. 1826. Vdovec s malými dětmi se po 4 letech (1829) oženil znovu s Terezií Kasteličovou, jež mu dala 7 dětí, z nichž dospělosti se dožili jen Jindřich (1829-84), od roku 1861čestný občan Chrudimě, Albert a Pavlína. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2015  21.02.2016 Zakladatel české zootechniky a ve světě uznávaný genetik a hippolog se narodil 16. prosince 1885 ve Slaném. Od roku 1917 přednášel obecnou a speciální zootechniku na Vysoké škole zemědělské a lesního inženýrství, jež byla tehdy jednou z fakult ČVUT v Praze. Od roku 1923 byl zde již F. Bílek řádným profesorem a vedoucím katedry živočišné výroby. Byl mimořádně vzdělán v mnoha vědních oborech, zvláště miloval historii a umění (za středoškolských studií byl jeho profesorem dějepisu a zeměpisu Alois Jirásek). Než se F. Bílek začal věnovat zootechnice a hippologii, byl v Praze váženým a velmi uznávaným lékařem-gynekologem. Svou vědeckou práci začal výzkumem o podílu arabské krve u lipicánských koní.
Jeho stěžejním pedagogickým spisem je „Učebnice obecné zootechniky“ (2 dílná) z roku 1933, první česká učebnice chovu domácího zvířectva pro posluchače zemědělských vysokých škol obsahující bohatou bibliografii a vysoce ceněná i v zahraničí. To již měl F. Bílek za sebou v publikační činnosti práce: „Kramiologická studia domácího skotu v Čechách“ (1917), „Česká plemena mizící a vymizelá“ (1926), „Plemena skotu v ČSR“ (1930). V 50. letech 20. století publikoval ještě práce „Chov skotu a jeho čelná plemena“ a „Chov koně a jeho čelná plemena“, obě z roku 1954, kdy byl také jmenován akademikem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2015  21.02.2016 Kdo to je? Nepředbíhejme! Dnes Vám totiž o něm můžeme svěřit pár informací, které jsme získali na návštěvě v jeho dílně. Pan Flégr patří mezi ty z nás, kteří se vyučili nějakému řemeslu. V jeho případě však nezůstalo jen u vyučení. On se totiž do své práce i zamiloval. Víte, u něj neuslyšíte slovo kůže, ale useň, podrážka není podrážka, ale podešev, uvnitř boty najdete stélku, na zadní části opatek (dáváme tam patu), dírky ozdobné pro tzv. anglický styl svršku nebo jen dírky na tkaničku se vždy jen perforují, švec je obuvník a pozor napínání svršku na kopyto sluje „cvikání“. A víte co to je tužinka? To je zase výztuha špičky. A tak najednou zjistíte, že v malém domku, kde se jen pracuje a opravdu tam není ani kousek volného místa, jste v jiném světě kde voní useň, lepidla, guma – tedy pryž, hlučí stroje a strojky a zkrátka v každém koutě je nějaké zařízení a Vy se zvědavě ptáte mistra, co že to či ono zařízení umí. A že fakt něco umí dokazují stopy rukou a materiálu na strojích a nářadí. Máloco je totiž nové, hodně věcí pořídil jejich majitel ze zrušených či modernizovaných výrob nebo od někoho, kdo se s řemeslem už rozloučil. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014  19.02.2016 Úspěšný lanškrounský podnikatel, uznávaný chemik, botanik a farmaceut se narodil roku 1769 v rodině wirttenberského protestantského pastora Fridricha Ch. Erxlebena (1733 – 1801). Byl nevlastním vnukem první ženy v Německu, jež dosáhla lékařského diplomu, Dorothel Christiny Leporinové (1715 – 62) provdané za Johana Christiana Polycarpa Erxlenena (1744 – 77), biologa a profesora fyziky v Göttingen. Zde se také začal roku 1780 učit lékařskému povolání Christian Polycarp. Praktikoval i ve Stuttgartu a roku 1789 přijel s pasem své rodné země do Vídně dokončit studia. Poznal zde geologa a chemika Ignáce Borna (1742 – 1791), zakladatele Soukromé učené společnosti nauk v Čechách (zal. 1774), který Erxlebena zaujal svými pokusy s využitím chlóru v bělení plátna. Na jaře 1791 odešel Erxleben do Náchoda do služeb manufaktury F. Sperlinga, kde demonstroval nové metody bělení. Zde přijal objednávku od Františka pernikáře, faktora v Lanškrouně, že mu vyčistí zakalené víno. Mezitím však roku 1791 Pernikář zemřel a 25 letý Erxleben se 11. května 1794 v Lanškrouně oženil s jeho 15 letou dcerou Annou. Novomanželé převzali od tchyně vinopalnu a Erxleben si otevřel v Lanškrouně lékárnu „U Milostivého samaritána“, u níž vybudoval i malou botanickou zahradu. V lékárně mu pomáhal i jeho bratr Heinrich Wilhelm, který v Lankškrouně zemřel roku 1819. Christian Polycarp Erxleben ve své laboratoři připravoval nejen léky, ale začal i s výrobou bylinného likéru Londer dodávaného do Londýna. Podnikání se mu dařilo, roku 1795 přikoupil pozemky a roku 1796 koupil i dosud pronajatou vinopalnu. Ve svých 30 letech (1799) koupil od vrchnosti Anenský dvůr i s pozemky. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2014  19.02.2016 Významný český herec se narodil 23. září 1907 v Přelouči v hudební rodině regenschoriho jako nejmladší ze čtyř dětí. Od chlapeckých let zpíval ve sboru, učil se na housle, klavír a flétnu – tedy na nástroje, jež vyučoval jeho otec (1845 – 1919), původně flautista orchestru B. Smetany v Prozatímním divadle v Praze, osobní přítel A. Dvořáka a F. Kmocha. Malý František prodělal i ochotnický křest. Od roku 1918 studoval na pardubickém gymnáziu. O prázdninách mezi sextou a septimou mu bylo dovoleno přiučovat se u kočující společnosti Jihočeské činohry ředitele Kleina. První role jej potkala v 17 letech a byl to Robot Prim z Čapkova RUR. Na žádost a radu maminky nastoupil roku 1927 F. Filipovský do abiturientského kurzu Obchodní akademie v Chrudimi a o rok později (1928) se stal zaměstnancem pražské filiálky americké společnosti Vacum-Oil Company. Vystřídal ještě další zaměstnání a přitom studoval několik semestů estetiku a dějiny umění na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1929 se natrvalo rozhodl pro divadlo. Nejprve působil v Intimním divadle Julia Lébla, pak ve Studiu E.F.Buriana, až mu ředitel Fencl nabídl místo „mladokomika“ ve smíchovské Aréně. Právě zde jej r. 1931 objevil režisér Jindřich Hanzl a přetáhl jej do Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. Zde se F. Filipovský uvedl rolí astrologa Břeňka ve hře Golem, hrál i v Oslu a stínu, Baladě z hadrů, v Katu a bláznovi, v Caesarovi, v Pěsti na oko – souvislých a nezapomenutelných 8 let. Éru Protektorátu strávil v Kohoutově divadle, Moderním divadle na Žižkově, divadle Švandově a Nezávislém divadle. Roku 1941 zakotvil v dřevěné holešovické Uranii. Roku 1945 mu režisér Karel Dostál nabídl angažmá v Národním divadle. Bylo mu tehdy 38 let. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2014  16.02.2016 Nejznámější barokní řezbář a sochař z okruhu východočeské dílny Matyáše Barnarda Brauna (1684-1738) Jiří František Pacák se narodil kolem roku 1670 ve Starém Rokytníku u Trutnova na panství Tovarsšstva Ježíšova v Žirci u Dvora Králové, kam bylo dříve mylně kladeno jeho rodiště, jako syn Matyáše Pacáka. Pacákův umělecký vývoj jsme schopni sledovat od roku 1702, kdy začíná jako poddaný jezuitů na výzdobě poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Luži u Košumberka. Zakladatelkou tohoto známého poutního místa na Chlumku byla hraběnka Marie Maxmiliána ze Žďáru, o níž roku 1969 napsal historický román – alegorii „Tovaryšstva Ježíšova“ spisovatel Jiří Šotola. Na Pacákových řezbách tamější kazatelny a oltáře sv. Apoleny poznáváme již zkušeného řezbáře ovlivněného svým učitelem P. Františkem Baugutem (1668 – 1726) z Kutné Hory. Pacák byl podučitelem jezuitů v Luži 6 let a poznal tu i svou manželku Martu Chaurovou, původem z mlynářské rodiny. Roku 1707 získal od patres jezuitů povolení k sňatku a vyjednal při tom sobě i své budoucí ženě osobní svobodu. V Luži žil s rodinou ještě roku 1715 a stal se tu otcem tří dětí: syna Františka a dcer Marie a Ludmily. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014  16.02.2016 První český aviatik ing. Jan Kašpar se narodil v Pardubicích 20. května 1883 v rodině Františka Kašpara, hoteliéra na Veselce (hotel byl zbořen roku 1972). Právě po něm zdědil Jan sportovního ducha a vztah k technice. Na pardubické reálce maturoval roku 1901, roku 1907 složil státní zkoušky strojního inženýra na české technice v Praze. Téhož roku absolvoval i kurz v Mohuči (Meinz) u Automobil Fachschule. Jeho první, zaměstnavatelem byla firma Bassel a Selve ve Vestfálsku, odkud přešel roku 1909 do továrny Laurin a Klement, kde pracoval jako účetní i jeho bratranec Eugen Čihák (1888 – 1958). S ing.Hieonymem se tu J. Kašpar podílel na stavbě prvního leteckého motoru u nás. Pro neshody s ředitelem V. Klementem odešli oba bratranci roku 1909 do Pardubic, kde se svými spolupracovníky truhláři J. Svobodou a F. Novotným začali ve strojírenském podniku F. a O. Dvořákových stavět první letadlo. Ing. Jan Kašpar se pokoušel o vlastní konstrukci draka a motoru, nakonec však koupil za 10 tisíc franků jednoplošník francouzského aviatika L. Blériota. Kašparův první let se uskutečnil 16. dubna 1910 z Pardubic do okruhu 2 km ve výšce 20-25 m. 19. června t.r. vzlétl poprvé veřejně i před diváky. Vpravdě historický let z Pardubic do Prahy uskutečnil 13. května 1911 na letounu vlastní konstrukce s motorem Daimler 65 HP. Letěl rychlostí 80 km/hod. Z Pardubic vzlétl v 6 hodin 13 minut, Chuchle dosáhl v 7 hodin 47 minut. Redaktor J. Kalva popsal i jeho let z Mělníka do Prahy ze 6. prosince 1911, jehož byl též účastníkem. V okruhu pardubických spolupracovníků prvního českého letce nacházíme kromě E. Čiháka ještě radu Z. Kruliše, barona Artura Krause, lékaře MUDr. Jaromíra Kučeru a další členy Aviatického družstva v Pardubicích. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014  16.02.2016 V letošním roce uplynulo 140 let od narození významného vysokomýtského rodáka V. Ig. Stratílka, zakladatele továrny na hasičské stříkačky.
Václav Ignác Stratílek se narodil ve Vysokém Mýtě 30.7.1873, syn vysokomýtského měšťana Petra Stratílka mistra kočárnického a sedlářského. Po vyučení řemeslu v továrně na příbory v Moravské Třebové šel do světa. Šest let trávil ve světe, vystřídal různé zaměstnavatele v Rakousku a Německu. Získal praxi a cenná osvědčení: odlévání barevných kovů a hliníku, letce zvonů.
První dílnu zřídil v roce 1899 ve Vrchlického ulici. Začal vyrábět ruční pumpy a stříkačky. Počátky byly velmi těžké, nejprve pracoval sám, pomáhala mu manželka Anna. K ruční práci používal jednoduché zařízení, později přijal 12 dělníků.
Nejvíce rozšířena byla nejmenší ruční stříkačka „Berlovka“. Pojízdné stříkačky byly dvoukolové, s jedním pracovním válcem „Nádražní“. Čtyřkolové ruční stříkačky koněspřežné pro všechny druhy terénu bez pér „Hroské stříkačky“.
V roce 1910 je výroba přestěhovaná do nově zbudované továrny v Riegerově ulici. V nové továrně je zřízena slévárna barevných kovů a hliníku. Výrobní program se začal zdokonalovat, bylo vyvinuto nové čerpací ústrojí – patent – Stratílek. Konstrukce čerpadla spočívala v šikmo uložených pracovních válcích tzv. cylindrech a jednom ústředním kuželu. Kožené manžety na pístech byly nahrazeny bronzovými písty zabroušenými do pracovních válců. Tímto byla docílena lehkost chodu stroje a zamezeno ztrátě tlaku na pístech. Nejmodernější byla ruční koněspřežná stříkačka „Normálka“.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013  16.02.2016 Václav Prokop Diviš (vlastním jménem Václav Divíšek) se narodil pravděpodobně 1. Srpna 1697 v poddanské rodině v Helvíkovicích u Žamberka. Takto udává datum jeho narození jak katalog premonstrátských kanovníků z roku 1784, tak nekrologium strahovského kláštera v Praze. Data udávaná F.M.Pelclem a prof. E. Albertem (1.8. 1696 nebo 26.3.1698) se tedy jeví jako nespolehlivá. Václav začal na náklady premonstrátského kláštera Louka u Znojma studovat znojemskou latinskou školu (gymnázium). Studia zde dokončil roku 1719 a 30. Listopadu 1720 složil pak profesní slib premonstrátského mnicha. 29. Září 1726 byl pak vysvěcen na kněze, v letech 1729 – 35 vyučoval na klášterní škole filozofii. Roku 1733 obhájil na univerzitě v rakouském Salcburku doktorskou dizertaci z teologie. V témže roce se stal i podpřevorem louckého kláštera, od roku 1736 pak převzal správu farnosti v Příměticích u Znojma. Za první prusko-rakouské války o Slezsko byl převorem v Louce (od 1741), 10. července 1742 se však vrátil na přímětickou faru, na níž působil až do konce svého života. Zemřel 21. či 25. prosince 1765. Byl pohřben ve společné hrobce premonstrátských mnichů v klášteře Louka.
Jeho prvními technickými pracemi byly dva vodovody ( z let 1742 – 44) a vodní čerpadlo, jež vytlačovalo vodu do výše 30 sáhů. Poté u něj začal dominovat zájem o konstrukci hudebních nástrojů, který vyvrcholil stavbou skříňovitého strunného nástroje „Denis d’oru“ (=Zlatý Diviš), jenž byl napájen elektřinou z leidenských lahví, nástroj simuloval např. zvuky harf, loutny, klavíru, zvonkohry, lesního rohu, fagotu a klarinetu. Po roce 1748 začal Prokop Diviš experimentovat s třecí elektřinou a leidenskou lahví. V létě 1753 se k němu dostala zpráva o tragické smrti akademika G.W.Richmanna v Petrohradě. Richmann byl pravděpodobně usmrcen kulovým bleskem. Diviš poté nabídl Akademii věd v Berlíně svou studii „Mikroskopická bouře“ o atmosférické elektřině. Z roku 1761 pochází vlastní Divišův nákres „povětrnostního stroje“ (bleskosvodu!, který vztyčil poprvé v červnu 1754 a podruhé po roce 1761 na věži přímětického kostela. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
