Sdružení přátel Pardubického kraje

Historie českých vánočních tradic a zvyků


21.02.2016 Kde se vzaly koledy?
Slovo koleda podle naučných slovníků označuje lidovou píseň, která byla určená k obřadům zimního slunovratu. Až později pod vlivem křesťanství začaly oslavovat narození Krista. Prapůvod slova hledají někteří autoři u bohyně Ledy (Lady), kterou staří Slované uctívali jako bohyni lásky, krásy a manželství. Podle některých zdrojů je název „koleda“ odvozen od římských lednových přání – Calendae Ianuariae, což byla obřadní schůzka spojená se zpěvem písní, popěvků a říkadel, za něž koledníci dostali dary.
Časem se církvi znelíbil rozpustilý ráz obchůzek, kdy lidé koledovali v nejrůznějších maškarách, a zavedli obchůzky kněží. Ať tak nebo tak, kněží a později děti a oficiálové, pastýři či ponocní pilně obcházeli stavení a koledovali. Zpívající koledníci si vysloužili trochu hrachu, krup, lnu nebo třeba koláč či kus vánočky, kněží dostávali peníze a výši darů si prý v pozdějších dobách přímo hamižně diktovali, k nelibosti sedláků.

Kde se vzalo cukroví?
Vánoční cukroví představuje tradici sahající až do šestnáctého století. Nejedná se však o křesťanský zvyk, ale pohanskou tradici, která přetrvala dodnes. Vánoční cukroví pečeme rádi nejen v České republice, ale i jinde ve světě. Dříve však lidé pekli vánoční cukroví nejen z důvodu mlsání. Vánoční cukroví mělo tajemnou schopnost, která mohla ochránit dům, rodinu i domácí zvěř před temnými silami. Vánoční cukroví je obestřeno řadou pověr a rituálů.
Vánoční cukroví prý mělo neuvěřitelnou moc, a proto se k němu tak lidé chovali. Z těsta se tvarovaly kuličky a kolečka, vykrajovátky se vykrajovala zvířata. Kolečko přitom o vánocích symbolizuje slunce a měly byste jej mít nejen na vánočním cukroví. Vykrájená zvířátka představovala zvířátka ze chléva. Toto vánoční cukroví se pak věšelo na stavení i do chlévů a zdobily se jimi i ovocné stromy, aby se drželo domu štěstí, zvířata prospívala a ovoce se rodilo. Když se vánoční cukroví rozdalo, nezapomnělo se u toho ani na rodinu, svůj příděl dostala i chasa.
Dřívější vánoční cukroví s tím současným, nám všeobecně známým, má pramálo společného. Kdysi lidé totiž neměli na rozhazování a bílá mouka a cukr představoval vzácnost. První vánoční cukroví bylo tedy ze sušeného ovoce a s vysokým obsahem medu. Děti milovaly speciálně vyráběné karamelky a pak sladké hračky vytvářené z ovoce.
Vůbec prvním a dodnes oblíbeným cukrovím byly tedy medové perníčky. Podle doložených písemných pozůstatků se perníky u nás pekly již ve 13. století. Medové cukroví se však peklo již mnohem dříve. Již za dob faraonů lidé pekli sladké placky z těsta složeného jen z mouky, vody a medu. Recept se ale stále vylepšoval. Staří Řekové toto medové cukroví pekli k různým slavnostním příležitostem, kdy přitom cukroví mělo i různé tvary.

Kde se vzal vánoční stromek?
První ozdobené stromy pochází z doby kolem roku 700 a první zmínky o zdobení vánočního stromečku jsou z roku 1570 z Německa.
Dá se říci, že i v našich krajích se zdobil stromeček již hodně dávno, jen se mu říkalo chvojka a nebyl to vždy stromeček v pravém slova smyslu. Jednalo se o rozsochatou větev nebo špičku jedle, jež se věšela ke stropu špičkou dolů. Ozdobený stromeček germánských kmenů sice způsobil menší revoluci ve vánočních zvycích, ale podle všeho nebyl takovou novinkou. Zmíněná chvojka ozdobená ovocem a to především jablky, vejci a červenou barvou (stuhy, papírky) a později dalšími lidovými ozdobami, byla základem zvykoslovných předmětů dotvářejících vánoční období. O tradici chvojky v Čechách jsou dochovány zprávy ještě z poloviny 19. století. Zdobila se sušeným ovocem, rozinkami, perníčky a pestrými šátky a věšela se nad stůl špičkou dolů, později se připevňovala opačně - za špičku.
Strojení zimních májů neboli vánočních stromečků se k nám protlačil až začátkem 19. Století a chvojky a rozměrné betlémy mu dlouho odolávaly. První vánoční stromeček v Čechách se rozzářil v Praze u domu ředitele, režizéra a herce Stavovského divadla Jana Karla Leibicha, jež chtěl ukázat krásu "Tannenbaumu", jak jej poznal v rodné Mohuči a zároveň připravit svým přátelům na každoročně pořádaném vánočním večírku hezké překvapení. Jako poděkování dostal od přátel vánoční dar - jeho splacené směnky.
Stromečku trvalo 30 let, než se stal běžnou tradicí mezi panstvem a měšťanstvem. Ovšem na vesnice pronikal jen pomalu a stěží. Nejlépe se nové zvyky ujímaly na vesnicích obklopujících velká města, nejdéle vzdorovalo na tradicích bazírující Slovácko a Valašsko se silným vlasteneckým cítěním. I přes to, že zvyk nešel tradiční cestou, ale od panstva k prostému lidu, přeci jen jej do konce 19. století přijala celá naše zem jako vánoční tradici.

Kde se vzaly betlémy?
Ve 4. stolení po Kristu přinesl papež Liberius do Říma pět prkének z Kristových jesliček a uložil je v chrámu, který podle nich dostal jméno Ad praesepe (U Jesliček) – dnes římská bazilika Santa Maria Maggiore. Roku 1223, po návratu z Betléma, připravil František z Assissi pro účastníky půlnoční mše v jeskyni u vsi Greccio jesle s živým oslem a volem, a tak založil tradici stavění jesliček.
Vůbec první doložený betlém v českých zemích byl v roce 1560 v jezuitském kostele v Praze. Jezuitský řád se zasloužil o další šíření – ještě z 16.století máme zprávy o betlémech i v jiných českých městech. Betlémy měly své místo v pastorační činnosti jezuitů jako emocionálně působivý prostředek. Jejich betlémy se proto držely biblického příběhu.
V barokní době kostelní betlémy procházely velkým rozvojem. Tvořily je figury v životní velikosti, ať už malované na dřevěných deskách anebo vyřezané ze dřeva. Marie Terezie roku 1751 zakázala stavění betlémů a předvádění vánočních her v kostelech a Josef II. vydal tento zákaz znovu, označil zvyk za dětinský a církve nedůstojný. Zákaz se týkal i soukromých domů. Tam se dal ovšem hůře kontrolovat, a tak se zvyk stavět jesličky přenesl do domácností.
Lidové betlemářství se pak rozvíjelo v průběhu 19. století a svého vrcholu dosáhlo počátkem 20. století. Dařilo se mu především v podhůřích a tam, kde byla soustředěna podomácká výroba. Figury se zmenšovaly a objevily se nové materiály pro jejich výrobu: papír, vosk, pálená hlína, těsto. Inspirací pro betlémskou krajinu se stávalo okolí bydliště tvůrců. Specifickým typem z této doby jsou skříňkové betlémy – figurky ve zdobené a prosklené skříňce. S přenosnými skříňkovými betlémy také někdy koledníci obcházeli domácnosti a hrávali před nimi vánoční hry.

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2014




Předchozí článek: Christian Polycarp Erxleben
Následující článek: SVOJANOV Hrad královský, kouzelný a tajemný


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 3/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Skály a jeskyně pod Králickým Sněžníkem
Ve Vysokém Mýtě získali Sodomkův kabriolet Jawa Minor
Obchodní akademie Chrudim - Druhá nejstarší obchodní akademie u nás
Dva „chrudimští“ potomci Josefa Ressla




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel v DVAKAČOVICÍCH.

CHRUDIMSKO: Poutní raně barokní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů v LUŽI.

ORLICKOÚSTECKO: Typické domky ve vesničce LANŠPERK nacházející se pod stejnojmenným hradem.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Františka Serafínského v CHOCNI.

SVITAVSKO: Vstupní brána MORAVSKOTŘEBOVSKÉHO zámku

SVITAVSKO: Barokní radnice uprostřed náměsdtí v POLIČCE.

PARDUBICKO: Uličky Starého města v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml