|
| |
|
Antonín Slavíček (1870-1910)
14. 04. 2008 Slavíček je vrcholným představitelem českého umění kolem roku 1900. Vyšel z odkazu náladového realismu, ale již roku 1898 začíná tvořit obrazy barevnou skvrnou, chvatnou i rozechvělou, která vyvolává dojem pohybu a víření. Byl mistrem v zachycení světla a stínu. V pozdějších letech se setkává s francouzským impresionismem, ten jej však neovlivnil. V pozdějších pracích je patrné uvolňování stylu. Slavíček často pobýval v Kameničkách na Vysočině. Snažil se o zachycení rázu a proměn tamní krajiny. Roku 1887 byl zapsán na AVU v Praze do krajinářské speciálky u profesora Julia Mařáka (1832-1899). Již tehdy byl pokládán za jednu z největších nadějí školy. Studium několikrát přerušil, patrně pro neshodu s Mařákem. Ve svých podzimních náladách - obrazech plných melancholie - vyjádřil dobře náladu konce století. Jeho prudká, život milující povaha však potřebovala vyjádřit i životní radost a tak maluje současně slavný Červnový den a řadu podobných obrazů, plných slunce a léta. V letech 1894-1899 jezdil Mařák se svými studenty malovat na Okoř a pro Slavíčka se toto místo stalo v letních měsících druhým domovem. Zde na sluncem prosvětlených plátnech začaly převažovat syté, čisté barvy. Inspirací mu byla též krajina u Veltrus, Luhačovic či okolí Prahy u Hvězdy a v Liboci. Všeobecně se předpokládalo, že po smrti profesora Mařáka povede krajinářskou speciálku na Akademii právě Antonín Slavíček. Když se tak nestalo a krajinářská speciálka byla zrušena, přehodnocuje Slavíček svou perspektivu a hledá témata pro svoji práci a místo, které by splnilo jeho krajinářské požadavky. Nejprve zkouší malovat v okolí Hostišova na Táborsku a tam objevuje podhorský kraj s dalekými výhledy a vesničkami na úbočí kopců. Po letním pobytu v Hostišově (1902) objevuje - také na základě četby Raisova Západu - okolí Hlinska, především malebnou vesnici Kameničky, kde se na následující tři roky usidluje. Táhlé terénní vlny, vysoká obloha s krásnými mraky, břízy a jeřabiny vzdorující stálému větru, ale i velebná krása vzrostlého lesa či líbezné chalupy - to jsou témata Slavíčkových obrazů z Kameniček. V roce 1905 cítí malíř, že inspirace tímto krajem je již vyčerpána a že by opakování nebylo tvůrčí. Zároveň si uvědomuje, že úkol, který si na počátku pobytu v Kameničkách stanovil, byl v jistém slova smyslu nevýtvarný a tudíž nesplnitelný. Chtěl totiž zachytit dojem, kterým na něj zapůsobil těžký a tvrdý život lidí, který mu připadal mnohem opravdovější, než kavárenské mudrování velkého města. Na sklonku svého pobytu v kraji, který si opravdu zamiloval, maluje celou řadu drobných záznamů, jako by si chtěl kraj uchovat alespoň v nich. Tyto krásné obrázky znamenají také změnu malířského rukopisu a větší význam barevné skvrny. Právě toto uvolnění rukopisu mu umožnilo zachycovat mihotavý život Prahy, kam se vždy v pozdním podzimu z venkova vracel a kde byl opravdu doma. Praha se stala dalším velkým tématem jeho obrazů. Ať už to bylo město staleté historie, ustupující v té době někdy nevybíravým nárokům moderního života, nebo životem pulzující tržiště, pražská nábřeží či parkové promenády. V roce 1907 se cítil Slavíček již dostatečně zralý na návštěvu Paříže. Byl okouzlen lidským ruchem pařížských bulvárů a jejich barevností. Obdivoval v muzeích díla starých mistrů a pozorně sledoval v galeriích současnou tvorbu. Protože byl sám označován za českého representanta impresionismu, znovu se přesvědčoval, že impresionistické jsou jen některé prvky jeho malování, ale že estetika impresionismu neodpovídá jeho uměleckým cílům. Po návratu se však pařížský pobyt zhodnotil v barevném uvolnění i v nové chuti do práce. Na podzim se zúčastnil konkurzu na výzdobu pavilonu hlavního města Prahy na výstavě k šedesátiletému jubileu panování císaře Františka Josefa I. Byl mu svěřen Pohled na Prahu od Ládví, který namaloval v jednom zátahu během několika dnů, a byl s ním spokojen. Monumentální obraz v něm vzbudil touhu po další podobné práci a tak si vzápětí, jen pro sebe maluje obraz Prahy z Letné (188 x 390 cm), který se nakonec na Jubilejní výstavě také objevil jako majetek autora. Po těchto dvou monumentálních pracech namalovaných v roce 1908 si odjíždí odpočinout do Hostišova, kde vzniká řada krajin, které jako by se vracely k období Kameniček. Další práce je soustředěna k obrazu pražské katedrály. Od podzimu 1908 se tématem sv. Víta zabývá a vstupuje tak i do podvědomé soutěže s francouzským impresionismem. Přesto, že existuje řada i monumentálních variant tohoto tématu, nepovažoval je Slavíček za konečné řešení. Další práci přerval potom nemilosrdný osud. Nejprve těžce onemocněla jeho žena, a tak byl nucen přerušit práci a odjet s ní na léčení do Dubrovníku. Tam si na výletě zlomil ruku a po návratu do Prahy, když se vše zahojilo a on odjel s rodinou do Německé Rybné v Orlických horách, jej 10. srpna 1909 při koupání v říčce Zdobnici ranila mrtvice. Zotavoval se pomalu a začal malovat drobná zátiší. Pro něj, člověka který kypěl životem, miloval dlouhé procházky a pracoval se sebezničující intenzitou, však život bez možnosti volného pohybu nebyl možný. Proto si 1. února 1910 zvolil dobrovolnou smrt. Slavíčkovo dílo je vzrušující nejen výtvarně, ale pozoruhodný a neobyčejně dramatický je i jeho umělecký osud. Celý život sledoval základní příkaz ke pravdivosti vyjádření a opravdové vnitřní angažovanosti a proto v jednotlivých etapách nemilosrdně opouštěl získané jistoty. Pro opravdovou tvorbu potřeboval vnitřní napětí a vztah k námětu. Právě tato opravdovost a intenzita, byť někdy provázená i neúspěchy, činí ze setkání se Slavíčkovým dílem zážitek. Příbuzenské svazky: Antonín Slavíček byl ženat s Bohumilou Brynychovou, která je častou stafáží nejen na Slavíčkových obrazech. Měli spolu tři děti - Evu, Jiřího a Jana Slavíčka (1900-1970), známého českého malíře. Jeho zetěm byl legionářský básník Rudolf Medek, známí jsou i vnukové malíř Mikuláš Medek (1926 - 1974) a politik Ivan Medek. Vdova po Antonínu Slavíčkovi, paní Míla, která byla nucena sama se postarat o tři malé děti, se roku 1911 provdala za Herberta Masaryka, který byl rovněž malířem. Z tohoto svazku se narodily další čtyři děti: dvojčata Herbert a Anna, Tomáš, Herberta. Z díla: Cesta v dešti (1895), Podzim ve Veltrusích (1896), Večer na Okoři (1899), Odlehlý kout v Praze (1900), Na samotě (1903), Silnice v Kameničkách, U nás v Kameničkách (1903-1905). Autor: Jan Řeháček Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008 Předchozí článek: Jan Selichar - 150. výročí narození Následující článek: První galerie Jindřicha Pruchy - vila Županda Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
