Sdružení přátel Pardubického kraje

Jan Selichar - 150. výročí narození

Salichar v Kameničkách. Foto: archiv autora

14. 04. 2008 V letošním roce uplyne sto padesát let od narození Jana Selichara, který bezesporu patří k osobnostem podílejícím se na utváření novodobých kulturních dějin našeho regionu.Řadí se tak k množství obětavých lidí - dnes už často zapomenutých - kteří svou usilovnou každodenní prací se zasloužili o kulturní rozvoj svého kraje. Význam tohoto skromného, ale současně neobyčejně moudrého a vzdělaného kněze s širokým okruhem zájmů a rozhledem, nezištně pomáhajícího zejména mnohým umělcům, kteří za ním přicházeli, nenalezl u nás dosud patřičného ocenění.

Svým podílem přispěl Jan Selichar k tomu, že dnes můžeme hovořit o uznávané a významné kapitole v dějinách našeho výtvarného umění, která se odehrála v Kameničkách právě v době jeho zdejšího kněžského působení. Měl nemalou zásluhu na tom, že do Kameniček na přelomu 19. a 20. století mohli přijít naši přední krajináři, aby zde tvořili a nechali tak vzniknout významnému středisku české krajinomalby. Jejich směřování bylo předurčeno často právě osobními vazbami na kameničského faráře, zejména pak přátel-stvím Jana Selichara s Antonínem Slavíčkem. Právě tento vztah položil základ k soustředění osobností českého novodobého výtvarného umění do zdejšího kraje. Na faře v Kameničkách se u Jana Selichara potkávali nejen malíři, ale také známí představitelé kulturního i vědeckého života.
Jan Selichar se narodil 23. března 1858 v Solnici v rodině truhláře, gymnázium vystudoval v Rychnově nad Kněžnou. Po maturitě vstupuje do semináře v Hradci Králové a po ukončení teologických studií a vysvěcení na kněze začíná svou dráhu jako výpomocný kaplan v Náchodě.
Po krátké době byl ustanoven kaplanem v České Třebové, kde tehdy působil učený a vlastenecký vikář Jan Tupec. Zde Jan Selichar také vyučoval, byl rovněž členem tělocvičné jednoty. O svých "sokolských letech" později s humorem říkával: "…byl jsem pilný cvičenec, na pažích mi narostly svaly jako kameny". K této době se mnohokrát vracel: " Byl jsem tam velmi rád. Ve sboru jsme byli jak v rodině, často si vzpomínám na tu milou školu." V roce 1887 přichází Jan Selichar do Hlinska, kde byl ustaven nejprve zatímním katechetou pro měšťanskou a obecnou školu. O rok později je zde 25. ledna jmenován definitivním katechetou.
V Hlinsku stejně jako v České Třebové rozvíjel dále své vlastenecké aktivity, účastnil se života obce. Nějaký čas docházel z Hlinska do Kameniček, aby zastupoval nemocného faráře Josefa Parduse, kterého K. V. Rais ztvárnil v postavě Kalouse, hlavního hrdiny svého románu Západ. Rais působil společně se Selicharem na hlinecké škole do roku 1887 a navštěvoval faru v Kameničkách, když zde našel námět pro svou knihu i přátelství Pardusovo, jehož si velice vážil.
Také Selichar ocenil vlídné prostředí, které vládlo na faře v Kameničkách a do něhož se rád vracel. V častých besedách se od stařičkého faráře, ušlechtilého a vzdělaného člověka, dozvídal o dění v době, kdy se i v těchto zapomenutých končinách probouzelo národní cítění. Vzpomínky člověka, který za zdejšího šedesátiletého působení poznal dokonale lidi i kraj, byly také jedním z důvodů, které sem později přivádějí Jana Selichara.
Poté, když Josef Pardus zemřel, požádal Selichar o uvolněné místo v Kameničkách. Školní kronika obec-né a měšťanské školy v Hlinsku zaznamenává: " Dosavadní katecheta P. J. Selichar jmenován ku své žádosti farářem v Kameničkách na místo zemřelého vysoce vzdělaného faráře P. J. Parduse."
Do Kameniček definitivně přichází po vánočních svátcích roku 1892, aby byl připraven na instalaci 8. ledna následujícího roku. Na svůj příchod později vzpomíná: "Byla to jedna z nejchudších far horských, lid zbožný. Kolem fary soustřeďovalo se všechno. Samá práce, samá žádost, intervence. Vše jsem dělal rád. Byl jsem jako v chudé rodině, sám nemaje ničeho. Spravoval jsem hodiny, dělal truhlařinu, opravoval faru chudičkou. A škola naproti byla mou radostí."
Selicharův příchod na faru líčí také K. V. Rais ve svém románu Západ. Charakterizuje v něm zejména lidský rozměr Selicharovy povahy, a to především v rozhovorech pátera Voříška s hospodyní na faře.
V literárních rozborech Raisova románu byly někdy Selicharovi přičítány jiné postavy tohoto díla, většinou páter Letošník. Sám Selichar se vždy ztotožňoval s páterem Voříškem, jak to konečně dokládá věnování, které vepsal své neteři Vlastě Vaníčkové do darovaného Západu. Na titulní stránku knihy tehdy nalepil fotografii Pardusovu s nápisem "Farář Kalous = Pardus" s věnováním "vložil Voříšek na památku" a svým podpisem.
Vedle svého kněžského povolání se aktivně podílel na životě v obci. Býval zde i starostou hasičů, jak sám říkával, "chodil na cvičení i k ohni". S učitelem Svo-bodou ustavil ochotnický spolek a začali s divadlem. O svých zážitcích z ochotnického působení vyprávěl později, zvláště rád vzpomínal na příhodu s Antonínem Slavíčkem: "Kostru jeviště jsem zrobil na farském dvoře a malbu jeviště s učitelem Otakarem Svobodou. Když přišel Slavíček, pochlubili jsme se mu svým dílem. Chytil se za hlavu: Ježíš Maria, já se zblázním. Co jste to vyvedli? To je malba! Jací malíři, takové dílo! - Uprosil jsem ho, aby nám tedy jeviště vymaloval." Slavíček se o tom zmiňuje v korespondenci Gollovi a dodává, že "farář je nenasyta, namaloval jsem jim oponu, ale farář chce prý ještě selskou světnici". Slavíček o této příhodě píše v roce 1904 také K. V. Raisovi: "Namaloval jsem pro tamější divadlo deko-raci, celou horskou krajinu, kus Kameniček a vzadu Jeníkov. Byla to velká plachta, ale měl jsem ty lidi rád. Řekli mi učitel, farář - rád jsem to namaloval." Antonín Slavíček přichází do Kameniček v roce 1903 pod dojmem, který v něm vyvolala četba Raisova románu. Spisovatele požádal o zprostředkování poby-tu v této obci. Ukázalo se však, že v chudé vesnici byla jediným možným místem pro jeho ubytování fara. Rais s odvoláním na staré přátelství se obrátil na kameničského faráře, který ochotně Slavíčkovu přání vyhověl. Selichar později napsal: "Příchodem Mistra Slavíčka nastala nová krásná doba pro zapadlou ves, tam Slavíčkův kumšt vyvrcholil."
Za Slavíčkem přijížděli na faru další umělci - Herbert Masaryk, Otakar Nejedlý, Bohuslav Dvořák, Angelo Zeyer. Na úžasnou atmosféru, která tehdy zavládla na faře, Selichar vzpomíná: "Za Slavíčkem přijela rodina profesora dr. Emanuela Tilsche, rodina dr. Jaroslava Golla, historika a učitele Pekařova. Nejslavnější doba v mém životě. Bydleli na faře, společně se vařilo - sám jsem klidu neměl, ani se kde vyspat. Usnul jsem u půdy, u svého verštatu - svého potěšení, dědictví po tatínkovi, v třískách, nemaje kam bych hlavu položil. Ale stálo to za to. Dr . Goll denně vodil mě po historii, stal jsem se jeho žáčkem - také zkoušel. Dr. Tilsch rovněž denně seznamoval mě s právy a brával mě později často ke zkouškám kandidátů práva. Bylo mne to potěšením. To se opakovalo několik roků." Za Gollem, Tilschem a Slavíčkem se vydávali do Kameniček další významní hosté a dosud neznámá obec se dostává do povědomí české kulturní veřejnosti. K počínající slávě Kameniček Selichar skromně dodává: "já jsem se svezl také". Byl mezi umělci ve svém živlu, ti jej ochotně zasvěcovali do svých plánů, představ a dávali mu možnost zapojovat se do uměleckých debat, které nebraly konce. V nich dominoval Slavíček se svou "povahou složenou z dynamitu", ale současně lidsky prostý a citlivý. Po návratu z celodenní práce, za kterou se vydával daleko do kraje, vedl dlouho do noci večerní besedování. Idylická fara minulých let se za Selicharova zdejšího působení měnila ve faru bohémských umělců. Teprve když ztichla, uléhal její správce tam, kde zbyl kousek místa. "Uloženého" na schodech ho také jednou zastihla vikářská vizitace.
Nezměnilo se nic ani poté, když rodina Slavíčkova našla v Kameničkách vlastní bydlení. Protože škola byla blízko fary a byt Slavíčkův dole ve vsi, obědvaly děti na faře. A také malíři se zde nadále scházeli k svému besedování.
Selichar ve víru tohoto rušného dění nacházel jisté zadostiučinění, které mu pomáhalo trpělivě nést těžký úděl vesnického faráře v zapadlém chudém kraji. V žádosti o volno na cestu do Prahy, adresované Kon-zistoři v Hradci Králové, uvádí: " Velikou a namáhavou prací na farnosti tak rozsáhlé, kdež nikde ani schůdné cesty - ublížil jsem již sobě as před třemi roky velice nebezpečně na zdraví. Letos obzvláště za kru-tých mrazů a cest často zavátých mně bylo jíti k nemocným do Vortové i Dědové. Kamž do obou obcí i dvakrát týdně do školy musím - pěšky - an povozem se tam nedostanu, zhoršil se úraz můj, takže nutně jest mi třeba pomoci lékařské, případně operace."
V roce 1894 popisuje v rámci zprávy o vyučování náboženství podmínky, za kterých musel venkovský kněz zajišťovat výuku na odlehlých školách: "Dívá-li se v létě na krajinu naši např. pan inspektor, tu ovšem řekne romantická, v zimě by k tomu úsudku nedošel, ale zaklel by třeba a řekl krkolomná. Jsem zvyklý chůzi, jsem chválabohu zdráv, ale když to přeběhnu, zejména když musím ráno do Dědové a odpoledne často v opak do Vortové, mám toho věru dosti." Ve výkazu vykonaných cest do přespolních škol v tomto roce jich nalezneme 38 do Vortové a 49 do Dědové.
Také Slavíček ve svém dopise Raisovi potvrzuje strasti kněžského povolání v tomto drsném kraji: "Ten farář tam se má také mizerně. V tom sněhu a chumelenici do Vortové, Dědové. Co mi v létě trvalo 20 minut, prošel jsem teď za tři čtvrtě a někdy i více hodiny. Ono se to nezdá, ale člověka to může smést."
Po patnácti letech působení v Kameničkách odchází Jan Selichar do Německé Rybné. Sám k tomuto dlouho zvažovanému kroku dodává: "Táhlo mě to k domovu, k Solnici, kde tolik šťastných dob mládí jsem prožil, třebas v chudobě - ale nikdy ne v zahálce." Přesto loučení s Kameničkami nebylo jednoduché. "Odchod z Kameniček se podobal pohřbu", vzpomíná později Jan Selichar. "Chtěl jsem, abych se vyhnul bolestnému loučení, brzy ráno odejít na dráhu, ale marně. Čekaly zástupy, kostel plničký - nemohu ani po letech bez hořkosti vzpomenout."
Na rybenské faře začíná 5. dubna 1908 další etapu svého kněžského působení, Rybné nad Zdobnicí za-světil přes třicet let svého bohatého života. Plní nejen své povinnosti duchovního, ale pracoval v obecním zastupitelstvu, v ochotnickém spolku Klicpera jako jeho předseda a režisér, byl předsedou dozorčí rady Kampeličky, členem okresního školního výboru v Žamberku, působil i v dalších sférách společenského života obce i okolí. Zasloužil se o její rozvoj - o po-stavení obecního domu s kampeličkou a budoucí obra-zárnou, o novou silnici, vodovod, elektrické osvětlení.
V roce 1909 přichází za Selicharem do Německé Rybné Antonín Slavíček. Přátelství, které je poutalo z Kameniček, přivedlo umělce v létě toho roku na rybenskou faru, aby zde našel nejen vlídné prostředí, které znal a tolik miloval v Kameničkách, ale také objevil kraj, ne nepodobný Českomoravské vysočině.
Eva Slavíčková ve své knize Vzpomínám na Antonína Slavíčka líčí zdejší atmosféru: "Zase za námi přijel profesor Goll se svou paní, fara oživla, paní Tilschová s Miminkou opět obnovily starou kolonii z Kameniček, bylo to jako kdysi v zapadlé faře v Raisově kraji. Pan Dr. Hanuš Jelínek a jeho paní, rozená Božena Jirásková, bývalá žačka mého otce, byli též toho roku s námi."
Na rybenské faře bydlel nějaký čas také Herbert Ma-saryk, další z mnoha malířů, kteří za Selicharem při-jížděli už do Kameniček. Z té doby trvalo vzájemné hluboké přátelství a pokračovalo i na novém Selicharově působišti, kde malíř nacházel pohodu i řadu zajímavých námětů ztvárněných úspornými malíř-skými prostředky.
Postupně do Rybné přicházejí i další. Ve dvacátých letech zde maluje Vincenc Beneš. K Rybné se váží také počátky krajinářské tvorby Jana Slavíčka, který po otci zdědil spontánní malířské nadání. Také on je silným citovým poutem spojen s Janem Selicharem ještě z dob dětství prožitého právě na faře v Kameničkách. Později sem přivádí Jan Slavíček své kamarády z Akademie - Josefa Hubáčka, Bedřicha Piskače a Bořivoje Žufana. Zajížděl sem také Jan Trampota, svébytný malíř Orlických hor. Do okruhu malířů v Rybné se řadí i Miloslav Hégr, malíř patřící k pražské Umělecké besedě.
Většina zmíněných umělců za pobytu v Rybné našla cestu za děkanem Selicharem. Jak už bylo řečeno, mnozí nalezli na faře ubytování, jiní využili pohostinství jejího správce a všichni se těšili z jeho přátelství. Fara, stejně jako tomu bývalo kdysi v Kameničkách, se znovu stávala i místem nekonečných bouřlivých uměleckých debat. V nich své nezaměnitelné místo zaujímal i Jan Selichar, který takovou atmosféru miloval a sám tvrdil, že mu přinášela nová poznání.
Na rybenské faře postupně vznikala galerie, většinou z děl, která vděční umělci děkanovi věnovali. Přední místo v ní zaujímaly obrazy Antonína Slavíčka, ty postupně doplňovala díla dalších umělců, přátel Selicharových, kteří přijížděli do Rybné malovat. Tak zde nacházíme obrazy V. Beneše, B. Dvořáka, C. Jelínka, H. Masaryka, K. Nejedlého, O. Nejedlého, V. Olivy, V. Sedloně, V. Skály, J. Slavíčka, O. Hlavsy a dalších tvůrců. Na faru přicházelo množství zájemců o prohlídku sbírky, která se stávala postupně známou ve veřejnosti. Byl mezi nimi v roce 1929 i prezident T. G. Masaryk, jehož návštěvu zaznamenala místní kronika: " V doprovodu p. děkana J. Selichara došel p. president na faru, kde si prohlédl bohatou galerii originálů Mistra Slavíčka i jiných umělců."
Rybnou navštěvovali rovněž další umělci a známé osobnosti: vedle vzpomínaných - dr. Golla, dr. Tilsche a A. M. Tilschové - také A. Jirásek, R. Medek, F. X. Svoboda, R. Svobodová, O. Španiel, J. Holeček, A. Ságner, L. Dostalová, K. Dvořák, I. Krejčí, dr. Holzk-necht, R. Firkušný, J. Marvan. Mnozí z nich našli brzy vztah k zdejšímu děkanovi a dokázali se těšit z přátelství i vlídného prostředí, které na jeho faře vždy panovalo.
Svou cennou sbírku obrazů daroval Selichar obci. Je umístěna ve zdejší galerii, která nese jeho jméno, a pyšní se řadou vynikajících děl.
Po svém více než třicetiletém působení v Rybné nad Zdobnicí zde děkan Selichar zemřel 20. listopadu 1941.

Prameny a literatura:
Pozůstalost děkana Selichara, soukromý archív V. Vaníčkové ze Solnice.
SOkA Chrudim. Farní úřad Kameničky, sign. 16,inv. č. 253-272.
SOkA Chrudim. Školní kronika obecné a měšťanské školy v Hlinsku, sign.1, inv. č. 2.
SOkA Rychnov nad Kněžnou. Pamětní kniha obecné školy v Německé Rybné, sign. 104/2, inv. č. 749.
SokA Rychnov nad Kněžnou. Kronika obce Německá Rybná, sign. 110-1/2, inv. č. 2059.
Rais, K. V. : Vzpomínka na A. Slavíčka. Lidová de-mokracie 29. 1. 1950.
Slavíčková E. : Vzpomínám na Antonína Slavíčka. Praha 1948.

Autor: Doc., PhDr. František Nesejt, CSc.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008






Předchozí článek: Mikroregion Orlicko s nejvyšším vrcholem Pardubického kraje
Následující článek: Antonín Slavíček (1870-1910)


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 4/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historické orientační sloupy
Pardubice za druhé republiky
Skalnaté orlické hory
40 let od největší energetické krize u nás




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Máří Magdaleny ve VČELÁKOVĚ, postavený v letech 1844 až 1848 na místě starší stavby.

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Pomník obětem z první světové války v DOBŘÍKOVĚ.

ORLICKOÚSTECKO: LANŠKROUNSKÝ zámek z druhé poloviny 15. století

ORLICKOÚSTECKO: Budova Muzea řemesel v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Sousoší Kalvárie na KŘÍŽOVÉM VRCHU u MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Městská věž v JEVÍČKU.

PARDUBICKO: Kašna na náměstí v DAŠICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml